Everything fo the one I love 25

27. července 2011 v 12:56 | Damonika |  Kapitolky
"Co budeme dělat?" otočil jsem se k bledé Eleně jen, co jsem zaslechl tiché klapnutí domovních dveří.
"To bych taky ráda věděla," svěsila ramena a sklopila hlavu. Pravý uzlíček neštěstí.
Nevěděl jsem, co mě k tomu nutí, ale potřeboval jsem se vyjádřit. Vyslovit něco, co by mě nikdy dřív nenapadlo. "Eleno, mrzí mě to."
Překvapeně ke mně zvedla oči a dokonce se slabě usmála.
"Někdy sama sobě nerozumím. Nemám nejmenší ponětí, proč ti vlastně všechno věřím - tvou proměnu, tvé nové já, tvé city. Zkoušela jsem se tomu bránit, ale nejde to. Poslední dobou se vždycky zachováš správně, bezchybně. Ukázkově. A tomu nelze odolávat," pokrčila rameny. "Ale jo, taky mě to mrzí. Stefan si nic takového nezasloužil. Neměl se o nás dozvědět takhle."
Obočí mi pokřivilo zamračení. "Ty jsi mu… Ty jsi mu to hodlala říct?"
Nikdy bych tomu nevěřil, ale pravděpodobně je na tomto světě stále ještě nějaká spravedlnost. A především naděje. Pro všechny, věřte mi.
"Uvažovala jsem o tom," přikývla. "Asi chápeš, že to není jednoduché. A tím myslím, jak rozhodování, tak sdělení takové skutečnosti tomu cholerikovi. Teď už je to kapku nepříjemnou cestou za námi," povzdechla si odevzdaně.
"Je mi to vážně moc líto, jestli chceš, napravím to. Nějak. Když si to budeš přát, budu hledat cestu tak dlouho, dokud nenajdu něco, proč by nám Stefan odpustil."
Přisunula se ke mně a položila mi dlaně ze stran na tváře. Z jejích rukou vycházelo příjemné teplo.
"Blázínku," pousmála se a opřela si čelo o to mé, "je jasné, že si to se Stefanem budeme muset ještě vyříkat, ale rozhodně nedovolím, aby nás to rozdělilo, rozumíš? Vůbec nebude jednoduché vypořádat se s tím vším, co nás ještě čeká, ale slibuju ti, že až do dne mé smrti jsem tvoje."
Stiskl jsem zuby.
Které smrti? Té, která tě čeká až za spoustu desetiletí, nebo té, která tě postihne do dvou týdnů? Kolik času je nám souzeno?
"Po rituálu," polkla, "už nebudu ani jednoho z vás. I kdybych chtěla sebevíc."
"Počkej! Já ti to neřekl," uvědomil jsem si v ten moment. "Našel jsem způsob, jak tě zachránit! S Bonnie. Dokáže vyrobit lektvar, který tě přivede zpátky k životu."
"To není možné," zírala mi zblízka do očí a očekávala mou reakci.
"Je! Eleno, sice zemřeš, ale do dne se zase vrátíš zpátky, chápeš? Proto jsem sem dneska šel," dodal jsem.
"Opravdu jste našli způsob, jak mě zachránit," pochopila omráčeně.
"Ano."
"Skoro se mi tomu ani nechce věřit. Natolik jsem se smířila se svou smrtí a vším, co jí bude předcházet, že jsem už ani na život po rituálu nepomýšlela. Hodlala jsem se prostě obětovat za vás všechny. A teď? Mám zase naději!"
Ano, naděje pro všechny existuje. I když nemusí vypadat přesně tak, jak si ji někdo může představovat.
"Děkuju, Damone," vnořila prsty do mých vlasů a jemně se jimi probírala. "Nikdy nepochopím, proč to pro mě vlastně děláš, ale vždycky mě zachráníš. Bojuješ za mě a přitom za to vlastně nic nedostáváš, nic nežádáš."
"Opravdu nevíš, proč to dělám?" pozvedl jsem vědoucně obočí a pozoroval její reakci.
Zarazila se a nevěřícně mě pozorovala. Evidentně neměla nejmenší ponětí, co říct. Nakonec se slabě začervenala, uhnula pohledem do strany a ruce jí spadly do klína.
"Lhali jsme si navzájem," poznamenal jsem a pohodlně se rozvalil v její posteli.
No tak pojď, vyříkáme si to…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II