Vyfič 28.

28. září 2011 v 9:08 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Paříž


Vyfič 28. kapitola

Pokoj osvětlovala jenom malá lampička a měsíční svit, který do pokoje pronikal přes obrovskou prosklenou stěnu. Většinu zakrývaly lehké závěsy a uprostřed tvořily mezeru přímo na otevřené dveře na balkón.
Skopla jsem ze sebe saténovou deku a vyhrabala se z té obrovské postele. Rozhodně jsem nevypadala na to, že bych měla jít spát. Ty šaty rozhodně nebyly přizpůsobené právě na to. Vyšla jsem na balkon a jediné, co jsem byla schopná pozorovat, bylo to velké osvětlené město. Bylo mi jedno, že mě zebou nohy.
Byla jsem uchvácená.
"Vzal jsi mě do Paříže," hlesla jsem ohromeně, aniž bych odtrhla oči od té krásy.
"Chtěla ses tam podívat." Ještě chvíli jsem těkala očima po městě, potom jsem se otočila na něj. Zkousla jsem si ret a dojatě jsem na něj zírala.
"Díky," špitla jsem nakonec. "Vážně. Tohle pro mě hodně znamená."
"Jednou tě tam vezmu doopravdy. Slibuju," usmál se na mě. Tak hrozně moc jsem chtěla, ať to splní…
"Já vím," odpověděla jsem šťastně. Přestože jsem si byla jistá, že to nesplní. "Nemůžeš to držet napořád?" Postavil se za mě a objal mě kolem pasu.
"Můžu," odpověděl a zavrtal mi hlavu do vlasů.
"Lháři," zasmála jsem se. "Ale díky."

Probudila jsem se s hlavou zavrtanou v jeho krku. Ležela jsem mu na ruce, ale evidentně mu to nevadilo. Prsty mi prohraboval vlasy a druhou rukou si mě za kříže přidržoval co nejblíže u sebe.
"Ahoj," zachraptěla jsem a zůstala jsem na něho přitisknutá.
"Ahoj," odpověděl potichu. Odtáhl se, aby mi dal pusu na čelo, a zase si opřel hlavu o tu moji. Přehodila jsem nohu přes něj a ještě víc se uvelebila.
"Kolik je hodin?" Cítila jsem, jak lehce nadzvedl hlavu a povzdechl si.
"Teprve osm. Spi." Zavrtěla jsem hlavou a přetočila jsem se na záda.
"Chci dnešek strávit s Elenou a Jerem. Krom toho bych jim to měla říct," povzdechla jsem si a protřela si obličej.
"Mám jít s tebou?" nabídl se. Když si vzpomenu, jaký jsem na něj měla názor, když jsme se poznali, tuhle starostlivost bych do něj nikdy neřekla. Ale to bylo kdysi. Teď jsem ho znala. A věděla jsem, že přes tu tvrdou slupku je vevnitř právě takovýhle.
"Ne, tohle musím vyřídit sama. Stačí, když se pro mě stavíte. Raději s nějakým předstihem, protože si nejsem úplně jistá, že jim to budu schopná říct, dokud budu mít jiné východisko." Obmotala jsem kolem sebe deku a vylezla jsem z postele. Posbírala jsem po zemi spodní prádlo a před pokojem kalhoty. Nasoukala jsem se do toho a prohledávala jsem zbytek domu, abych našla ještě tričko.
"Jestli hledáš tričko, je v křesle," ozvalo se z pohovky, až jsem sebou polekaně škubla. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," omluvil se Stefan.
"To je dobrý. Jenom jsem trochu roztěkaná," usmála jsem se a navlékla jsem na sebe tričko.
"S Elenou jsem na dnešek zrušil všechny plány. Napadlo mě, že budeš chtít být s nimi."
"Díky," hlesla jsem vděčně a posbírala jsem si zbytek věcí. Damon už mě čekal u dveří a doprovodil mě k autu. "Tak… večer," řekla jsem nervózně.
"Večer," přitakal a políbil mě.
Pak mi otevřel dveře, abych mohla nastoupit, a když jsem odjížděla, ještě tam stál a díval se na mě.
Popravdě se mi domů vůbec nechtělo. Jela bych kamkoli, jenom abych nemusela domů. Jenže to bylo ono. Já musela.
Sotva jsem vyjela na cestu, začal mi v kapse vibrovat mobil. Zvedla jsem ho, aniž bych se podívala na displej, takže když se mi ze sluchátka ozvalo rozjařené "Budu se vdávat!", musela jsem se podívat, kdo to vlastně volá.
"Jenno?" vydechla jsem vyděšeně. Dělá si srandu? "Cože?"
"Budu se vdávat. Já vím, že bych vám to měla říct osobně, ale musela jsem to někomu říct," vychrlila ze sebe šťastně. Měla jsem chuť útrpně zavřít oči. A udělala bych to, kdybych neřídila.
"Gratuluju," dostala jsem ze sebe nejistě. "Můžeš mi dát Ricka? Taky mu chci pogratulovat."
"Jasně," zacvrlikala a potom byl slyšet šramot, jak předává mobil.
"Ahoj, Nathalie," ozval se provinile.
"Děláš si ze mě srandu, Ricku?!" zeptala jsem se naštvaně. "Měl jsi ji tam odvézt, ne hned žádat o ruku."
"Nemůžu za to!" bránil se a slyšela jsem, jak někde zaklaply dveře.
"Jo, takže se o ruku požádala sama?" zeptala jsem se ironicky.
"Chtěl jsem to udělat už dříve, ale když jsi přišla s tím svým úkolem, musel jsem to odložit. Našla prstýnek." Naštvaně jsem vypustila z plic všechen vzduch. "Mám chuť tě zabít dříve než sebe."
"Stihneš jenom jedno." Ten zvuk, který jsem následně vydala, se mohl rovnat křiku raněné zvěře. Měl štěstí, že byl tak daleko.
Jedno pozitivum na tom ale bylo. Zbytek cesty jsem nepřemýšlela nad tím, jak to Eleně a Jerovi říct. Bohužel se ty myšlenky vrátily, sotva jsem zaparkovala před domem. Ještě před dveřmi jsem se zhluboka nadechla a zkusila si nasadit alespoň náznak úsměvu.
"Jsem doma," křikla jsem a čekala, odkud se ozve nějaká odpověď. Ale čekala bych dlouho, protože přes Jerovu hudbu jsem se pomalu neslyšela ani já sama. Vyšla jsem schody a bez klepání mu vpadla do pokoje. Stejně by klepání neslyšel. Nevšiml si mě, takže když jsem mu vypnula repráky, překvapeně se na mě otočil. "Jsem ráda, že mě tady všichni vítají. Taky jste mi hrozně chyběli," řekla jsem přeslazeně.
"Ty nám ne," usmál se mile.
"Hm… Vtipný! Koukej na sebe hodit něco hezčího, vyrážíme ven. Elena je ve svém pokoji?" Zamyslel se, a potom se opatrně zeptal.
"Pokud nebude, nikam nepůjdeme?" Ten nadějný tón z něj sršel do všech stran.
"Ty půjdeš za každou cenu," vyplázla jsem na něj jazyk a zkusila jsem to u Eleny. Ta proti nebyla. Takže když jsme konečně dotáhly Jera do auta, vážně nebyl moc nadšený.
Vlastně nebyl vůbec nadšený. A když viděl, kde jsem zastavila, znuděně vydechl.
"Děláš, jako by tě naše společnost nudila."
"To by se nikdy nemohlo stát," ujišťoval nás. "Jenom bych teď byl raději někde jinde."
"Bonnie má stejně na práci něco jiného," odsekla jsem mu dřív, než mi to stihlo dojít. Až jeho překvapený pohled mi poslal signál do mozku, že tohle byla jedna z chvílí, kdy jsem měla držet klapačku. "Jste pořád spolu. Taky někdy musí uklidit dům," snažila jsem se z toho vykroutit.
"A proč taky neuklízíš dům?" Naštvaně jsem se na něho otočila.
"Mám se vrátit, abys ho celý vygruntoval?" Ta rychlost, kterou vynaložil k tomu, aby se dostal z auta, se skoro mohla rovnat té upírské.
U jezera jsme strávili celé dopoledne a teprve s kručením žaludku jsme zajeli na oběd do Grillu. Byla jsem s nimi celý den a cítila jsem se skvěle. Takže mě ani jednou nenapadlo, že je vhodná chvíle všechno vybalit. A byla jsem vděčná tomu, jak se znám…
Zrovna jsem umývala hrnky od kávy, když se ozval zvonek. Plná elánu jsem běžela ke dveřím. Ignorovala jsem Jerovo pobavené "Nepřeraž se!" a prudce jsem otevřela dveře. Úsměv z tváře mi klesal stejně rychle, jako stoupalo jejich obočí čím dál výše.
Udělalo se mi slabo, když mi došlo, co přesně tady Damon se Stefanem dělají.
"Ne," hlesla jsem. Ještě ne! Ještě to nešlo! Ještě jsem nemohla! Bylo brzo. Moc brzo!
"Je nejvyšší čas," řekl shovívavě Stefan. Poraženě jsem opřela hlavu o dveře a trochu jsem odstoupila, aby mohli vejít.
"Ještě jsi jim to neřekla?" ptal se Damon, ale on sám si byl jistý odpovědí. Přesto jsem dokázala alespoň zavrtět hlavou. "Zvládneš to?" Hrozně moc jsem chtěla říct, že ne. Chtěla jsem utéct, protože loučit se s Elenou a Jerem bylo to nejtěžší, co jsem kdy měla udělat. Ale nemohla jsem. Měli právo vědět to. A měli právo vědět to přímo ode mě.
"Jo," špitla jsem nejistě a pokusila jsem se na něho usmát.
"Myslíš si, že ti to uvěřím?" zeptal se s nadzvednutým obočím. Povzdechla jsem si, ale neodpověděla jsem. Věděla jsem, že ne. Ale taky jsem věděla, že kdybych řekla pravdu nahlas, nenechal by mě to udělat.
A to jsem nemohla dopustit.
Chvěla se mi kolena a měla jsem pocit, že sebou každou chvíli seknu na zem. Takže jsem byla ráda, že mě pevně držel. Krom toho to uklidňovalo.
Teda alespoň natolik, nakolik to v tuhle chvíli šlo.
"Co je?" zeptal se Jeremy překvapeně. "Jsi úplně bledá. Tváříte se, jako by někdo umřel." Ježiši, to je fakt blbé přirovnání. Potlačila jsem slzy a pevně jsem si zkousla ret. Tak pevně, že jsem si ho prokousla. Sakra!
"Ještě ne," odpověděla jsem mu. Čekali. On i Elena. A já nevěděla, jak mám pokračovat.
Dneska se setkáme s Klausem. A až umřu, zabijou ho.
Klaus bude dneska mrtvý. Ale já taky.
Zhluboka jsem se nadechla a nakonec jsem se posadila naproti nim.
Nejlepší bude začít od začátku. Asi.
"Přišla jsem zrovna z tréninku roztleskávaček, když si mě táta zavolal do své pracovny." Jo, úplně od začátku. "Měla jsem chuť na sprchu, ale on říkal, že to spěchá. Musel mi to říct dřív, než přijdete domů vy. Ten den mi poprvé řekl o existenci upírů. Nevěřila jsem mu. Nechtěla jsem. Jenže měl deníky Jonathana Gilberta. A měl plno jiných důkazů. Ústřižky z novin o útocích zvířat. Krádeže krve z nemocnic. Chvíli mu to trvalo, ale přesvědčil mě. A potom mi řekl, že mám ve svém životě jeden důležitý úkol," odmlčela jsem se. Vzpomínala jsem. Na to, jak o tom vyprávěl, jak mu to nedělalo dobře.
"Kam tím míříš?" zeptala se Elena zmateně.
"Důvodem, proč jsem před třemi roky odjela, byla… byla tvoje záchrana," přiznala jsem neochotně.
"Cože?"
"Táta věděl o Prokletí Slunce a Měsíce. Věděl o něm všechno. I to, jak se dá zlomit. Když ses čím dál víc začínala podobat Katarině, začal hledat, jak tě zachránit. Tehdy našel staré kouzlo. Bylo v deníku, který Emily Benettová dala krátce před svou smrtí Jonathanovi. Píše se v něm, že jenom potomek bojovníků proti upírům může zachránit dvojnici. Žena zachrání ženu. Já zachráním tebe."
"Vážně?" zeptal se Jeremy s nadšením. "Dokážeš ji zachránit?" Přikývla jsem. "Takže nikdo nezemře? Teda alespoň Elena?"
"Ne, Elena nezemře," potvrdila jsem mu.
"Ale…?" zeptala se podezíravě.
"Nehledej v tom žádné ale," prosila jsem ji.
"Nathalie," ozvalo se za mnou jako upozornění. Jo, slíbila jsem, že jim to řeknu.
Sakra!
"Nic není zadarmo," řekla jsem nakonec potichu. "Krev bude vykoupená krví. Život za život." Pozorovala jsem, kdy jim to dojde. A v Elenině tváři jsem ten okamžik rozpoznala okamžitě.
"Můj život za tvou… smrt," konstatovala. Semkla jsem rty a přikývla. "Tak na to zapomeň," vyletěla od stolu. "To ti nedovolím."
"Nemáš na výběr." Mluvila jsem potichu narozdíl od jejího křiku.
"Myslela sis, že ti tohle dovolím?" zeptala se naštvaně a prohrábla si vlasy.
"Ne. Moc dobře jsem věděla, že s tím nebudete souhlasit. Právě proto jsem vám to řekla až teď."
"To si piš, že s tím nesouhlasím," řekla rozhodně.
"Já taky ne," přidal se k ní Jeremy. Postavila jsem se naproti ní a celkem dlouho jsem jí hleděla do očí.
"Je to moje rozhodnutí, Eleno. Oslabím tak Klause a ochráním tebe. Tohle nebyla jedna z věcí, o kterých jsem musela uvažovat. Věděla jsem, co chci, ve stejnou chvíli, kdy mi to táta řekl. Tady o tvoje rozhodnutí vůbec nešlo. Šlo jenom o to moje. Chci to udělat."
"Víš co, promluvíme si, až se z toho vyspíš," řekla naštvaně a odcházela. Mlčela jsem. Tentokrát jsem vážně nevěděla, jak jí to říct. Vyřešil to za mě Stefan.
"Klaus je ve městě. Za hodinu se s ním máme setkat." Zaraženě se zastavila a otočila se na nás.
"Cože? To nemyslíte vážně," řekla nevěřícně. "Jak dlouho jste věděli, že se chce nechat zabít?" Zírala na ně, ale nedočkala se z jejich strany jediného slova.
"Od plesu zakladatelů. Ví to od toho plesu. Proto mě Elijah nezabil. Nebál se, že poruší smlouvu."
"Jak jsi tady mohl jenom tak sedět, jako by se nic nedělo, i když jsi to věděl?!" zaútočila na Stefana.
"Dělal to, protože jsem ho o to prosila," bránila jsem ho.
"To je mi fuk! Nedovolím ti, abys za mě zemřela!" ječela.
"Eleno!" snažila jsem se ji uklidnit.
"Ne, má pravdu! Nemůžeš se nechat zabít. Musíme vymyslet něco jiného," zastával se jí Jeremy.
"Nic jiného není," křikla jsem na něho. "Strávila jsem skoro čtyři roky tím, abych našla i něco jiného, ale nic není."
"Tak ses asi nesnažila pořádně."
"Tak dost!" okřikla jsem je. "Je mi jedno, jestli s tím souhlasíte, nebo ne, protože je to moje rozhodnutí."
"Zapomeň na to."
"Je pozdě," hlesla jsem, popadla jsem tašku, ve které jsem už od rána měla nachystané potřebné věci, a chystala se odejít.
"Nathalie, stůj!" křikla po mně rozzuřeně. Obula jsem se, vzala si bundu a otevřela jsem dveře. Bonnie stála před domem, a když jsem se na ni tázavě podívala, kývla. Otočila jsem se na Elenu a objala jsem ji.
"Mám tě ráda. Nemůžeš mi to vyčítat," zašeptala jsem a dala jsem jí pusu na tvář. Potom jsem objala i Jeremyho.
"Dej na Elenu a Jennu pozor," prosila jsem ho.
"Nepustím tě!" odporoval mi. "Nenechám tě to udělat."
"Necháš," řekla jsem sebejistě a i jemu jsem dala pusu. Držel mě pevně, ale dokázala jsem se mu vysmýknout. Udělala jsem dva kroky dozadu, čímž jsem se dostala před dům.
"Jenně dám vědět, že musím naléhavě odjet. Bude lepší, když si to bude myslet pořád."
"Ne! Nemůžeš po nás chtít, ať se tváříme normálně. Vůbec po nás nemůžeš chtít, ať tě to necháme udělat!" vztekala se Elena.
"Teď už s tím nic neuděláte." Naštvaně udělala dva kroky dopředu a narazila na průhlednou zeď. Vyděšeně se na mě podívala a potom jí pohled sklouznul za mě.
"Bonnie?!" hlesla překvapeně a v tom hlase byl i značný díl zrady. "Ne!" vyjekla a z toho zvuku mi přejel mráz po zádech. Odhodlaně jsem se otočila a šla k autu. "Nathalie, nedělej to!" zuřila. U auta jsem se na ně naposledy otočila a se vším sebezapřením do něj nakonec nastoupila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 28. září 2011 v 11:46 | Reagovat

Páni, tak tojsem zvědavá, jak to celý skončí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II