Hate or love 14

3. července 2011 v 13:35 | Damonika |  Kapitolky

Autor:LanQka
Postavy: Delena, Stefan
Dej: Elenu něco táhne k Damonovi, ale není si jistá, jestli je to "láska" nebo "nenávist". Je Damon opravdu tak bezcitný nebo něco hluboko v sobě skrývá? Když se v Mystic Falls objeví upír, který měl co dočinění s Katherine Pierce, může být Elena ve vážném nebezpečí. Navíc, když se za ním vydá Damon, aby ho zabil a ochránil tím Elenu, není v bezpečí ani on...
Jazyk: CZ!

Hate or Love 14
Další den, hned ráno, jsem čekala, že konečně narazím na Stefana a dostanu TO vysvětlení - samozřejmě se tak nestalo. Nejspíš se dokonce ani nevrátil domů, což mě trápilo možná ještě víc. Napadlo mě zajít za Bonnie, už mi připadá, že s ní Stefan tráví víc času než semnou: Určitě si společně lámou hlavu, co zase přede mnou zatají.
Na nic jsem nečekala a namířila si to do svého pokoje. Ani jsem si neuvědomila z jakého důvodu jsem to vlastně musela spát na pohovce v obývacím pokoji. Jenže když jsem teprve do pokoje vešla, došlo mi to - Damon. Nachvilku jsem zaváhala. Těžko říct, na co jsem v tu chvíli myslela. Ležel tam a tvrdě spal. Tak fajn, měla bych ho probudit. Nic na tom není. Probudím ho, řeknu aby zase odešel, on v klidu poslechne a já si pak prostě zajdu za Bonnie. Nevím proč, ale mám pocit, že tak jednoduché to nebude. No, moc odvahy jsem si nedodala, ale nezabránilo to tomu, abych s ním silně zatřásla. Z postele se ozval podivný hlas, nějaké zavrčení.
"Damone!! No tak..." zatřásla jsem s ním podruhé.
"Budit upíra přeci přináší smůlu...." nenechal se a zavrtal si hlavu hned někam pod polštář, který jsem mu samozřejmě hnedka ukradla.
"Ale Elenooo...." začal napolo uraženým tónem, jakobych mu pokazila všechnu legraci. "...to nebylo moc hezké."
"Stefan tu ještě není, ale kdykoliv se tu může objevit..." nadhodila jsem přísně a stále držela polštář o který se Damon ještě snažil usilovat. Po delším mém přemlouvání se však odhodlal a konečně z postele vstal. Večer jsem se nenamáhala vysléct mu košili, takže zůstal v tom, v čem včera přišel.
"Myslel jsem, že tě potěší, když se tu objevím..." pokrčil rameny a se smíchem mi z rukou sebral opět TEN polštář. Už jsem nestačila zareagovat. Zaklela jsem a silně si povzdychla: "Kruci". Pak jsem se rychle obrátila k jeho dotazu.
"Potěší???" varovně jsem se zasmála. Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím...!!" vyčítavě jsem na něj hleděla a prudce zvýšila hlas. On se samozřejmě hned obraňoval tím svým děsně protivným způsobem. "Ve skutečnosti to byla ode mě laskavost, že jsem odešel!"
"Laskavost? Tomu ty říkáš laskavost?!" rozčílila jsem se.
"Myslíš, že pro mě to bylo snadné, jo?"
Jeho otázka mě dovedla k zamyšlení. Vím, že odejít nechtěl, jednak z důvodu, že by neměl sílu sledovat mě se Stefanem a jednak, aby mi to ještě zbytečně nekomplikoval, a kdyby zůstal, kdo ví jak by to dopadlo. Copak bych dokázala žít s takovou přetvářkou? Já nejsem Katherine, nedokážu hrát na obě strany. Nachvíli jsem mu porozumněla a zatvářila se částečně soucitně. "Já nevím, jak jsi se cítil ty..." odvrátila jsem na moment pohled. "...ale vím, že já už ten pocit, když jsi odešel, nechci zažít už nikdy."
"Já nechtěl odejít..!" bránil se dál.
Ruku jsem si položila zmateně na čelo a potom s ní projela vlasy. "Já vím, že ne...."
"Ale teď jsem tady, Eleno. Jsem tady!" přesvědčoval, ale já byla jako v tranzu, jakobych tomu nevěnovala pozornost. Jakobych se tomu bránila uvěřit. A začala jsem chaticky chodit po místnosti. Snažila jsem se na něj celou dobu zapomenout, tak proč jsem to nedokázala? Já nechci říct, že lituju svého rozhodnutí pro Stefana, bylo to správné, vím to.
"Chceš vědět proč jsem se vrátil?" zeptal se a dál působil tím jeho klasicky klidným unuděným způsobem. Přikývla jsem. Možná někde v sobě chci, aby řekl, že se vrátil kvůli mě... Ale copak je to důležité? Koho vůbec zajímá co chci? Možná se vrátil proto, aby se mi vysmál přímo do obličeje, jak jsem ubohá, neskutečně povrchní a jakou chybu jsem udělala, když jsem se rozhodla pro Stefana. Damon není ten typ co by odpouštěl a i kdyby to udělal, co by následovalo pak? Nebo prostě přišel proto, aby mi ublížil a celé to Stefanovi vyzradil, to, že existuje to NĚCO mezi mnou a jím. Já to vážně nazvala něco? Ve skutečnosti to ani charakterizovat nejde. Chyběl mi víc, než jsem si sama dokázala připustit. A teď, když ho mám konečně před sebou, tak nevím, co ve skutečnosti chci. Spíš se možná dokonce bojím toho, co chci. "Vrátil jsi se, aby jsi mi znovu ublížil...?"
"Já?" svraštil obočí a vzdorově mi hleděl do očí. "To ty jsi ublížila mě!!!" na to hned ke mě prudce vstal tak, abych ho viděla v úrovni svých očí. "Byl jsem do tebe zamilovaný!!!"
Opatrně jsem mu pohlédla do očí, ne tak silně jako před tím on hleděl na mě a pak mi to prostě vyklouzlo.
"A teď už nejsi?" Hned jsem zalitovala svých slov. Jak jsem to vůbec mohla říct nahlas? Vyznělo to, jakobych si přála, aby to byla pravda, tedy přesně tak, jak jsem nechtěla.
Na jeho pohledu to však nic nezměnilo, ale sotva o pár vteřin později se zatvářil vážněji než kdy dříve, toužebně jsem čekala na jeho odpověď. Jednak jsem se jí bála a zároveň si ji tak moc přála slyšet.
"Vrátil jsem se, abych to zjistil." odpověděl prostě a do rukou mi vtiskl tentýž polštář, o který jsme se spolu předtím tak hašteřili. Jeho pohled byl jasný a čistý. Vypadalo to, že odpověď, kterou hledal už našel. Pak se jen klidně odebral ke dveřím, jakobych byla jenom vzduch. Nechtěla jsem tomu věřit. To si jako právě teď uvědomil, že už ho nezajímám?
"Já ti ten polštář klidně dám..." zavolala jsem na něj zmateně. On se však neozval. Byla jsem vyděšená. Zůstala jsem stát jako zkaměnělá a slyšela jeho vzdalující se kroky, které se v tuto chvíli zdály jako dýky a s každou vteřinou, a každým jeho dalším krokem mě bodaly - čím dál tím hlouběji. Byla jsem otočená zády ke dveřím, nechtěla jsem si připustit že odchází. Mé oči se postupně zaplavovaly slzami. Věděla jsem, že jestli odejde, bude to konec. A navždy! Cítila jsem, že se nemůžu pohnout, natož se k němu rozběhnout. Prostě to nešlo, stála jsem tam, otočená zády ke dveřím, jako solný sloup, téměř bez náznaku života, až na proudy slz, které jsem přes to zděšení skoro ani nevnímala. Z plna hrdla bych zakřičela, jen aby se vrátil... Ne! Podruhé už nesmí odejít. Už nesmím udělat tu samou chybu!! Na to jsem se prudce otočila a rozběhla směrem ke dveřím. Spatřila jsem tam ale jakýsi papírek. Na dveřích byl přilepený malý papírek se vzkazem. Ačkoli nebyl podepsaný, já věděla přesně, komu patří. Impulsivně jsem ho proto ze dveří strhla tak, že se jeho rožek odtrhnul. To mě ale v tuto chvíli ani trochu nezajímalo. Musela jsem si to přečíst.
Já už svůj krok udělal. Teď je řada na tobě.
"...je řada na tobě." Už jsem na nic nečekala. Věděla jsem přesně co chci udělat. Vyběhla jsem z pokoje a běžela přímo za ním. Ani v nejmenším jsem netušila, na koho tam narazím a kdo všechny věci nakonec zkomplikuje.
"Eleno?" zavolal na mě.
Nevěřícně jsem si ho prohlížela. "Stefane??"
O kus dál před dveřmi stál Damon. No jistě! On to věděl! Věděl, že tu bude Stefan. Kruci! Proto ten vzkaz. Před chvílí jsem si byla jistá co chci udělat. Ale když se tu objevil Stefan.... věci se prostě zkomplikovaly. Kroužila jsem pohledem mezi dvěma bratry. Na jedné straně jsem viděla mírumilovného, tolerantního a láskyplného muže, který by pro mě snesl i modré z nebe. A na druhé zase neodolatelného, občas velice stupidního Damona se snahou se kvůli mě a celému městu změnit. Viděla jsem, že nenávist, která ho tak dlouho užírala, se z jeho očí částečně vytratila a nahradilo ji cosi jiného - láska. A že když je semnou, není to z touhy naštvat bratra, ale je to ze samého důvodu, který mě tak trápil, když tu nebyl. Ale v této chvíli, jak se můžu rozhodnout? Se Stefanem jsem přeci šťastná! Všechny jejich pohledy byly plné očekávání a já věděla, že jednomu z bratrů těžce ublížím. To všechno se zúžilo do této malé chvíle.
"Už abych šel..." projevil se poraženecky Damon, ten jeho pohled snad nikdy nezapomenu. On nikdy nebyl ten tolerantní, všechno chtěl vždy pro sebe. Proč to nedělá i teď! Vždyť mi to tím celé jenom zhoršuje! Nevěděla jsem co mám udělat, protože to poslední co bych teď chtěla je, aby odešel.
"To nesmíš!!" přikázala jsem mu ze zoufalství. On na to však jen zvláštně zavrtěl hlavou, jakobych právě řekla nějaký nepovedený vtip. "Ale Eleno...." protočil oči stále se vyhýbajíc mému pohledu. Ani jsem si neuvědomila, že jsme uplně zapomněli, že je v místnosti ještně Stefan.
"Můžete mi někdo říct, co se tu dějě?!" zvýšil ostře hlas. Slova na to však byla málo. Težce jsem polkla a přestala myslet. Prostě teď nebo nikdy! Rozběhla jsem se k jednomu z bratrů, už jsem byla těsně u něj, a pohlédla do jeho jasně modrých očí. Byl to Damon! Už jsem byla u něj a naprosto rozhodnutá - jako nikdy jindy.
"Nemusíš to dělat..." upozornil mě ještě. Jeho pohled byl neurčitý, ale plný očekávání.
"Já vím...." otočila jsem se ještě naposled na zmateného Stefana."...ale chci." Už jsem však hléděla do očí jediné osobě, Damonovi. Pak jsem ho prostě políbila. Jemně jsem se dotkla jeho rtů a on mi polibky opětoval. Bylo to tak opravdové, až mi to nahánělo hrůzu. Nechtěla jsem, aby tento polibek skončil. Ale cítila jsem to hrozné mrazení v zádech a Stefanův pohled, nechtěla jsem se otočit, protože jsem se bála, co spatřím.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II