Everything fo the one i love 32

3. srpna 2011 v 13:04 | Damonika |  Kapitolky
"Neboj se, budeš v pořádku," sliboval jsem přesvědčivě, ačkoliv jsem sám měl srdce až v krku. "Před týdnem jsi vypila ten lektvar, takže sice zemřeš, ale vrátíš se zpět k životu."
Ale Elena nebyla k uklidnění. Plakala, smáčela mi košili slzami a hystericky vykřikovala všelijaké výroky o své smrti. Vypočítávala, co všechno za svůj život ještě nestihla, které země ještě nenavštívila, kolik let by jinak ještě měla před sebou a další a další položky. Já sám se cítil hrozně. Místo, aby poslední chvíle, kterou jsme spolu trávili před tím, než na sebe zapomeneme, byla plná lásky a oddanosti, loučili jsme se se strachem. Každý z něčeho jiného.
Elena se bála, že lektvar nebude fungovat a že skutečně zemře. Že se se mnou už víckrát nesetká.
Já se děsil budoucnosti. Nedokázal jsem si představit, že již další den nebudu mít jedinou vzpomínku spojenou s ní. Že zapomenu, jak moc ji miluji. Že zapomenu, že mi konečně přiznala svou lásku. Že zapomenu na naši vášeň, nenasytnost, na pouto mezi námi (které by ovšem údajně mělo zůstat), na oddanost, něžnost, citlivost, kterou jsem v sobě v záhadných hlubinách našel. Že ztratím všechno, pro co jsem do té chvíle žil, a zůstanu prázdný jako vyschlá studna.
"Neplač, poklade, jen už prosím neplač," šeptal jsem jí do vlasů.
Slyšel jsem, že se blíží Stefan, ale neměl jsem sílu ani srdce Elenu nechat samotnou, a tak jsem u ní zůstal a jen ji jemně upozornil.
"Eleno! Miláčku! Co se děje?" vykřikl můj nechápající bratr a prakticky ji vyrval z mého náručí.
Na povzbuzení jsem Eleně něžně stiskl prsty v dlani a pomalu je pustil. V duchu jsem se s neskutečnou bolestí rozloučil s její jemnou krásou a odešel do svého pokoje. Lehl jsem si na postel a zíral do stropu.
Prázdnota. Právě teď je to jediné, co cítím, prázdnota. A nemám ani nejmenší ponětí, o jak moc hůř se budu cítit, až mou mysl opustí to, čeho si vážím nejvíc. Vždyť vzpomínky jsou knihou našich životů. Vzpomínky jsou jako fotoalbum, kniha, film. Všechno v jednom.
A vzpomínky na lidi, které milujeme, jsou nejvýraznější, nejostřejší. Není nic, co by je mohlo nahradit. A já o ty nejkrásnější přijdu.
Pohlédl jsem z okna a spatřil pomalu se stmívající oblohu.
Měsíc se objeví do hodiny, přijde Klaus a odvede si Elenu. Elijah bude mezitím čekat a až bude kletba prolomena, Klause zabije. Vlastnoručně, chladnokrevně. Bratrovražda.
Věřte mi, sice jsem sobec a můj bratr mi občas nesmírně leze na nervy, zařídil mi věčný život, věčné utrpení, miluje stejnou dívku jako já, vzal mi Katherine, při jeho porodu zemřela má matka, zabil mého otce a miliony dalších provinění, ale nikdy, nikdy bych ho nedokázal opravdu zabít.
Můj velmi jemný sluch zaznamenal nějaké dění v přízemí. Pak jsem zaslechl hlasy a jen s velkou námahou jsem se přinutil polknout knedlík, který se mi utvořil v krku.
Klaus. Přišel si pro ni.
Promnul jsem si spánky a schoulil se do klubíčka.
Za jak dlouho začne rituál? A za jak dlouho bude obětována Elena? Za jak dlouho se utopím v nicotě?
Do očí se mi násilím vkrádaly slzy. Domlouval jsem jim, prosil je, proklínal, ale stejně zůstaly a přizvaly další. A další. A další…
A ačkoliv se úplně setmělo teprve chvílí před tím, začaly se mi klížit oči. Vydržel jsem ještě půl hodiny, než jsem náhle ztratil vědomí. A něco spolu s ním.
Navždy…
KOMENTY!!! PROSÍM!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jkdsfv jkdsfv | 4. ledna 2014 v 0:26 | Reagovat

to má bejt delena ?? :-?  :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II