Hate or love 15

5. července 2011 v 9:22 | Damonika |  Kapitolky

Autor:LanQka
Postavy: Delena, Stefan
Dej: Elenu něco táhne k Damonovi, ale není si jistá, jestli je to "láska" nebo "nenávist". Je Damon opravdu tak bezcitný nebo něco hluboko v sobě skrývá? Když se v Mystic Falls objeví upír, který měl co dočinění s Katherine Pierce, může být Elena ve vážném nebezpečí. Navíc, když se za ním vydá Damon, aby ho zabil a ochránil tím Elenu, není v bezpečí ani on...
Jazyk: CZ!

Hate or Love 15
Pak jsem ho prostě políbila. Jemně jsem se dotkla jeho rtů a on mi polibky opětoval. Bylo to tak opravdové, až mi to nahánělo hrůzu. Nechtěla jsem, aby tento polibek skončil. Ale cítila jsem to hrozné mrazení v zádech a Stefanův pohled, nechtěla jsem se otočit, protože jsem se bála, co spatřím.
A zbaběle jsem se hned schovala za Damona.
"Eleno...?" začal se dožadovat vysvětlení Stefan, a stále se na nás upřeně díval, chvíli na mě a pak zase udiveně na svého bratra. "...to jako ty a Damon..?"
Zatvářila jsem se, jakobych právě snědla nějaký hodně kyselý citrón a snažila se nebýt nervózní. Nějak tak jsem teď dala najevo ANO. Ani v nejmenším jsem si nebyla jistá jak zareaguje, možná vyletí jako střela nebo začne vyvádět, což bych si u něj ani představit nedokázala. Ale to jak reagoval doopravdy snad předčilo všechna má očekávání. V tu ránu, kdy mu to všechno částečně došlo, prostě vypukl smíchy - začal se smát. Přišlo mu vyloučené, že by to mohla být pravda.
"To je jako vtip, že ano?" nepřestával. Já a tentokrát dokonce i Damon jsme byli naprosto zticha. Ale Damon si tuto chvíli prostě musel užít.
"Už tomu tak bude..." řekl najednou zcela vážným tónem a přiblížil se o pár kroků ke Stefanovi, jakoby měl chuť ho tou skutečností zničit. "Myslím, že je nade vše jasné, komu dala Elena přednost." pokračoval Damon a na jeho tváři se objevil nebezpečný úsměv.
"Ty si vážně myslíš, že by Elena dala přednost někomu, jako si ty?!" pohrdavě si Stefan přeměřil Damona. Já nechtěně zrudla.
"Už se stalo, zaostalče!" zabůracel však Damon, tentokrát už podrážděne. Na to jsem ho však bouchla loktem do žeber. "Auuu...." nechápavě mi věnoval pohled. Potom se ozvala jakási rána, bylo to zmatené, nevím co se stalo. Ale asi pár sekund po tom jsem měla Stefana přímo před sebou. Nestihla jsem si ani všimnout kde je Damon a pátrala jsem očima po místnosti. Jenže Stefan stojící přímo předemnou se mi ustavičně díval do očí, skoro hypnoticky a já už nevěnovala pozornost nikomu jinému.
"Eleno, já to nechápu..." nedal si Stefan pokoj a já už pomalu začala váhat, jestli to všechno co jsem udělala bylo rozumné - no samozřejmě že nebylo! "Kdy se to stalo? Vždyť ty a Damon se nesnášíte!!!"
"Stefane... promiň mi to, prosím." upustila jsem slzu.. Tak ráda bych mu odpověděla. Vím, že nemůžu být s oběma bratry a nechci ublížit ani jednomu! On se však nenechal a jeho pohled se stupňoval. Bylo to čím dál horší, začínala jsem mít dokonce strach.
"Vždyť já ti celou tu dobu věřil!" Teď mi chybí ten falešný smích zezačátku. Opět jsem přejela očima po pokoji, Damona jsem však nikde neviděla! Teď už jsem si byla jistá, že v pokoji není.
"Mrzí mě to.." popotáhla jsem a provinile se dívala někam do podlahy. Zabralo to, protože jsem začala myslet na to, čím vydrhnu tu obrovskou skvrnu na linoleu.
Jenže postupně mi docházelo, že to ani v nejmenším není skrvna od podrážky, nebo louže vína...byla to KREV! Rozrušeně jsem se podívala na Stefana! Zkontrolovala jsem si krk - pro jistotu na obou stranách. "Uffff..."oddychla jsem si při zjištění, že můj krk je nedotčený.
"Stefane!!! Ty krvácíš???" vyděsila jsem se. To není možný!! Přemlouvala jsem se! Jenže Stefan byl v naprostém pořádku! Nic mu nebylo! "Jsem v pohodě!!" přesvědčoval. "Teď už nemusíš předstírat, že máš o mě zájem!" zaškaredil se, jako nikdy jindy. "Samozřejmě, že mám! Vždy budu mít!"
"Chci, aby to bylo jako dřív." zaprosila jsem. Stefan se na chvíli zamyslel.
"Tak, mě prostě polib!" vybídl mě a natáhl se k mým rtům. Naposledy jsem se porozhlédla po pokoji - nic. Na moment jsem zaváhala. Nedala jsem najevo souhlas, ale ani odpor. A pak jsem ucítila jeho rty. Jakoby mi v hlavě proběhly všechny momenty v životě, všechny důležité momenty a já propásla šanci, abych si je urovnala. Jeho dlaň jsem cítila ve svých vlasech a polibek neustával. Líbilo se mi to. Vlastně a vím, že je to šílené, jsem si v této chvíli představovala, že mě líbá Damon.
"Damon!!" vykřikla jsem nahlas a odtrhla od sebe Stefana. "To jemu patřila ta KREV!!!" Jakobych se probudila ze snu, do hrozné reality. Ta krev musela být jeho!
"Eleno, NE!!!" zadržela mě prudce Stefanova ruka. "Nedělej to!"
Jen v hloubi duše jsem teď doufala, že s tím Stefan nemá nic společného. Pak mě pustil. "Miluji tě Eleno, slyšíš?" zdálky na mě zavolal. Jenže já teď byla zoufalá a ze všeho naprosto zmatená. Tohle je snad zlý sen. Pořád se mi vracel pohled na tu krev, bylo to k nevydržení. Tak trochu tajně jsem doufala, že může být ještě někoho jiného... Hned jak jsem vyběhla z pokoje, snažila jsem se prohledat každou místnost, kde by Damon mohl být. Při představě, že tam někde je a potřebuje moji pomoc jsem byla zoufalá. Nechtělo se mi tomu věřit. Až jsem se dostala do chodby....
"Proboha!!" z plna hrdla jsem zakřičela a zastavila se. V dálce, asi 10 metrů ode mě, v chodbě ležel Damon. V zádech měl zabodnutý dřevěný kolík, a okolo byla krev. Do tváře jsem mu neviděla, byl otočený. Běžela jsem k němu, jak nejrychleji to šlo. Mé kroky byly náhle tak těžké a každý jejich dopad se táhl celou chodbou. Možná je mrtvý! Možná je mrtvý! - říkal mi stále nějaký hlas. Obešla jsem tu louži krve, a třásla s ním jak jen to šlo.
"Damone!! No taaaak!!" křičela jsem stále dokola. Nevnímal mě. "Proboha, to nesmíš!" začínala jsem propadat zoufalství. Utřela jsem si slzy a zaměřila se na kolík. Pevně jsem ho oběma rukama sevřela a potom počítala do tří. Vší silou jsem ho konečně z jeho zad dostala! Sporýš!
Ten kolík byl napuštěný sporýšem! To už vážně zašlo daleko. Teď mi bylo absolutně jedno, že jsem skoro celá od krve, mé ruce, mé oblečení. Nikdy jsem nezažila nic horšího. Dívala jsem se na své zakrvácené ruce a v tom ho uslyšela!
"Eleno...?" ozval se slabě, že ho bylo sotva slyšet.
"Damone??!!! Jsi v pořádku??!!!!" zatřásla jsem s ním s nadějí, že se mi to jen nezdálo. "Jsem tu, slyšíš!!"
Poznala jsem, že je naživu! Díval se na mě, díval se mi do očí!
"To je v pořádku, jsem tu!" nepřestávala jsem se strachovat. "Musíš dostat krev!"
Hned jsem přemýšlela, jak se dostat k nějaké krvi, která by ho alespoň z části posilnila. Ale musela jsem to udělat rychle.
"Vrátím se, slibuju." ubezpečila jsem ho, ikdyž to nejspíš bylo uplně zbytečné. Každopádně hned na to jsem utíkala pryč z chodby s cílem dostat se ke krvi dřív, než mě zastaví Stefan. Naposledy jsem se ohlédla na zraněného Damona a došlo mi, že celé to byla moje chyba! To co se teď stalo! Kdybych ho nechala odejít a zůstala se Stefanem, nemuselo by se nic z toho stát! Jak jsem mohla být tak sobecká a myslet jen na sebe?! Už jsem se pomalu dostávala ke kuchyni, a projel mnou takový divný pocit. Jakoby mi celá ta věc brala dech a já ho sotva popadala. Opřela jsem se jen na malou chvíli o tvrdou zeď kuchyně. Cítila jsem se tak slabě...
Potřebuje tě! Potřebuje tě! Říkal mi pořád nějaký hlas, snad myšlenky. V tom se mi začaly podlamovat kolena a všechno se mi pomalu a pomaloučku vzdalovalo...ke konci jsem ucítila bolestnou ránu........
***
"Eleno!! Eleno!!" volal na mě něčí hlas, docela nepříjemně. "Jsi v pořádku?"
Pomalu jsem pootevřela oči, to slunce a zář mě přinutily oči otevřít. Bylo už ráno, ležela jsem na pohovce pro mě z neznámého důvodu, a opečovával mě Stefan.
"Omdlela jsi a silně se udeřila do hlavy..." vysvětlil krátce a studeným obkladem mi ošetřoval ránu na hlavě. Ta bolest byla příšerná! Netroufla jsem si však ze sebe vydat ani hlásku. Hned jak jsem si uvědomila situaci, zděsila jsem se nad tím, co se stalo ač to vůbec nedávalo smysl.
"A Damon?" vstala jsem okamžitě z pohovky, ale přecenila se - Zavrávorala jsem a skoro spadla nebýt toho, že mě něčí ruce včas zachytily.
"Zdravý a silný..." odpověděl mi najednou tak sladký a povědomý hlas, že nemohl patřít nikomu jinému než Damonovi. Nadšením jsem přestala skoro dýchat. Už to, jak Damona srkal krev, nebo s jakým klidem se choval mě fascinovalo a zároveň i těšilo - zdálo se to jako dřív až na to, že jsem ho sledovala uplně jinýma očima. Pak jsem už neodolala a zase vyžadovala vysvětlení, celou dobu mi to pořád vrtalo v hlavě.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meruňka Meruňka | 28. července 2011 v 23:34 | Reagovat

Víš o tom že ti tu půlka chybí??
a já si celou druhou půlku říkala že mi to absolutně nepasuje :-D http://damon-online.blog.cz/1011/hate-or-love-fanfiction-15-kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II