Vyfič 11.

11. září 2011 v 8:29 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

John je prevít. Trhání na kousky sice nebude, ale možná to někdy v budoucnu napravím ;)


Vyfič 11. kapitola

Krev mi už dávno zaschla, ale bylo mi jasné, že budu mít jizvy.
"Jestli chceš, můžu ti dát svou krev," navrhla mi Caroline.
"Ne, díky," odmítla jsem. Upírské krve jsem v poslední době měla víc, než by se mi líbilo.
"Jestli takhle přijdeš domů, Jenna zešílí." Měla pravdu, ale… byla to upíří krev. Ne, tu jsem fakt nechtěla.
"Půjčíš mi bundu?" zeptala jsem se a prosebně se na ni podívala.
"Fajn. Jak chceš. Ale víš, tu ránu na krku taky hned tak nezakryješ."
"A šátek?" dodala jsem. Frustrovaně si povzdechla, ale sundala si to.
"Díky," řekla jsem s úsměvem. Ten mi ale zmizel v okamžiku, kdy jsem zůstala v autě sama s těma dvěma. Takže když zastavili před mým domem, ulevilo se mi. "Díky za záchranu," vyhrkla jsem a rychle vystoupila. Jenže oni vystoupili taky. "Vážně se mnou nemusíte jít až ke dveřím."
"Musím vyzvednout Elenu, jedeme na pár dní pryč," usmál se Stefan.
"Já mám zase pár otázek," podotkl Damon. Ne, otázky ne!
"Fajn," řekla jsem rezignovaně a vytáhla si z tašky klíče.
"To je mi fuk," slyšela jsem Elenin křik, sotva jsem otevřela dveře. Překvapeně jsem zvedla obočí a podívala se za sebe. Tvářili se stejně zmateně.
"Říkám, že nikam nepojedeš. Ne s ním." Tohle byl Johnův hlas. Pomalu jsem došla ke dveřím do kuchyně a zastavila se v nich. John se ležérně opíral o linku a Elena stála naproti němu naprosto naštvaná a propalovala ho pohledem.
"Co se děje?"
"Nic," odsekli mi oba.
"Je mi fuk, co chceš. Já tam se Stefanem pojedu," prskla po něm a chystala se odejít, ale chytil ji za ruku.
"Na to zapomeň," procedil skrz zuby.
"Pusť ji!" Neměl žádné právo s ní takhle zacházet. On ne.
"Nepleť se do toho," odsekl mi, ale její ruku pustil. Udělala jsem těch pár kroků k nim a postavila se mezi ně. Natiskla jsem se k Johnovi a z pár centimetrů mu prskala ty slova do tváře.
"Nemluv tak se mnou. Nemáš na to žádné právo. Jestli ti to tady do teď trpěli, tak teď se to změní. Jsi tady jako host, tak se tak chovej."
"Ne, ty tak nemluv se mnou. Jsem starší a jsem tvůj strýc."
"A kdy ses naposledy jako strýc choval? Tohle pojmenování ti nepřísluší. Stejně jako si nemůžeš říkat otec. Nemáš vůbec žádné právo rozhodovat o tom, jestli Elena někam pojede, nebo ne. Nemáš!" Zamračil se a propaloval mě pohledem. Ale když vyslovoval ty slova, rty se mu roztahovaly do úsměvu.
"Mám na to právo jako nikdo jiný. Myslí si to i soud."
"Cože?" nechápala jsem a když mi před očima zamával nějakým papírem, vytrhla jsem mu ho. Bylo to rozhodnutí soudu o otcovství.
"Kde jsi vzal její DNA?" Věděla jsem, že Elena by mu ho dobrovolně nedala. Nějak ho získat musel.
"Na jejím hřebenu zbylo pár vlasů," odpověděl s úsměvem.
"Jsi mizera," prskla Elena bezmocně.
"Ale rozhoduju o tom, co můžeš a co ne." Byla jsem na něj naštvaná. Hrozně.
Zmuchlala jsem ten papír do kuličky a hodila ho za sebe.
"Je mi jedno, co říká soud. Ty nejsi její otec. Nárokuješ si práva, která ti v žádném případě nenáleží. A jestli je soud respektuje, tak je jediný. Eleniným opatrovníkem vždycky byla a vždycky bude Jenna. Trpěli jsme tě tady dost dlouho, ale tohle je konec. Sbal se a vypadni, už tě nechci vidět."
"Nemáš právo mě vyhodit," zasmál se. Otočila jsem se na Elenu a usmála se.
"Chceš ho tady?" zeptala jsem se jí. Rázně zavrtěla hlavou.
"Většina rozhodla. Vypadni!"
"Myslíš si, že když jsem se nezalekl jich," pohodil hlavou ke Stefanovi a Damonovi, "zaleknu se tebe?" zeptal se a zvedl ruku s prstenem. Ani ne sekundu na to ji měl zkroucenou za zády a pod krkem ho držel Damon. Pustil ho, ale jeho prsten měl u sebe.
"A teď?"
"Když tě zabijou oni, budeš v pořádku," pohodila jsem rameny. "Když tě zabiju já, nevrátí tě zpátky."
"To neuděláš," odfrkl si. "Nezabiješ člověka jen tak."
"Ale udělám ti ze života peklo. A v tom mám praxi," slibovala jsem mu. "Sbal si svoje věci a zmiz odsud co nejdál dřív, než začnu dokazovat, že to nejsou jenom plané výhružky." Ten konec už jsem šeptala, ale slyšel mě moc dobře.
"Jednou budeš litovat, že jsi jejich vztahu nezabránila," řekl zlostně.
"A bude to moje chyba," odsekla jsem mu. Zamračil se, ale věděl, že všechno, co jsem řekla, myslím vážně. Odešel z kuchyně a slyšela jsem kroky po schodech nahoru.
"Takže už nás vztah schvaluješ?" zeptal Stefan nadějně. Otočila jsem se na něj a zavrtěla jsem hlavou.
"Ne, ale nic s ním nenadělám. A byl to John. Cokoliv, co se nelíbí Johnovi, se líbí mně," ušklíbla jsem se.
"Nemusela jsi mě bránit, zvládla bych to sama," ozvala se naštvaně Elena.
"Vážně? A co bys udělala? Neposlouchala ho, ale trpěla ho tady? Byl by schopný tě násilím odtáhnout daleko odsud, musel vypadnout," odpověděla jsem stejně naštvaně. Zamračila se a udělala krok ke mně.
"Nehraj si na hrdinku, nikdy jsi jí nebyla. Tak proč teď?"
"Jediná hrdinka jsi tady ty? S tou svoji touhou nechat se zabít, abys všechny zachránila?" zeptala jsem se podrážděně.
"Je to moje věc. Nic ti do toho není."
"Je mi do toho hodně. Jsem tvoje sestra," bránila jsem se.
"Nejsi!" zasyčela, otočila se a rychle odešla pryč. A Stefan odběhl za ní.
Stála jsem tam a zaraženě se za nimi dívala.
"Ano, jsem v pořádku. Děkuji, že sis o mě dělala starost," vydechla jsem ironicky a zavrtěla jsem hlavou.
"Nevěděla o tom," ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila. Úplně jsem zapomněla, že jsem tady nezůstala sama. Eh, otázky. Ne!
"Jdu spát," řekla jsem v rychlosti, ale následovalo přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout.
"Proč tě chce Elijah mrtvou?"
"Tady na to není vhodné místo," snažila jsem se vykroutit.
"Chceš jet k nám? Vyklop to." Nadechovala jsem se k dalším protestům, ale v tu samou chvíli se otevřely dveře a do domu vešla vysmátá Jenna s Rickem v závěsu.
"Ahoj," pozdravila zaraženě, když nás viděla stát v tichosti naproti sobě. "Nerušíme?"
"Ne," odpověděla jsem ihned a nasadila jsem úsměv.
"Co se stalo?" Už zase měla ten vědoucí tón.
"Nic. Jenom John se stěhuje," odpověděla jsem se zadostiučiněním. Překvapeně se na mě podívala a němě otevřela pusu.
"Cože?"
"Vytahoval se potvrzením otcovství, které mimochodem leží skrčené někde v obýváku. A snažil se využít toho, že už nejsi Elenin opatrovník. Tak jsem ho vyhodila z domu." Vyděšeně polkla a viditelně zbledla.
"Nejsem její opatrovník?" zopakovala.
"Podle soudu a Johna ne. Podle ostatních jsi to pořád jenom ty," mrkla jsem na ni. Trochu si oddechla, ale neuvolnila se.
"Stejně neodejde," řekla otráveně.
"Odejde," ozval se Damon a pár sekund na to jsem slyšela těžký dupot po schodech. Za chvíli už jsem viděla Johna i se svým kufrem v ruce. Došel do kuchyně a rozhlédl se kolem.
"Ahoj, Jenno?"
"Nemluv na mě, jsi prevít," prskla po něm. Usmál se a měl něco za lubem. To jsem poznala.
"Vážně? Ale já alespoň nechci, aby Elena přišla k úrazu, když ji ty necháváš žít ve světě nadpřirozena," odpověděl a podíval se na mě. Narovnala jsem se a zhluboka se nadechla.
"Johne!" varovala jsem ho příkře.
"Cože?" nechápala Jenna a kmitala pohledem ze mě na Johna.
"Buď zticha," radila jsem mu.
"Proč? Jenna má právo to vědět."
"Vědět co?" zeptala se a teď už se ten zmatený tón změnil v naštvaný.
"Podepisuješ si ortel," sykla jsem k němu. Zřejmě mu to bylo jedno, když Jenně odpověděl.
"Vědět to, že Elena chodí s upírem. A že druhého máš ve své kuchyni," řekl.
"Cože?" zeptala se se smíchem. Usmál se na ni a z tašky vytáhl dřevěný kolík a nějakou lahvičku.
"Pamatuješ na ty upírské horory? To s kolíkem je pravda. Ale místo česneku se bojí sporýše," řekl a zamával lahvičkou.
Nečekala jsem na Jenninu reakci a vrhla se na něj. Vrazila jsem mu, až zavrávoral, ruku jsem mu zkroutila za zády a přitiskla ho na bar.
"Říkala jsem, že máš držet jazyk za zuby. Víš, jak jsi říkal, že bych nebyla schopná někoho jenom tak zabít? Můžeš být první!" vyhrožovala jsem mu. A kdyby mě od něj Rick neodtáhl, rozhodně bych to splnila.
"Pusť mě, ať ho můžu zabít."
"Nech ho, Nathalie," domlouval mi.
"Proč? Chci si to s ním vyřídit. Věř mi, že bych potom nelitovala," syčela jsem naštvaně.
"Uvažuj nad tím, co se v poslední době divného stalo," nadzvedl obočí a odešel. Snažila jsem se vytrhnout Rickovi a jít mu alespoň nakopat zadek, ale držel mě pevně. A pustil mě, až za Johnem klaply dveře.
"Co to mělo znamenat?" zeptala se Jenna zaskočeně.
"Nic," odpověděla jsem. "John jenom dokázal, že je idiot. Snad mu to nevěříš," snažila jsem se ji přesvědčit. "Jenno?" ujišťovala jsem se, když neodpovídala.
"Ne?" svedla do otázky. "Já nevím. Tak proč jsi po něm tak vystartovala? Proč jsi mu vyhrožovala, když to řekne? Nikoho z vás to nepřekvapilo," vydechla frustrovaně. "Nedělej ze mě idiota, Nath!" Jo, přesně to jsem měla v plánu. Ale bylo to pro její bezpečí.
"Nikoho nepřekvapilo, že je pitomec. Prostě si vymyslel tuhle povídačku a tys mu na to skočila."
"Fajn," hlesla nakonec a otevřela tu lahvičku. Zvedla ji k nosu a přičichla si k ní.
Málem jsem si oddechla, že mi uvěřila, ale potom se podívala na Damona a udělala k němu jeden rychlý krok.
"Ne," vyhrkla jsem a postavila se před něj. Obsah lahvičky mi skončil na tričku. Otevřela jsem a oči a podívala se na ni.
Nevěřícně mi oplácela pohled a naprázdno polkla. Věděla jsem, že tohle jí dalo odpověď.
"Proboha," hlesla a odstoupila o jeden krok.
"Jenno, já ti to vysvětlím," snažila jsem se. Zavrtěla hlavou a utekla do pokoje. Chtěla jsem jít za ní, ale Rick mě zadržel.
"Já za ní půjdu." Přikývla jsem, svezla se na židli a schovala si hlavu do dlaní.
"Měla jsem ho zabít, dokud nebylo pozdě," hlesla jsem.
"Můžu ji donutit na to zapomenout," navrhl Damon. Zavrtěla jsem hlavou.
"Má v sobě sporýš. Jak to chceš udělat?" zeptala jsem se frustrovaně. Dřepl si přede mě a díval se mi do očí.
"Něco podobného už jsme jednou řešili s Liz Forbesovou."
"Se šerifkou?" podivila jsem se. Přikývl a vylíčil mi celý příběh.
"Můžu ji donutit zapomenout."
"To nejde," odmítala jsem pořád.
"Nathalie, byla v nebezpečí už jen tím, že se s námi znala. Máš představu, co jí bude hrozit, když bude znát pravdu?"
"Nemůžu to udělat, Damone! Ne, pokud to sama nechce," bránila jsem se. Ji.
"Tak ji přesvědč. Řekni jí, co všechno se teď může změnit. Něco vymysli. Ale dřív, než bude pozdě," domlouval mi.
"Fajn," hlesla jsem a rezignovaně vstala. Ty schody jsem vycházela hrozně pomalu. Popravdě jsem nevěděla, co jí říct. Váhavě jsem zaklepala na dveře pokoje a pomalu je otevřela. "Mohl bys nás tady nechat?" zeptala jsem se Ricka. Přikývl a odešel.
Sedla jsem si vedle ní na postel a složila si ruce do klína.
"Neměla ses to dozvědět," hlesla jsem potichu.
"Tohle se mi jenom zdá," vyšilovala. "To nemůže být pravda."
"John neměl žádné právo ti to říct," řekla jsem naštvaně.
"Tys neměla žádné právo mi to zatajovat!"
"A co jsem měla dělat, Jenno?" zeptala jsem se bezmocně. "Nebylo to moje tajemství. Tenhle svět není bezpečný. Nechtěla jsem, aby se do toho kdokoliv z vás zamotal. A John ti to klidně prozradí." Byla jsem zoufalá. Jediné, co po mně táta chtěl, bylo, ať ochráním rodinu. Ať se nikdy o tomhle světě nedozví pravdu.
Selhala jsem. Naprosto.
"Ví to Elena? Že je její přítel… upír?!" zeptala se a když vyslovovala to poslední slovo, pořád se tvářila nevěřícně.
"Ví."
"Proboha," zašeptala znovu a schovala si hlavu do dlaní. Chtěla jsem ji obejmout, ale nenechala mě. "Když jsem přišla, klidně jsi tam s ním stála. U nás v kuchyni. S upírem."
"Může tě nechat zapomenout," zkoušela jsem ji přemluvit.
"Cože?" zeptala se překvapeně.
"Může-Umí tě přimět, abys na to zapomněla."
"Ne," odmítla hned. "Ať se ke mně ani nepřibližuje!"
"Jenno, neublíží ti. Přísahám," řekla jsem zoufale. "Když nechceš, aby to udělal Damon, tak řeknu Stefanovi."
"Ne. Proboha, nechci ani jednoho. Nechci, ať mi nějak vymažou paměť, nebo co. Proboha, Nathalie, do čeho ses to zapletla?" Sklonila jsem hlavu a snažila jsem se přemoct to zoufalství. A potom mě něco napadlo. Sundala jsem si prsten a natáhla k ní ruku.
"Vezmi si ho." Zamračila se a váhavě se na mě podívala. "Slib mi, že ho nikdy nesundáš, ano?"
"Proč? Co to je za prsten?"
"To je teď jedno. Jenom mi to slib," prosila jsem ji.
"Dobře," souhlasila.
A potom si ho váhavě nasadila na prst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 11. září 2011 v 14:36 | Reagovat

Pěkné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II