Vyfič 20.

20. září 2011 v 8:56 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Nathalie po několika letech pozvala upíra do domu. A dokonce své pravidlo porušila u Damona. Oni dva... sami... v jednom domě... Co z toho vzejde?


Vyfič 20. kapitola


Ten večer jsem byla naprosto probraná. Být s Damonem sama, zrovna v době, kdy se snažím urovnat si život, nebylo zrovna perfektní. Ale nechtěla jsem ho vyhodit, přijel kvůli mně. Teda kvůli Caroline. Ale prakticky kvůli mně. To můj život se chystal zachránit. Možná kvůli Eleně, ale o to teď nešlo.
"Co tady vlastně děláš?" zeptal se a svalil se na pohovku.
"Chtěla jsem být ještě naposledy sama se sebou," ušklíbla jsem se vyčítavě.
"Nedívej se tak na mě," řekl dotčeně. "Sem mě poslala Caroline. A tys mě pozvala dovnitř." Jo, tohohle jsem si byla bohužel vědoma. Ale nehodlala jsem ho nechat vyhrát.
"Ale ani jedna jsme ti neřekly, abys vykopnul dveře," nadzvedla jsem obočí. Dotčeně mlaskl a postavil se.
"Dones mi nářadí a já to opravím," řekl sebevědomě. Mlčky jsem na něj zírala a přemílala, jestli to myslí vážně. "Hele, jsem zručný, tak se takhle netvař!"
"Fajn," pokrčila jsem rameny a došla do kůlny pro potřebné věci.
To ho chci teda vidět!

Uvařila jsem kávu a zabalená v dece jsem šla pozorovat, jak mu to jde. Dřepěl a právě spravoval zámek. Zírala jsem na něho opřená o rám dveří do obýváku. Byla jsem potichu jako myška a pozorně ho sledovala. Potom mi pohled sjel na jeho zadek a měla jsem co dělat, abych dokázala zavřít oči.
"Až tě přestane bavit stát tam a očumovat mě, mohla bys mi jít pomoct," prohodil jen tak, ale pravý koutek se mu lehce zvedal. Cítila jsem se fakt trapně. Zrovna já budu sledovat upíra. Zrovna já! Do háje, co se to se mnou stalo?!
Odložila jsem kávu na poličku a přešla až k němu.
"Co potřebuješ?"
"Tady mi to chytni a snaž se to držet rovně," ukázal mi na nějaký železný plíšek. Ačkoliv jsem normálně byla hrozně samostatná a nedělalo mi problém opravit si i auto, tohle pro mě byla španělská vesnice. "Drž to pořádně!" Poslechla jsem ho. Šlo mu to pěkně od ruky. Pomalu jako by se tím živil celý život. "Hotovo, můžeš to vyzkoušet."
Bouchla jsem s nimi, ale nezavřely se. Nemohla za to špatná oprava, ale Damonovy prsty, které zůstaly mezi dveřmi a rámem. Nevěděla jsem, nakolik upíři cítí bolest, ale podle jeho výrazu alespoň trošku jo.
"Proboha, promiň," vyjekla jsem.
"Vím, že mě nemáš ráda, ale nemusíš to dávat tolik najevo," řekl jízlivě.
"To nebylo schválně," bránila jsem se provinile a popadla jsem jeho pravačku, abych zjistila škody. Vypadala normálně. Úplně.
"Nebyla to taková rána, budu v pohodě," řekl a podíval se mi do očí. Byl blízko. Tak blízko, že jsem na sobě cítila jeho dech. Zírala jsem mu do očí a mozkové buňky se shlukly do jednoho chumle a snažily se mi probít z hlavy ven. Jenom aby unikly mým nesouvislým myšlenkám. Už se jim to skoro podařilo, ale nakonec se vrátily na svoje místo a dokázaly mě probrat. Zavřela jsem pootevřenou pusu a otočila jsem hlavou mimo jeho pohled.
"Vystydne mi káva," šeptla jsem a provlekla jsem se kolem něj. Popadla jsem hrnek a posadila jsem se na pohovku. Pustila jsem televizi a vážně jsem se snažila sledovat ten film. Nešlo to. Periferním viděním jsem viděla jeho pohled a hrozně mě znervózňoval.
Prokopala jsem zásoby alkoholu v domě a házela jsem do sebe skleničku za skleničkou. Potřebovala jsem ztratit vědomí. Doslova. Jenže potom mi došlo, že když jsem opilá, dělám věci, které bych normálně neudělala. A to je spolu s Damonovou přítomností špatná kombinace. Moc špatná.
Jedinou pomoc jsem viděla ve sprše.
Takže když se mi tam podařilo dojít a pustit na sebe vodu, bylo mi dobře. Zase na chvíli. Sprcha mi vždycky pomohla. Cítila jsem uvolnění všech svalů a na tváři se mi zase objevil úsměv.
Trochu jsem si vysušila vlasy a ručník pověsila přes umyvadlo. Do druhého jsem se zabalila a vylezla jsem ven. Jenže všechno uvolnění zase zmizelo, když jsem před sebou uviděla zaraženého Damona.
"Promiň, jenom jsem chtěl najít něco, co bych si přečetl," řekl omluvně, ale rozhodně se mi nedíval do očí.
"Proč zrovna v mém pokoji? Co kdybych vyšla nahá?" Nadzvedl obočí a tentokrát se mi do očí opravdu podíval.
"Takové štěstí nemám," zamumlal s úšklebkem. Naštvaně jsem nabrala vzduch do plic a najednou jsem ho vypotřebovala, když jsem ho vyhodila ven.
Bože, za co mě trestáš?!
Potřebovala jsem vypadnout. Alespoň na chvíli. Na chvíli zase svobodně myslet, aniž by mě cokoliv rozptylovalo.
Seděla jsem na molu kousek od domu, obalená v dece a se skleničkou ginu v ruce. Přemýšlela jsem o všem. O tom, co se mi stalo, co se dělo dneska. O rodičích, o Eleně… o Damonovi. Znovu jsem vzpomínala na tu noc a znovu mi docházelo, jaká to byla chyba.
"Není nad chvilku melancholie," ozvalo se za mnou. Vyděšeně jsem sebou škubla, jak jsem byla do svých myšlenek ponořená.
"Co je?" zeptala jsem se unaveně. Sedl si vedle mě a mlčel. Potom se na mě otočil a usmál se. "Vážně nemám náladu na tvoje poznámky, takže mě jich prosím tě ušetři," vyhrkla jsem co nejrychleji. Zamračil se, ale pořád mě pozoroval. To já se raději dívala před sebe.
"Snažíš se mi vyhýbat," konstatoval. Jo, to jsem věděla taky. A rozhodně musel znát můj důvod.
"Měla bych jít spát," hlesla jsem místo odpovědi a chystala se odejít. Chytil mě za ruku a stáhl zpátky. "Prosím, nech mě jít," zašeptala jsem prosebně. Propaloval mě zamračeným pohledem, ale nakonec jeho stisk povolil. "Dobrou, Damone," špitla jsem a vstala.
Byla jsem skoro na konci mola, když znovu promluvil.
"Nelituju toho." Byl to skoro šepot, ale znělo mi to v hlavě, jako by to právě vykřikl. Zůstala jsem stát s nohou nakročenou a přemýšlela jsem, co mám dělat.
Zhluboka jsem se nadechla a nakonec jsem našla tolik odvahy, abych se vrátila zpátky.
"Já ano." Sklonil hlavu, ale nakonec se na mě podíval.
"Chceš se nechat zabít, ale ještě pořád jsi mi neřekla rozumný důvod. Pořád tvrdíš, že je to Elena, ale přemýšlela jsi někdy nad tím, jak jí asi potom bude?"
"Blbě, vím to," ujistila jsem ho. "Ale Elena je důležitější. Na ní záleží více lidem. Má oba rodiče, má rodinu, fůru kamarádů, má Stefana. Já mám jenom ji, Jera s Jennou a dva nebo tři kamarády. Na mě tolika lidem nezáleží."
"Mně na tobě záleží." Zarazila jsem se, když mi to došlo, a vzdorovitě jsem sevřela víčka.
"Nedělej to," dostala jsem ze sebe nakonec.
"Co?" zeptal se, ale moc dobře věděl, co jsem tím myslela. Přesto jsem mu odpověděla.
"Nedělej další chybu, Damone!"
"Možná ji chci udělat," nadhodil. Štvala mě jeho tvrdohlavost. Hrozně.
"Katherine, Elena a Rose ti nestačily?"
"Nevíš vůbec nic o Eleně a Rose," vyprsknul naštvaně.
"Právě, že vím, Damone, vím o nich. Řekla mi to Caroline. Řekla mi, co se stalo s Rose a jak ses potom choval. A tvé city k Eleně jdou poznat," ujistila jsem ho. "Za pár dní zemřu. Tohle nechci," řekla jsem vzdorovitě a zase se chystala odejít. Najednou se ale objevil přede mnou a soustředěně mě pozoroval. Věděla jsem, že mi jdou do očí slzy, ale nechtěla jsem, aby o nich věděl. Otočila jsem hlavu stranou a mrkáním se je snažila zahnat.
"Nathalie," zašeptal a to jméno najednou znělo úplně jinak. Po tváři mi stekla jediná slza, ale i to stačilo k tomu, abych poznala, že tohle dlouho nevydržím.
"Jsem blbá," zašeptala jsem. Byla jsem blbá, řvát kvůli tomu. Ale on mě slyšel.
"Nejsi," odporoval s nakrčeným čelem.
"Nejsem?" řekla jsem nevěřícně a začala jsem na něj chrlit všechno, co mě štvalo. "Myslela jsem si, že když se vrátím domů, bude všechno jako dřív. Místo toho jsou moji rodiče mrtví a Elena mě nesnáší. Přestože jsem se je od toho snažila uchránit, ona i Jeremy ví o existenci upírů. A Elena se dá do křížku s Původním. A já? Co udělám já? Vyspím se s tebou, abych zjistila, že se mi to líbilo? Že toho nelituju tak, jak bych měla?" křikla jsem po něm zoufale a tentokrát ta slza nebyla jediná.
Bylo jich plno. Nechtěla jsem brečet, ale kombinace beznaděje a alkoholu není zrovna nejlepší.
Svezla jsem se k zemi a tentokrát jsem už regulérně vzlykala. Klečel u mě a objímal mě. Mlčel a nevadilo mu, že řvu jak pominutá. Proboha, jsem hysterka!
"Promiň, jenom jsem opilá," vysoukala jsem ze sebe po delší době a dalo mi práci se na to uklidnit. Stáhl mi ofinu z tváře, ale jeho ruce zůstaly v mých vlasech. Hřály mě a já se přistihla, že nechci, aby je dal pryč. Zavřela jsem oči a zkousla si ret, abych znovu nevzlykla. Nechápala jsem, co se najednou zlomilo. Možná jsem to ze sebe jenom potřebovala dostat.
Jednou rukou mi sjel po tváři a ten ret mi vysvobodil. I za tu chviličku jsem ho ale měla citlivý, takže když po něm přejel palcem, začalo mi vibrovat celé tělo. Ubrečeně jsem se na něj dívala a zkoumala každičký kousíček té mužské tváře. Bez jakéhokoliv slova si mě za krk přitáhnul k sobě a políbil mě. A dělal to precizně. Musela jsem ho chytit za ruku, abych udržela najednou ztracenou stabilitu. Motala se mi hlava a i když jsem seděla, připadala jsem si, jako bych měla spadnout. A zároveň mi to připadalo, jako bych právě letěla do nebeských výšin.
Ale potom jsem zase na chvilku našla ztracený rozum a odtrhla jsem se od něj.
"To nejde," zamumlala jsem.
"Právě naopak, šlo nám to dobře," zašeptal a znovu mě políbil. Tentokrát jsem se držela reality a znovu jsem se odtrhla.
"Myslím to vážně." Povzdechl si a pustil mě.
"O co jde?" zeptal se vážně.
"O tohle. O nás. Nemá to cenu. Za pár dní stejně zemřu."
"Takže chceš zemřít sama," konstatoval.
"To jsem neřekla," bránila jsem se sklesle. Prudce se postavil a strčil si ruce do kapes.
"Tak promiň, ale nechápu tě. Snažíš se mi tady něco říct, ale připadá mi, jako bys mluvila čínsky," řekl naštvaně. Jeho nálada se přelila do mě.
"Už teď toho ztratím víc, než jsem schopná snést. Nemůžu připustit, aby mi záleželo ještě na někom jiném," křikla jsem po něm.
"Moc dobře víš, že to nemusíš dělat. Můžeme najít jiné řešení. Ale to ty nechceš," vyčítal mi.
"Myslíš si, že je to tak lehké? Že si prostě řeknu Tak jenom opustím všechny, které miluju. Tak prostě jenom zemřu, no a? Tohle si myslíš? Není to lehké. A věř, že mi trvalo dlouho, než jsem byla schopná to zkousnout. Snažila jsem se hledat jiné řešení. A nejenom já. Ale neexistuje. Prostě nemám na výběr."
"Máš na výběr. Jenom si vybírat nechceš."
"Tohle si myslíš? Myslíš, že raději zemřu, než abych se zachránila? Mám svůj život ráda, vždycky jsem měla. Ale pokud nezemřu já, tak to bude Elena. A tohle nikdy nedovolím. Nikdy!" nedala jsem se. Naštvaně na mě zíral a na chvíli se mu obličej změnil v ten upírský. Zadrhl se mi dech v krku a zůstala jsem na něj mlčky zírat.
"Asi bych měl jet," navrhl potom potichu.
"Asi jo," přikývla jsem a bezmocně jsem si prohrábla vlasy. Takhle to nemělo skončit.
Ještě chvíli stál naproti mně a vypadalo to, že se chystá něco říct, ale potom si to zřejmě rozmyslel a odešel.
Slyšela jsem praskání kamení pod jeho krokem a chvíli jsem měla nutkání ho prostě zastavit a v klidu si promluvit. Ale potom jsem našla vlastní hrdost a nechala jsem ho jít.
Motor tiše naskočil a ještě chvíli před domem předl. Připadalo mi, jako by se sám přemlouval, aby odjel. Potom se auto rozjelo a za chvíli jsem už slyšela jenom tichý vítr, narážející do větví stromů.
Unaveně jsem odešla do domu a pořádně všechno zamkla. Ještě chvíli jsem seděla v otevřeném okně a nakonec jsem šla spát. Vítr moc velký nebyl a ten čerstvý vzduch mi dopomohl usnout.
Naštěstí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II