Vyfič 10.

10. září 2011 v 8:28 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Ach jo, já nevím... 3:4 pro Damona? :)


Vyfič 10. kapitola

Začala se do mě pouštět zima a to mě nejspíš probudilo. Vedle boule, kterou jsem měla od setkání s cestou, se mi teď rýsovala nová. A bolela úplně stejně. Nahmatala jsem ji prsty a bolestně sykla. Cítila jsem pár slepených vlasů a menší ranku. Došlo mi, že mi nejspíš tekla krev.
Do prdele!
Au!
Hlava mi třeštila, že jsem i myšlenky musela mít tiché, aby se nerozskočila. A potom jsem si uvědomila, co se večer stalo, a prudce jsem otevřela oči. Byla tma. Všude. Neviděla jsem ani kousek před sebe a deptalo mě to.
Pokusila jsem se vstát a zapřela jsem se o ruce. Tou pravou jsem se dotýkala stěny. Levačka narazila na kov. Překvapeně jsem kolem sebe začala šmatrat rukou, ale nenahmatala jsem nic jiného.
Kov. Úzké dlouhé trubky.
Do prdele!
Tohle se mi snad zdálo. Bolela mě hlava. Drželi mě nějací vlkouši. Pouštěla se do mě zima. A na sobě jsem měla bundu toho pitomce Salvatora!
Někdo tam nahoře se musel sakra nudit.
Sedla jsem si do rohu stěny, bundu si přitáhla až ke krku a kolena k hrudi. Usnula jsem s hlavou opřenou o tu ledovou zeď.
Spánek mi proťal až protivný cinkavý zvuk. Pomalu jsem rozlepila oči, ale když jsem viděla obličej té mrchy, raději jsem je hned zavřela.
"Jak ses vyspala, zlatíčko?" zeptala se sladce a kopla do mříží. Bolestivě jsem zakňučela, jak mi ten zvuk nedělal dobře, a pevně jsem sevřela víčka.
"Narozdíl od tebe to nebyla moje poslední noc," řekla jsem naštvaně a znovu bolestivě zakňučela, když se ozval její vysoký smích.
"Jsem silnější než ty. I když není úplněk. Být tebou, tak si tolik nevyskakuju," domlouvala mi.
"Nebo co? Zabiješ mě? Jako bys to neměla už tak v plánu."
"Hm, jsi chytrá, to se ti musí nechat," konstatovala uznale. "Ale zatím jsi užitečná, takže ještě chvíli žít budeš."
"Už ti někdo řekl, že jsi šlechetnost sama?" zeptala jsem se sarkasticky.
"Vypráví se to o mně." Určitě si se mnou chtěla povídat, ale přerušilo ji klepání ne dveře. Až je otevřela, teprve mi došlo, že jsem v nějakém karavanu. Proto taková zima.
"Co tady děláš, Tylere?" zeptala se mírně naštvaně.
"Přišel jsem si promluvit. Můžu dál?"
"Raději zůstaneme venku," navrhla.
"Hlavně zavřete, ať sem netáhne," zamumlala jsem unaveně a opřela si hlavu o zeď. Pár sekund bylo ticho, než se Tylerův hlas ozval znovu, tentokrát značně znepokojivý.
"Koho tam máš?" zeptal se.
"Nikoho," odsekla mu Jules. Odfrkla jsem si. Potom ji Tyler zatlačil dovnitř a jeho pohled zakotvil na mně.
"Děláš si srandu, Jules?! Co to s vámi je? Nemůžete každého unést a věznit. Nejdříve Caroline a teď Nathalie?!" rozčiloval se.
"Je pro nás hrozba. Pomáhá upírům zrušit kletbu. A to přece ani jeden z nás nechce."
"A co když mluvila pravdu?" zastával se mě.
"Copak ses nic nenaučil? Nemůžeš věřit upírům!" domlouvala mu. Halo, já jsem člověk! Mně věřit může!
"Elena je její sestra, přece ji nenechá zabít." Alespoň někdo tady uvažoval logicky.
"Co když ji ovlivňovali?"
"Piju sporýš. Nosím náramek se sporýšem. Tak mi sakra řekni, jak by mě měli ovlivnit?!" zeptala jsem se naštvaně. Oba se na mě otočili, Jules rozzuřeně, Tyler pochybovačně.
"S tím nechci mít nic společného," distancoval se od toho a odešel. Vyletěla za ním ven a bouchla za sebou dveřmi.
A já měla zase na chvíli klid.

V té kleci se nedal pozorovat čas. Připadalo mi, že jsem tam už věčnost, ale taky to mohly být dvě hodiny. Nebylo mi zrovna do zpěvu, ale to ticho mě deptalo víc než můj falešný zpěv. Když se otevřely dveře, čekala jsem další spršku Julesiných nadávek a obviňování. Místo toho se ke mně potichu přikradl Tyler a snažil se otevřít tu klec.
"Co děláš?" zeptala jsem se překvapeně. Jestli ho Jules přemluvila, aby zůstal s nimi, byla jsem v háji.
"Řekl jsem Caroline, co ti udělali, ale nevěřila mi. Zabouchla mi dveře před nosem. Takže to je na nás dvou," zamumlal.
"Cože?" vykulila jsem oči. On mi vážně pomáhá?
"Tak dělej," zasyčel a snažil se udržet dveře nahoře, abych prolezla. Sotva jsem vyndala i nohy, vytáhl mě na ně a opatrně mě vedl pryč. "Hlavně buď zticha," zašeptal a otevřel dveře. Stmívalo se.
Opatrně slezl po schodech a já ho následovala. Ale sotva jsem sešla i z toho posledního, někdo mě narazil obličejem na karavan a cítila jsem silnou paži, která mě na něj přes záda tiskne.
"Věděli jsme, že ti nemáme věřit," ozval se nějaký mužský hlas. "Zábava skončila, teď hezky zavoláš svoji sestřičce, aby si s tebou přišla vyměnit místo."
"Nikdy," zamumlala jsem, ale vedlo to jenom k tomu, že mě ještě více přimáčkl na stěnu.
"Proboha, vždyť se jí to ani netýká. Zabijte Salvatory, ale ji nechte napokoji."
"No, no, no," ozvalo se dotčeně. A v tom hlase jsem poznala Damona.
Najednou jsem nestála natlačená na karavanu, ale zezadu mě svírala ta mrcha a čepelí nože mi tlačila na krk.
"Co tady děláte?" zeptala se naštvaně, ale do toho hlasu se jí přimotalo trochu nervozity. Nebyli na ně připraveni. Nečekali je. Ne tak brzo.
"Nathalie patří k nám," odpověděl jí Stefan.
"Jo, no, já si jdu jenom pro svou bundu," vmíchal se do toho Damon. Měla jsem chuť ho poslat do háje, ale podvědomí mi říkalo, že ty jeho blbé poznámky ráda slyším. Znamenalo to, že mě odsud dostanou. Nevěděla jsem jak, když byli vlkouši v přesile, ale věděla jsem, že to dokáží. Byli to přece oni dva!
"Pusťte ji," snažil se je přesvědčit Stefan.
"Co za to?" prskla po nich.
"Nevyrveme ti srdce z těla!". Zasmála se. Moc hlasitě.
"Proboha, ztiš se," poprosila jsem ji. Řízla mě. Lehce, ale řízla. "Au!"
"Narozdíl od vás nás krev neláká. Jak jste na tom vy?" zeptala se a bylo slyšet, že zase nabrala ztracené sebevědomí. A potom to i dokázala, když mě řízla znovu. Dvakrát. Třikrát.
"Myslíš, že ji to baví?" otočil se Damon na svého bratra. Protočila jsem oči a snažila jsem se uklidnit. Pokud budu nervózní a srdce mi bude bušit takhle, i s těmi malými rankami vykrvácím.
"Přiveďte nám Elenu a necháme ji jít," navrhla jim. A nebyla jsem jediná, která si odfrkla.
"Naivní," zašeptala jsem.
"Drž hubu!" poradila mi.
"Jules, nech ji. Prosím." Tentokrát se do toho vložil i Tyler.
"S tebou si to vyřídím později," vyhrožovala mu. "Takže co?" Mlčeli. Všichni. "Fajn, tak se s ní rozlučte." A než jsem stihla znervóznět ještě více, začala neuvěřitelně křičet, až jsem sebou škubla, a pustila mě. Salvatorovi nevypadali překvapení. Takže dřív, než se stihli vlkouši vzpamatovat, pustili se do nich.
A potom jsem uviděla Bonnie, jak k nám pomalu jde, a soustředí se na tu děvku. Nevěděla jsem, co ji způsobuje, ale asi to muselo sakra bolet. Otočila jsem se a vrazila jí. Praštila hlavou o karavan a sesunula se na zem.
"To máš za ty říznutí," sykla jsem po ní.
"Pojď, musíme se odsud dostat," tahala mě Bonnie, ale zůstala jsem na místě.
"Nemůžu. Vy vypadněte."
"Co to děláš?" zeptal se Tyler.
"Nic se mi nestane. Běžte. No tak!" vyhnala jsem je. Tyler popadl Bonnie za ruku a táhl ji pryč.
Nestíhala jsem pozorovat, co se děje. Salvatorovi byli uprostřed kruhu a teď už s nimi byla i Caroline. Útočili na ně ze všech stran a jen tak tak je zvládali. Potřebovali pomoc. Alespoň malou. Alespoň ode mě.
Popadla jsem nůž ze země a hodila ho po jednom z vlků. Zabodl se mu do krku a krev obstříkla všechny okolo. Evidentně jsem upoutala pozornost některých z nich, takže jsem vzápětí byla odhozena na strom. Vyrazila jsem si dech. V mžiku byl u mě, chytil mě pod krkem a vyzvedl nahoru, až mi nohy kmitaly ve vzduchu. Lapala jsem po dechu, ale svíral mě dost pevně na to, abych mohla vtáhnout nějaký kyslík. Dělaly se mi mžitky před očima a jediné, co jsem ještě dokázala vnímat, bylo, jak si z boty vytahuje nůž. Potom sevření povolilo a já spadla přímo do Tylerovy náruče.
"Dobrý?" zeptal se a držel mě za ramena. Přikývla jsem a snažila se plicím nahradit chybějící kyslík.
"Co tady děláš?"
"Říkal jsem si, že asi budete potřebovat pomoc." Přikývla jsem a s jeho pomocí jsem se posadila na zem. Viděla jsem poslední čtyři vlky a když jednomu z nich Stefan vytrhl srdce, ostatní utekli.
"Dneska byl zábavný večer," řekl spokojeně Damon a utřel si ruce do jejich oblečení.
"Měli bychom spálit těla," zamumlala jsem a snažila se nevnímat všechnu tu bolest.
"Postarám se o to," ozvalo se ze tmy. A když ten muž udělal pár kroků dopředu, uviděla jsem známou tvář. Schovala jsem se za Stefana a doufala, že si mě nevšimnul. "Vidím, že jsem tentokrát přišel pozdě."
"Promiň, jestli jsme ti zkazili zábavu," ušklíbl se Damon.
"Divím se, že jste to vůbec zvládli."
"Měli jsme svoje posily."
Zasmál se a potom znovu promluvil.
"Není důvod se schovávat, Nathalie, cítím tvou energii." Všechny pohledy teď směřovaly na mě. Naprázdno jsem polkla a pevně sevřela víčka. Chvíli trvalo, než jsem se mu ukázala, ale zvládla jsem to se zvednutou hlavou.
"Myslel jsem, že jsi mrtvá. Nepříjemné překvapení," zamračil se. "Ví Elijah, že jsi ve městě?"
"Ne," odpověděla jsem zřetelně, přestože jsem měla knedlík v krku.
"Samozřejmě, že ne. Jinak bys už byla dávno mrtvá." Všimla jsem si, jak se kluci napnuli, a Damon se postavil vedle svého bratra. Bránili mě vlastním tělem.
"Neublížíš jí."
"Zabráníte mi v tom?" zeptal se překvapeně. "Ne, nemusíte se bát, já jí neublížím. Ovšem, to samé vám nemůžu zaručit u Elijaha," nadzvedl obočí. Bylo ticho. Hrobové ticho. "Vypadněte už," vyhodil nás nakonec. Neměla jsem se k odchodu, byla jsem k té zemi snad přikovaná.
"Pojď, Nathalie!" pokynul mi Tyler. Ještě chvíli jsem tam stála a potom jsem se rozeběhla za nimi. Kousek odtamtud měli auto. Bonnie už u něj čekala a nervózně nás vyhlížela. Evidentně se jí ulevilo, když zjistila, že jsme v pořádku.
Bylo mi dobře. Tedy v rámci mezí. Caroline mě objímala kolem ramen a nakonec mi otevřela dveře auta. Skoro jsem nastoupila, když těsně vedle nás přistál Tyler.
"Proboha, nech ho!" křikla jsem po Salvatorovi. Nereagoval, prostě ho odhodil na další strom. Přiběhla jsem k Tylerovi a postavila se před něj.
"Uhni!" sykl naštvaně Salvatore.
"Ne!"
"Říkám uhni!" zavrčel.
"Ne. Nech ho být. Zachránil mě." Nevěřícně se na mě podíval a nadechoval se k protestu. "A potřebujeme ho!" dodala jsem rychle. Sklapnul. Moc dobře to věděl. Vyklonil se, aby na něj viděl, a pronesl:
"Tentokrát tě zachránila. Ale uděláš ještě jednu botu a vystavím si tvé srdce v obýváku," varoval ho. "Nasedej!" prsknul pak po mně. Naštvaně jsem ho propalovala pohledem, ale poslechla jsem ho. Už jsem chtěla být doma.
"Jsi v pořádku?" starala se Caroline.
"Jo," odpověděla jsem unaveně a dívala se z okna.
"Zajímala by mě jedna věc," ozval se zepředu Stefan.
"Hm?"
"Proč ti proboha každý usiluje o život?" Otočila jsem na něj hlavu a povzdechla si. Protože ví víc než vy.
"Asi se jim líbím," odpověděla jsem a pokrčila jsem rameny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 10. září 2011 v 14:29 | Reagovat

Tak trochu mi to připomínalo scénu ze seriálu, když unesli Caroline. :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II