Nenávidím Ťa pre lásku

16. srpna 2011 v 14:24 | Damonika |  Jednorazovky
Autor: Emi
Odkaz/Stránka z kadiaľ poviedka je: http://michinoankoku.blog.cz
Pár: Delena, samonzrejme :D
Koment: tak toto je jedna z mojich najobľúbenejších jednorazoviek. I keď viem že tých obľúbených je veľa. Ale nejde o to že som i tak veľmi nerozhodná, niektorý autory majú fakt talent napr. tuná Emi. Krásne to napísala ale mám smolu lebo táto poviedka bola pre ňu len tak mimo, lebo ona sa venuje viac Narutovi. Škoda :(. Napísala ešte jednu poviedku na tému TVD ale blog ju nedám lebo nie je na tému Delena. Ak si ju chce niekto prečítať tu je odkaz: http://michinoankoku.blog.cz/rubrika/ztraceni-v-samote. To je ale kapitolovka.


Nenávidím ťa pre lásku:

Jako člověk jsem vždy usínala s pocitem, že nejsem sama. Tak tomu bylo každý večer od doby, co jsem zjistila, že do našeho domu mají pozvánku upíři. Zvykla jsem si, brala to jako prostý fakt. Jistě, krátce poté, co Jenna omylem pozvala i Katherine ovládal mou mysl nemalý strach. Nakonec však nebyl o tolik větší než předtím. Bylo jedno kolikrát jsem si zopakovala, že kdyby Damon chtěl, už mě zabije, pořád tu byl. S tím šibalským pohledem a ironickým úsměvem, kterým dostával ženy do kolen. A uvnitř, uvnitř zničený. Ačkoli nechtěl abych ho tak viděla, aby ho tak vůbec někdo viděl, já to poznala a sama jeho rány ještě prohloubila. Tedy alespoň se to tak zdálo. Náš vztah si prošel spoustou období, od opovržení, nedůvěry, přes velké přátelství až po nenávist z mé strany. Za tím vším potom čněl ten jeden nepopiratelný fakt, který jsem tak moc toužila v přátelském období popřít. Damon byl krutý a nelítostný vrah a ani můj pohled ho nedokázal zadržet. A že jsem se dívala na můj vkus až příliš často. V takových situacích totiž nejde jen tak zavřít oči. Dělala jsem, že je to v pořádku, že to chápu a neodsuzuji to. V nitru jsem však byla stále člověk a k smrti vyděšený. Kdykoliv jsem pak uléhala do peřin, hlodalo mi v mysli, že on tu stále je, že stačí pootevřené okno a on si se mnou udělá co se mu zachce, protože náhrdelník ze sporýše sice chránil mou mysl, nikoli však mé hrdlo. Tento fakt pak zastrčil všechny Damonovy světlé stránky hluboko do temnoty...
Byla neděle ráno a já nevěděla, co dělat. V takových situacích vedla má cesta pouze jedním směrem. Penzion Salvatorů. Zlehka jsem otevřela dveře a co nejtišeji docupitala až do vestibulu. Nikde nikdo. Stefan je asi na lovu a za chvíli přijde. To je přeci normální. A Damon? Jen on sám ví kde zase lítá. "Čemu vděčím za tvou návštěvu při nedělním dopoledni?" ozvalo se ze schodiště hlasem, který bych poznala na míle daleko. "Damone..." povzdychla jsem si. Jemný větřík se prohnal okolo mé tváře a já cítila jeho přítomnost až nepřiměřeně blízko za mými zády. "Mohl bys toho nechat? Přišla jsem za Stefanem." doufala jsem, že mu otrávený tón mého hlasu dá najevo, že na tyhle blbosti opravdu nemám náladu. Jako vždycky marně. "Loví někde králíčky, mám mu něco vzkázat?" ušklíbl se, když přesunul své tělo na pohovku a líně zapnul televizi. "Ne to je dobrý, přijdu později." oznámila jsem mu a chystala se na odchod. "Tak tu na něj počkej ne? Nebo se ti už natolik příčí má přítomnost, že se mnou nevydržíš ani na největším pozemku v Mystic Falls?" prohlásil na oko uraženě aniž by odtrhl oči od obrazovky. "Vlastně víš ty co? Jo příčí se mi tvá přítomnost." otočila jsem se a mohla jsem si jen domýšlet ten jeho rádoby uražený výraz. "Dřív se ti moje přítomnost líbila..." ozval se najednou nezvykle vážně, se stopou stesku a smutku v hlase. Kdyby to nebyl on, snad bych mu i věřila. "Myslíš předtím než si zabil Jeremyho a líbal mě proti mé vůli? Ne, ani předtím se mi tvá přítomnost nelíbila natolik, že bych ji vyhledávala." odpálkovala jsem ho a práskla dveřmi.
Domů jsem šla pomalu, v naději, že narazím na Stefana vracejícího se z lovu. Damonova přítomnost se mi příčila a zvláště pak, když šlo výhradně jen o jeho a ničí jiný. Bylo mi jedno, že Jeremy díky svému prstenu přežil a že byl Damon upřímný, chtěl ho zabít, chtěl mi zničit život a já si prostě od té chvíle nemohla být jistá kdy ho ten amok popadne znovu. Bylo lepší držet se od něj dál. Je to upír a to se vším všudy. "Co mám udělat abych získal zpátky alespoň tvůj normální tón hlasu?" ozvalo se najednou přede mnou. Seděl tam na lavičce a civěl kamsi před sebe. "Nic Damone, ty nemůžeš udělat vůbec nic." odsekla jsem mu a pokračovala v cestě, když mě zezadu pevně stiskly jeho chladné a tvrdé paže. "Udělal jsem obrovskou chybu, omluvil jsem se, měsíce okolo tebe chodím po špičkách, chovám se na můj vkus až nezvykle dobře, tak co víc můžu udělat abys se mnou mluvila? Sakra vždyť nic víc nechci!" lomcoval se mnou, když si mě otočil a koukal se mi do očí. "To je právě ten problém Damone! Je hezký chovat se dobře, ale jak dlouho ti to vydrží? Jak dlouho potrvá, než zase začneš lámat vazy? Já nemám prsten jako Jeremy Damone, já už se z tvého vzteklého jednání neproberu." odpověděla jsem naštvaně. "Ty si vážně myslíš, že bych tě zabil? To nemáš po tom všem jedinej důvod mi věřit? Kolikrát jsem ti zachránil krk? Kolikrát?" Vypadal naštvaně, když to říkal. Naštvaně, zhrzeně, zraněně. Kéž bych mu to mohla věřit. "Kolikrát si zabil Damone? Vykompenzuješ to tím?" špitla jsem. Pustil mě a já pokračovala v cestě. On zůstal stát na cestě jako socha.
Šla jsem teď o poznání rychleji a když jsem konečně zaklapla dveře svého pokoje a bezmocně se skácela do postele, ucítila jsem na tváři svou slzu. Tak moc bych chtěla věřit těm šedomodrým, krásným očím barvy zimního nebe. Tak moc bych to, co jsme mezi sebou měli, chtěla zpátky. Jenže to prostě nešlo. Po tom všem, co udělal. Připomněl mi čím skutečně je, byl a navždy bude. Něco na co jsem odmítala celou tu dobu pomyslet. Pravdou bylo, že jsem si tenkrát živě dokázala představit, že bych ho políbila. měla jsem co dělat abych se jeho polibku ubránila a nezačala ho oplácet, ale to se on ani Stefan nikdy nesmějí dozvědět. Ani já se to nechtěla dozvědět. Všechno tohle jsem vždy držela kdesi hluboko v sobě za zamčenými dveřmi s nápisem TABU. Nikdy mě nenapadlo ty dveře otvírat. Vlastně jsem nikdy neznala jejich obsah. Damon je však tenkrát svými slovy a rty otevřel násilím. To byl další důvod, proč oba musíme na naše přátelství zapomenout. Nejsem si jistá zda bych podruhé dokázala ty dveře zavřít i přesto, že bych je zavřít musela. Jistě, mnohokrát poté jsem si položila otázku proč je prostě nemohla nechat otevřené, co by se asi tak stalo. A v tu chvíli jsem se postavila sama proti sobě. Ta část, jež vyvolala tu otázku doufala, že žádný důvod není a ta druhá, ta, co byla hlavně člověkem a milovala Stefana jich vždy našla několik už jen ze své podstaty. A pak si ta první část sama sobě položila otázku, zda by byla schopna Damona přijmout i s tím jaký od přírody je. Vnitřní hádka pak obvykle pokračovala tím, že Stefan ve své podstatě není jiný než jeho zlý bratr.
"Nevykompenzuju." ozvalo se ode dveří a já se příšerně lekla. "Děláš si ze mě srandu?! Nepřeháníš to trochu?! Co tě to sakra popadlo?! Najednou potřebuješ všechno vracet zpátky?! Řekla jsem ti, je to pryč! Všechno je pryč!" vyštěkla jsem a hlas mi stihl přeskočit nejméně třikrát. Setiny vteřiny na to mi došlo, že jsem to krapet přehnala. Hodně přehnala. V Damonových očích se mihl záchvěv bolesti, dalšího z těch citů, které vypadaly tak uvěřitelně, ale zda na nich bylo něco pravdy ví jen on sám. A potom přišel chlad a opovržení. Takový pohled, který umí jen on. Všichni ostatní by byli naštvaní, Damon měl tenhle pohled. Vyvolal ve vás provinilost ačkoli k ní nebyl žádný důvod a zároveň nepopsatelný strach. Přesně tenhle pohled měl zlomek vteřiny předtím než zlomil vaz mého mladšího bratra. Jenže teď tu Jeremy nebyl, ani Jenna. Byla jsem tu jen já. "Ty si opravdu myslíš, že to vzdám? Chceš snad abych to vzdal?" ozval se naprosto klidně stále se stejným výrazem. "Ne! Teda jo!" zamotala jsem se. Bylo vidět, že se baví. Záměrně položil tu otázku tak abych se ztratila. Aby mě přiměl pochybovat, jestli je to vůbec ještě možné. Ideální způsob jak zjistit, jestli u mě skutečně skončil. "Tak ne nebo jo?" ušklíbl se, v očích záblesk vítězství. "Nemyslím si, že to vzdáš." odpověděla jsem sebejistě. "Mě ale zajímá odpověď na tu druhou otázku. Ty to moc dobře víš Eleno." přesunul se ke mě na centimetr blízko a donutil mě zacouvat až ke zdi odkud nebylo úniku. Měl mě přesně tam, kde chtěl. V koutě a fyzicky ve své moci.
Jeho vůně omamovala mou mysl. Jakoby šeptala: "Obejmi ho, odpusť mu to už konečně." Jeho oči probodávaly ty moje dožadujíce se odpovědi na otázku. Jak lehce se mu povedlo dosáhnout čeho chtěl. Znal mě. Na můj vkus až příliš dobře aby věděl, že když naruší můj krunýř a podaří se mu něco najít, stačí jen vhodný sled událostí. "Zapomněla jsi snad otázku? Chceš abych to vzdal?" zašeptal mi do ucha. Chtěla jsem pryč, chtěla jsem aby se ve dveřích objevila Jenna, Jeremy, Stefan, prostě kdokoli, kdo by tu otázku vymazal ze vzduchu a donutit Damona vzdálit se do doby než obnovím svůj obranný krunýř. "Chci abys to vzdal." řekla jsem a přitom zabodávala pohled do jeho hrudníku. "Do očí! Řekni mi to do očí!" přikázal a já nadávala sama sobě za svou bláhovost. Co nejpomaleji jsem zvedla svůj pohled abych našla ten jeho. Šokoval mě. Zdál se být ještě blíž než před chvílí. Téměř jsme se dotýkali špičkami nosu. Takhle blízko ne! To se nemělo stát. Cítila jsem jak neviditelná Damonova ruka otevírá ty dveře s červeným nápisem opět dokořán. Snažila jsem se je udržet zavřené, bojovala s ním, ale tak trochu očekávaně mě zradilo mé druhé já, které se třáslo blahem. "Nech toho prosím." zašeptala jsem z posledních sil se slzou na krajíčku. Po tváři mu přejel vítězný úsměv, ten nádherný úsměv. "Vyhrál jsi." špitla jsem dodatkem a raději sklopila hlavu. Nevím proč jsem doufala, že se s tím spokojí a odejde, každopádně to bylo hodně naivní.
Vzal mou tvář do dlaně a znovu zabodl své oči do těch mých. Byly tak krásné. Topila jsem se v nich, ztrácela se v očích krutého vraha. "Ještě ne." zašeptal téměř neslyšně směrem k mému uchu. "Damone prosím! Všechno ti odpustím, jen už toho nech." prosila jsem a myslela na Stefanův zlomený výraz. Nemůžu Damonovi podlehnout. Kvůli sobě, kvůli Stefanovi. "Není to pro tebe tak těžké jak jsi tvrdila, že? Ty si moc dobře umíš představit, že mě políbíš." pohladil mě se škodolibostí sobě vlastní. Jeho ruka pomalu sklouzla k mému sporýšovému náhrdelníku. Neodvážila jsem se pohnout. Nebála jsem se Damona, bála jsem se sebe. Stačilo malé škobrtnutí, malá chvilka nepozornosti a mohla jsem udělat možná největší chybu svého života. Už tak jsem ustoupila moc. "Pořád ho nosíš." okomentoval mou ozdobu v dekoltu. "Pořád jsi tady." odpověděla jsem. "Přemýšlela jsi už o možnosti vyměnit řetízek proti upírům za prsten proti slunci?" zeptal se najednou úplně mimo současné téma. Zaskočil mě. Faktem však bylo, že o té možnosti jsem už párkrát přemýšlela. Jen okrajově. A nakonec ji šoupla kamsi do neznáma a neřešila dál. "Ne, nepřemýšlela." odvětila jsem skoro pravdivě. "Možná bys měla, když se tak moc bojíš o svůj krk v mé blízkosti." spustil když se ode mě odtrhl a uvelebil se na mé posteli. "Nelíbí se mi kam tahle konverzace směřuje." dostala jsem ze sebe nakonec. "Ale no tak Eleno, tohle všechno nebude trvat věčně. Nebo bude, ale ty velkou část prošvihneš, když zůstaneš člověkem."
Nevěřícně jsem na Damona zírala. Bral to tak jednoduše. Všechny ty věci okolo něj, okolo smrti. Jak se vůbec mohl s takovou lehkostí zeptat jestli se chci stát stejnou věcí jako on?! "Chceš mi snad zlomit vaz abych tu s vámi byla věčnost? Trochu sobecké nemyslíš?" zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala, tedy alespoň natolik abych mohla navenek brát všechno tak jednoduše a samozřejmě jako oni. "Jen jsem se zeptal." zvedl ruce v omluvném gestu. "Myslím, že už bys měl jít. Dostal jsi, co jsi chtěl." oznámila jsem mu. Potřebovala jsem teď být sama. Zasadil mi do hlavy až příliš mnoho otázek. "Ne, ještě zdaleka nedostal Eleno." pousmál se a v mžiku zmizel. Povzdechla jsem si. Damon to nikdy nevzdá. Dnes mě o tom přesvědčil. A nejhorší na tom všem bylo, že si za to můžu sama. Kdybych neselhala v jeho těsné blízkosti, bylo by vše asi jinak. Zbytek dne jsem proseděla u okna zabraná do otázek jež mi položil. Měl pravdu. Už bylo na čase si konečně srovnat v hlavě, co chci. Je to obyčejný život bez nich nebo věčnost s nimi? Netoužila jsem po smrti, ne tak brzy. Nechtěla jsem se prát sama se sebou tak jako Stefan a zároveň jsem nikdy nechtěla žít jako Damon. Dokud budu se Stefanem, mám jistotu, že tuhle otázku mi nikdy nepoloží. Pokud se neuhlídám a propadnu Damonovi, vzbudím se s vědomím, že abych žila dál, potřebuji krev.
Kéž bych tenkrát tušila jak moc správná ta předpověď byla. Další tři měsíce byl klid. Damon se choval jako Damon, Stefan byl stále Stefanem. Jen já nebyla úplně sama sebou. Plně vědoma reality a svým nepřiměřené velkým citům vůči Damonovi jsem tápala ve vlastním nitru ve snaze najít řešení. Damon byl v mých snech, když jsem spala, pokaždé když jsem zavřela oči při polibku se Stefanem, při všem. Potřebovala jsem ho a přitom se snažila krotit aby to náhodou nepoznal. Ani on, ani Stefan. A dařilo se mi to. Mé škodolibé já jásalo pokaždé, když jsem koutkem oka zachytila Damonův zmučený výraz při cukrování se Stefanem. Byla to vlastně jediná účinná obrana. Až do toho osudného dne. Damon zase mučil moje medvídky, když se znenadání objevil u mě v pokoji. Oba jsme věděli, že ještě nedostal všechno, co chtěl a že to nevzdá dokud nedostane. Ten den na to šel jinak než jindy, na rovinu. "Co kdyby sis ten řetízek sundala?" zeptal se jakoby nic. "To nemyslíš vážně, že?" div jsem nevyprskla smíchy a za trest jsem opět skončila v pasti mezi jeho tělem a zdí v nebezpečné blízkosti. "Proč bych neměl? Já dostanu, co chci a ty budeš moct být zlobivá holka." usmál se a tím mě naprosto odzbrojil. "A co jako řeknu?" zašeptala jsem. Pevně stiskl řetízek a s bolestivou grimasou mi jej strhl a odhodil do kouta pokoje. "Přetrhl se." okomentoval to.
Chvilku jsem ho jen tak pozorovala a čekala, co udělá. Ovlivní mě? Ne, věděl, že nemusí. Mohl si tím být naprosto jistý a výraz v jeho tváři mi vše jen potvrzoval. Hladově spojil své rty s těmi mými. Byl příliš silný abych vzdorovala. Byla jsem naprosto bezbranná a tak jsem nechala zakázané dveře nadobro otevřené. A zatímco jsem mu začala vášnivé polibky oplácet, snažila jsem se nemyslet na to jaký skutečně je. Položil mě na postel a začal prsty zkoumat celé moje tělo. Uměl být tolik něžný, když chtěl. Nepřestával mě líbat a mezitím zbavil sebe i mě veškerého oblečení. Nebyl čas lámat si hlavu s předehrou, tak dlouho na to čekal, oba jsme čekali. Zcela jsem se oddala jeho dotekům a polibkům. Ztratila jsem se v jeho temnotě a už nebylo cesty zpět. Když jsem se vzbudila seděl v koutě místnosti. Posadila jsem se proti němu a ucítila cosi na krku. Když jsem část toho seškrábla, zjistila jsem, že je to zaschlá krev. Až teď mi došlo, že závěsy jsou zatažené. "Damone..." zaskřehotala jsem ve snaze popřít nepopiratelný fakt. "Myslím, že ten řetízek už potřebovat nebudeš." usmál se na mě samolibým úsměvem...
Ještě ten den se Stefan s Damonem porvali. Skončilo to Stefanovou smrtí. Vědět to, tak bych se chvíli předtím nenakrmila. Zůstala jsem napospas Damonovi. Společně jsme opustili Mystic Falls výměnou za to, že mi Bonnie začarovala prsten. Nikdy mě pak nenechal žít po Stefanovo způsobu. Nenáviděla jsem ho za to a nenávidím do dnes. Zničil mi život a všechno mi vzal. I přesto však kráčím po jeho boku a nosím jeho příjmení. Můžu se sebevíc snažit, ale ty dveře, co tenkrát násilím otevřel už nikdy nezavřu. Jsou otevřené až příliš dlouhou dobu. A tak největším zdrojem mojí nenávisti, jež k němu chovám, je moje láska. Miluji jeho chladné oči, samolibý úsměv, nulové svědomí. Miluji jeho polibky a doteky. Miluji svého vlastního vraha...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Emi Emi | Web | 18. září 2011 v 16:52 | Reagovat

Jak vidím, tak mou povídku už sis přidala. Omllouvám se, že jsem neodepsala na souhlas, ale Tvého komentáře jsem si nevšimla. :) Samozřejmě jsem ráda, že se někomu povídka líbí a že jsi ji dala sem. Máš můj dodatečný souhlas :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II