Vyfič 12.

12. září 2011 v 8:31 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Jenna to nezvládá...


Vyfič 12. kapitola


Vyšla jsem z pokoje a potichu jsem za sebou zavřela dveře. Bylo toho na ni moc. Na mě toho bylo moc. Připadalo mi, jako by se proti mně najednou všechno spiklo. Připadalo mi, jako by se mým příjezdem pohnuly všechny věci dopředu. A nezvládala jsem to vstřebávat.
Unaveně jsem sešla do kuchyně a s překvapením jsem zjistila, že je tady víc lidí, než bylo.
"Jak je na tom?" zeptala se starostlivě Elena a usrkávala z hrnku vonící kávu.
"Špatně. Nedokáže zkousnout, že po světě běhají upíři," povzdechla jsem si. Natáhla ke mně ruku s hrnkem a nabídla mi.
"Zvládne to, je to naše krev. Když jsme to dokázali zkousnout my, dokáže to i ona," povzbuzoval nás Jeremy. Zavrtěla jsem hlavou.
"Kolik ti bylo, když ses o nich dozvěděl? Patnáct? A Eleně sedmnáct? Mně bylo devatenáct, když mi to táta řekl. Jenně je třicet jedna. Celý život žila v představě, že všechno tohle patří do filmů. A teď se jí všechny horory promítly do reality."
"Nechápu, jak to John mohl udělat," řekla nevěřícně Elena.
"Co na tom nechápeš? John je prevít. Naštvaly jste ho a moc dobře věděl, jak se vám nejlépe pomstí," pronesl Damon. A měl pravdu. Povzdechla jsem si a podívala se na Elenu.
"Půjčíš mi mobil?"
"Na co?" zeptala se obezřetně.
"Můžeš mi ho půjčit?" Přikývla a natáhla ke mně ruku. V kontaktech jsem našla Johnovo číslo a vytočila ho. Párkrát to zazvonilo, potom to spadlo do hlasové schránky. Tak jsem po pípnutí zanechala vzkaz. "Radím ti, dobře se schovej. Protože až tohle všechno skončí, najdu si tě. A až to udělám, nenechám tě odejít. Alespoň ne po svých. A věř, že já držím slovo," řekla jsem naštvaně a zavěsila. Unaveně jsem si sedla na židli a položila si hlavu na stůl.
"Půjdeme. Kdyby se něco dělo, volej," slyšela jsem Stefana.
"Budu," slíbila Elena. Překvapeně jsem se na ně podívala a zamračila jsem se.
"Neměli jste někam jet?"
"Nikam nepojedu, když je Jenna v tomhle stavu," řekla Elena jako samozřejmost.
"Čemu pomůže, že budeš tady? My se o ni postaráme, klidně jeďte," ujistila jsem ji.
"Ne," zavrtěla hlavou.
"Prosím tě, Stefane, vezmi ji klidně násilím, ale ať odsud vypadne," poprosila jsem ho. Usmál se a vyčkávavě se na ni podíval.
"Fajn," rezignovala nakonec. "Ale budete mě o všem informovat."
"Samozřejmě," přitakala jsem.
V rychlosti si posbírali věci a vypadli z domu.
"Tak snad abych taky šel," zvedl se Rick.
"Počkej, svezu se s tebou," zastavil ho Salvatore. Rick se na něj s pozvednutým obočím a otočil a s úsměvem prohodil:
"Já tě na zádech neponesu. Jsem tady pěšky."
"Já vás odvezu," nabídla jsem se, ale Jeremy mě zastavil.
"Já je odvezu, ty si jdi lehnout." Neprotestovala jsem. Potřebovala jsem se vyspat. Ráno jsem musela vstávat. A už tak budu vysvětlovat, proč jsem nebyla v práci.
"Jeremy?" zastavila jsem se na schodech dřív, než stihl vypadnout. "Mohl bys zítra zůstat doma? Musím do práce a nechci tady nechávat Jennu samotnou."
"Já ho omluvím," nabídl se Rick.
"Díky," řekla jsem a pokusila se na něj usmát. Zůstalo jenom u pokusu, takže jsem raději zalezla do sprchy a hned potom do postele.

Zaspala jsem. U mě žádná novinka. Ani jsem si nestihla dát snídani. Místo toho jsem stihla zkontrolovat Jennu a prohledat Jeremymu kapsy, abych našla klíče od auta. I proto jsem přijela o pět minut později. Naštěstí jenom.
Snažila jsem se nemyslet na Jennu. Takže jsem samozřejmě nedělala nic jiného. A byla jsem mimo.
"Dám si vodku a jeden pokec," ozvalo se od baru. A teprve až jsem panáka vodky pokládala na bar, došlo mi, že to je Caroline.
"Ach, ahoj," usmála jsem se na ni.
"Damon mi řekl o Jenně," řekla smutně. "Jak to zvládá?"
"Blbě. Nevěří tomu, nechce nikoho vidět a já ji musela přemlouvat, aby mě vůbec strpěla v pokoji. Doufám, že se z toho vyspala."
"Dostane se z toho," řekla povzbudivě a sklonila hlavu. Tenhle její výraz jsem znala. Moc dobře. Povzdechla jsem si a opřela se o bar.
"Tak to vyklop," řekla jsem rezignovaně.
"Cože?" Zvedla pohled a snažila se tvářit zmateně. Nikdy jí to nešlo.
"Proč jsi doopravdy tady?"
"Nechápu, co tím myslíš," snažila se mě přesvědčit. Mlčela jsem a vyčkávavě ji pozorovala. "Fajn," rezignovala, "proč tě chce Elijah mrtvou?" Musela jsem se zasmát.
"Proč vás to všechny tak zajímá?"
"Proč?" zeptala se nevěřícně. "Na tři roky si zmizíš a když se vrátíš, víš všechno o našem světě, plus," dala na to slovo velký důraz, "tě chce zabít jeden z Původních. Promiň, ale tohle mě fakt zajímá."
"Caroline, tady vážně není dobré místo na rozebírání zrovna tohohle," snažila jsem se z toho vymotat.
"Počkám na tebe," slíbila.
A dodržela to. Takže když jsem jela domů, seděla na sedadle spolujezdce a snažila se to ze mě vypáčit.
"Fajn!" křikla jsem nakonec naprosto vytočená a praštila jsem do volantu. "Zabila jsem ho. Teda, myslela jsem si to, než jsem zjistila, že bych ho nezabila ani napíchnutím na strom."
"Proč, proboha?" zhrozila se a nevěřícně na mě zírala. Prostě proto!
"Vypadalo to, že má u sebe Měsíční kámen. Potřebovala jsem ho dostat. Když zjistil, o co mi jde, chtěl mě zabít. Fakt nevím, jak se mi to povedlo, ale probodla jsem ho. Jenže ten zatracený kámen u sebe neměl. Od té doby mi jde po krku."
"Ještě jedna otázka. Tu zálibu v sebevražedných misích máte v rodině?" Neodpověděla jsem a vyhodila ji před domem.
Na můj vkus se o mě zajímalo až moc lidí. Upírů.
Do háje, to bylo ještě horší!
Dveře baráku jsem za sebou zabouchla s hroznou úlevou. A teprve potom mi došlo, že jsem odsud ještě ráno chtěla vypadnout, a zase mi nebylo úplně dobře.
"Ahoj," pozdravila jsem do domu. Místo odpovědi jsem viděla Jeremyho hlavu vykloněnou z kuchyně. Určitě by pozdravil, kdyby neměl pusu narvanou jako křeček. "Co děláš?" podivila jsem se a ukradla mu z mísy jablko a hroznové víno. Sedla jsem si na židli a ignorovala jsem Salvatora opřeného o desku kuchyňské linky.
"Slyšel jsem, že je čokoláda dobrá na nervy."
"Proto krájíš ovoce?" zasmála jsem se. Pohodil hlavou ke sporáku, kde se ve vodní lázni rozpouštěla čokoláda.
"Říkal jsem si, že se to Jenně bude hodit." Jo, ta teď nervy potřebuje, to je fakt.
"Jo, asi jo," přitakala jsem. "Já jí to odnesu," navrhla jsem.
"Ne!" zarazili mě oba. Zarazila jsem se a překvapeně jsem se na ně podívala.
"Já jí to chci odnést sám," zamlouval hned s úsměvem.
"Fajn, tak půjdu s tebou." Ale zarazil mě znova. "Tak dost, co se děje?" zeptala jsem se podezíravě. "No?" pobídla jsem je, když mlčeli.
Naštvaný výraz se rychle změnil na výraz plný obav. Proboha, co se jí stalo?
Nečekala jsem, jestli bude konečně někdo schopný promluvit, a rychle jsem vyběhla schody. Zamířila jsem do jejího pokoje a vrazila do dveří. Doslova. Byly zamčené.
"Jenno, otevři mi!" zabušila jsem na dveře, ale bylo ticho. "Jenno!" křikla jsem hlasitěji. Slyšela jsem šoupavé kroky a potom se ozval lehce hysterický hlas.
"Nepustím tě, chce mě zabít."
"Proboha, nikdo tě nechce zabít!" uklidňovala jsem ji. "Jsem tady jenom já. Pusť mě!"
"Ne, chce mě zabít," vzlykla.
"Kdo?" zeptala jsem se bezmocně.
"Já," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a ten kajícný výraz na Salvatorově tváři mě vážně překvapil. "Odpoledne se zamkla a nechtěla k sobě nikoho pustit. Jeremy se o ni bál, tak jsem se dostal oknem do pokoje. Od té doby si myslí, že ji chci zabít." Zaklela jsem. Hodně sprostě.
"Jenno, vylez!" řekla jsem nekompromisně. Nechtěla. "Jdu ti udělat večeři a potom ty dveře klidně vyrazím!" řekla jsem a naštvaně jsem odešla.
Nebyla jsem naštvaná na ni. Dokonce, a to mě fakt překvapilo, jsem nebyla naštvaná ani na Salvatora. Za všechno mohl John.
Zabiju ho. Přísahám, že ho zabiju!
Zatímco Jeremy pořád krájel to svoje ovoce, já jsem Jenně ohřála oběd. Pochybovala jsem, že si ho vůbec snědla.
"Jak nosí Jenna sporýš?" zeptala jsem se jen tak mimochodem.
"Má ho v náramku," odpověděl nevzrušeně Jeremy, ale potom se zarazil. "Proč?" Místo toho jsem se otočila na Salvatora a za to, co jsem po něm právě chtěla, jsem měla chuť si vyliskat.
"Dokážeš, aby na to zapomněla?" zeptala jsem se a vůbec si nebyla jistá, jestli to doopravdy chci.
"Pokud jí vezmeš sporýš, jo." Přikývla jsem. To nějak dokážu.
Chtěla jsem se otočit, ale málem jsem si vykloubila ruku, když mě za ni Salvatore chytil.
"Co je?"
"Kde máš prsten?" zamračil se.
"Dala jsem ho Jenně."
"Co že jsi?" vyhrkli s Jeremym najednou. Pokrčila jsem rameny.
"Dala jsem ho Jenně," zopakovala jsem nevzrušeně.
"Zbláznila ses? S tvým štěstím? S tím, jak po tobě snad všichni jdou?" zeptal se nevěřícně.
"Potřebovala ho," bránila jsem se.
"Jo, rozhodně je ve větším nebezpečí," ušklíbl se. Pořád dokola jsem si opakovala, že ho nemůžu zabít. Ne teď.
"Dokážu se o sebe postarat lépe než ona." Převrátil oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Co?"
"Jsi hrozně sebevědomá, co? Jednou tě to zabije." No, to říká ten pravý.
"Jestli nepřestaneš, tak se toho nedožiješ!" ukázala jsem na něj nožem a myslela jsem to zcela vážně. Naštvaně jsem vyndala jídlo z mikrovlnky a hodila ho na talíř. Vydupala jsem schody a zase jsem jí zabušila na dveře. "Jenno, otevři!" Chvíli se nic nedělo, ale potom jsem uslyšela pomalé otočení zámku. Chňapla jsem po klice dřív, než si to zase rozmyslí, a otevřela dokořán.
Měla zatáhnuté závěsy a rozsvícené světla. Sotva jsem vešla, utekla zpátky na rozházenou postel a skrčila se do kouta. Kruhy pod očima byly větší než po kocovině a zarudlé oči vypadaly, jako by jí právě krvácely. Potlačila jsem v sobě další Proboha a pomalu jsem došla až k ní.
"Zavři," poprosila mě. Vrátila jsem se ke dveřím a zabouchla je. A pro jistotu jsem vzala klíč.
"Musíš mít hlad," usmála jsem se na ni a podala jí tác. Chňapla po něm neuvěřitelně rychle a pustila se do toho. Zatímco ona hltala sousto za soustem, já jsem hledala náramek se sporýšem. Na sobě ho neměla.
"Kde máš všechny šperky?" Hlavou kývla k nočnímu stolku a dokousala sousto.
"Na noc si všechny sundávám," vysvětlila a dál už si mě nevšímala. Dojedla to rychleji, než jsem předpokládala, a podala mi tác zpátky.
"Donesu ti pití, tak se nezamykej, ano?" řekla jsem k ní mile. Váhavě přikývla, ale když jsem odcházela, nešla za mnou.
Salvatore stál před pokojem a čekal, až mu dám volnou ruku. Položila jsem tác na stolek a přikývla mu na znamení, že to může zkusit.
"Jsi si jistá, že to chceš udělat?" zeptal se mě vážně.
"Ne, ale jistější si nikdy nebudu. Prostě to udělej." Přikývl a otevřel dveře. "A, Damone," zarazila jsem ho ještě. Otočil se na mě a čekal. "Řekni jí, ať ten prsten nikdy nesundává." Znovu přikývl a zmizel v pokoji. Slyšela jsem Jennin křik, aby okamžitě vypadl, a jeho tichý hlas, který ji nejspíš přemlouval. Svezla jsem se po stěně dolů, objala si kolena a sklonila hlavu.
"Pro Jennu to bylo to nejlepší, Nath. Hrozně ji to děsilo. Když o tom nebude vědět, bude to lepší," ozval se od schodů Jeremy. Snažil se mi zvednout náladu. Nepomáhalo to. Pořád jsem věděla, že jsem to udělala proti její vůli. Sednul si ke mně a objal mě kolem ramen.
Když se otevřely dveře a Salvatore vyšel, jenom kývl hlavou.
"Nebude si nic z toho pamatovat."
"Dobře," hlesla jsem. A když už byl na schodech, zastavila jsem ho. "Díky." Zvedl pravý koutek a kývl.
A já se zhroutila do Jeremyho objetí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Miss Black - Affs Miss Black - Affs | Web | 12. září 2011 v 16:05 | Reagovat

Ahoj, tak mluvila jsem s kámoškou a můžeš si tu povídku na blog dát, tady je odkaz :) http://dumbledor-army.blog.cz/1102/elena-a-damon-zamilovani

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II