Vyfič 19.

19. září 2011 v 8:54 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Takový Klaus dokáže zkazit náladu vážně všem...


Vyfič 19. kapitola

Nevěděla jsem, co mám cítit. Nervozitu, strach, radost… úlevu? Jo, měla bych cítit úlevu. Protože čekání na ten den bylo nesnesitelně stresující. A měla jsem cítit radost. Že konečně zbavím Elenu nebezpečí.
Tak proč jsem cítila jenom ten sužující strach? Strach o sebe. O to, co ztratím? Proč až teď? Jenže odpověď jsem věděla hned, co mě napadla otázka. Protože jsem ještě nikdy nebyla tak blízko smrti. Protože jsem ještě nikdy nevěděla, že jsem tak blízko smrti. Protože jsem toho nikdy neměla tolik, co jsem mohla ztratit.
Stála jsem u okna v obýváku Salvatorova domu a jen okrajově jsem vnímala, že se začíná zaplňovat všemi potřebnými lidmi. V kapse mi vyzváněl telefon, ale ignorovala jsem ho. Jako všechno ostatní. Byla jsem uzavřená ve své skulince a nechtěla jsem do ní nikoho pustit.
Potom se mi před očima objevila sklenička alkoholu a věděla jsem, že to je jediná věc, kterou do té schránky pustím.
"Díky," hlesla jsem potichu a ten hlas mi přišel hrozně cizí.
"Už jsou tady všichni," upozornil mě Salvatore a kývl hlavou doprostřed místnosti. Povzdechla jsem si a s veškerou odvahou, kterou jsem v tuhle chvíli zvládla posbírat, jsem se vydala za nimi. Sedla jsem si do křesla a nohy si přitlačila k tělu. Teď byla tohle moje osobní skrýš.
"Klaus má namířeno do Mystic Falls," začal Stefan. Slyšela jsem udivené vydechnutí a otázky, které se na něho hrnuly jedna přes druhou. "Nevíme, kdy přesně dorazí, ale musíme být připraveni."
"Co se od nás čeká?" Tyler. Asi.
"Nathalie?"
"Co?" trhla jsem sebou. "Jo, promiňte. Ehm, těsně předtím, než se setkáme s Klausem, musíme provést kouzlo. Potřebuju krev tebe, Caroline a Bonnie. Jenom pár kapek, malé říznutí do ruky. S vaší krví to bude nejúčinnější. Potom ji musíme společně se stránkou, na které je kouzlo napsané, zapálit a mezitím musím s nějakým čarodějem odříkat text. Potom stačí dodat…" zarazila jsem se, "moji krev a kouzlo by mělo být hotové. Ale bude trvat jenom chvíli, takže nejlepší bude, aby byl Klaus nadosah."
"Odříkám s tebou to kouzlo," nabídla se Bonnie. Usmála jsem se a cukla jsem sebou, když mi zase začal vyzvánět mobil.
Jeremy.
Povzdechla jsem si a zvedla se, abych mohla hovor přijmout. Ještě než jsem odešla, zaslechla jsem Bonniin hlas, když se ptala, proč se všichni chovají tak divně.
"Ahoj, Jere. Děje se něco?" zeptala jsem se, když jsem zalezla do kuchyně.
"To, že máš být už skoro hodinu doma a ještě k tomu nebereš telefon. Jenna se o tebe bojí. A já taky. Kde jsi?"
"Zdržela jsem se v baru. A ještě tady budu muset chvíli zůstat. Nemusíte se o mě bát, budu v pořádku," slíbila jsem.
"Fajn. Dávej na sebe pozor," připomněl mi ještě a zavěsil. Ještě chvíli jsem tam zůstala. Potřebovala jsem najít ztracenou rovnováhu. Musela jsem se uklidnit, než se vrátím zpátky. Ale bylo to zbytečné, když se ke mně, sotva jsem vešla do obýváku, vrhla Caroline a snažila se mi rozdrtit všechny kosti v těle.
"Care, to bolí," zasípala jsem. Povolila, ale nepustila mě.
"Musí být jiný způsob. nenechám tě to udělat!" mumlala mi fňukavě do ucha.
"Vždyť jsi věděla, co se stane."
"Ale netušila jsem, že to přijde tak brzo. A netušila jsem, že ti pitomci tě to nechají udělat."
"Nemůžou za to," bránila jsem je. "Udělala bych to, i kdyby nechtěli. Udělám to, i když to nechceš ty."
"Jsi hrozně tvrdohlavá," řekla naštvaně.
"Já vím," zasmála jsem se. Přestože mi do smíchu vůbec nebylo.
Vrátila jsem se zpátky do křesla a zatímco oni probírali strategii, já jsem se zase ponořila do svých myšlenek. Natolik, že jsem usnula.
Trochu jsem se probrala na měkké sedačce. Slyšela jsem vrnění motoru, ale nebyla jsem schopná fungovat. Otočila jsem hlavu na stranu a zase jsem usnula.
"Kde máš klíče, Nathalie?" Další probuzení. Neodpověděla jsem.
Znovu jsem se probudila v něčí náručí. Dovedla jsem jenom zvednout ruce, obmotat je někomu kolem krku a opřít si o něj hlavu.
"Spi," poručil mi hladký hlas. Poslechla jsem ho.
Potom jsem se probudila až v posteli, když mi začal vyzvánět budík.
Měla jsem vstávat do práce, ale práce teď byla to poslední, co mě zajímalo. Vlastně jsem ji už nepotřebovala. Mohla jsem dát klidně výpověď. Ale nechtěla jsem. Nevěděla jsem, co potom udělají s mým tělem, a bylo vážně morbidní o tom přemýšlet. Ale nechtěla jsem, aby bylo jasné, že jsem se svou smrtí počítala. Pro ně to jasné být nemělo.
Sešla jsem dolů na snídani a tvářit se normálně bylo hrozně obtížné. Jeremy kolem nadšeně poletoval zamilovaností, Jenna rychle snídala, aby jela do práce a potom mohla být s Rickem, a Elena ani nedojedla, když se pro ni stavoval Stefan.
A já jenom seděla mlčky u stolu a čekala, až všichni odejdou. Měla jsem čas. Celkem dost času. Potřebovala jsem si utříbit myšlenky. Jenže všechno kolem, všechno to prostředí, ty vůně, nedokázala jsem to. Musela jsem vypadnout. Někam blízko, ale zároveň daleko. A o jednom místě jsem věděla.
Ale nejdříve jsem potřebovala to volno.
Nebylo těžké ho dostat. V posledních týdnech jsem makala skoro bez ustání. To volno jsem si zasloužila. Zavolala jsem Jenně, kde jsou klíče od letního sídla našich, a řekla jsem jí, že se za pár dnů vrátím. A že si vypínám mobil, takže se o mě nemusí bát.
Bála se.
Rozhodla jsem se nechat auto doma, takže když jsem si zabalila všechny potřebné věci, jela jsem ke Caroline. Naštěstí byla doma.
"Ahoj, Nath," usmála se smutně, když se objevila ve dveřích.
"V kolik máš rande s Mattem?" vypálila jsem bez pozdravu.
"Až večer, proč?" zeptala se zaraženě.
"Potřebuju, abys mě někam odvezla. Chci nechat auto doma, ale neměla bych se tam jak dopravit. Prosím."
Překvapeně se narovnala.
"Rozhodla ses utéct?" zeptala se a možná jsem v tom hlase slyšela trochu naděje.
"Tak trochu. Jenom chci na dva, tři dny vypadnout. Než přijede Klaus. Odvezeš mě?" škemrala jsem.
Odvezla. A celou dobu mi domlouvala, jak je to sebeobětování blbý nápad, a že určitě přijdou na něco jiného.
Nedala jsem se.

Bylo to tady stejné, jako jsem si pamatovala. Nezměnilo se vůbec nic. Za domem byla hromada dřeva na topení, okenice byly zavřené a dveře pořád vrzaly. Vůbec nic se nezměnilo. A hlavně proto na mě všechno dolehlo.
Doma jsem si na to už zvykla. Ale všechno tady mi připomínalo rodiče. Viděla jsem mámu, jak připravuje večeři, a tátu, který přikládá do krbu, abychom se s Elenou a Jeremym nemuseli mačkat pod dekou a drkotat o sebe zuby. Chyběly mi ty maličkosti, které se mi v té době zdály jako samozřejmosti. Hrnek horké čokolády. Dort k narozeninám. Pořádný vývar, když jsem byla nemocná. To všechno na mě dolehlo až tady.
Takže jsem se asi hodinu choulila na studené pohovce, brečela jsem a mrzla, protože jsem vůbec nestihla zatopit. Bylo to moc silné. A v hodně špatný čas.
I když se oheň v krbu rozhořel, pořád jsem chodila v bundě. Stěny byly po zimě promrzlé a do mě se pouštěl mráz, i když jsem byla oblečená. A měla jsem hlad, takže jsem byla pořádně nevrlá. Ale bohužel jsem to neměla na kom vybít. Nakonec jsem si sedla s horkou polévkou k televizi pod deku a konečně se pořádně zahřála.
Probudily mě až hlasité vzlyky. Lehce jsem zamžourala kolem a nakonec zjistila, že všechny ty nářky pocházejí z televize. Normálně bych ji vypnula a spala dál, ale ta scéna mi připomněla, proč jsem tady. Protože když ten muž držel v náručí tělo nějaké ženy a brečel, došlo mi, že já nikoho takového nemám. Došlo mi, že jsem ani nikdy nepoznala nikoho, komu by tolik záleželo na mém životě. Pokud nepočítám rodinu.
Láska? To pro mě nikdy nic neznamenalo. Jak by taky mohlo? Na střední to byly jenom románky. Ta, která chodila s fotbalistou, byla oblíbená. A na ničem jiném přeci nezáleželo. Co se týče Scotta, nikdy jsem ho nebrala jako někoho, koho bych milovala. V té době jsem spíše potřebovala někoho, komu by na mně záleželo. A až pozdě mi došlo, že to on zrovna nebyl. Nikoho jiného jsem si nenašla. Stěhovala jsem se dost často na to, abych s někým začala chodit. Všechny vztahy byly jenom románky na jednu, dvě noci. A potom Salvatore. Pitomec, který mě dokázal utáhnout na jediný úsměv. Pitomec, který moc dobře věděl, co dělá s ženskými. Se všemi. A já do toho spadla jak přezrálé jablko. Prostě jsem jenom potřebovala cítit něčí doteky.
Jenže ať jsem si to nalhávala, jak jsem chtěla, pořád jsem si uvědomovala, že to nebylo jenom tímhle. Že mě prostě dostal. A že by mě dostal, i kdybych byla psychicky vyrovnaná. Věděla jsem, že by mě dostal, i kdybych právě chodila s někým jiným. Cítila jsem, jako by mu na mně i přes ty blbé poznámky záleželo. A věděla jsem, že mně záleží na něm. A to vědomí mě nehorázně užíralo.
Jela jsem sem se záměrem přemýšlet. Ale už teď mi to přemýšlení lezlo na mozek. Zkoušela jsem si pročistit hlavu a na chvíli se posadila na okraj mola a pozorovala jsem západ slunce. Ale ani to mě nedokázalo zbavit všech těch pomotaných myšlenek. Byla jsem z nich unavená, takže jsem se rozhodla jít spát.

Zdálo se mi, jako by někdo zatloukal hřebíky. Jenže potom mi došlo, že to bušení je na dveře chaty. Nechápala jsem, kdo mě tady může hledat. Kdo má tolik odvahy, aby mě naštval. Potom jsem poznala ten hlas.
"Nathalie, jsi tam?!" Kdybych tady nebyla, tak proč by sem jel?! Postavila jsem se na nohy, ale byla jsem natolik zamotaná do deky, že jsem spadla na zem.
Potom jsem slyšela hlasitou ránu.
"Nathalie!" Ten hlas naprosto postrádal běžný ledabylý tón. Znovu jsem se postavila a došla jsem až ke dveřím.
"Doufám, že máš sakra dobrý důvod, proč mě budíš," řekla jsem naštvaně.
"Jsi v pořádku," konstatoval.
"Jo," odsekla jsem. A potom jsem si všimla jeho překvapeného obličeje. A těch rozkopnutých dveří. Vykulila jsem oči a naštvaně si založila paže na prsou. "Můžeš mi vysvětlit, co to do tebe vjelo?"
"Můžeš mě pustit dál?"
"Ne," odpověděla jsem automaticky. "Tak to vybal. Proč mi ničíš dveře?!"
"Volala mi Caroline. Byla hysterická. Tvrdila, že s tebou telefonovala a potom slyšela ránu a tvůj křik."
Zamračila jsem se.
"Celou dobu mám mobil vyp-" Já ji zabiju! Vytáhla jsem telefon z kapsy, zapnula ho a vytočila její číslo. Bylo mi jedno, že Salvatore pořád stojí venku.
"Nathalie," zahlásila skoro zbožně.
"Můžeš mi to vysvětlit?" zeptala jsem se naštvaně.
"Nevím, o čem mluvíš?" řekla a v jejím hlase byl slyšet potlačovaný smích.
"Caroline, neštvi mě. O co se snažíš? Proč mi Damon rozkopl dveře, když si díky tobě myslel, že mi něco hrozí?!" Ta holka mi pila krev. Což sice v jejím případě není moc vtipné, ale byla to pravda.
"Nechápu, o čem mluvíš. Ale už mu alespoň říkáš jménem," zasmála se. Frustrovaně jsem zavrčela její jméno. "Promiň, Nath, ale nemám čas, musím jít. Můžeš mi zavolat třeba zítra." A než jsem jí stihla něco peprného odpovědět, zavěsila.
Podívala jsem se na Salvatora a povzdechla si.
"Tak pojď dál." A bylo to poprvé za víc jak dva roky, co jsem tuhle větu někomu řekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II