Hate or love 13

2. července 2011 v 23:56 | Damonika |  Kapitolky

Autor:LanQka
Postavy: Delena, Stefan
Dej: Elenu něco táhne k Damonovi, ale není si jistá, jestli je to "láska" nebo "nenávist". Je Damon opravdu tak bezcitný nebo něco hluboko v sobě skrývá? Když se v Mystic Falls objeví upír, který měl co dočinění s Katherine Pierce, může být Elena ve vážném nebezpečí. Navíc, když se za ním vydá Damon, aby ho zabil a ochránil tím Elenu, není v bezpečí ani on...
Jazyk: CZ!

Hate or Love 13
Bylo mi jasné, že je konec, že jsem navždy zavrhla to všechno. Miloval mě a já mu dala důvod, aby mě nenáviděl. Mělo to tak být pro všechny nejlepší. Na podobné řeči moc nejsem, ale nejspíš asi vážně nebylo našim osudem být spolu. A ikdyž teď zmizel, Stefan tu bude semnou pořád. Vlastně bych teď měla být dokonce i ráda, tak proč se mi zdá, že je to čím dál horší? Po několika dnech mi bylo však jasné, že už Damona nejspíš doopravdy nikdy víc neuvidím...
Když jsem večer byla se Stefanem v pokoji, a atmosféru doplňovaly paprsky ohně táhnoucí se z krbu, držela jsem v rukou svůj deník a přemýšlela, jestli se ho vzdát a hodit do těch poutavých plamenů a spálit ho tak navždy, nebo se dál mučit těmi chvílemi a vzpomínkami, jež mi způsobovaly takovou bolest.
"Je pryč už navždy, Stefane..." řekla jsem napůl bezmyšlenkovitě a nepřestávala se dívat jak plaje oheň... "Nevrátí se..." Možná by se hodilo víc nadšení, ale předstírání mi nikdy moc nešlo. Na to mi věnoval jeden upřímný pohled a se slovy: "Pro nás je to tak lepší..." mě chytil za ruku. "Už se nemusíme ničeho obávat..."
Odložila jsem svůj deník a nechala se Stefanem obejmout. Možná jsem v té chvíli byla spokojená a se vším smířená, ale ten těžko popsatelný pocit jakési stísněnosti, mě nenechal ani na moment pomyslet na něco radostného, což mě přivádělo k zoufalství.
"Stále však nechápu, jak se ti toho podařilo docílit. Mě se to nepovedlo ani za několik desítek let..." váhavě přemýšlel Stefan. Na to jsem si jen povzdychla...
"Věř mi. Bylo to těžší než si myslíš..." odpověděla jsem a vstala z gauče. Měla jsem chuť odejít někam pryč a snažit se na nic nemyslet, ale teď jsem se dokonce i bála být sama. Mým údělem bylo navždy zapomenout, ale copak to jde? Copak bych mohla zapomenout? Hlavou mi v tu chvíli proběhly Damonova slova, před jeho odchodem. Měl pravdu, nevím proč jsem si nalhávala že to bude jiné, asi jsem náš..ehm.."vztah" trochu podcenila. Ta myšlenka mi vykouzlila na tváři úsměv. Za pár vteřin ji však vystřídala opět beznaděj, která perfektně zapadla do mých nynějších pocitů - byla jich celá řáda, jeden horší než druhý.
"Eleno! Kam jdeš?" zavolal na mě Stefan. Ráda bych odešla někam daleko, kde by mě nikdo neviděl, jak se soužím svými pocity a kde by nikdo nenaslýchal mým vzlykům.
"Jen do svého pokoje..." odpověděla jsem a cítila jak se mé oči opět pomalu uchylují k pláči, rychle jsem ale zamrkala a letmo políbila Stefana.
"Dobrou..." věnoval mi úsměv a lehce přimhouřil oči. Byl tak spokojený a šťastný. Nechtěla jsem ho zatěžovat svými problémy, ikdyž vím, že říct mu to, by nic nevyřešilo, ba naopak věci zhoršilo.
Rychle jsem odešla do svého pokoje a utřela si slzy. Už to přeci musí skončit! To trápení přeci musí jednou skončit. Pokud Damon nezapomněl ani 145 let, mám šanci zapomenout během několika měsíců?
"Ne..." odpověděla jsem si nahlas. Možná to zní jako porážka - zní to správně. Je to porážka, ale je to lepší, než si jen nahlhávat něco, co nemá smysl. Lehla jsem si na postel svírajíc polštář až nakonec při plné tmě usnula. Dny ubíhaly neobyčejnou rychlostí a já měla pocit, že horší už to být nemůže...
***
Brzo ráno mě vzbudily pronikavé ptačí zvuky a ještě pronikavější hlasy...
"Čas na snídani!!" ozvalo se najednou z kuchyně. Hned na to se rozevřely dveře k mému pokoji a spatřila jsem Caroline! Když se nahla ze dveří, aby mě viděla, napadla mě pouze jedna věc: CO TU PROBOHA DĚLÁ?
"Zdravím, Stefan chtěl, aby......" nedořekla Caroline svou myšlenku, neboť ji "někdo" zatáhl zase zpátky za dveře. Zvědavě jsem náhledla co se děje. Tentokrát jsem rozpoznala hlas Bonnie. Rychle jsem na sebe něco hodila a se zaujetím zamířila do kuchyně.
"Snídaně je na stole..." vybídla nás Jenna.
"To někdo umřel?" pořád jsem nevěřícně kroužila očima kolem sebe a nestačila vnímat všechny osoby v domě.
"Neee.." uklidňovala hned Caroline. "Jenom jsem se rozhodli tě společně navštívit..." Přitom se tak laškovně uculovala jakoby měla něco zalubem nebo dokonce nějaké nutkání, a rychle si odešla sednou ke stolu za Mattem.
"Kdo my?" řekla jsem někam jakoby do prázdna...
"Já, Matt, Caroline, Jenna a Stefan..." odpověděla mi ihned Bonnie vedle mě a vybídla mě, abych se nasnídala. Do ucha mi ještě pošeptala jednu velice zajímavou informaci: "Stefan chtěl, abychom přišli a trochu tě rozveselili." Mělo mi to být hned jasné. Pak jsem si sedla ke stolu, hned vedle Stefana, a pustila se do těch právě připravených toustů od Jenny. Byly překvapivě chutné. Snídani jsme si všichni užili, nakonec to byla docela legrace, zvlášt když se Matt se Stefanem vsadil, že sní šest celých toustů za jednu minutu. Matt tvrdil, že to zvládne za méně jak minutu, čemuž se nám s Caroline vážně nechtělo věřit. Určitě se jen předváděl... Takže jsme to nakonec stopovaly. Zvládl to přesně za minutu a tři vteřiny. Za ten Stefanův uznalý pohled to stálo.
V té chvíli jsem zapomněla uplně na všechno a prostě si užívala. Všechno trápení bylo na okamžik pryč. Potom všichni odešli a rozločili jsme se.
"Měj se..." zavolala na mě ještě Bonnie. Pak se za nimi jen zavřely dveře, a opět zavládlo jakési ticho, než začal opět mluvit Stefan.
"Doufám, že sis to užila..." objal mě a šibalsky se přitom usmíval.
"Nemysli si, že nevím, že jsi to celé naplánoval." řekla jsem a neodpustila si menší úsměv. "Díky.."
"Já věděl, že to Caroline vyzradí..."
"Vlastně to nebyla Caroline." Ikdyž jsem jí viděla na očích, jak horlivě se mi to snažila celou tu dobu říct.
Byl to docela pěkný začátek příjemného dne. Potom ale Stefanovi zazvonil ten telefon. Bez zaváhání ho zvedl. Ale jeho tvář byla najednou bledší než obvykle, i jeho vlasy se zježily, dokonce teď vypadal jako opravdový upír. Z jejich rozhovoru mi nebylo nic jasné, mohla jsem slyšet jen Stefanovi nechápavé otázky a pak jeho výraz, který dal jasně znát, že se něco stalo.
"Halóó??" volal stále do telefonu. Už bylo však slyšet pouze pípání, které ohlašovalo konec hovoru. Zavěsil!
"Stefane...kdo to byl? Kdo ti volal??" prudce jsem zareagovala když otevíral dveře - klasicky.
"Já vím, já vím..." odbýval mě však dále. "Slibuju, že večer ti to vysvětlím.."
Tak tímto už hasne naprosto všechno! Ten telefonát jistě nezvěstil nic dobrého. Jakoby teď nestačilo, že celý den strávím opět sama.
"A co je s tím: Bude me si říkat všechno, žádná tajemství?!!" zatvářila jsem se zlostně.
"Tentokrát je to jiné. Chci, aby jsi nikam nechodila, dokud se nevrátím, ano?" a starostlivě mi pohlédl do očí. Ač jsem byla sebevíc rozhořčená, nenamítala jsem a poslušně kývla. Stefan byl v tu ránu pryč! Opět! Bez vysvětlení, jako vždy. Po kolikáté že mi to už udělal? Vždycky je to to samé... Šla jsem trucovat do svého pokoje a snažila se nemyslet na to všechno. Už se nemá smysl nad tím vším trápit, je to zamnou. Zvedla jsem ze země polštář, který jsem odhodila, když vešla ráno Caroline, a položila jsem ho kam patří. Když jsem se však otočila zpět ke dveřím.....
"Damone?? Co tu proboha....??!!" vyděsila jsem se. Byl přímo předemnou a rukou zadržoval dveře tak, abych nemohla odejít. Nebyla jsem si jistá, jestli mám být šťastná nebo ho naopak nenávidět. Vybrala jsem si však druhou možnost...
"Ty si opravdu myslíš, že jsem tu kvůli tobě..?" promluvil takovým podivným hlasem, jakoby mu ani nepatřil. Pak se najednou skácel k zemi...
"Ty jsi pil, že ano?..." Nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale já ho cítila až sem. "Myslela jsem si to..." Klekla jsem si těsně k němu, ikdyž jsem věděla, že v takovém stavu, to není uplně geniální nápad.
"Proč jsi se vracel?" zklamaně jsem mu hleděla do očí.
"Navázat kontakt se starými přáteli?..." a snažil se vstát, neúspěšně. Tohle nemá smysl, pomyslela jsem si a ignorovala jeho řeči. S jeho pomocí se mi ho podařilo dostat na postel a nezlomit si přitom vaz.
Byl úplně mimo a já naprosto zmatená... Dokonce ani Stefan, jak původně sliboval se večer nevrátil. Jediný, koho jsem teď měla poblíž byl Damon, a toho jsem si teď přála vidět ze všeho nejmíň. Ano, ublížila jsem mu, ale to on nás opustil. Neměl se vracet a už vůbec ne v takovém stavu. To přeci nebyla moje chyba...
Ustlala jsem si tentokrát na pohovce, abych nerušila Jeremyho. Téměř celou noc jsem strávila vzhůru a přehrávala si dokola dnešní den. Zapřísahala jsem se, že ať už cokoliv bylo mezi mnou a Damonem, je to pryč. Ale to pomyšlení, že je hned v mém pokoji, sotva několik pokojů ode mě, mě frustrovalo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II