Vyfič 21.

21. září 2011 v 8:57 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Nath zůstala zase sama. Jo? Ne? Možná...


Vyfič 21. kapitola


"Nathalie, dělej, nemáme už moc času, začíná to za necelé tři hodiny. A ty ještě nejsi učesaná," volala na mě Elena.
"No jo," zavolala jsem nazpátek, ale pořád jsem seděla na posteli. Nevydržela to a vletěla mi do pokoje.
"Nejsi ani oblečená?" zeptala se překvapeně. Ona oblečená rozhodně byla. A ty bílé splývavé šaty jí neskutečně slušely.
"Asi jsem nervózní," špitla jsem k ní a opatrně se na ni podívala. Usmála se a sedla si vedle mě.
"Já tě chápu, ale neboj, bude to v pohodě, slibuju. Určitě se nestane nic hrozného," povzbuzovala mě. Ale nedařilo se jí to. To až mámě, která přišla, když se dlouho nic nedělo.
"No tak, nemůžeš je nechat čekat. Šup, rychle do šatů, ať můžeme jít," popoháněla mě.
"Všimne si někdo, když uteču?" zeptala jsem se a koutkem mysli jsem to myslela smrtelně vážně. Máma si sedla vedle a chytila moje ruce do svých.
"Když jsem si brala tvého otce, taky jsem vyšilovala. Ale nemáš se čeho bát. Na tenhle den nikdy nezapomeneš. Všechno bude v pořádku," usmála se a vytáhla mě na nohy.
Navlékly mě do lehce zdobených bílých šatů a zatímco mi máma vyráběla účes, Elena s Jennou se staraly o můj obličej.
"Vypadáš nádherně," vydechla máma dojatě a objala mě.
"Děkuju," špitla jsem a snažila se zhluboka dýchat, abych neomdlela.
"Už jste?" nakoukl táta do pokoje a vykulil na mě oči. "No páni," řekl obdivně. Rozhodně jsem musela zčervenat. "Tak běžte, ať můžeme začít," vyhnal všechny z pokoje.
Máma mě ještě jednou objala a dala mi lehkou pusu na tvář.
"Hrozně ti to sluší. Mám tě ráda. Hlavně se ničeho neboj." A potom zmizela taky. Otočila jsem se na tátu a chytila se jeho natažené paže.
"Vypadáš jako princezna. Nemůžu uvěřit, že už se vdáváš," řekl a bylo vidět, že skrývá dojetí. "Hrozně rychle jsi vyrostla," zastěžoval si, ale potom zase nasadil úsměv. "Můžeme?" Odhodlaně jsem přikývla a zavěsila se do jeho rámě.

Probudila jsem se ve chvíli, kdy se za námi zavřely dveře pokoje. Nikdy se mi nezdálo o rodičích. A už vůbec nikdy se mi nezdálo o svatbě. O vlastní svatbě! Ale přesto jsem ten sen znala. Byl Elenin. Vyprávěla mi o něm pár dní zpátky.
Převalila jsem se na záda a zachumlala se ještě víc do peřiny.
"Co tady děláš?" zeptala jsem se, aniž bych otevřela oči. Ten sen se mi nezdál sám od sebe. Někdo chtěl, aby se mi zdál…
"Chci si promluvit, tentokrát bez hádek," ozval se od okna.
"Fajn! Příště zavírat okno, píšu si."
"Myslím to vážně."
"Já taky." Povzdechla jsem si. "Můžu u toho být alespoň oblečená a jinde než v posteli?"
"Můžeš," přitakal s úsměvem, ale neodešel.
"Víš, to mělo být znamení, že bys mě měl alespoň chvilku nechat o samotě," upřesnila jsem. Úsměv se mu ještě rozšířil, ale zůstal pořád opřený o okno. Fajn… Fajn!
Skopla jsem ze sebe peřinu a šla jsem si alespoň učesat vlasy. Bylo mi jedno, že mám na sobě jenom tričko na ramínka a sakra krátké kraťasy. V tuhle chvíli jsem to nijak neřešila.
"Poslouchám," otočila jsem se na něho a zamířila jsem přímo do koupelny. Šel za mnou jako poslušný pejsek.
Mlčel, dokud jsem si nezačala čistit zuby. Moc dobře věděl, jak zařídit, abych mlčela.
"Pořád tě to nepřešlo?" zeptal se opřený o rám dveří. Zašklebila jsem se na něj do zrcadla a vysloužila si pobavený úsměv. "Takže ne," odpověděl si. "Trochu jsem přemýšlel a došlo mi, že nemusíš zemřít." Zamračila jsem se na něj. Vážně jsem nechápala, kam tím míří. "Říkala jsi, že to musí přečíst potomek bojovníků proti upírům. Tak prostě najdeme někoho jiného a obětujeme ho." Překvapeně jsem na něj vykulila oči a vyndala si kartáček z pusy.
"To nemyslíš vážně!" Neptala jsem se ho. Upozorňovala jsem ho na to.
"Dobře, nemyslím," přiznal po chvilce. Naštvaně jsem ho probodla pohledem a zavrtěla jsem hlavou. "Hele, jenom se snažím přijít na řešení, tak se na mě takhle nedívej," bránil se.
Vypláchla jsem si pusu a konečně jsem se na něj podívala.
"Zapomeň na to. Zapomeň, že bychom tomu mohli nějak zabránit, ano?"
"Ale-"
"Prosím tě, nech to být. Už mě unavuje honit se pořád za něčím, co neexistuje. Snažit se změnit něco, co už je pevně dané," řekla jsem unaveně.
"Nemáš žádnou jistotu, že nic jiného není." Frustrovaně jsem si povzdechla a unaveně si protřela čelo.
"Fajn," rezignovala jsem nakonec. "Uděláme dohodu."
"Jakou?" zeptal se ostražitě.
"Pokud přijdeš na něco, co by mohlo účinkovat a při čem by nezemřela Elena ani žádný jiný nevinný, dřív, než se budeme muset setkat s Klausem, nechám to na vás. Pokud nic takového nenajdeš, půjdu tam a pronesu to kouzlo." Nelíbilo se mu to, viděla jsem to na něm. "Lepší nabídku nedostaneš," upozornila jsem ho.
"Nebo tě můžu strčit pod zámek," ušklíbl se. To klidně mohl. A byl by toho schopný. Ale taky věděl, kolik životů je v sázce. "Dobře," přijal nakonec. "Na něco přijdu."
"Hodně štěstí," ušklíbla jsem se a prošla kolem něho do kuchyně. Podle hodin nad dveřmi byl čas na oběd. Ne, oprava. Byl čas po obědě. Spala jsem dost dlouho. Což mi připomíná… "Co měl znamenat ten sen? Proč jsi chtěl, ať se mi zdá to samé jako Eleně?"
"Protože jsem si myslel, že možná zjistíš, o co všechno přijdeš, co už nikdy neprožiješ. Ale evidentně je ti to jedno," pokrčil rameny.
"Tohle stejně nikdy neprožiju. Máma s tátou jsou mrtví. Ty nedokáže oživit nikdo. Krom toho, nejsem Elena, já a vdávání nejdeme dohromady."
"Jo, všiml jsem si, že jediné, co máte společné, jsou ty sebevražedné sklony," ušklíbl se a sedl si ke stolu.
"A taky občasnou chuť tě zabít," doplnila jsem ho.
"Hmmm," zasmál se. "Říkal jsem si, že nedovedeš být celou tu dobu vážná."
"Já?" podivila jsem se. "Já jsem vážnost sama." Snažil se zadržovat smích, ale nic nenamítal.
Nachystala jsem si oběd a za jeho plné pozornosti ho narvala do sebe.
"Co je?" zeptala jsem se zmateně, když na mě pořád zíral.
"Jenom si říkám, kam to všechno jídlo dáváš," zakroutil nevěřícně hlavou.
"Víš, dost energie vydám, když odvracím tvé poznámky," vyplázla jsem na něj jazyk. Naklonil se ke mně a přimhouřil oči.
"Chováš se jak malá," řekl potichu. Napodobila jsem ho a kousek od jeho obličeje jsem mu odpověděla:
"A jsem na to pyšná." Vstala jsem od stolu a zatímco on pořád zaraženě ležel na stole, uklidila jsem všechno nádobí. "Ztratil jsi řeč?" zeptala jsem se nadějně.
"Zase takovou smůlu nemáš," pronesl sarkasticky. "Potřebuju novou energii."
"A copak malému upírkovi chybí?" zamumlala jsem na něj dětsky.
"V téhle chvíli rozhodně alkohol."
"Jsi alkoholik. Už tě na to někdo upozornil?"
"Upíři nemají žádné závislosti. Teda," zarazil se, "kromě krve a sexu." Převrátila jsem oči a ten rodičovský pohled jsem otočila k němu. Sedla jsem si na kuchyňskou linku a vyšvihla se na nohy.
"Co děláš?"
"Táta tady schovával whiskey. Nejdříve před mámou, potom hlavně přede mnou," vysvětlila jsem a otevírala jednu skřínku za druhou.
"Ale já to tady nebudu uklízet, až spadneš a rozmlátíš si hlavu," upozornil mě.
"Proč bych si měla rozmlátit hlavu?" zeptala jsem se vyděšeně. "S tvými reflexy mě stihneš chytnout," řekla jsem jako samozřejmost.
"Kde bereš tu jistotu, že se na tebe nevykašlu?"
"Až moc se mě snažíš zachránit před tím kouzlem, abys mě nechal zemřít tak blbou smrtí," pokrčila jsem rameny a konečně jsem otevřela tu správnou skřínku. "Mám ji!" zahlásila jsem radostně a podala mu ji. Chtěla jsem slézt, ale než jsem to stihla udělat, chytil mě za nohy a přehodil si mě přes rameno. "Heeeeeeej!" zanadávala jsem a snažila jsem se, aby neslyšel smích. "Pusť mě!"
"Ne, až moc si věříš, potřebuješ srazit hřebínek."
"To říká ten pravý! Pusť mě!" Teď už jsem se nebavila. Nesnášela jsem, když mě takhle někdo nosil. Praštila jsem ho do zad, ale vypadalo to, že je mu to úplně fuk. A když jsem si všimla, jaký výhled mám na jeho zadek, najednou mi to taky až tak nevadilo.
"Mlčíš, to není dobré znamení," řekl nespokojeně a konečně mě položil na zem. Musela jsem být úplně rudá, jak se mi krev stihla nahrnout do obličeje.
"Tohle jsme si nedomluvili!" řekla jsem přísně. "Jestli nebudeš hodný, pojedeš domů," zahrozila jsem mu prstem. Překvapeně zvedl jedno obočí a tu ruku mi chytil.
"Myslíš?" zeptal se a přitáhnul si mě blíž. Ne, vážně jsem si to nemyslela. Popravdě jsem vůbec nechtěla, ať odjíždí. Měla jsem s ním jiné plány.
Do háje!
Tentokrát mě vysvobodilo vyzvánění telefonu. Neochotně ho vyndal z kapsy a podíval se na displej.
"Rušíš, bráško!" upozornil ho.
Potřebovala jsem trochu zchladit. A ten vytrvalý déšť vypadal jako dobrá volba. Vyšla jsem před dveře a seběhla jsem schody. Kapky byly chladné, přesně to, co jsem potřebovala. Chtěla jsem se dostat ještě dál od domu, ale když jsem na té provlhlé hlíně udělala pár kroků, podjelo mi to a sekla jsem sebou.
Trochu jsem se praštila do hlavy, ale nebolelo mě to. Za to jsem dostala záchvat smíchu.
"Jsi opilá?" ozvalo se nade mnou pochybovačně.
"Jenom si užívám sluníčka," pronesla jsem ironicky. Zavrtěl hlavou a podal mi ruku. Chytila jsem se, ale měla jsem v plánu něco jiného, než se postavit.
"Myslíš, že máš dost síly na to, abys mě strhla na zem?" zeptal se posměšně, když jsem mu škubla s rukou.
"Ne, ale mám více nápadů," usmála jsem se a těsně potom, co mu přes obličej přelétlo zamračení, jsem mu podkopla nohy. Svalil se na zem kousek ode mě. "Taky si užíváš sluníčka?"
"To byl Versace. Za to zaplatíš," zašeptal zlomyslně a než jsem se stihla postavit na nohy, držel mi ruce v levačce a pravačkou nabíral hlínu a roztíral mi ji po tričku. Nevěřícně jsem se nafoukla a snažila jsem se ho shodit. "Se mnou si nehraj!" Snažila jsem se nabrat alespoň trochu bahna a hodit ho po něm, ale stejně mu skončila jenom na paži.
"To není fér. Tohle nejsou vyrovnané síly!" stěžovala jsem si.
"Nekňourej a drž!" Nezmohla jsem se ani na slovo. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Prostě jsem čekala, až ho to přestane bavit.
"Spokojený?"
"Ne, ale musí to stačit," usmál se a pustil mě.
"Skvěle!" zamumlala jsem. Převrátila jsem se nad něho a hlínou mu zapatlala celý obličej.
"Hele, já tě šetřil!" stěžoval si.
"No promiň, ale předtím jsi nadával, že tohle je Versace," vzala jsem do ruky jeho košili, "tak jsem ti ho nechtěla ještě více zašpinit!" Jenže když jsem ji pustila, zůstaly na ní hnědé fleky. "Hups."
"Ty příšero!" zahulákal a zase si mě stočil pod sebe. "Zajímalo by mě, jak to vymyješ z vlasů." A než jsem stihla zaprotestovat, zablátil mi i je. Úplně celé.
"No počkej!" nafoukla jsem se a snažila se ho položit na lopatky. "Počkej, až se dostanu nahoru!" zahrozila jsem mu, ale mělo to úplně opačný účinek. Rozesmál se.
"Ráda jsi nahoře?" zeptal se a vypadal, že ho to vážně zajímá. "Tak fajn!" pokrčil rameny a přetočil se.
"Jsi hrozný," zamumlala jsem zděšeně. Ruce mi držel na svém těle, takže jsem se nemohla ani hnout.
"Ne, jsem úžasný," opravil mě.
"Vážně? Kde?" zeptala jsem se překvapeně. Snažil se mě propalovat pohledem, ale já se pořád jenom pobaveně šklebila.
Dokud mi nepustil jednu ruku a nezajel mi s ní do vlasů. Tehdy mi úsměv zmizel.
"Třeba tady," zamumlal a nadzvedl se, aby mě políbil. Lehce jsem kníkla a zase se ocitla pod ním.
Mačkala jsem se k němu a bylo mi úplně jedno, že se válíme v bahně a pomalu, ale jistě promokáme.
I když se odtrhl, pořád jsem jeho rty cítila u těch svých.
"Potřebujeme sprchu. Oba," zamumlala jsem. "Zvlášť!" dodala jsem, když se nadechl, aby něco řekl. Culil se jak puberťák, ale postavil se a vytáhnul mě na nohy.
"Já tady narozdíl od tebe nemám oblečení. Asi budu chodit nahý," upozornil mě pobaveně. Vykulila jsem na něho oči a na chvíli jsem zapomněla dýchat. No, tak to by asi nešlo.
Sjela jsem ho pohledem a vrátila se zpátky k jeho očím.
"Jeremyho oblečení by ti mohlo být," ujistila jsem ho. "Nějaké ti najdu." Pobaveně se usmíval, ale i když jsem se vydala zpátky do domu, stál pořád na místě. "Ten déšť tě neumyje."
"Ty jo?" Protočila jsem oči a vyhrnula si nohavice, abych moc nezašpinila podlahu. Umyla jsem si alespoň ruce a zkusila u Jera najít nějaké oblečení.
"Máš to v koupelně. Já se jdu osprchovat nahoru."
Zavřela jsem se do koupelny a konečně si pořádně oddechla. Ještě dřív, než jsem nastavila teplou vodu, jsem se postavila pod tu studenou. Jo! Potřebuju pořádně zchladit. A jestli to nepomůže, budu tady klidně spát.
Sundat ze sebe to bahno nebylo vůbec jednoduché. A zvlášť vymýt ho z vlasů. Zkoušela jsem to asi čtyřikrát a pořád voda měnila barvu na hnědou.
Drhla jsem si obličej a doufala, že to půjde dolů lépe. Šlo. Naštěstí.
Naštěstí šlo dolů všechno.
Teď jsem pod tou vodou setrvávala už jenom proto, abych se moc brzo nemusela vrátit za ním. Protože on a můj rozum se nesnesli. Jeden z nich musel být vždycky pryč. A v tuhle dobu to byl častěji ten rozum, takže jsem byla ráda, že se ke mně na chvíli vrátil.
Asi na dvě minuty.
Potom jsem na krku ucítila rty a kolem pasu se mi obmotaly paže. Překvapeně jsem se zajíkla, ale nebyla jsem s to protestovat. Nebyla jsem schopná udělat nic jiného, než zaklonit hlavu, aby měl lepší přístup.
Vždyť jsem se zamyk- Lehce mě kousnul do ušního lalůčku a zase mi rozbil všechny myšlenky. Prudce jsem se k němu otočila a přitiskla se k němu. Tekla na nás voda, ale vůbec nám to nevadilo.
Přejížděla jsem mu po pažích až na ramena a záda a užívala si, jak se mu napínají a povolují svaly, zatímco on zkoumá moje tělo. Zdálo se mi, že jeho dotyky cítím úplně všude, ale ani tak mi to nestačilo. Chtěla jsem víc. O hodně víc.
A věděla jsem, že nejsem sama, která to chce. Která to potřebuje.
Byli jsme si podobní.
A co se týkalo touhy, byli jsme si podobní víc než jindy.
Chtěla jsem alespoň na chvíli otevřít oči, ale pořád jsem je musela slastí zavírat. Vrněla jsem jako domácí kočka a nedočkavě jsem se k němu tiskla. Přestal mi líbat klíční kost a zase se vrátil k mým rtům.
Narazila jsem zády o stěnu, ale nebolelo mě to, držel mě tak, aby se mi nic nestalo. Čekala jsem, že mi od kachliček bude zima, ale asi jsem v tuhle chvíli nedokázala vnímat nic jiného než teplo. Neuvěřitelné horko.
A bylo mi příjemně. Ne, bylo mi skvěle.
Potom jsem se ocitla ve vzduchu a než mě to stihlo překvapit, ležela jsem v posteli a snažila se nezkapalnět.

Poprvé to byla chyba.
Podruhé už jenom zbožné přání…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II