My kidnapper 10

29. července 2011 v 13:18 | Damonika |  Kapitolky
Následující dny byly hodně zvláštní. Damon se vyhýbal jakémukoliv bližšímu kontaktu a přišel pouze, když mi nesl jídlo. U té příležitosti mi většinou krátce poreferoval o dění v Mystic Falls a především v penzionu.
Stefan byl skutečným problémem. Nehodlal se krve vzdát, odmítal litovat své viny nebo si ji snad jen přiznat. A vynadal Damonovi, že ještě nenašel jeho majetek. Majetek. A tím myslel mě.
Dívala jsem se na televizi, ale děj celé té romantické telenovely mi nějak unikal. Nechápala jsem, proč ústřední postava, vysoká tmavovláska stále váhá a přelétává mezi dvěma nápadníky. Vždyť to bylo tak jednoduché! Adalberto ji ve skutečnosti jen využíval a všechnu lásku hrál. Chtěl její peníze a její slávu. Oproti tomu Nicolas ji hluboce miloval, letmými náznaky jí to dával najevo. A ona? Odmítala toho pravého a tahala se s podvodníkem.
Moment… Odmítala toho pravého a tahala se s podvodníkem. Nesedí to tak trochu i na mě?
Zamyšleně jsem pozorovala zlé zablýsknutí očí Adalberta a rozpačitý úsměv Nicolase. A ta husa pořád nic neviděla. Neklidně jsem se ošila a snažila se postřehnout myšlenku, která mi stále unikala. Něco se třepotavě vznášelo v mé hlavě a já nebyla s to zjistit, o co se jedná.
V tom se po mé pravé ruce otevřely dveře. Otočila jsem se k nim a spatřila Damonovu hezkou tvář. Nesl mi snídani.
"Ahoj," pípla jsem opatrně.
"Dobré ráno," usmál se trochu, ale jinak o mě nezavadil ani koutkem oka.
Poděkovala jsem, a když jsem od něho přebírala skleničku s džusem, zavadila jsem svými prsty o jeho. Ucukla jsem a sklenička začala nezadržitelně padat k zemi. Damon měl naštěstí dostatek duchapřítomnosti, aby ji zavčasu zachytil. Tentokrát ji raději položil rovnou na stolek. A hned se vydal ke dveřím, chystal se odejít.
"Damone," zastavila jsem ho rychle. Zasekl se v pohybu, ale nepodíval se na mne. "Jak to jde v penzionu? Celou noc jsem tě neviděla," dodala jsem, abych nějak opodstatnila svou starost.
"Napadl mě," konstatoval a opřel se o stěnu. Zrak upíral někam na podlahu, jakoby něco hledal.
"Cože?!" vyskočila jsem na nohy a pátravě si ho prohlédla. Hledala jsem nějaké zranění, krev nebo tak něco. Pak jsem si uvědomila, že upír se regeneruje kapánek rychleji a že si pravděpodobně vyměnil i oblečení.
"Chtěl jsem mu píchnout další sporýšovou injekci, abych ho oslabil, ale přišel jsem moc pozdě. Sehrál na mě, že se skoro nemůže hýbat a jen, co jsem pootevřel dveře, vyrazil na mě."
"Jsi v pořádku?" přistoupila jsem blíž a po předchozí zkušenosti jsem si raději chuť na starostlivý dotek nechala zajít.
"Ne, úplně," střelil po mně znepokojeně očima.
"Co se stalo?" zamračila jsem se a ještě jednou ho zkontrolovala.
"Omráčil mě a," přešlápl z jedné nohy na druhou, "pláchl."
Tak, jak jsem se předtím rychle postavila, jsem se zase rychle svezla zpátky do sedu.
Jestli je venku, může někomu ublížit. A může mě najít. A může najít Damona. Co když přijde na to, co se tady mezi námi děje? Zatraceně…
Schovala jsem hlavu do dlaní a opět se snažila přemýšlet. Poslední dobou velmi nevděčná činnost.
"Co budeme dělat?" vyslovila jsem nejzákladnější otázku nahlas.
Rezignovaně se posadil do křesla kousek ode mě a pokrčil rameny. Podle jeho naprosto vyčerpaného vzhledu bych klidně odpřisáhla, že Stefana hledal celou noc.
"Teď nemůže nikam. Tam, kde zůstal při prvních slunečních paprscích, bude muset zůstat po zbytek dne. Mám jeho prsten."
"Aspoň nějaká výhoda na naší straně," zabručela jsem a začala snídat. S prázdným žaludkem to přece člověku nemyslí.
"Eleno?"
"Hm?"
"Vykradl ledničku s krví."
Zakuckala jsem se. Do prdele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II