My kidnapper 7

26. července 2011 v 13:13 | Damonika |  Kapitolky
Čas, který jsem trávila zavřená v onom pokoji, se rozdělil na dva díly. Na čas s Damonem a bez Damona. Na čas, který trávil mou "záchranou" a na čas, který byl se mnou. Povětšinou v posteli.
Všechny úvodní námitky vymizely. Zůstala věčně neutuchající touha. Ale kdo by se divil? Proč by všechny ženy Damonovi propadaly, kdyby intuitivně nevěděly, že jim dokáže poskytnout dokonalou rozkoš?
Nebyl na mě přímo milý. Pokud mě právě nelíbal pod hustou rouškou vášně, držel se své ironické masky, sarkasmu, nepochopitelných úletů. Třeba jako ono miluju tě, při našem bláznivém poprvé. Naštěstí pochopil, že na mě nemusí působit jako na hordu svých dalších milenek, že nemusí vyslovovat věty a slova, která v závěru nic neznamenají.
Co se týče samotného sexu… Divoký, nespoutaný, povětšinou hrubý, rychlý a nenasytný, spojený s pitím krve a jednoduše dokonalý. Našla jsem všechno, co mi u Stefana ještě scházelo. Touhu. Vášeň. Dychtivost. Žízeň po dalších dotecích.
Uvolněně jsem ležela na břichu a četla si knížku. Stmívání. Už po třetí. A stejně jako poprvé nebo podruhé jsem nenacházela žádné uspokojení v čtení takových blábolů. Příběh to byl fajn, jen… Hodně vzdálený od všeho skutečného.
"Ať ti to nevleze na mozek, bruneto," uslyšela jsem konečně hlas, na který jsem čekala celý den.
"Super rada od někoho, kdo mi přinesl jenom tenhle brak," převalila jsem se líně na bok, abych se mohla ohlédnout ke dveřím. "Jak ses měl?"
Na chvíli se celá jeho tvář zachmuřila a zneklidněla, téměř okamžitě ale výraz skryl za šklebící se masku.
"Chápeš, jsem unavený. Pátrám po bratrově unesené přítelkyni. Nedaří se nám ji najít." K dokonalému výstupu chyběly snad už jen drobné slzičky.
"Možná jen nepátráte na správném místě," pozvedla jsem obočí a podepřela si hlavu rukou.
"Možná," pokrčil netečně rameny. "Možná bude správné, když ji ani nikdy nenajdeme." Uhnul pohledem a posadil se do křesla.
"Nemůžeš mě tady schovávat do nekonečna," přetočila jsem se do sedu a zamračila jsem.
Povzdechl si a schoval hlavu do dlaní. "Právě že musím."
"Jo, jasně. A já musím hned teď udělat trojitý salto, ne?"
Vymrštil se na nohy a náhle svíral má ramena v pevném sevření. Vážně mi hleděl do očí a evidentně svá slova myslel absolutně vážně.
"Damone, co se děje?" dotkla jsem se opatrně jeho tváře. Jeho chování se vymykalo oběma běžným poddruhům - nevrhnul se na mě hned ode dveří, aby ze mě strhal oblečení, a jeho sarkasmus vyzníval do prázdna. Něco nebylo v pořádku.
"Nemůžeš se vrátit zpátky, chápeš?" uchopil můj obličej do dlaní a upřel svůj podivný trpitelský zrak přímo do mé duše. Kdybych si nebyla zatraceně moc jistá přítomností svého sporýšového náhrdelníku na krku, klidně bych odpřisáhla, že mě ovlivňuje. Možná to prostě jen byla síla a naléhavost jeho pohledu.
"Proč?" neodpustila jsem si nezbytný dotaz.
Opřel se svým čelem o mé a skryl smutné hlubiny za hustou oponou řas. Nikdy jsem si nevšimla, že je tak krásný, jako v tu chvíli.
"Stefan," vyplivl jméno svého bratra zlostně. Odtáhl se ode mě, ale stále držel mou hlavu ve svých rukou, jakoby potřeboval mít se mnou nějaký kontakt. "To kvůli němu jsem tě odvezl."
"Já vím," přikývla jsem zmateně. Copak jde opravdu jen o tak sobecké cíle, jako je msta nenáviděnému sourozenci?
"Nevíš," zašeptal. Nevěděla jsem jak, ale celá má mysl tušila, že ho něco trhá na části. Že mu něco strašlivě ubližuje. "Nevíš vůbec nic. Nemáš ani tušení, proč jsem to udělal."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 26. července 2011 v 14:25 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II