My kidnapper 12

31. července 2011 v 13:20 | Damonika |  Kapitolky
"Eleno!" uslyšela jsem z polospánku hlas zpoza dveří, za které jsem ještě stále měla zakázaný vstup. Vzápětí se prudce rozrazily a já zamžourala na příchozího. "Eleno! Dělej, sbal si pár věcí, jedeme pryč!"
Damonovy ruce mě vytáhly do sedu a trochu se mnou zatřepaly.
"Jmenuj první město v zahraničí, které tě napadne," hučel do mě, zatímco ze mě stahoval peřinu a podával mi tašku.
"Las Vegas?" zachraptěla jsem ještě stále absolutně rozespalá.
"To jsou mi cíle," spatřila jsem jeho rozšiřující se úsměv a radostně mu ho oplatila. Je to už přece jenom nějaký ten pátek, co jsem ho naposledy viděla mile se usmívat.
Protřela jsem si oči, zazívala a protáhla se v zádech.
"O co jde?" vydala jsem se ke komodě a začala do tašky automaticky házet nejhezčí kousky oblečení.
"Stefan se činil. Zjistil, že, jestli tě opravdu někdo unesl, musel jsem to být jedině já. A tak je mi v patách. Dávám mu tak půlhodinky, než sem dokvačí." Odběhl do koupelny a podal mi taštičku s hygienickými potřebami, kterou mi teprve nedávno milosrdně přinesl. "Ale to my už tu nebudeme," mrkl na mě a stlal mou rozházenou postel.
"Počkej, to jako my dva jedeme do Las Vegas?"
"Ne." V očích se mu rošťácky zablýsklo.
"Hodláš mi to vůbec vysvětlit?" soukala jsem se do riflí a po té do tenkého svetru.
"Ale jistě, jenom pohni," šklebil se a stále kolem mě poletoval, aby mi podal tohle a pak zase támhleto. "Stefan si bude myslet, že si užíváme v Las Vegas a my přitom budeme někde jinde. Třeba…"
"Damone?! Chceš mi říct, že se někde schováme a Stefana pošleme do města, teda velkoměsta narvaného lidmi a necháme ho tam řádit?"
"Ano, vystihla jsi to přesně," zamrkal a pomáhal mi cpát další věci do tašky.
Zastavila jsem se, zamračila se a zůstala na něho naštvaně hledět.
"Nic víc už si nebereš?" podivil se a poukázal na poloprázdné zavazadlo.
"Damone, posloucháš mě?" chytla jsem ho za ruku, kterou dovnitř vkládal ještě dvě moje trička.
"Samozřejmě, má drahá," parodoval a zároveň bojoval se zipem.
"Stejně ti to ještě jednou zopakuju," zarazila jsem v činnosti i jeho druhou horní končetinu. "Nemůžeme poslat Stefana do velkoměsta narvaného lidmi a nechat ho tam řádit."
"Proč ne?" vykroutil se z mého sevření a vyzývavě pozvedl obočí.
"Krom zjevného důvodu, že se prozradí fakt, že je upír, a že se to prozradí na veřejnosti, je tu ještě ten detail, že pozabíjí velkou spoustu nevinných lidí."
"Takže jako řešení vidíš, že tu zůstaneme a necháme se zabít my," konstatoval a přehodil si mé jediné zavazadlo přes rameno. "Jdeme," zavelel a dodal, že plán domyslíme v autě.
Povzdechla jsem si. Problém byl, že jsem neměla nejmenší tušení, jak jinak přežít a udržet ostatní lidi na světě na živu.
Konečně jsem více méně svobodně procházela bytem, ve kterém jsem po celou tu dobu byla schovaná.
Pěkně drahá nemovitost. Světle vymalované stěny, za každými pootevřenými lakovanými dřevěnými dveřmi další podobně luxusní pokoj, jaký jsem sama obývala.
"Damone?"
"Co zas? Řekl jsem, že si promluvíme v autě," zabručel a otočil se.
"Chceš mi říct, že jsi na mě celou dobu hrál, že si nemáš kde odpočinout?" zavrčela jsem podrážděně a se založenými pažemi se zlověstně přibližovala.
"Nechtěl jsem rozestýlat další postel," pokrčil rameny a klidně pokračoval v chůzi.
"Grrr," stiskla jsem zuby a nevrhle za ním kráčela pryč z vězení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II