Hate or love 2/1

7. července 2011 v 12:51 | Damonika |  Kapitolky

Autor:LanQka
Postavy: Delena, Stefan
Dej: Elenu něco táhne k Damonovi, ale není si jistá, jestli je to "láska" nebo "nenávist". Je Damon opravdu tak bezcitný nebo něco hluboko v sobě skrývá? Když se v Mystic Falls objeví upír, který měl co dočinění s Katherine Pierce, může být Elena ve vážném nebezpečí. Navíc, když se za ním vydá Damon, aby ho zabil a ochránil tím Elenu, není v bezpečí ani on...
Jazyk: CZ!

Hate or Love 2/1
Mezitím, co se Damon snažil vzpamatovat ze svého údajného nepřítele, který se ho pokusil nejednou zabít, Elena žila dál spokojeným životem se svou věrnou láskou Stefanem. Na to, že někdy milovala a rozhodla se být s jiným, byla přinucena zapomenout. Místo toho ji Stefan nabídl všechno, po čem kdy toužila - miloval ji a ochraňoval. Milovala však ona jeho?
"Milý nový deníčku, už je to dva roky, co Damon odešel. Spousta věcí se změnila - některá dokonce k lepšímu. Už neslýchám ve zprávách o vraždících monstrech, která bez přestání zabíjí obyvatele Mystic Falls. V tomto ohledu jsem se nikdy necítila líp a v bezpečí. Starý deník už dlouho hledám, snad celou věčnost.. však on se někde najde. Stefan je úžasnej...to ano. Skoro mám někdy pocit, že si někoho tak dokonalého ani nezasloužím. Udělal by pro mě všechno - vím to." při psaní jsem se začala usmívat, tedy spíše při jedné myšlence. "Možná mu dokonce řeknu své ANO. Zmínila jsem se už, že se mě chystá požádat o ruku? Chová se v poslední dobou tak tajemně, a v jeho bundě jsem našla prsten. Zásnubní prsten!"
Bylo toho opravdu mnoho, co se za ty dva roky stalo. Ale já jsem myslela stále jen na to jedno: kdy, kde a jak... mě Stefan požádá o ruku. "Jsem velice zvědavá" řekla jsem nahlas a hrála si s tužkou než mi ovšem vypadla na zem. Musela jsem se zvednout z té příjemně vyhřáté postele a sklonit se až do úrovně postele. Povdychla jsem si.
"Něco ti upadlo..." oslovil mě neznámý hlas. To jeho ruka zvedla tužku místo mé.
"Co?! Ty...?" vytřeštila jsem oči a měla chuť řvát. Předemnou klečel ve své elegantní póze Damon a před sebou významně držel tužku, jako by mi ji ani neměl v plánu vrátit. Rychle jsem mu ji vytrhla z ruky a začala nahlas křičet. "Stefffffff...."
Ani jsem se nestačila obrátit k útěku a už stál těsně za mnu; pevně mě držel a rukou mi zadržoval ústa, abych nemohla křičet. Sám se přitom snažil šeptat. Začínala jsem mít strach.
"Damone!!! Pust mě!" křičela jsem, ikdyž to nemělo takový účinek a hlasitost. Bylo mi to jedno. Nepřestávala jsem se bránit.
"Pšššš..." zašeptal a já se částečně ovládla. Okamžitě jsem se vytrhla z jeho násilného objetí.
"To mě ani neobejmeš?!" odfrkl si.
"Ne."
"Doufal jsem, že za ty....ehm... dva roky, budeš trochu rozumnější. Co Stefan, přišel jsem o něco? Tentokrát jsem se však nevrátil kvůli návštěvě mého drahého mladšího brášky, který se jistě dál nepřetržitě kamarádí s lesními zvířátky. Počkat, myslel jsem krmí. To veverky ještě nevymřely? Pozor, bliží se nový ohrožený druh!!!!" A začal se chovat, jako by veverky byly to poslední zvěrstvo na této planetě.
"A proč ses tedy vracel?" zamračila jsem se. "Kvůli veverkám?!"
"Dal jsem jedný holce slib, který si bohužel nepamatuje, a hodlám udělat vše proto, abych ho i dodržel. Zní to tak skvěle, že by se to mohlo povést?"
Další z jeho triků. "Zní tak bláznivě, že ti to ani nevěřím..." a dala jsem si ruce v bok. On se vůbec nezměnil. Jeho oči, vlasy - a i přesto jsem měla pocit, že jsem ho neviděla celou věčnost. I jeho originální příchod padoucha. Skoro jsem na něj zapomněla. Ale jedna věc se na něm změnila...Bylo to v jeho očích, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi říkají pravdu.
"Tak dost tlachání. Jsem zvědavý, jestli mě ostatní uvítají tak vřele, jako ty..." prohodil po chvilce a zajiskřil se mu nebezpečně v očích.
Měla jsem chuť skočit mu před dveře a říct, aby zmizel a nekomplikoval život mě a lidem, kteří jsou pro mě tak důležití. Nekomplikoval život Stefana. Ale neudělala jsem to. Možná, že mi do předu bylo jasné, že bych toho stejně nedocílila.
Konečně rozevřel dveře do kuchyně, kde Stefan připravoval jídlo. Dělal svůj speciální recept a ani neměl čas otočit se.
"Aaaah, Eleno..." usmál se a přerovnával hrníčky. "Všechno mám pod kontrolou..."
"Stefane..." zatvářila jsem se kysele. Potřebovala jsem, aby se otočil. A za pár vteřinek to i udělal. Jeho výraz by jste vážně měli vidět! Něco jako zděšení, které se mísí se vztekem a zarmoucení. Oči mu skoro vypadli. No jo, teď trochu přeháním...
"Přeji příjemný den..." ušklíbl se Damon a prohlížel si celý pokoj. Skoro jakoby hledal jakoukoliv změnu, ale pokud vím, vše zůstala na svém místě
"...všem." dodal ještě a vrhl pohled na Bonnie sedící mlčky v rohu.
"Proč si se vrátil, Damone?" vyhrkl ze sebe rozhořčeně Stefan.
"Áááále, Stefane... Myslel jsem, že zrovna TY to pochopíš. Moc hezky sis to namyslel: Krásný, pohodlný a podle možností normální život s Elenou bez svého nanicovatého bratra Damona. Vážně nádherné. Kdybych tu věc tehdy neudělal, jsem si jistý, že by k tomu nikdy ani nedošlo..."
"Protože bychom byli mrtvý!"
"Ne... Protože by si Elena vše pamatovala!"
Stefanovi se rozšířily zorničky, trochu znervozněl. Bonnie mi posumky naznačila, že raději půjde a já byla i ráda. Sice jsem se s ní cítila trochu jistější, ale když tu byl Damon, nebyla jsem si jistá, co zase provede. Jakou pitomost zase spáchá.
"Přišel jsem si proto, co mi náleží, Stefane! Nedovolím, abys to zase překazil..." zazněl výhružně Damon. Vůbec jsem nerozumněla tomu o čem teď debatovali.
"Elenu v žádným případě nedostaneš..." řekl povýšeným tónem Stefan a snažil se jít směrem ke mně. Nejspíš, aby mě případně ochránil. Proč jen musel být Damon hned vedle mě? Stefan neměl šanci, a zase trochu ucouvl. Zato Damon se hned obrátil ke mě. Spatřila jsem jeho kouzelné oči a naléhavě hledala odpovědi, co se to tu děje.
"Eleno. Vím, že někde hluboko v sobě to cítíš. Vždy jsem si myslel, že odejít od tebe bude ta nejtěžší věc v mém životě, ale nakonec to nebyla tak úplná pravda. Stalo se něco mnohem bolestivějšího...Měl bych toho litovat.... Potřebuju, abys to slyšela."
Nedokázala jsem na to nic říct, jeho věty mi nedávaly smysl. Pohlédla jsem na nervózního Stefana.
"Ach, Damone..." začala jsem zmateně. "...nevím o čem to mluvíš!"
"Je jediná možnost, jak by jsi se mohla vše dozvědět..." škodolibě se usmál.
"Na to ani nemysli!!!" zakřičel odhodlaně Stefan.
Spatřila jsem Damonovy obrovské tesáky a vražedné oči. Ani jsem nedoufala, že by k tomuto mohlo někdy dojít. Měla jsem strach.
"Damone!!! NEEEEEE!!!" křičel Stefan
Začala jsem zrychleně dýchat, bylo mi na omdlení. "Prosííím..."
Damon se na moment zatvářil na svého bratra a potom opět věnoval svůj pohled jenom mě. "Nechal jsem se trochu unést..." a začal se hlasitě smát. Částečně se mi ulevilo.
"Važně blbej vtip, Damone..." vydechla jsem přerušovaně.
Na chvíli se odmlčel a potom svraštil obočí. Odněkud vytáhl malou knížečku, kterou jsem já bezpochyby mohla ihned identifikovat. Byla moje! "Tady máš důkaz." řekl a vsunul mi jí do ruky.
"Pokud tě to zajímá, nečetl jsem ji, ikdyž jsem měl kolikrát obrovskou chuť..."
V jednu chvíli jsem na něj byla naštvaná, jak já jsem se té knížečky nahledala! A když si představím, že byla v rukou Damona... Jakoby všechny mé myšlenky měl přímo po ruce a kdykoliv si je všechny mohl přečíst. Cítila jsem se hrozně.
Otevřela jsem svůj deník, pozorovala svůj rukopis. Obracela jsem stránku po stránce. A pak jsem došla k jedné stránce, která mě naprosto fascinovala! Nepamatuju si, že bych něco takové kdy napsala. Na každé stránce bylo Damonovo jméno.
"Tohle jsem nepsala já!"
"Psala."
"Proč si si tím tak jistý?" a odtrhla jsem oči od stránek mého deníčku.
"Čti.." vybídl mě. Obrátila jsem stránku a nadechla se. "Milý deníčku, v jeho blízkosti se cítím nejistě, ale když je pryč mám strach, že už se nevrátí..." zastavila jsem čtení. "Tohle jsem já nenapsala!" zopakovala jsem jasně.
Zamračil se a já četla dál. "Miluju Stefana, ale teď vím, že něco cítím i k Damonovi. Nechápu, kdy jsem si uvědomila, že mi na něm záleží. Nemohla jsem dopustit, aby ho zabili... nedokázala bych bez něj žít." Četla jsem dál. Další a další stránku. Všude jenom Damon. Fascinovaně jsem tak došla až na poslední popsanou stránku mého deníčku. "Vím, že se něco stane. Cítím to. Jednou jedinkrát jsem se ve svém životě rozhodla tak, jak jsem to skutečně cítila. Miluju Damona." dořekla jsem trhavě a obrátila na další stránky. "Miluju Damona." odtrhla jsem oči od deníku."Tak Dost! Nikdy bych to nenapsala a ty to víš!"
Svůj rokupis jsem poznala, téměř bez pochyby přesný. Snažila jsem se přijít s nějakým hodně dobrým argumentem, který by odvrátil všechny tyto zápisky. Vím, že jsem to nepsala a i přesto ve mně jsou pochyby. Nedokážu to popsat..
"Řekla jsi, že mě miluješ, Eleno!" začal hned Damon. "Proč si prostě nevzpomeneš?! Proč nemůžeš...?
"Elena, která ho psala... je pryč..." a vrátila jsem mu svůj deník, který jsem s jistotou už nepotřebovala. "Minulost je minulost, Damone. Nechci to jinak..."
Část mého já doufala, že si deník nechá, ale on ho tvrdě odhodil k zemi a porazil větší lampu poblíž gauče. Jeho výraz byl chladný.
"Minulosti už mám po krk..." a hned na to přitiskl své rty na mé.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II