Vyfič 3.

3. září 2011 v 9:23 | Damonika |  Kapitolky

Autor: Ree
Jazyk: CZ

Nathalie a Damon si prostě nepadli do oka. Horší je, že oba dva jsou tak nehorázně rýpaví, že si nedají pokoj. Potkávají se častěji, než by oba chtěli a předhání se v tom, kdo koho nejlépe setře. Skóre po prvních dvou kapitolách? 1:0 pro Nathalie. Co dneska?

Vyfič 3. kapitola



Dostat někoho, jako je Damon Salvatore, do úzkých, bylo nadmíru vtipné. To jsem zjistila hned, když se sebral a sedl si ke stolu v rohu. Pokud jsem se něco o upírech naučila, bylo to jediné: Hlavně je moc neštvat. A nedívat se jim do očí, ale hlavně je neštvat. Ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to prostě silnější než já

"Co víš o Damonu Salvatorovi?" zeptala jsem se potichu Matta. Věděla jsem, že nás může slyšet, ale bylo mi to jedno. Musela jsem dělat, jako bych o něm slyšela poprvé.

"Nic moc," odpověděl nezaujatě. "Přestěhoval se sem asi před tři čtvrtě rokem se svým bratrem Stefanem, který chodí s Elenou. Vím, že ho zezačátku moc nemusela, ale teď už spolu asi vychází." Takže jsem se prakticky nedozvěděla skoro nic.

"No tak. Musíš o něm vědět ještě něco víc. Má někoho? Kde pracuje? Zasyť mě informacemi, protože se mi zdá, že se v tomhle městě pěkně ztrácím," škemrala jsem. Zasmál se, ale zavrtěl hlavou.

"Fakt nevím. Věčně ho vídávám tady, takže snad práci ani nemá. A viděl jsem ho s několika holkama, ale asi se žádnou víckrát." Takže upír sukničkář/alkoholik. Proč ne?


Domů jsem odcházela až k večeru. Měla jsem toho až po krk. Ale nesla jsem si domů dýško, nápojový a jídelní lístek a smlouvu, kterou jsem podepsala s majitelem Grillu. Odteď jsem barmankou já. Jenom se musím naučit ceny.

Zřítila jsem se na pohovku v obýváku a hodila si nohy na stůl.

"Uchozená?" usmála se Jenna a výjimečně mi dovolila nejíst u stolu.

"Mám práci," hlesla jsem unaveně a zakňučela jsem, když mě donutila se trochu šoupnout vedle.
"Kde?" ptala se zaujatě a zpod stolu vytáhla láhev otevřeného vína.

"V Grillu. Dneska jim nedorazil barman, tak jsem na chvíli zaskočila. Majitel ho vyhodil a přijal mě. Takže mám domácí úkol. Ale baví mě to. Vždycky mě to bavilo."

Nalila nám víno a vyzpovídala mě, co zajímavého se v baru stalo. Stěžovala jsem si, proč Elena nezůstala s Mattem, a ve stejné větě jsem jí vylíčila mé seznámení se Salvatorem. Pochválila mě a z jejího smíchu bylo poznat, že ho vážně nemá ráda.

Přerušilo nás až klepání na dveře. Jenna chtěla vstát, ale stejně jsem se musela jít převléct, tak jsem ji zadržela. Unaveně jsem vstala a došourala se ke dveřím. A když jsem je otevřela, zalitovala jsem, že tam nešla Jenna.

"Nenaliju ti ani tady," řekla jsem okamžitě, zatímco on na mě zaraženě zíral. Udělal krok dozadu, zaklonil se a podíval se na číslo domu.

"Hmmm… Takže sem patříš. Další Gilbertová?" zeptal se zvědavě. Protočila jsem oči a povzdechla si.
"Co chceš?"

"Přišel jsem pro Elenu. A taky tě rád znovu vidím," ušklíbl se.

"Eleno, návštěva!" křikla jsem do domu a skoro vzápětí jsem slyšela dupání po schodech.
"Promiň, nestíhala jsem. Jdeme," zavelela a za pochodu si nasazovala boty i bundu.

"Počkej, nepředstavíš nás?" zastavil ji a roztáhl rty do úsměvu.

"Věř mi, nechce tě znát. A ty nechceš znát ji. Hlavně já nechci, abyste se znali."

"Milující, jako vždy," ušklíbla jsem se a ona mi to oplatila.

"Damone, Nathalie, moje starší sestra. Damon, Stefanův bratr."

"Starší bratr," opravil ji.

"Tím se chlubíš, nebo se bojíš, že bych to podle inteligence nemusela poznat?" ušklíbla jsem se.

"To druhé. Nejsem si jistý tvou inteligencí, tak to raději říkám," usmál se a teď už se nechal Elenou vystrkat ven.
1:1, kámo. Tohle ti nedaruju. Naštvaně jsem oddupala nahoru a převlékla se. Když jsem scházela zpátky, zaslechla jsem něčí hlasy, ale až jsem došla do kuchyně, došlo mi, s kým Jenna mluví.

"No to si děláš srandu?!" zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

"Dlouho jsem tě neviděl, Nathalie," konstatoval bez jediné známky emocí. On jimi vlastně nikdy neoplýval.
"Co tady chceš ještě ty?" zeptala jsem se otráveně a podívala se na Jennu. Stála naproti němu, ruce založené na prsou a mračila se.
"Bydlím tady."

"Jenom přechodně," opravila ho Jenna. "Možná by bylo lepší, kdyby sis našel hotel."

"To je dobrý, vyhovuje mi to tady," ujistil ji škodolibě.

"Nechápu, proč tě tady Elena trpí, ale je to její věc. Ale mi nechoď na oči," prskla po něm a raději odešla. Nedivila jsem se jí. John Gilbert byl prevít na nejvyšší úrovni. Dokázal každému udělat ze života peklo, ale on sám se bál tolika věcí…

"Co tady děláš?"

"Mohl bych se zeptat na to samé." Uchechtla jsem se.

"Je to můj dům. Bydlím tady. Možná jsi na to už zapomněl." Otevřel ledničku a bez okolků si vytáhl pivo

"Jo, promiň, dlouho jsi tady nebyla, ani jsem nevěděl, jestli žiješ." A všem dával jejich chyby pěkně sežrat.

"Stýskalo se ti? Protože mně ne," odsekla jsem mu. "Ví Elena, že jsi její otec? Protože jestli jo, nechápu, že tě tady i nadále trpí."

"Mám věci, které ona chce," pohodil rameny a sedl si na sedačku. Stála jsem za ním a soptila.
"Prosím tě, co tak vzácného můžeš mít? Mám chuť tě tady na místě odprásknout."

"Pokus se o to," zasmál se. "Ale i kdyby se ti to povedlo, přežiju." Tentokrát jsem se zasmála já.
"Vysvětlil ti někdo, na jakém principu tvůj prsten funguje?" zašeptala jsem mu do ucha. Otočil na mě hlavu a překvapeně zvedl obočí.

"Nechápu tě," řekl po chvíli, ale hlas se mu nervózně chvěl.

"Chápeš mě moc dobře. Ten prsten tě možná chrání před smrtí, ale maximálně tak smrtí způsobenou něčím nadpřirozeným. Já nadpřirozená nejsem. Rozcupuju tě na kousky, jestli nás budeš štvát, pamatuj si to," zašeptala jsem a narovnala se. "Krásnou noc, Johne," řekla jsem ironicky a odešla jsem do pokoje. Večer jsem trávila čtením nápojového lístku a usnula jsem s rozsvícenou lampičkou.

Po dlouhé době jsem vstávala tak brzo. Byla jsem zvyklá hodně spát. Milovala jsem spánek. Ale teď jsem musela do práce a popravdě, vyhovovalo mi to.

Muset po dlouhé době dávat pozor na to, abych nevzbudila někoho jiného, byl nezvyk. Snažila jsem se, ale tím víc mi věci vypadávaly z rukou. A když jsem vycházela z koupelny, někoho jsem sejmula dveřmi. To zaúpění bylo moc hluboké na to, aby to byl Jeremy.

"Ehm, Rick, že?" zeptala jsem se nervózně.

"Jo," odpověděl a třel si čelo.

"Promiň, nechtěla jsem tě praštit," omlouvala jsem se, ale měla jsem problém skrýt pobavení. "Vlastně jsem ani nevěděla, že tady jsi," ušklíbla jsem se pobaveně.

"Jo, no…" podrbal se na hlavě. Stál přede mnou jenom v trenkách a bylo vidět, že je mu to nepříjemné. Normálně bych si ještě chvíli užívala toho, jak je nesvůj, ale musela jsem do práce. Výrazně si oddechl, když jsem se otočila a scházela schody.

V Grillu jsem byla do deseti minut a otevírala jsem. Měla jsem ještě chvíli času, než začnou chodit lidi, tak jsem se snažila doučit ceny. Šlo mi to celkem dobře. Ty nejprodávanější nápoje už jsem znala, takže jsem mohla kasírovat.

Ta práce mě bavila. Až do večera, než přišel Salvatore a dokonale se mu podařilo mi zničit náladu. Tentokrát ale nebyl sám.
"Ach, Elenina sestřička. Promiň, zapomněl jsem jméno. Můžeš mi napovědět?"

"Říkej mi slečno Gilbertová a bude to fajn," poradila jsem mu a věnovala mu jediný pohled. "Nepředstavíš nás? Teda, pokud si pamatuješ její jméno." Ušklíbl se, ale představil nás.

"Andie, tohle je Štěkna, barmanka. Štěkno, Andie Star, reportérka," ušklíbl se. Znali jsme se sotva den, ale už teď jsem toho prevíta nesnášela. A nebylo to jenom tím, že byl jediný, který mě dokázal dostat do úzkých.

Ještě chvíli jsem stála za barem, ale když se tam přede mnou začali cukrovat, raději jsem šla odnést smetí ven. Potřebovala jsem čerstvý vzduch a chvilku, kdy neuvidím jeho frajírkovský obličej. Chňapla jsem po klice, ale místo toho, aby se dveře hned otevřely, vznikla asi deseticentimetrová mezera a potom do něčeho narazily.

Musela jsem do nich několikrát vrazit ramenem, než se otevřely alespoň natolik, abych tou mezerou prošla. Byla už tma a jediné, co tu temnou uličku osvětlovalo, bylo malé světlo hned nad dveřmi.

Zkusila jsem dveře zavřít a šly dokonale lehce. Ale to mi odkrylo výhled na něčí tělo. Odhodila jsem pytel odpadků do rohu a obrátila jsem toho dotyčného na záda. Na krku měl zřetelnou ránu a byl celý od krve. Zkusila jsem mu na druhé straně nahmatat tep, ale bylo to marné. Byl mrtvý.

Uvažovala jsem, jak by se v tuhle chvíli zachovala obyčejná holka, a jediné, na co jsem si vzpomněla, byl křik. Hodně hlasitý jekot.

Na ten můj zareagoval Matt a Salvatore. Do pár sekund byli u mě a zatímco Matt se zaraženě díval na tu mrtvolu, přičemž si mě bezděky přitáhnul k sobě, abych to neviděla, Salvatore se sehnul k tělu a stejně jako já před chvíli se mu snažil nahmatat tep. Nakonec vytáhl z kapsy mobil a zavolal policii.

Do pěti minut se to kolem hemžilo policisty a čumily. Seděla jsem v jednom z policejních aut se skleničkou whiskey, kterou mi Matt donesl na posilnění, v ruce a snažila se předstírat, že jsem v šoku. Šerifka Forbesová a Salvatore něco řešili a nakonec mě policisté odvezli domů s tím, že se mám ráno stavit na stanici s výpovědí.

Zatímco se mě Jenna snažila uklidnit a nejspíš i opít, Elena se Stefanem se tvářili strašně vážně a někam odjeli.
Jasně, taky jsem věděla, že toho muže zabil upír. Ale nedávalo mi to smysl. Stefan se krmí zvířaty, ne že bych ho kvůli tomu měla raději, a podle všeho ho ten útok překvapil stejně jako všechny ostatní.

Damon byl zase v baru. Otázkou je, jak dlouho byl ten muž mrtvý. Ale pokud ho nezabili ti dva, znamenalo to, že je ve městě další upír. Někdo, o kom nevím.

Ráno mě Jenna hodila na stanici a ještě několikrát se ujišťovala, jestli jsem v pořádku. Stálo mě hodně sil předstírat, jak jsem z toho vyděšená. A nebavilo mě to.

Šerifka mě přijala skoro okamžitě. Byla další z těch, která mi nabídla něco na uklidnění.
"Je mi líto, že se znovu setkáváme za těchhle událostí. Muselo to s tebou pořádně otřást," začala chápavě, ale toho už jsem vážně měla plné zuby.

"Kdo ho zabil?" zeptala jsem se přímo. Překvapeně se mi podívala do očí a sedla si.

"Zprávu koronera ještě nemáme, ale podle všeho to byl útok zvířete." Uhnula očima. Jen na dvě vteřiny, ale uhnula. Shodila jsem tu strhanou masku a naklonila se k ní.

"Když jsem před třemi roky odjížděla, táta mi řekl všechno, co o tomhle městě věděl. Řekl mi o jeho historii, o tom, čím se zabýval Jonathan Gilbert a o tom, čím se zabývá Rada. Řekl, že jediný, komu můžu v téhle věci vždycky věřit, jste vy a Lockwoodovi. Takže mi teď netvrďte, že to byl útok zvířete." Překvapila jsem ji. Nějakou dobu na mě jenom překvapeně zírala, ale potom se konečně ovládla.

"Čím se podle tvého otce zabývala Rada?" ujišťovala se, aby neprozradila něco, co bych nevěděla.
"Řekněme, že vím, že otisk na krku toho muže byl lidský. Pokud se tak tedy upíři dají nazvat," odpověděla jsem jí a čekala.

"Dobře," přikývla nakonec a vyklopila všechno, co věděla. "Dlouho už tady žádný útok upíra nebyl. Tohle je první případ za několik měsíců, takže toho moc nevíme. Ale snažíme se dělat, co je v našich sílách."

"Fajn," přikývla jsem. Konečně ke mně byl někdo upřímný. "Chci se přidat do Rady."

Nevěřícně zavrtěla hlavou.
"Bylo ti teprve devatenáct, když jsi odjížděla. Jak ti mohl všechno tohle svěřit? Život už nikdy neprožiješ tak, jak jsi mohla," posteskla si. Protočila jsem oči.

"Měl k tomu své důvody. Věřte mi. Takže když starosta Lockwood zemřel, kdo je teď v čele Rady? Jeho žena?" zajímala jsem se.

Zavrtěla hlavou a vyslovila jméno, které bych vážně nečekala.

"To Damon Salvatore."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 3. září 2011 v 14:01 | Reagovat

Skvělé, ta povídka mě baví čím dál tím víc.:-)

2 Vivi Vivi | 3. září 2011 v 17:27 | Reagovat

děkujuuuu :))*

3 Canada Goose Coats Canada Goose Coats | E-mail | Web | 6. října 2011 v 9:04 | Reagovat

Your Blog is very good, I like it! Thank you for your sharing!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II