Everything fo the one I love 23

25. července 2011 v 12:54 | Damonika |  Kapitolky
"Ale je," objevil se najednou přede mnou s prodlouženými špičáky a rudými zorničkami. "To si piš, že je. Ještě jednou z Eleny ucítím tebe a zabiju tě, rozumíš?"
S dokonalou přesvědčivostí jsem na něho nechápavě zíral a dělal, že skutečně nemám nejmenší ponětí, o čem mluví. A podle všeho to působilo. Jeho výraz změkl a najevo vyšel zmatek.
"Tak díky, Stefane, příště se ti na záchranu Eleny vybodnu," prošel jsem kolem něho s ublíženým obličejem.
Prosím, ať mi na to skočí. Prosím, ať mi na to skočí. Prosím, ať mi na to skočí. Prosím, ať mi na to skočí…
"Počkej, Damone!" křikl za mnou. "Chceš mi říct, že jsi u ní včera nebyl?"
"Zastavili jsme se tam na skok s Bonnie, potřebovali jsme si půjčit deníky Jonathana Gilberta, jestli tam není nějaká zmínka o tom lektvaru, a zase jsme šli," zatřepal jsem hlavou s perfektním pravdomluvným výrazem.
Stefan analyzoval moji výpověď. Jeho oči putovaly po mém obličeji a já zatraceně moc doufal, že se něčím neprozradím.
"Promiň," zamumlal zahanbeně a ustoupil. "Jsem z toho všeho nervózní. Klaus může přijet každým dnem a všichni jsme tak v nebezpečí. A Elena má být obětována ve válce vlkodlaků a upírů, aniž by patřila k jednomu z druhů. Prostě je toho na mě moc, omlouvám se."
"Nevadí, Stefe," poklepal jsem ho po rameni a vytvořil uklidňující úsměv. "Na nás všechny je teď vyvíjený velký tlak," pronesl jsem moudře a s poletujícím srdcem odpochodoval do své ložnice.
"Damone!" vtrhl můj předrahý bratr do mého pokoje.
"Hm?" zamručel jsem a zvedl pohled od knihy, kterou jsem právě ledabyle prolistovával.
"Jedeme za Elenou, vysvětlíme ji to s tím lektvarem," hodil po mně mou koženou bundu a otáčel se k odchodu. Bundu jsem hodil zpátky na věšák a otočil na další stránku.
"Tak pozdravuj. A že mi bylo potěšením ji zachránit."
"Jdeš taky."
"Ne."
"Jdeš taky!"
"Proč bych měl? Vždyť přece nechceš, abych ti přebral holku, ne?" uhýbal jsem pohledem naoko uraženě. "Nechci vám překážet."
A vůbec, trhni si nohou! Zajdu si za Elenou, až budu chtít. Potřebuju s ní mluvit, ale ne za tvé přítomnosti…
"Damone, s tímhle na mě nechoď. Prostě zvedni svůj zadek a pojď."
"Proč?" nakrčil jsem nos otráveně a přehodil si nohu přes nohu.
"Musíš jí to vysvětlit."
"Už jsem to řekl tobě. Zvládneš jí to říct i sám."
"To právě ne."
"Víš co? Běž se s těmi svými tajemnými řečičkami vycpat," ukázal jsem ke dveřím a opět se s hraným zaujetím začetl.
"Fajn," rezignoval naštvaně. "Pohádali jsme se, zase. Odmítá se mnou mluvit. Tebe dovnitř pustí, a když se dozví o své záchraně, třeba se umoudří a všechno se opět spraví."
Jo tááák… Takže já mám hrát dohazovačku. To jsem to dotáhl daleko…
"Role udobřovacího agenta mi nesedí," zavrtěl jsem nekompromisně hlavou.
"Prosím, Damone. Nikdy tě o nic neprosím, vždyť to víš…"
"Nikdy, pokud se to samozřejmě netýká slečny Gilbertové, že?" povzdechl jsem si a zmučeně se odplazil k autu.
Pche, mladší bratři… Aspoň že ten můj má vkus na holky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II