Vyfič 2.

2. září 2011 v 13:20 | Damonika |  Kapitolky

Autor: Ree
Jazyk: CZ

Aby se předešlo nedorozumění, povídka je psána na seriálové zpracování TVD a to do 13. dílu 2. série ;)

Vyfič 2. kapitola




"Co tady děláš?" vydechla překvapeně.

"I tak se dá přivítat," povzdechla jsem si. "Vrátila jsem se domů." Nevěřícně přimhouřila oči a založila si ruce na prsou. To už k ní došel i její doprovod.

"Fajn, ale co děláš tady?" Ta jízlivost z jejího hlasu se rozhodně nedala přeslechnout. A trochu mě zamrzela. Doufala jsem, že alespoň počáteční překvapení jí vrhne do krve špetku radosti, a alespoň mě obejme.

"Taky tě ráda vidím. Ano, měla jsem se dobře. Ne, nejsem po cestě unavená," usmála jsem se ironicky.

"To je fajn," zašklebila se a otočila se na Jennu. "Můžeme si promluvit?" zeptala se a zavedla ji do předsíně.

"Nemůžeš ji tady nechat bydlet." Šeptala, ale i tak jsem ji slyšela. Povzdechla jsem si a protočila jsem oči. Až teď mi došlo, že jsem tady nezůstala sama.

"Ty jsi Stefan?" zeptala jsem se.

"Jo. Jo." Napřáhla jsem k němu ruku a lehce se usmála.

"Nathalie. Elenina milovaná sestřička," řekla jsem ironicky a zřejmě ho to pobavilo.

"Rád tě poznávám."

"Já tebe taky. I když by to bylo lepší za jiné situace," přiznala jsem. Nadechoval se k odpovědi, ale Elenin důrazný hlas, že jdou, ho přerušil. Snad omluvně se na mě usmál a rozloučil se. Dveře musel zavírat on, jinak bychom je už určitě měli napadrť.

"Slyšelas' ji, co?" Přikývla jsem. "Bude v pohodě. Jenom je trochu dotčená. Po tom, co se stalo, musela rychle dospět. Potřebovala oporu ve starší sestře, ale neměl jí ji kdo poskytnout."

"Hmmm…" zamumlala jsem a raději změnila téma. "Jak dlouho jsou spolu?"

"Asi půl roku. Ale od Salvatorů ruce pryč!" upozornila mě. Zmateně jsem zamrkala a nadzvedla obočí.
"Proč?"

"Jeden chodí s Elenou… a druhý je ukázkový vůl."

"Ale," zasmála jsem se. "Co provedl tak hrozného?"

"Nelíbí se mi, jak se ochomýtá kolem Eleny," zamračila se a položila přede mě talíř s obědem.
"Možná jsou dobří kamarádi," navrhla jsem, ale její výraz rozhodně nevypadal, jako by tomu věřila.
"Jo, proto ji líbal!" No, tak to bude asi jiná.

"Ještě jsi nikdy neslyšela Kamarád s výhodami?" zasmála jsem se, ale Jenně to zřejmě k smíchu nepřišlo.
"Jenže Kamarád s výhodami funguje, když jsou oba nezadaní."

"Tohle je rozšířená verze," provokovala jsem ji a vysloužila si pohlavek.

Pomohla jsem jí uklidit nádobí a celou kuchyň.

"Já už to zvládnu, jdi se vybalit," usmála se a vytrhla mi utěrku z ruky.

"Kam?" Na chvíli se zamyslela a asi třikrát mi chtěla odpovědět, ale potom zase sklapla.

"Nechtěla jsem hned obsadit ložnici, tak jsem si vzala tvůj pokoj. Ale jestli chceš, přestěhuju se."

"Ne, to je dobrý," ujistila jsem ji. Jsem si jistá, že alespoň pro dnešek to v jejich ložnici zvládnu." Lhala jsem. Vůbec jsem si nebyla jistá. A trochu mě ta představa děsila. Ale už tak jsem jim svým příjezdem narušila stereotyp.

Zašla jsem si pro auto a zaparkovala ho přímo před garáží. Vytáhla cestovní tašku a odnesla ji do pokoje.

Nedokázala jsem se dívat kolem. Ne hned. Takže jsem nejprve vyskládala všechno oblečení na postel a potřebné znovu přeskládala.

"Pořídila sis nové auto, Jenno?" ozvalo se zezdola a ten - v téhle době už mužský - hlas mě přikoval na místě. Ale musela jsem se pohnout, věděla jsem to.

"To není moje."

"Je moje," odpověděla jsem a nervózně jsem došla až na vrchol schodiště. Stál dole a věšel si bundu, ale po tom, co mu došlo, čí je to hlas, se na mě překvapeně otočil.

"Nathalie," vydechl a znělo to… šťastně. Konečně. S úsměvem jsem seběhla schody a vřítila se mu přímo do náručí.
"Ráda tě vidím," zašeptala jsem a užívala si to pevně objetí.

"Co tady děláš? Konečně tě přestalo bavit běhat po světě?" zeptal se s nadějí.

"Tak nějak. A chyběli jste mi. Ale," odtáhla jsem se od něj, "páni, vyrostl jsi."

"Taky jsi nezůstala zrovna stejná," zasmál se. Objal mě kolem ramen a vedl do kuchyně. "Jak dlouho tady jsi?"
"Od rána. A díky tomu, že jste si nestihli vyměnit zámky, jsem nemusela trčet venku."

Až díky Jeremymu jsem si připadala opravdu jako doma. Až on projevil nadšení, že jsem se vrátila. Takže když jsme probrali snad všechno, co se za ty tři roky stalo, vrátili jsme se alespoň trochu do minulosti a zahráli si nějaké počítačové hry.

Večer se vrátila Elena a když zjistila, že tady pořád ještě jsem, raději odešla do pokoje. Povzdechla jsem si, ale nechtěla jsem na ni tlačit. Přesto jsem byla naštvaná. I když to nevěděla, ona byla ten důvod, proč jsem byla pryč. Možná kdyby to věděla, chovala by se jinak.

"Půjdu si lehnout," řekla jsem nakonec a zvedla se z pohovky.

"Tak brzo?" podivila se Jenna, ale chápavě se na mě usmála.

"Jo, stejně nemám ještě vybalené věci. Dobrou." Potřebovala jsem chvilku jenom pro sebe. Chvilku se vzpomínkami.
Byla jsem v půlce schodiště, když se ozvalo zaklepání na dveře. Stočila jsem se zpátky a otevřela je. Zůstala jsem v nich stát s nadzvednutým obočím a sjížděla toho celkem dobře vypadajícího chlápka venku.

"Ehm… Můžu dál?" zeptal se. "Jdu za Jennou." Jenna má chlapa? A takového? To mi zatajila!

Otevřela jsem dveře dokořán a odstoupila jsem od nich v jasném gestu. Byla jsem zvyklá nezvat lidi přímo. Překročil práh, což bylo dobré znamení. Teda, asi.

"Jenno, máš návštěvu," zavolala jsem do obýváku. Slyšela jsem nějakou dutou ránu a Jeremův smích a rozcuchaná Jenna se za chvíli objevila v chodbě. V otázce jsem nadzvedla obočí a ona se jenom usmála. Přišla až k němu a políbila ho. A potom se nás konečně rozhodla představit.

"Nathalie, to je Rick, můj přítel. Ricku, Nathalie, moje ztracená neteř."

"Ráda vás poznávám," natáhla jsem k němu ruku. Stiskl mi ji. Pohled mi sklouzl na jeho prsty a na jednom jsem si všimla zvláštního prstenu. Teprve teď mi došlo, že toho muže opravdu odněkud znám. Ale nevěděla jsem, co dělá tady.

"Já vás taky. Nevěděl jsem, že tahle rodina má ještě dalšího člena."

"Věřte mi, i tak toho víte o téhle rodině víc než já," usmála jsem se na něj a otočila se na Jennu. "Když ses mě vyptávala na chlapy, zapomněla ses zmínit o tom svém," vyčetla jsem jí. Pokrčila rameny a odváděla si ho do obýváku. Ještě se na mě po cestě otočila a když jsem jí ukázala dva zdvižené palce, jenom s úsměvem zavrtěla hlavou.

S pobaveným úsměvem jsem vyšla schody a zavřela se v pokoji. V pokoji rodičů. Teprve teď na mě všechno dolehlo. Cítila jsem mámin parfém a tátovy cigarety. Většina věcí sice byla sbalená, ale něco tady stejně zůstalo. Jejich společná fotka na nočním stolku, fotka ze dne, kdy se narodil Jeremy. Tenhle pokoj skrýval plno vzpomínek a jedna po druhé na mě doléhaly.

Pustila jsem si rádio a dala se do uklízení věcí. Ve skříní ještě zůstalo pár věcí. Máminy oblíbené šaty, tátovy obleky, pár košil, šál a kravat. Bylo hrozně těžké se tím prodírat a vědět, že už je v nich nikdy neuvidím. Potom jsem otevřela mámin noční stolek a našla fotku z mého slavnostního předávání diplomů, na které jsme jen my tři.

Pamatuju si, jak jsem se tu noc hrozně opila a máma mi na druhý den nosila studené obklady a vyprošťováky.

A když se potom z rádia začaly ozývat začáteční tóny písničky, na kterou jsem s tátou poprvé tančila na některém z těch zakladatelských plesů, dovedla jsem před sebe jenom tupě zírat.

V tomhle stavu mě našel Jeremy. V tichosti si ke mně sednul a objal mě kolem ramen. Držela jsem se. Dlouho. Ale když se mě zeptal, jestli jsem v pohodě, rozbrečela jsem se mu v náručí. Brečela jsem za všechno, co se stalo. Za ten odjezd, za smrt rodičů, za Elenin osud… za svůj osud.

Seděli jsme tak hodně dlouho. A potom jsme si povídali. Do noci.


Probudil mě Jerův budík a jeho hlasité zakňourání. Byla škola. On musel vstávat, já mohla spát. Ale měla jsem hodně plánů na dnešní den, takže jsem vstávala zároveň s ním.

"Odvezu tě," zamumlala jsem a zabořila hlavu do polštáře. Souhlasně zamručel. "Ale i tak musíš vstávat."
"Hmmm…"

"Jere?"

"Hmmm…"

"Myslím to vážně." Zaskučel a odkopl peřinu.

"Fajn," zahuhlal a posadil se "Nesnáším školu." Uchechtla jsem se.

"Neznám nikoho, kdo by ji miloval, když do ní chodil." Ještě chvíli mu to trvalo, ale nakonec vstal.
Nakonec jsem se odhodlala i já a po umytí zubů jsem sešla do kuchyně.

"Dáš si tousty?" zeptala se s úsměvem Jenna. Tím více probuzeným okem jsem na ni zaostřila a nespokojeně zamručela, když jsem zjistila, že tam ten úsměv vážně je.

"Jo, díky," zaskřehotala jsem a nalila si hrnek čerstvé kávy. Ta mě dokázala jakž takž probrat, takže jsem po cestě ke škole nikde nenabourala.

Elena se Stefanem přijeli chvilku před námi. A zatímco Stefan na mě mávnul, Elena se mračila. Povzdechla jsem si a otočila se na Jeremyho.

"Myslíš, že mě ještě někdy bude mít ráda?"

"Dostane se z toho," mrknul na mě a potom už zmizel na hodinu.

Projížděla jsem městem a pozorovala svá oblíbené místa. Nebylo jich moc, ale o to víc jsem je milovala. Zastavila jsem až před Grillem a zašla jsem dovnitř. Až na nové vymalování to tady bylo úplně stejné. Byla jsem ráda. Přesně takhle jsem to milovala, než jsem odjela. Sedla jsem si na bar a koukala jsem kolem sebe.

"Co to bude?" ozvalo se uříceně. Zvedla jsem hlavu a chvíli toho kluka zkoumala.

"Matte?" ujišťovala jsem se. Tentokrát se zamračil on.

"Nathalie? Jsi to ty?" zeptal se nevěřícně. S úsměvem jsem přikývla.

"Proč nejsi ve škole?" Ne, nepřipadala jsem si jako matka. Jenom jsem si říkala, jestli není starší, než jsem si myslela.

"Volal šéf, že mám dneska makat celý den. Tu práci potřebuju, takže škola musí počkat."

"Takže ty tady teď děláš barmana?"

"Ne, uklízím nádobí, ale barman dneska opět nedorazil, takže musím zvládnout obě. Vydrž," poprosil a odběhl k dalšímu stolu. Zapsal si objednávku a zase odběhl za bar. Chvíli jsem ho pozorovala, jak všechno hledá, a nakonec jsem to nevydržela.

"Pomůžu ti," řekla jsem se smíchem.

"Ne, to je dobrý," odsekl, aniž by se na mě podíval.

"Myslím to vážně, pracovala jsem tady dost dlouho, takže si snad ještě nějaké věci pamatuju." Nadějně se na mě podíval.

"Vážně?" Přikývla jsem.

"Ale neznám ceny, takže dneska se sedí u stolu. Budeš kasírovat," mrkla jsem na něj. S radostí přikývl a podal mi barmanskou zástěru.

"Jsi zlatá," usmál se, nechal mi na baru lístky s objednávkami a odešel obsluhovat hosty. Proč nemohla Elena zůstat s ním? Byl to super kluk. Ale ne, Elena se musí zaplést s upírem.

Bylo krátce po poledni a já si to doslova užívala. Dokonce jsme měli i chvilku na krátký pokec, ale teď už zase lítal po place.

"Jednu whisky."

"Dneska u baru neobsluhujeme," odpověděla jsem okamžitě. Většina lidí to pochopila. Tenhle zřejmě ne.
"Chci jenom jednoho panáka."

"Říkala jsem, že dneska u baru neobsluhujeme. Běžte si sednout k jednomu ze stolů a toho panáka dostanete," odbyla jsem ho znovu.

"Ty jsi tady nová," ukázal na mě a přimhouřil oči. "Budu hádat. Rozešel se s tebou přítel a abys na něj přestala myslet, odstěhovala ses do tohohle zapadákova."

"Ne," odpověděla jsem prostě. Nenechal se odbýt a už mi začínal lézt na nervy.

"Fajn. Tak jsi nějaká filmová hvězda, která se tady skrývá před objektivy fotografů," hádal. Dobře, touhle teorií mě alespoň pobavil. "Ne, nemůžeš být filmová hvězda, určitě bych si tě pamatoval."

Neodpověděla jsem. "Tak začneme jinak. Jak se jmenuješ?" Stále jsem mlčela. Tak nějak jsem doufala, že ho to přestane bavit. Umývala jsem sklenice a nevěnovala mu ani jediný pohled.

"Stydíš se za své jméno? Mně to můžeš říct, nebudu se ti smát. Můj bratr má taky vtipné jméno a nesměju se mu. No," zamyslel se, "nesměju se mu kvůli tomu."

Nadzvedla jsem obočí, ale držela jsem jazyk za zuby. "Fajn, tak já se představím první. Damon Salvatore, jméno mé." Tentokrát jsem ten pohled zvedla.

"A kdo jsi ty?" Naklonila jsem se až k jeho uchu a potichu zašeptala:

"Ta, co ti dneska u baru prostě nenalije."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 3. září 2011 v 13:45 | Reagovat

Pěkné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II