Vyfič 24.

24. září 2011 v 9:02 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Šaty


Vyfič 24. kapitola

"Hej," vyjekla jsem, když kolem mě proletěla Elena a málem mě shodila ze schodů.
"Promiň. Za půl hodiny mě má vyzvednout Stefan a já ještě nejsem připravená," křikla na mě a zavřela se v pokoji.
"Jo, jako by Stefan nemohl půl hodiny počkat," ušklíbla jsem se rozmrzele a zalezla jsem do koupelny.
Já byla s Damonem domluvená, že se setkáme u nich. Ještě jsem se neodhodlala o nás komukoliv jinému říct a Jer se nabídl, že mě tam odveze. Tak proč bych se bránila?
"Jeremy, dělej, trvá ti to déle než holce," bušila jsem mu na dveře pokoje. Nedočkavě jsem sledovala hodinky a stepovala jsem mu před pokojem.
"Nebuď netrpělivá, nikam ti neuteče."
"Jsem starší, tak přestaň být drzý," vyhrožovala jsem mu. "Nebo si vezmu auto a pojedu sama."
Ozvalo se odemykání zámku a Jeremy konečně vyšel ven. Když viděl, jak vypadám zvedl obočí a párkrát nevěřícně zamrkal.
"Co je?" zeptala jsem se zmateně.
"Víš, když jsem říkal, že jsem si zvykl, že už nenosíš šaty, tak nějak mě překvapilo, že je máš teď na sobě," vykoktal.
"Je skoro léto, venku je teplo a já mám šaty pořád ráda."
"No, to je dobře, protože ti to sluší."
"Myslíš?" usmála jsem se nevinně.
"Hlavně si myslím, že se na pouť hned tak nedostanete…" prohodil a odešel. Zůstala jsem tam překvapeně stát, ale nakonec jsem se spokojeně usmála. Komu vadí, že se tam brzo nedostaneme?!
Při odchodu jsme se ve dveřích míjeli se Stefanem. Nezapomněl mě sjet stejně překvapeným pohledem jako Jeremy.
"Co?" zeptala jsem se frustrovaně. Nesnášela jsem, když na mě někdo takhle zíral. Asi nebyl nejlepší nápad si obléct zrovna tohle.
"Šaty?"
"Snaží se udělat dojem­…" Praštila jsem Jeremyho dřív, než stihl dokončit myšlenku. Protřel si to místo rukou a raději odešel do auta.
"Je skoro léto, je teplo, tohle jsou letní šaty, já jsem holka. Tak co tě na tom tak překvapuje?"
"Promiň, jenom ses mi zdála, že nejraději chodíš kalhotách a teniskách. Tenhle tvůj vzhled mě překvapuje."
"Elena tě už čeká, raději bys měl jít," doporučila jsem mu. Zasmál se, ale odešel. "Vy chlapi jste hrozní," konstatovala jsem, když jsem nasedla vedle Jera.
"A proto nás vy ženy tolik milujete," usmál se nevinně.
"Proto jste tak na zabití. A jeď už," řekla jsem otráveně a raději se dívala z okna.
Vysadil mě před vjezdem k jejich domu a upozornil mě, že se máme chovat slušně. Měla jsem chuť mu zakroutit krkem, ale byl rychlejší a raději odjel. Kdyby nejel mým autem, hodila bych po něm alespoň klacek. Ale on mým autem jel, takže jsem se otočila a raději jsem se vydala k domu.
Ani jsem neměla šanci zaklepat, čekal mě opřený ve dveřích, bez trička, a celou dobu, co jsem šla k němu, mě pozorně sledoval.
"Pozval jsem tě na pouť, ne na ples. Zapomněla jsi?" zeptal se se širokým úsměvem.
"Kdybych šla na ples, mám podpatky, kterými bych tě teď určitě kopla."
"Tu nevinnost ti lidé sežerou, jenom dokud neotevřeš pusu," upozornil mě. Přitáhla jsem si ho za pásek kalhot a přiblížila obličej k tomu jeho.
"Vidíš, já mám alespoň šanci nevinně vypadat," vrátila jsem mu potichu a protáhla jsem se kolem něho do domu. Zůstal tam stát a rozhodně jsem si dokázala vybavit, jak se právě tváří. Když přišel, seděla jsem na pohovce a čekala. "Tak rychle, ať můžeme jít."
"Kam spěcháš?" zeptal se a z křesla si vzal pohozenou košili.
"Je pouť. Vždycky jsem milovala pouť. A poslední tři roky jsem na ní nemohla být. Takže…"
Škodolibě se usmál a zatímco si zapínal košili, vydal se ke mně.
"Co je?" zeptala jsem se podezíravě. Měl něco zalubem.
"Nic," ujistil mě a sklonil se, aby mě políbil.
"Tohle ti nevyjde!" řekla jsem naštvaně. Hraně naštvaně, protože jsem ve skutečnosti naštvaná být nemohla.
"Fakt ne?" ptal se a znovu mě políbil. Tentokrát pořádně. Natahovala jsem se, abych na něho ještě lépe dosáhla a nakonec jsem si ho stáhla vedle sebe. "Tak nevyjde, jo?" smál se, když jsem se konečně dokázala odtrhnout.
"Seš hnusný," praštila jsem ho pěstí lehce do břicha a zamračila se.
"Právě naopak. Jsem nádherný a neodolatelný," usmál se samolibě a rukou mi z boku přejel na záda. Zvedla jsem se na kolena a obkročmo si na něj sedla. Vlasy jsem ho šimrala po obličeji a rukama přejížděla po hrudi.
"Hmmm… tak neodolatelný, jo?" ujišťovala jsem se.
"Hrozně," zamumlal. Ještě chvíli jsem se mu z blízkosti dívala do očí a potom jsem se narovnala.
"Když já nevím," řekla jsem znuděným hlasem a chtěla vstát, ale za ruku si mě přitáhl zpátky a pevně si mě natiskl na sebe.
"Ale já vím," ujistil mě a potom si za krk přitáhnul mé rty na ty své. Moc dobře věděl, co dělat, aby mi celé tělo zrosolovatělo.
"Fajn, tak možná jo," přiznala jsem a trochu se na něm posunula. Zakňučel a položil mě na pohovku. Rukama mi vjel pod šaty a přejížděl po skoro celé délce nohou. Nakonec se jimi dostal až k zapínání podprsenky a začal mě líbat ještě divočeji. Ještě pořád jsem ho mohla zastavit.
Kdybych chtěla.
Ale já nechtěla, takže jeho košile za chvíli skončila vedle pohovky. Takhle to bylo lepší. Rozhodně lepší.
Jenže studenou sprchu jsme dostali dřív, než jsme chtěli.
"Damone?" ozval se překvapený Stefan. Odtrhl se ode mě a vykuleně mi zíral do očí.
"Sakra," zaklela jsem potichu. Ale ne dost potichu.
"Nathalie?" ozvala se ještě překvapeněji Elena.
A i když mě nemohla vidět, rozpačitě jsem si zakryla obličej rukama.
Damonovo tělo se otřásalo pod náporem smíchu, a i když jsem po něm hodila vážně ošklivý pohled, nepřestal.
"Promiň," omluvil se a sehnul se pro košili. Vyhoupl se na nohy a natáhl ke mně ruku, aby mi na ně pomohl taky. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravena čelit Eleně.
Oprava, byla jsem si jistá, že nejsem připravena. Jenže mi nezbývalo nic jiného. Postavila jsem se, uhladila jsem si šaty a trochu upravila vlasy.
"Co tady děláš?" zeptala se pořád stejně vyděšeně. Nadechla jsem se, že jí odpovím, ale vážně jsem nevěděla jak. "Teda, viděla jsem, co jsi tady dělala, ale… Uniklo nám něco?" pohodila k nám rukou.
"Jo, jako obvykle," usmál se Damon.
"Jak dlouho? Od kdy?" snažila se vykoktat, ale byla na to moc zaražená. "Můžeme si promluvit? O samotě."
"Jo, jako by nás nikdo jiný neslyšel," ušklíbla jsem se, ale nakonec jsem s povzdechem odešla za ní. "Co?"
"Co mezi vámi je?" Převrátila jsem oči a založila jsem si ruce na prsou.
"Co přesně chceš slyšet?"
"Nathalie, Damon není na dlouhé vztahy."
"A co ti dává tu jistotu, že já jo?"
"Jsi moje sestra, vím to," řekla sebejistě.
"Jo?" zeptala jsem se překvapeně. "Už jednou jsi mi vmetla do tváře, že tvoje sestra nejsem, takže…"
"Nemyslela jsem to tak. Beru tě jako sestru. A nechci, aby sis ublížila."
"Víš co? Poradím si sama, nemusíš se o mě starat," ujistila jsem ji a chystala se odejít.
"Vůbec nevíš, jaký ve skutečnosti je. Jsi tady jenom chvíli."
"A ty to víš?" obrátila jsem se zpátky na ni. "Vidíš, přesně z tohohle důvodu před tebou plno lidí drží tajemství. Je sice pěkné vyjadřovat svůj názor, ale musíš taky umět zhodnotit, kdy se vyplatí raději mlčet."
Otočila jsem se a odešla jsem zpátky. Damon se Stefanem stáli pořád na tom samém místě a teď mě pozorovali.
"Jdeme?" zeptala jsem se a popadla jsem kabelku. Přikývl a objal mě kolem ramen.
"Tak asi na pouti," rozloučil se s námi Stefan. Docela jsem ho litovala, on byl ten, kdo musel snášet Eleniny výlevy nejčastěji. I když vlastně, dobře mu tak…
Celou cestu autem jsem mlčela a dívala jsem se z okna. Měla jsem na ni vztek. Přesně z tohohle důvodu jsem jí to nechtěla hned říkat. Nechápala jsem, jestli žárlí, nebo to má prostě vrozené, ale štvalo mě to.
"Díky." Škubla jsem sebou, jak jsem ten hlas neočekávala.
"Za co?" zeptala jsem se zmateně.
"Že ses mě zastala. Elena mě asi nemá zrovna moc ráda."
"Jo, tak to nejsi sám," ujistila jsem ho.
"Můžeme se navzájem utěšovat," navrhnul a i když sledoval cestu, věděla jsem, že mu jiskří v očích.
"Až po pouti," řekla jsem se smíchem a dobrá nálada se mi zase vrátila. Hodlala jsem si to pořádně užít a nehodlala jsem si to zkazit Elenou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II