Hate or love 15 (2.časť)

5. července 2011 v 17:08 | Damonika |  Kapitolky


Autor:LanQka
Postavy: Delena, Stefan
Dej: Elenu něco táhne k Damonovi, ale není si jistá, jestli je to "láska" nebo "nenávist". Je Damon opravdu tak bezcitný nebo něco hluboko v sobě skrývá? Když se v Mystic Falls objeví upír, který měl co dočinění s Katherine Pierce, může být Elena ve vážném nebezpečí. Navíc, když se za ním vydá Damon, aby ho zabil a ochránil tím Elenu, není v bezpečí ani on...
Jazyk: CZ!

Hate or Love 15
"Kdo to ale mohl udělat? Kdo mohl chtít Damona zabít?"
"Opět" dodal Damon a odložil si své 'posilňovadlo' na stůl. V ložnici bylo úplné ticho... Nikdo nebyl schopen říct jedno rozumné vysvětlení toho, co se stalo.
"Chvíli jsem byl prostě v pokoji s vámi a najednou ležím v chodbě s kolíkem v sobě..." vysvětlil jednoduše Damon. Já sama jsem tomu nevěřila, vždyť to nedává smysl.
"To je blbost!" podotkla jsem.
"A co tamní rada?" nadhodil Stefan. "Třeba se o tobě nějak dozvěděli..."
"A rozhodli se, že mě zabijí? Kolem pobíhá ještě spoustu nešťastných tvorečků, kteří si to zaslouží... Tak proč ten moment nepřenechat jim?" navrhl skvostně Damon se značným úsměvem ve tváři.
"Damone..." začal vážným tónem Stefan. "Pokud mám pravdu, tak tu už pro tebe není bezpečno."
Damon na to jen protočil oči a nesmlouvavě pokračoval v debatě!
"Že to říkáš zrovna TY! Jen chceš, abych odsud nadobro zmizel, o to ti jde!"
"Nechápeš to. Když si tady, ohrožuješ i Elenu!"
Když došlo na mé jméno, všechno kolem ztichlo. Nevěděla jsem, co v tu chvíli říct...a vypadalo to, že ani jim už nebylo tolik do řeči.
"Já se ochráním sama!" zabručela jsem.
"To vidím..." uchechtl se Damon a rychlostí 'doletěl' až ke mě - tentokrát mě pro změnu ošetřoval on. Stefan nepřítomně sledoval jak mi tiskně studený obklad na čelo.
"Auuuu" zasyčela jsem bolestí. Musela jsem se asi pořádně udeřit do hlavy.
"Taaaaaaaakže...." snažil se vrátit k tématu Stefan. "Co budeme dělat...?!
"Nesmíš odejít!" šeptla jsem nervózně Damonovi. Pohlédl mi do očí, ale odpověď jsem nedostala.
"Nedovolím to!" dodala jsem pak z důrazem. Damon se na to jen usmál, že by mě chápal?
Mezitím Stefan nervozně chodil po místnosti. Pak se ale prudce zastavil. "Zeptám se tě takto: Chceš, aby se ta včerejší noční můra opakovala?" A pohlédl mi očekávavě odpověď do očí.
Vyděsila jsem se. Hned mi naskočily vzpomínky, kdy Damonovo tělo leželo v té louži krve a já se ze všech sil, snažila dostat z jeho zad ten kolík.
"Myslím, že ne..." odpověděl za mě a měl v plánu pokračovat, nebýt Damona.
"A tím jí naznačuješ jako co?" rozčílil se a úmyslně se dostal do nebezpečné blízkosti svého bratra. Mě bylo jasné, kam Stefanův záměr směřoval a ani trochu se mi nezamlouval. Oba bratři si přitom navzájem hleděli do očí, skoro jakoby místo nich měli dýky.
"Jakože ti zmizím nadobro ze života a ty si tu budeš v klidu žít s Elenou? Vážně si myslíš, že přesně TOHLE udělám?"
"ANO, myslím, že přesně tohle ty uděláš!" odpověděl mu jasným tónem Stefan. A ani se přitom nezalekl bratrových nelítostných očí. Kde bere tu jistotu? Říkala jsem si.
Damon se škodolibě usmál, hodil na sebe bundu a zamířil ke dveřím. Skoro, jakoby mu všechno bylo jedno. "Vy si to tu užíjte, já si jdu na vzduch a možná přitom sejmu něčího bratra..." Pak odešel. Slyšela jsem jak se za ním zavřely dveře. Byl pryč. Obrátila jsem se ke Stefanovi. Možná, že mi už odpustil, ale jeho pohled nedal nic znát. Ještě tento den jsem si myslela, že není důvod proto, aby Damon odešel - teď ne pro moji bezpečnost, ale pro jeho vlastní. Samozřejmě, že se ještě ten den vrátil, večer, ale už nikdo neměl pochyb o tom, že po něm někdo jde. Opět. Jestli je to opravdu ta tajná rada, o které mluvil Stefan, bude to zlý! Damon nám do detailů vylíčil, jak zabil nějakou ženu - to jsem vážně slyšet nepotřebovala. Pak celý rozzuřený vysvětloval, jak někdo sledoval. Nejdříve podezíral Stefana, že na něj někoho poštval, ale pak jsme zůstali opět bezradní. Asi den na to, došlo k rozhovoru Stefana a Damona, snažili se vymyslet plán, co udělají - já u toho samozřejmě být nemohla. Ale i tak, jsem za dveřmi naslouchala, prostě mi to nedalo.
"Nic jiného ti nezbývá, Damone." slyšela jsem Stefana, jak tlačí na svého bratra. Ten však neodpovídal.
"Nehodlám přihlížet tomu, jak tě zabijí...!" Stefan nepřetržitě přesvědčoval a já si už nebyla jistá, co vlastně chci. Nějakou dobu jsem už nic neslyšela, ucho jsem si rychle přitiskla ke dveřím. Vždyť se to týkalo i mě, ne?
"Zasloužíš si jí víc..." ozvalo se z druhé strany - Damon. Srdce mi začalo bubnovat jako o závod.
"Víš moc dobře, že pokud odejdu, tak to bude konec." pokračoval a já skoro přestala dýchat. "Nebudu mít ani důvod se vrátit!"
"A Elena?" vyslovil Stefan mé jméno.
"To nech na mě..." odpověděl. Přála jsem si vidět Damonův obličej, ale dveře mi to nedovolily. Celá zmatená jsem vběhla do svého pokoje. Nevěřila jsem tomu, že mě tu chce nechat! Že odejde! Proč to musí být vždy tak složité? Předtím ho moje rozhodnutí skoro zabilo, a teď? V tom jsem uslyšela, jak se najednou dveře otevřely - silné a nepříjemné vrzání.
"Eleno??" volal na mě Damonův hlas. Nestačila jsem ani odpovědět a už byl předemnou. Zpříma mi hleděl do očí, skoro hypnoticky, nezmohla jsem se na slovo, natož se ho na něco zeptat.
"Kolik si toho z našeho rozhovoru slyšela?"
"Nic." zalhala jsem. Damonův výraz se nezměnil. "Jen trochu."
"Nevěřím tomu, že chceš odejít!" dodala jsem rozrušeně. Tak moc jsem toužila po tom, aby zůstal. Tak moc!
"Víš jak moc tě miluju, ne?" přiblížil se o pár kroků blíž. "Už ti nechci ublížit." Jeho dlaň jsem ucítila na své tváři. Pak mi pomalu sjela ke krku. Když jsem si uvědomila co se stalo, Damon v ruce držel můj přívěšek se sporýšem. Nemohla jsem zareagovat, bylo to tak rychlé.
"To ne...." vytřeštila jsem zděšeně oči a ohmatala si místo na krku, kde ještě před pár vteřinami řetízek byl. "Co máš v plánu udělat?"
"Myslím, že to víš..." povzdychl si. "Nemusíš mít strach. Nebudeš si nic pamatovat."
"To nemyslíš vážně, že?" Na jeho tváři se neobjevil jeho osobitý úsměv, u kterého jsem si mohla být jistá, že je to jen jeden z jeho dalších vtípku.
"Damone, prosííííím..." Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi stále draly do očí. "Miluju tě! Nechci na tebe zapomenout, slyšíš?"
Skrz hordy slz jsem se vrhla do jeho objetí, skoro jakoby to bylo naše poslední. Šlo o víc, než kdykoliv předtím. Držela jsem ho tak pevně, jak jsem jen mohla. Cítila jsem, že tahle naše společná chvíle bude nejspíš ta uplně poslední a nechtěla jsem, aby skončila. Držíc mě v obětí mi zašeptal do ucha: "Slibuju, že najdu způsob, jak být s tebou."
Zapomenu, ale nikdy to neskončí... Soustředěně jsem pořád myslela na Damona, přesvědčovala jsem se, že ať už udělá cokoliv, já si to pamatovat budu. Všechno co se stalo, si budu pamatovat!
"Slibuju ti, že nezapomenu, Damone!!" - to byly má poslední slova před tím, než se to stalo.
A to uplně poslední co jsem spatřila byly jeho oči.
"Teď zapomeň na to, že jsi mě kdy milovala..."
***
Všechno se zdálo být tak jak má. Cítila jsem se teď tak zvláštně, byla jsem zmatená - naštěstí jen krátkodobě. Ještě stále jsem cítila tu známou svěží vůni, kterou jsem teď skoro ani nedokázala pojmenovat. Už skoro vymizela. Předemnou byl poloprázdný psací stůl a na něm o kus dál ležel nějaký prívěsek, téměř takový, jaký jsem měla i já. Když jsem si však zkontrolovala ten svůj, neměla jsem ho. Nikdy ho nesundávám, na nic jsem nečekala a opět si ho nasadila. Plná jakéhosi elánu jsem vyběhla ze svého pokoje, hledajíc Stefana.
"Ah, Stefane!" úžasle jsem sledovala jeho výraz obličeje, tak tajuplný. "Myslím, že byl někdo v mém pokoji..." začala jsem si rychle ztěžovat. Jeho obličej se obrátil směrem ke dveřím, kde stál jeho bratr.
"To už zase jde lovit?!" vyvalila jsem oči se snažným pohrdáním. Damon se lehce uchechtl, ne tak posměvavě jako jindy. No jo, myslela jsem si to. Pak byl najednou těsně předemnou, až mě do vyděsilo. Byl těsně u mých rtů, jakoby mě chtěl políbit. Všechno ve mě řvalo, abych ho od sebe odtrhla, ale něco - něco, mi to prostě nedovolilo. Nebyla jsem schopná to udělat.
"A vrátím se...." odpověděl mi téměř do mých rtů, skoro jsem ho cítila. Skoro! Zanechal mě zmatenou, jak bývá jeho zvykem. A pak si klidně zmizel!
Když už byl pryč, tázavě jsem se obrátila ke Stefanovi. "Proč si nic neudělal, Stefane?! Vždyť mě skoro...." Ne, neměla jsem sílu myšlenku dokončit.
S tak mírumilovným až dojemným výrazem šel přímo ke mě. "Moc tě miluju Eleno, a doufám, že jednoho dne to pochopíš...."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II