Vyfič 27.

27. září 2011 v 9:07 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Sněhurka


Vyfič 27. kapitola

"Pohádky," ujišťoval se, jestli slyšel správně. Nadšeně jsem přikyvovala a snažila jsem se nevyprsknout smíchy. "Tak fajn. Pustíme si pohádky." Zamračila jsem se.
"Děláš si ze mě srandu?"
"To bych si nikdy nedovolil." Přikývla jsem, jako že mu věřím, ale přestože on šel ke dveřím, já stála pořád na místě.
"Kam jdeš?"
"Promiň, ale doma pohádky nemám.Takže si je musíme půjčit." Mluvil na mě jako na malé dítě. Trpělivě, pomalu. Měla jsem chuť ho praštit.
"Neštvi mě, Salvatore!" upozornila jsem ho. Svatouškovsky se usmál a došel zpátky ke mně.
"Ještě s žádnou holkou jsem se na pohádky nedíval. Bude to nová zkušenost. No tak," přemlouval mě. Povzdechla jsem si.
"Někdy mi vážně připadá, jako bych si začala s puberťákem," stěžovala jsem si.
"A ve skutečnosti tě to hrozně rajcuje," odpověděl podmanivým hlasem a strčil si ruce do mých zadních kapes kalhot.
"Nikdy jsem nesnila o ničem jiném," vydechla jsem mu do obličeje. Čekala jsem, že mě políbí, ale k mému překvapení se odtáhl.
"To mě přivádí k myšlence," začal a za ruku mě táhl k autu. "Dokud ses nechtěla nechat zabít, cos měla v plánu?"
"Baví tě moc v tom pořád rýt?" zeptala jsem se naštvaně.
"Já to nemyslel špatně," bránil se hned. "Jenom by mě to vážně zajímalo." Zkoumala jsem ho pohledem, jestli to myslí vážně, ale nevypadalo to, že by vážně chtěl řešit pořád to samé.
"Věř mi, nechceš vědět, co jsem si kdysi představovala za budoucnost," uchechtla jsem se.
"Věř mi, že chci," ujistil mě.
"Myslím to vážně. Ještě teď se za to stydím."
"Tak to vybal." Prosebně jsem se na něho podívala, ale tvářil se nekompromisně.
"Fajn. Byla jsem typická barbie holka. Chtěla jsem bohatého a milého manžela, dvě děti, bílý laťkový plot. Když nad tím teď tak uvažuju, tahle budoucnost je lepší." Otočil na mě svůj káravý pohled, a i když řídil, zíral mi do očí.
"Tohle nebylo moc vtipné."
"To možná ne, ale byla to pravda," odpálkovala jsem ho. "Když jsem začala být samostatná, došlo mi, že by mě takový život deptal. Sice jsem už nic neplánovala, ale vždycky jsem snila o tom, že se podívám do Francie. To mi zůstalo až do teď. Noční Paříž mě vždycky fascinovala. A to jsem ji viděla jenom na obrázcích."
"Jsi hrozná romantička," ušklíbl se. Uchechtla jsem se.
"Překvapuje tě to?"
"Tak trochu. S tím tvým ostrým jazykem trochu víc. Kdybychom byli v pravěku, více by se mi k tobě hodil lov mamutů, než starání se o rodné hnízdo."
"Tam by ses hodil spíše ty," usmála jsem se na něj.
"Štěkna vrací úder," poznamenal a schytal pěstí do ramene. Popravdě mi to oslovení ale trochu chybělo.
"Hrozně držkuješ!" stěžovala jsem si. Věnoval mi jeden ze svých zlatých úsměvů a konečně se naplno věnoval řízení.
Když jsme v půjčovně zamířili do dětského oddělení, připadala jsem si hloupě. Vybrala jsem několik DVDček a odtáhla Damona z oddělení pro dospělé. A vzápětí jsem toho litovala.
"Hezký výběr," poznamenala mile prodavačka, když nám filmy balila do tašky, a pohled nespustila z Damona.
"Tady slečna se v pohádkách vyzná," pohodil ke mně hlavou a sladce se na ni usmál.
"Pohádky jsou důležité. A tyhle jsou nejčastěji půjčované. Děti si je určitě užijou." Filmy už měla dávno sbalené, ale pořád s ním flirtovala. A on si to nechal líbit. "Ale máme tady i plno jiných filmů, kvalitních filmů." Tentokrát už jsem začínala podupávat nohou a v duchu jsem počítala do deseti. Do sta. Do tisíců.
"To je dobře. Pokud někdy bude nuda, pro něco se stavím." Připadalo mi, jako by se jí zatočila hlava.
"To bude fajn. Jsme oblíbení nejen v Mystic Falls, ale i v okolních městech." Tentokrát už jsem to nevydržela a naštvaně jsem bokem odstrčila Damona.
"Mohla byste mi to nejdříve namarkovat, ať můžu zaplatit? Potom si s ním klidně flirtujte, pokud vám to dovolí," prskla jsem podrážděně a vážně mě potěšilo, když nasucho polkla a rychle začala mačkat tlačítka na pokladně.
"Deset dolarů a dvacet centů," hlesla potichu. Vrazila jsem jí do ruky peníze a tašku jí z nich vyrvala. Byla jsem si jistá, že jestli se tady objevím příště, rozhodně z toho nebude odvázaná.
"Díky, teď můžete zase pokračovat." Hraně jsem se na ni usmála, obešla jsem pobaveného Damona a vyšla jsem ven. Hrozně jsem si ulevila, když za mnou ty dveře hlasitě práskly.
Nevšímala jsem si toho, že se vzápětí zase otevřely, a nasedla jsem do auta.
"Jsi roztomilá, když žárlíš," zasmál se, když si sedl vedle mě.
"Buď zticha!" okřikla jsem ho a zamračeně jsem sledovala cestu. "A vyhoď mě doma." Neřekl nic, jenom se ještě více usmál. Byla jsem naštvaná. Takže když mi zazvonil telefon, věděla jsem, že budu nepříjemná.
Dokud jsem si nepřečetla jméno volajícího. Jo, tohle bude sladké.
"Ahoj, Clayi, ráda tě zase slyším," zacvrlikala jsem.
"Ehm… Jsi v pořádku? Naposledy jsi mě chtěla zabít."
"Já vím, a omlouvám se. Měla jsem špatný den. Vážně mě mrzí, že jsem ti vrazila. Jsi v pořádku?" zeptala jsem se provinile a periferním viděním jsem viděla, jak Damonovy koutky padají pořád níž a níž.
"Bolí to jak čert, ale budu v pořádku. Vracím se domů, jenom jsem se chtěl rozloučit."
"Vážně už musíš?" zeptala jsem se smutně. "Moc jsme spolu nebyli?"
Ručička tachometru dosahovala větších výšin, než by měla, ale kupodivu mě to těšilo.
"Jo, já vím. A asi se už ani nikdy neuvidíme. Odjíždím zítra, takže pokud budeš mít čas, rád bych tě ještě viděl."
Místo toho, aby jel pořád dál, odbočil na cestu k jejich domu.
"Já tebe taky. Pokusím se to nějak udělat. Taky bych tě ještě ráda viděla." Zastavili jsme před domem. Aniž bych nad tím uvažovala, vystoupila jsem a zamířila jsem ke dveřím.
"Super. Tak zavolej, kdy budeš mít čas. Přizpůsobím se," ujistil mě.
"Dobře, dám vědět. Zatím ahoj." Zaklapla jsem telefon a strčila ho do kapsy a v tu samou chvíli jsem byla namáčklá na dveřích a zírala jsem do Damonova naštvaného obličeje. "Co je?" zeptala jsem se příkře.
"Co to bylo?" zeptal se nechápavě.
"Promiň, jenom jsem chtěla mít s kým jít ven, až ty půjdeš s tou puberťáckou prodavačkou," řekla jsem nevinně.
"Hrozně mě štveš, Štěkno!"
"Ty mě taky, Prevíte!" Na tváři se mu konečně rozlil úsměv a rozesmál i mě. "Jdeme se dívat." Odstrčila jsem ho od sebe a vběhla jsem do obýváku. Aniž bych se zastavovala, skočila jsem na pohovku a hodila po něm jedno z DVD. Zkoumavě se na něho podíval, a potom si odfrknul.
"Sněhurka. Paráda."
Že to nebyla nejlepší volba, jsem zjistila už v začátcích.
"Víš, tak trochu mi to připomíná náš příběh."
"Cože?" zeptala jsem se překvapeně.
"Ty jsi Sněhurka, Klaus je zlá královna, která se tě snaží zabít, myslivec je zase Elijah, protože ti dal volnost. Alespoň prozatím."
"A já jsem místo do domečku trpaslíků zavítala do Mystic Falls," uchechtla jsem se.
"Přesně tak. A trpaslíci se tě snaží ochránit."
"Krása," zasmála jsem se. "A kdo ti trpaslíci jsou?"
"Já jsem samozřejmě ten nejlepší."
"Rejpal," souhlasila jsem.
"Stefan je Prófa, Caroline Štístko, Bonnie Stydlín, Rick Kejchal a Tyler Šmudla," pohodil rameny.
"Ty jsi blázen," dostala jsem ze sebe ztěží. "Ale ještě ti jeden chybí."
"Ten tvůj Clay může být Dřímal."
"A co princ?" podotkla jsem.
"V tomhle příběhu žádný princ není. Zachrání tě Rejpal," prohlásil sebevědomě. Jo, kdyby to šlo…
"To je Rejpal moc hodný," usmála jsem se a lehla si mu do klína. Přejížděl mi prsty po rameni. Celou dobu, co jsme se dívali.
Vyměnili jsme několik pohádek, ale až na Toma a Jerryho, kteří nám připomněli naše dřívější přetahování, nás s nikým jiným nesrovnal. Naštěstí.
Když mě ráno probudil jeho hlas, byla jsem překvapená. Neměla jsem v plánu u něj přespat, ale evidentně mě pohádky zmohly víc, než jsem čekala. A taky jsem měla příjemnou pohovku.
"Nathalie, vstávej," šeptal potichu a přejížděl mi dlaní po tváři.
"Kolik je?" zamručela jsem nespokojeně a přitáhla jsem si přikrývku blíže k sobě.
"Devět. Byl tady Martin." Jestli jsem si myslela, že se budu sakra dlouho probouzet, teď jsem byla vzhůru okamžitě.
"Co chtěl?" Mlčel, i když jsem se na něho zkoumavě dívala. "Kdy?" došlo mi.
"Zítra." Tentokrát došla slova i mně. "Musím si něco zařídit a nechci tě tady nechávat."
"Pojedu domů," hlesla jsem a vykopala se z postele.
"Ještě pořád můžeš vycouvat." Prosil. Neradil mi, prosil.
"Nemůžu," zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si a zvedl se z postele. Přišel ke mně a lehce mě políbil.
"Ozvu se ti, až všechno zařídím. Chceš odvézt?"
"To je dobrý, mám tady auto," usmála jsem se na něj, ale rozhodně to nebyl upřímný úsměv. Rozloučili jsme se venku a každý jsme nasedli do svého auta.
Domů jsem jela zamyšlená a rozhodně jsem nedávala tak velký pozor na cestu, jaký bych měla.
Jenna už byla pryč. Alespoň něco pozitivního. Jinak se bortilo, na co jsem sáhla. Dokonce jsem si zalila kávu studenou vodou.
"Do hajzlu!" zaklela jsem a vylila hrnek do dřezu.
"Děje se něco?" zeptal se Jeremy překvapeně.
"Ne, jenom jsem dneska totálně k ničemu. Sakra!" Opřela jsem se zády o linku a protřela jsem si obličej.
"Pohádala ses s Damonem?"
"Ne, prostě… se mi nedaří. To je fuk. Raději dneska strávím den v posteli, nebo se mi ještě povede někoho přizabít," povzdechla jsem si a zalezla jsem do pokoje.
Četla jsem si, poslouchala jsem hudbu, nudila se…
Dolů jsem sešla jenom na jídlo.
Když jsem si šla pro večeři, byla tam Elena se Stefanem.
"Ahoj," pozdravila jsem je a zastavila jsem se u ledničky.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptal se Stefan.
"Jasně."
"O samotě," dodal, když mi to nedošlo. Zarazila jsem se a vykoukla jsem, abych na něj viděla.
"Dobře?" řekla jsem nejistě a odešla jsem za ním na chodbu.
"Mluvila jsi s Damonem?"
"Naposledy ráno." Nechápala jsem, co se děje. A to mě znervózňovalo. "Proč? Co je?"
"Snaží se ze svého pokoje udělat kůlnu na dříví."
"Cože?" zeptala jsem se překvapeně.
"Snažil se najít něco proti Klausovi, ale nic nenašel. Teď si vybíjí vztek," vysvětlil mi. Smutně jsem si povzdechla a unaveně si prohrábla vlasy. "Věděla jsi, že na nic nepřijde."
"Byla by moc velká náhoda, kdyby jo," přiznala jsem. "Jenom mě nenapadlo, že bude tak vyšilovat." Chytil mě za ramena a donutil mě, abych se mu dívala do očí.
"Záleží mu na tobě. Víc než na ostatních. Zažil jsem jeho stavy, kdy byl naštvaný, zlomený. Ale takhle ještě nikdy nevyváděl."
"A co mám dělat, Stefane?" obořila jsem se na něj. "Snažila jsem se držet si ho od těla. Držet si od těla všechny, ale není to lehké. Od začátku věděl, co se mnou bude. Myslíš, že si nevyčítám, že to dopadlo takhle? Jo, vyčítám si to, ale už je pozdě, abych s tím něco udělala."
"Děje se něco?" zeptala se Elena a vykoukla z obýváku.
"Ne," řekla jsem podstatně mírněji. Vzala jsem si klíče, bundu a vypadla jsem pryč.
Potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Ale stejně jsem podvědomě jela na jediné místo.
Opatrně jsem otevřela dveře jejich domu a rozhlédla se kolem. Z horního patra se ozývala hlasitá hudba a nějaké rány.
Bála jsem se toho, co uvidím. Bála jsem se vidět zničeného Damona. Ale když jsem uviděla ten pokoj, rozhodně mě to překvapilo.
Zírala jsem na tu spoušť kolem a úplně mi došla slova. Nevšiml si mě. Rozhazoval kolem nábytek a kopal do věcí.
A potom se jedna kniha proletěla mým směrem. Skrčila jsem se, ale dřív, než se ke mně stačila dostat, stál přede mnou a zase ji držel.
"Co tady děláš?" zeptal se překvapeně a vytáhnul mě zpátky do stoje.
"Co to děláš, Damone?" zeptala jsem se zničeně.
"Říkal jsem si, že si trochu přestěhuju pokoj," pokrčil rameny.
"Zrovna teď není dobrá chvíle na srandičky."
"A co chceš slyšet? Že jsem naštvaný? Že mě tohle všechno hrozně štve? A že mám chuť tě zamknout ve sklepě, abych měl jistotu, že budeš v bezpečí?" zeptal se naštvaně. Vyděšeně jsem se na něj podívala a netušila jsem, jestli to myslí vážně.
"Slíbil jsi mi, že pokud nic nenajdeš, necháš mě to udělat!" připomněla jsem mu.
"Moc dobře jsi věděla, že nic nenajdu!" křikl.
"Jo, věděla jsem to. A co? Slíbil jsi to."
"Tahle dohoda byla od začátku lež! Myslíš jenom na sebe! Řekneš Jenně, co se chystáš udělat? Nebo to necháš až na Eleně, aby jí řekla, že jsi mrtvá?"
"Řeknu jí, že musím odjet."
"A potom se jí už nikdy neozveš? Myslíš, že se všichni dokážeme tvářit, jako by se nic nedělo? Jako bys prostě jenom najednou odjela kvůli důležitějším věcem? Co by na to řekla tvoje máma, kdyby zjistila, že se chceš nechat zabít?" sykl a otočil se ke mně zády. Zhluboka jsem se nadechla a chvíli na něho se zaťatými zuby hleděla.
"Máma je mrtvá. Neřekne na to už nikdy nic," řekla jsem potichu.
"A kdyby nebyla? Kdyby pořád žila? Myslíš, že by to dovolila?"
"Tohle není fér!" řekla jsem naštvaně, ale v očích už jsem měla slzy.
"Ne, není. Proč to musíš být zrovna ty?" Byla to řečnická otázka. Nečekal odpověď. A já mu ji ani nehodlala dát. Raději jsem se otočila a vyběhla jsem z pokoje dřív, než mě stihl vážně někam zavřít. Seběhla jsem schody, ačkoliv jsem si myslela, že přes slzy neuvidím ani na krok.
Otevřela jsem dveře, ale než jsem stihla vyjít, zase mi je zabouchnul. Otočil si mě k sobě a přimáčkl mě na ně.
"Pusť mě!" procedila jsem skrz zuby a snažila jsem se dostat pryč. Držel mě na to moc pevně. "Pusť mě! Chci jít."
"Nathalie, uklidni se!"
"Ne, neuklidním se!" křikla jsem po něm. "Nemáš právo plést do toho mámu."
"Mám, pokud tě to donutí alespoň trochu nad tím pouvažovat. Napadlo tě vůbec někdy, jak to bude Elena snášet?"
"Moc dobře víš, že to udělám tak jak tak," prskla jsem. "Jo, asi ji to bude ničit, ale bude živá. A to je rozhodně více!"
"A co kdyby to bylo naopak? Ty bys jí to dovolila?" Čekala jsem, že se s tímhle vytasí Elena. U něho mě to překvapilo.
"Jenže naopak to není, tak se s tím smiř. Udělám to, ať se vám to líbí, nebo ne. Jestli nechceš, nemusíš se toho zúčastnit, ale mně v tom nezabráníš." Odstrčila jsem ho od sebe a vyběhla jsem ven.
Pršelo, celkem silně. Může být dnešní den ještě horší?
Hledala jsem v tašce klíče od auta, ale nemohla jsem je najít.
"Do háje!" zaklela jsem. Přehrabovala jsem se v ní, až mi vyklouzla z rukou a spadla na zem. Skoro celý obsah se rozsypal a začínal moknout. Nedokázala jsem se pro to ohnout. Dívala jsem se na to a v hlavě jsem měla úplně prázdno. Brečela jsem, popotahovala a třásla se zimou. Nakonec jsem si sedla, opřela se o auto a s hlavou v dlaních jsem se snažila uklidnit. Mělo to úplně opačný účinek.
Byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem se s ním hádat. Nechtěla jsem se hádat s nikým. Ale nešlo to. Ne, pokud mi chtěl zabránit v tom jediném, čím jsem si byla jistá. Možná jsem ani tak nebyla naštvaná na něho jako na všechno kolem.
Snažila jsem se být silná, tvrdá. Celou dobu, co jsem byla tady. Celou dobu, co jsem byla pryč. Věděla jsem, že když ukážu, co doopravdy cítím, obrátí se to proti mně. Ale poslední dobou jsem to nedokázala. Nedokázala jsem se tvářit, že je mi všechno jedno, že jsem nad věcí. Ne, když se čím dál víc blížila moje smrt. Pocity se ke mně postupně vracely místo toho, aby s křikem utíkaly co nejdál. A já už nebyla schopná je dál odhánět. Ne v tomhle stavu. A ne v tuhle dobu.
Potom jsem na zádech a pod koleny ucítila paže a ocitla jsem se ve vzduchu. Obmotala jsem mu ruce kolem krku, hlavu jsem mu zabořila do ramene a dál vzlykala.
Teplo domu na mě dolehlo hned, co jsme do něj vstoupili.
Posadil mě na pohovku a dřepl si přede mě. Pořád jsem byla přitisknutá k němu a odmítala jsem ho pustit.
"Jenom ti donesu ručník, hned se vrátím." Zavrtěla jsem hlavou. Byl mi ukradený nějaký ručník, potřebovala jsem jeho. Ale bylo mu to evidentně jedno. Sundal ze sebe moje ruce a zmizel. Než jsem se vůbec stihla naštvat, byl zpátky a obmotával kolem mě ručník. Třel mi jím ruce a snažil se mě zahřát, ale nepomáhalo to. Byla jsem promrzlá a promočená až na kost. Ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli se klepu zimou.
"Nechci se pořád hádat," dostala jsem ze sebe a utřela si slzy. Přesto se na jejich místě brzo objevily další.
"Já vím, promiň," hlesl potichu a políbil mě do vlasů.
"Damone, je to náš poslední večer. Nechci ho strávit takhle." Polkla jsem ten knedlík v krku a snažila jsem se uklidnit.
"Nath," pronesl bolestně. Podívala jsem se na něj a už jsem nevzlykala.
"Myslím to vážně. Ber to jako moje poslední přání, jo?" škemrala jsem a opřela jsem si čelo o jeho. Věděla jsem, že se musí přemáhat. Věděla jsem, co mu to způsobuje. Ale musela jsem to udělat.
Musela.
Vzal mi obličej do dlaní a donutil mě se na něho podívat.
"Nesnáším tě," pronesl s úsměvem. Uchechtla jsem se a sklopila jsem pohled. Párkrát jsem se nadechla a znovu jsem se na něho podívala.
"Já tebe taky," zamumlala jsem a byla jsem to já, kdo přitiskl naše rty k sobě.
Tentokrát to bylo jiné.
Pomalé.
Něžné.
Citově bolestné.
A naposledy…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 27. září 2011 v 17:22 | Reagovat

Tak tohle bylo dokonalé. :D

2 Ada Ada | Web | 27. září 2011 v 17:25 | Reagovat

zapomněla jsem ti napsat, na blogu je další kapitola Second Chance =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II