Vyfič 22.

22. září 2011 v 8:59 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Motorkář


Vyfič 22. kapitola

Tentokrát jsem mu z postele neutekla.
Zaprvé jsem neměla kam.
Zadruhé jsem ani nechtěla.
Opírala jsem se o něj a užívala si jeho ruku přejíždějící mi po rameni.
"Včera večer," začala jsem zamyšleně, "když se ti změnil obličej na ten upírský… Chtěl jsi mě zabít, že jo?"
"Měl jsem silné nutkání tě něčím praštit, ať se vzpamatuješ," přiznal po chvíli. Zvedla jsem k němu hlavu a zazubila se na něj.
"Tohle nutkání má plno lidí."
"Nedivím se jim," řekl vážně. Dotčeně jsem se nafoukla, ale potom jsem se nevydržela nesmát.
"Mám hlad," zaklela jsem, když mi zakručelo v břiše. "A nechce se mi vařit," zamračila jsem se.
"Nečekáš, že ti donesu jídlo až do postele, že ne?" zeptal se obezřetně.
"Nikdy jsem nebyla tak naivní," ujistila jsem ho. "Jenže nejbližší restaurace je Grill. A kdybychom se tam ukázali spolu, vzbudíme rozruch," ušklíbla jsem se.
"Hm, takže máš dvě možnosti. Vlastně tři. Umřít hlady, něco si uvařit, nebo jet domů a vykrást ledničku."
Uvažovala jsem o všech možnostech, ale asi připadala v úvahu jenom jedna.
"Chce se mi domů?" zeptala jsem se.
"Nechce."
"Nechce," potvrdila jsem. "Ale musím," povzdechla jsem si. A tohle jsme věděli oba.
"Fajn," rezignoval a zvedl se. Snažila jsem se mu dívat do očí, ale nešlo to. Zvlášť když se ohnul pro oblečení. Ten zadek k tomu přímo vyzýval.
"Musím zavolat Caroline, ať pro mě přijede," povzdechla jsem si a spadla jsem zpátky do polštářů.
"Hodím tě."
"Jo, ale jestli nás uvidí Elena spolu, aniž bychom se hádali, bude chtít vědět, o co jiného mezi námi jde," uchechtla jsem se.
"Tak ji uklidníš, že jde jenom o sex," pohodil rameny.
"A jde?" zajímala jsem se.
"Samozřejmě."
"Samozřejmě," ušklíbla jsem se. "Akorát nevím, jestli by ji to uklidnilo," dodala jsem potom. Ale klidně jsem to byla ochotná risknout. Nechtělo se mi čekat na Caroline.

Byla skoro noc, když jsem vpadla do postele ve stejném oblečení, ve kterém jsem přijela, a usnula jsem.
Ráno mě probudilo vyzvánění mého mobilu. Bylo tlumené a bylo jasné, že na něm ležím. Ale nemohla jsem ho najít. Nakonec jsem se musela zvednout, abych ho zpod sebe vydolovala.
"Co je?" zachraptěla jsem unaveně a zase sebou sekla do peří.
"Jak se máš, kde jsi a s kým tam jsi?" ozval se vysmátý hlas Caroline. Měla jsem obrovskou chuť jí zakroutit krkem.
"Měla bych se lépe, kdybys mě nechala vyspat. A jsem doma, kde bych byla?" Ne, nedošlo mi to.
"Takže už nejsi na chatě? Jak ses dostala domů? Damon tam s tebou zůstal?" zasmála se. Sakra! Ne, tu radost jí neudělám.
"Volala jsem Jeremymu, ať pro mě přijede," zchladila jsem ji.
"Ach jo," povzdechla si. "Takže nic nebylo?"
"Caroline!" zavrčela jsem výhružně.
"Víš co, stavím se u tebe. Budeš doma? Sama? Fajn, stavím se do hodiny." Nenechala mě ani promluvit a zaklapla telefon.
Frustrovaně jsem zakňučela a zabořila jsem obličej do polštáře. Možná jsem doufala, že se udusím. Jenže v tomhle jsem nikdy nemívala štěstí, takže jsem se nakonec odhodlala vstát a sejít dolů, abych si připravila něco k jídlu. Byla jsem tady sama a vyhovovalo mi to.
Alespoň do chvíle, než se na dveře ozvalo zaklepání.
Otevírala jsem s otráveným výrazem, ale Caroline to nedokázalo zastavit. Nahrnula se dovnitř, vytáhla ze šuplíku dvě lžičky a i se zmrzlinou, kterou dovezla, si sedla na pohovku a pokynula mi, abych se posadila vedle ní.
"Tak co se stalo?" promluvila konečně a bylo na ní znát, že ji to vážně zajímá.
"Nic," odsekla jsem jí a nabrala si vrchovatou lžíci.
"Ale no tak," zakňučela. "Byli jste tam sami! Neříkej, že nic nebylo!"
"Caroline, nechápu, o co ti jde. Viděl, že jsem v pohodě, tak zase odešel. Tečka."
"Ale vážně, Nath, zasloužila bys přetáhnout pánví," zaklela. Překvapeně jsem na ni vykulila oči a trochu jsem se zakuckala. "Myslím to vážně. Co mám ještě udělat, abyste se vy dva dali dohromady? A nechci slyšet, že o to nestojíte, protože to není pravda. Znám tě moc dobře. A Damona už vlastně taky." Chtěla jsem protestovat, ale když jsem otevřela pusu, rychle mi do ní strčila lžíci se zmrzlinou, aby mě umlčela. "Fajn, vím, co se chystáš udělat, ale stejně ti to nevyjde. A co potom? No tak, dej mu šanci. Alespoň jednu! Malou!"
"Caroline, nesnaž se. I kdybych chtěla, jakože nechci, nejde mu o nic jiného než o sex."
"A to je špatně?" chytala se stébla. Zavrtěla jsem hlavou, ale mlčela jsem. Bylo to špatně?
Odcházela až o tři hodiny později.
"No tak, ubývá ti čas, dej to s ním dohromady," přemlouvala mě ještě ve dveřích.
"Říkala jsem ti, že to ani jeden z nás nechce, tak už to nech být. Prosím," škemrala jsem.
"Já to nevzdám. Kvůli tobě jsem s Mattem. Musím se ti nějak odvděčit."
"Ale ne proti mé vůli," protestovala jsem.
Náš rozhovor přerušil řev motorky. Obě jsme se podívaly k silnici a stejně překvapeně jsme zvedly obočí, když ta motorka zastavila u našeho chodníku. Já měla ten překvapený výraz jenom chvíli, potom jsem se opřela o rám dveří a nedokázala jsem skrýt potěšený úsměv.
Sesedl z motorky, sundal si sluneční brýle a potom helmu. Položil ji na řídítka a sundal si koženou bundu.
Pod kterou měl jenom bílý nátělník.
"No-ty-vole!" protáhla Caroline a nedokázala při tom pohledu zavřít pusu. Otočil se na nás a rozpustile se usmál. Když z něho byly puberťačky vedle, byl ve svém živlu.
"Dýchej, Care!" upozornila jsem ji se smíchem.
Došel až před nás a zdvořile se uklonil.
"Clay Stakes. Pořád stejný gentleman a svůdník," řekla jsem s úsměvem a narovnala jsem se.
"Nathalie Gilbertová. Pořád stejná krasavice a dáma," odpověděl stejně uznalým tónem. "A jak koukám, máš čím dál krásnější kamarádky," otočil se na Care a nasadil svůj balící úsměv. Protočila jsem oči a zavrtěla jsem hlavou. Caroline se z něho málem posadila na zadek.
"Caroline Forbesová, moje sedmnáctiletá kamarádka," řekla jsem s důrazem na její věk. Caroline mě propíchla pohledem, ale potom se na něj usmála a podala mu ruku.
"Těší mě," řekla pořád ohromeně.
"Ne, to mě těší," odporoval a políbil jí ruku.
"Hele, Care, neříkala jsi, že máš sraz s Mattem?" připomněla jsem jí. Naštvaně se na mě podívala a byla jsem si jistá, že už teď vymýšlí odplatu.
"Jasně. A ty pozdrav Damona, až se zase uvidíte," prohodila se škodolibým úsměvem.
"Pozdravím," nenechala jsem se vyvést z míry. Frustrovaně si povzdechla a nakonec se s Clayem rozloučila. Jenom s ním.
Při odchodu se nezapomněla pořádně podívat na jeho zadek a zasněně zavrtět hlavou. Musela jsem se smát.
"Co tady děláš?" začala jsem mu věnovat pozornost a pustila jsem ho dovnitř.
"Nezveš mě dál, alespoň něco ses naučila," řekl spokojeně a překročil práh.
"Naučila jsem se toho víc, než si myslíš," ujistila jsem ho a odvedla ho do obýváku. "Tak povídej, co tě sem přivádí?"
"Přišel jsem zkontrolovat, jestli ještě žiješ." Zhluboka jsem se nadechla a sklonila jsem hlavu.
"Jo, ještě chvíli," usmála jsem se, ale vůbec to nebylo upřímné.
"Už jsi našla všechno potřebné," konstatoval. Přikývla jsem a zvedla se.
"Ale to je fuk. Dáš si kávu?" Přikývl. "Jak bylo v Brazílii?" zeptala jsem se lítala jsem po kuchyni, abych ji připravila.
"Hodně slunce, málo upírů, ideální stav," řekl spokojeně.
"A hodně sukní, co?"
"Ale no tak… Nedělej ze mě takového záletníka," ozval se dotčeně.
"Oh, promiň, ty se jenom koukáš, co?" rýpala jsem do něj. Vstal a opřel se o bar přede mnou. Přimhouřil oči a našpulil rty.
"Pořád stejně drzá, co?"
"Jako bys mě neznal," prohodila jsem s úsměvem.
"Jasně," přitakal. "A co ty a kluci?" zajímal se.
"Vždyť to znáš. Nikdy jsem na dlouhodobé vztahy nebyla," pokrčila jsem rameny.
"Takže další, se kterým je to jenom o sexu? Nathalie, vážně by ses už měla usadit a najít si dlouhodobý vztah."
"Jo, stejně jako ty," ušklíbla jsem se. V úsměvu vycenil zuby a mrknul na mě.
"Já jsem osamělý dobyvatel. Nemůžu se s někým déle vázat," objasnil mi.
"Samozřejmě. To bys potom nebyl ty," zasmála jsem se a zalila jsem kávu.
"Přesně tak," přikývl a otočil se ke dveřím, když se na ně ozvalo zaklepání. "Otevřu," nabídl se.
"To není dobrý nápad," upozornila jsem ho, ale než jsem stihla položit hrnky, byl v předsíni a otevíral dveře.
"Ehm… Je někdo jiný doma?" ozval se překvapeně Damonův hlas.
Sakra!
Rychle jsem vyběhla ke dveřím a stačil mi jeden pohled na naštvaný Clayův výraz, abych věděla, co chce udělat. Před Damona jsem se postavila na poslední chvíli a ten kolík, který se mu snažil zabodnout do srdce, se od toho mého zastavil jen o pár centimetrů.
"Nech toho, Clayi!" zamračila jsem se na něj a vytrhla jsem mu kolík z ruky.
"Nathalie!" procedil naštvaně skrz zuby.
"V mém domě se nebude nikdo zabíjet. Krom toho, tohle je upír, kterého respektujeme."
"Nerespektujeme žádné upíry!" opravil mě.
"Slyšel jsi, když jsem říkala, že v mém domě se nebude nikdo zabíjet?" Upřeně jsem mu hleděla do očí a čekala jsem, až se uvolní.
Trvalo to dlouho. A Damon byl celou tu dobu zticha.
"Fajn, je pozvaný do tvého domu. Mně je to jedno!" Nebylo mu to jedno. Viděla jsem to na něm.
"Můžeš nás na chvíli nechat o samotě?" zeptala jsem se o poznání mírněji.
Nechal. Ale když procházel kolem Damona, nezapomněli si vyměnit vražedné pohledy.
"Kdo je ten chlap?"
"Teď není ta nejvhodnější doba," otočila jsem se na něj. "Měl bys zase jít."
"Až mi řekneš, kdo je ten chlápek, co mě chtěl oddělat."
"Kamarád, který mi pomáhal hledat informace o Katarině," osvětlila jsem mu. "Potřeboval jsi něco, nebo sis přišel jenom…"
"Užít si? Ne, neboj se. Jenom sis u mě nechala klíče," řekl naštvaně. Vrazil mi je do ruky a zase naštvaně odešel.
Když za ním práskly dveře, naštvaně jsem se otočila na patě a vypadla jsem za ním.
"O co ti jde?" křikla jsem po něm.
"Mně?" otočil se překvapeně. "Vůbec o nic," rozhodil rukama. Naštvaně jsem ho doběhla a zastoupila jsem mu cestu k autu.
"Jasně," prskla jsem. "Tak proč jsi naštvaný?"
"Co mezi vámi je?"
"Cože?" zeptala jsem se překvapeně, ale hned jsem se vzpamatovala. "Do tohohle ti nic není."
"A nemyslela sis, že bych to měl právo vědět?" ptal se naštvaně.
"A proč bys měl?! Krom toho, že s ním nic nemám, tak ty jsi byl ten, kdo řekl, že mezi námi je to jenom o sexu."
Chvíli mě pozoroval a potom pokrčil rameny.
"Máš pravdu. Může mi to být ukradené," souhlasil a obešel mě k autu. Zaraženě jsem tam zůstala stát a zírala jsem před sebe.
"Děláš si ze mě srandu, Salvatore?" zavrčela jsem.
"Skvěle. Je tady teprve chvíli, ale už mi zase říkáš příjmením," ušklíbl se.
"To není o tom, jak dlouho tady je, ale o tom, že mě dokážeš vytočit za pár sekund."
"A čím jsem tě vytočil?" rozhodil rukama. "Řekl jsem přece to, co jsi chtěla. Měla jsi pravdu, nic mi není do toho, co mezi vámi je."
"Jestli máš něco na srdci, tak to řekni!" radila jsem mu. Nechápavě se na mě podíval a znovu rozhodil rukama.
"Všechno, co jsem chtěl říct, jsem řekl. Teď už bych rád jel domů, kdybys dovolila." Mlčela jsem, tak nastoupil do auta a odjel. Prohrábla jsem si vlasy a nakonec se vrátila do domu.
Tohle je vážně den blbec.
"Táhneš to s upírem?" pustil se do mě Clay, sotva jsem došla do obýváku.
"Neštvi mě ještě ty!" sykla jsem naštvaně.
"Sakra! Myslel jsem, že ses něco naučila. Ovlivňuje tě? Přestala jsi každý den pít sporýš? Pije z tebe?" chrlil ze sebe a začal mě ohledávat, jestli nemám někde kousance. Vybral si na to vážně blbou chvíli.
Pleskla jsem ho přes ruce a zabodla jsem ukazováček do jeho hrudi.
"Přestaň se ke mně chovat, jako bych byla dítě. Přestaňte se tak všichni chovat. Mám toho plné zuby. Jsem dospělá, jsem svéprávná a umím se rozhodovat sama. Umím se ochránit sama a nepotřebuju vás k tomu. Přestaňte se starat o to, s kým se stýkám, s kým spím a co hodlám dělat se svým životem. Protože to rozhodně není vaše starost. Pokud budu chtít skočit z mostu, skočím. A nikdo z vás mi v tom nezabrání. Takže mě přestaňte hlídat." Křičela jsem. Byla jsem naštvaná. A on měl tu smůlu, že byl nejblíže. "Možná bys měl jít."
"Fajn," řekl zaraženě. Doprovodila jsem ho ke dveřím a pořádně je za ním zabouchla. Potřebovala jsem být chvíli sama!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II