Vyfič 1.

1. září 2011 v 10:00 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Vyfič 2. kapitola



Bylo to už skoro tři roky, co jsem tam byla naposledy. Tři roky, co jsem měla místo, kterému bych mohla říkat domov. Ale nelitovala jsem. I když důvod mého odjezdu byl rozhodně jiný, než jsem si kdysi plánovala, nelitovala jsem toho, že jsem opustila rodinu. I když jsem některé z nich tehdy viděla naposledy.

Měla jsem chuť se vrátit. Už týden po odjezdu jsem chtěla zpátky domů. A přestože mě ta chuť nikdy neopustila, nevrátila jsem se. Nemohla jsem. Bylo to příliš nebezpečné.

Silnice byly skoro prázdné. Nikdy tady nejezdilo moc aut a teď byla ke všemu škola. Takže pravděpodobnost potkat někoho dřív, než bych chtěla, se rovnala nule. Dům jsem našla bez sebemenších problémů. Vypadal úplně stejně. Zahrada byla čerstvě posekaná a v oknech jsem zahlédla naše staré záclony. Připadala jsem si, jako bych odjela včera.

Auto jsem nechala o blok dál a k domu se vrátila po svých. Nechtěla jsem, aby hned někdo věděl, že jsem tady. Potřebovala jsem se trochu aklimatizovat. Všechno si znovu osahat. Nepřipadat si jako u cizích.

S potěšením jsem zjistila, že ten svazek klíčů, který jsem v kabelce pořád nosila, ještě nebyl zbytečný. Zámky dodnes nevyměnili a když jsem stála v předsíni, připadalo mi, že se nezměnilo skoro nic.

"Je tady někdo?" zavolala jsem do útrob domu, ale vypadalo to, že jsou všichni z pryč. Vydala jsem se po schodech nahoru a nakoukla do každého pokoje. Všechno bylo při starém. Jen Elenino zrcadlo zdobilo více fotek. Byla jsem doma. A cítila jsem to. Bylo mi příjemně.

Sešla jsem do kuchyně a prošacovala ledničku. Po tom dlouhém výletě mi vytrávilo, ale tady zřejmě nic k jídlu nebylo. Nakonec jsem nepohrdla jablkem a sedla si do obýváku k nějakému módnímu časopisu. Netrvalo ani čtvrt hodiny, když se ozvalo šacování zámku. Někdo se snažil odemknout. Ale já nezamkla. Nakonec se dveře otevřely a potom už byl slyšet jenom klapot podpatků.

"Eleno? Jeremy?" Tohle byl hlas Jenny. Dokázala bych ho poznat kdekoliv. Kdysi mi četla pohádky. Nedokázala bych na něj zapomenout.

Přešla jsem do kuchyně a zahleděla se na ni. Sundávala si boty a ty dokonalé vlasy jí padaly přes ramena. Pamatovala jsem si doby, kdy byla nakrátko a všichni se jí posmívali, že vypadá jako kluk. Ale to bylo dávno.
"Ahoj, Jenno," řekla jsem potichu a nejistě. Zarazila se v půlce pohybu a prudce se ke mně otočila.

"Nathalie?" Překvapeně na mě zírala, jako by právě viděla ducha, a prohlížela si mě od hlavy až k patě.
"Jo," přitakala jsem.

A potom se ke mně konečně rozešla a objala mě. Ačkoliv bych to nikomu nepřiznala, chybělo mi to. Postrádala jsem mít někoho, kdo by mě mohl obejmout.

"Co tady děláš?" zeptala se a vůbec nezněla tak dojatě, jak jsem si představovala. Tušila jsem, že jsem si přivítání až moc vysnila.

"Vrátila jsem se domů," přiznala jsem a lehce nervózně jsem se na ni usmála. Vrátila se pro nákup a odložila ho v kuchyni. Teprve až začala vybalovat, znovu na mě promluvila.

"Proč až teď?" Ten tón byl tak odměřený, až mě z něj zamrazilo. Povzdechla jsem si a sedla si za stůl.
"Vím, že jsi na mě naštvaná, že jste naštvaní všichni, a máte právo, ale měla jsem k tomu svoje důvody."

"Jaké?" zajímala se a tentokrát ten útočný tón zakrýt nedokázala. Chtěla jsem jí to říct, vážně jsem chtěla, ale nemohla jsem. Místo toho jsem vstala a začala jí pomáhat s vybalováním. "Vím, že tě táta poslal pryč. Vím, že jsi neodešla sama. Ale mohla ses vrátit alespoň na pohřeb."

"Chtěla jsem. Vážně jsem chtěla," bránila jsem se. "Ale nešlo to."

Odhodila utěrku a naštvaně se na mě podívala.

"Co jsi měla tak neodkladného?"

"Sakra, takhle jsem si svůj příjezd vážně nepředstavovala," zaklela jsem.

"A co sis myslela? Že si na tři roky zmizíš a když se najednou objevíš doma, všichni ti skočí kolem krku?"
"Tak nějak."

Vlastně jsem ani nevěděla, co jsem čekala. Možná jsem si vážně až moc přála, aby mě tady přivítali s otevřenou náručí. Možná jsem vážně chtěla, aby zapomněli na to, že jsem tady tak dlouho nebyla. Zvlášť v takových chvílích. Možná jsem chtěla, aby pochopili, proč jsem se od nich držela dál. Ale to bych jim nejdříve musela všechno říct. Takže jsem zase zůstala trčet na mrtvém bodě.

"Promiň," vydechla nakonec. "Jenom toho na mě v poslední době je trošku moc. Vychovávat dva puberťáky jsem měla v plánu až za pár let. Přitom jsem do toho spadla po hlavě." Smířlivě jsem se na ni usmála a objala ji. "Vážně tě ráda vidím. Jenom se musím z toho šoku trochu vzpamatovat."

"Jak se vůbec mají?" zeptala jsem se po chvíli a bylo jasné, na koho se ptám.

"Už se z toho dostali. Poměrně. Elena začala zase žít a našla si přítele," řekla spokojeně.

"Jak se jmenuje?" skočila jsem jí vzrušeně do řeči a zakousla se do dalšího jablka.

"Stefan Salvatore, ale toho znát nebudeš," odpověděla a já měla co dělat, abych se tím jablkem nezadusila.
"Stefan Salvatore?" zopakovala jsem po ní a nakonec jsem zavrtěla hlavou. "Ne, toho neznám." A nelhala jsem tak úplně. Osobně jsme se nikdy nepotkali.

dál. "Ale nevypadáš, že by tě to překvapilo," konstatovala po chvilce.
"V téhle rodině se máloco dovedlo utajit. A tohle mi řekl táta, než jsem odjela," přiznala jsem. "A co Jer?"

"Pravdu? Jeremy to snášel nejhůře. Nějakou dobu jel v drogách, ale vypadá to, že teď už je čistý."

"Cože?" vyletěla jsem a nevěřícně na ni zírala. "A to nikoho nenapadlo dát mi o tom vědět?"

"Sama jsi říkala, že ses nemohla vrátit. K čemu by ti to teda bylo?"

Zhluboka jsem se nadechla a znovu vydechla.
"Měla jsem alespoň právo to vědět. Nevěděla jsem, že ho to tak vezme."

"A cos čekala?" zeptala se vyčítavě. "Nejdříve zmizíš ty, bez rozloučení, potom mu zemřou rodiče, pár měsíců na to kamarádka. Nemohla jsi čekat nic jiného." Doteď jsem si vyčítala, že jsem tady s nimi nebyla, ale teď jsem měla chuť si vyliskat. "Nemusíš se hroutit, už je v pořádku. Dokonce to vypadá, že má něco s Bonnie," odpověděla nakonec mírněji.

"S Bonnie Benettovou?" Jestli jsem si myslela, že se tady nic nezměnilo, pomalu jsem začala měnit názor. Bylo tady hodně nových věcí. A některé se mi zrovna moc nelíbily.
"A co ty? Někdo osudový v tvém životě?" zajímala se a zase vypadala jako ta puberťačka, kterou jsem v ní naposledy viděla.

"Myslíš kromě vás? Ne, nikdo," usmála jsem se na ni. Nespokojila se s tím a u hrnku kávy a vaření oběda se ze mě snažila dostat, kde jsem celou tu dobu byla.
Asi ji trochu překvapilo, když jsem jí řekla, že jsem procestovala většinu Spojených států. Alespoň tomu napovídala ta pokleslá čelist.

"Páni, na to, jak jsi mladá, toho máš dost za sebou. Tak trochu ti závidím."

"Není co," uklidnila jsem ji. "Na většinu míst bych se dobrovolně už nikdy nevydala. Nikdy bych neřekla, jak mi bude tohle městečko chybět. Krom toho, ne vždycky jsem měla dokonalé bydlení."

"Ale i tak, vždycky jsem se chtěla podívat se k moři," zasnila se. Musela jsem se jí zasmát. Ale potom jsem uslyšela otevíraní dveří a dívčin hlas. Elenin hlas. Napjala jsem se a nervózně se podívala na Jennu. Povzbudivě se na mě usmála a zavolala na ni, že už chystá oběd.

"To je dobrý, Jenno. Jdeme ještě se Stefanem pryč," přiřítila se do kuchyně a ukradla jenom suchý rohlík.

"Budeš mít žaludeční vředy!" upozornila ji Jenna a dokonale mi připomínala pravou mámu.

"Tohle je výjimečně," řekla a otočila se k odchodu, když zavadila pohledem o mě.

Zůstala stát na místě a konsternovaně na mě zírala. Asi jsem jí přivodila menší šok.

"Ahoj, sestřičko!" usmála jsem se a nervózně přešlápla z nohy na nohu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Delena Delena | Web | 1. září 2011 v 12:45 | Reagovat

Páni tohle je skvělá kapitolovka. Má to rozhodně nápad. :-)

2 Canada Goose Coats Canada Goose Coats | E-mail | Web | 6. října 2011 v 9:04 | Reagovat

Your Blog is very good, I like it! Thank you for your sharing!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II