Vyfič 30.

30. září 2011 v 9:11 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Damon


Vyfič 30. kapitola

Zhluboka a nahlas jsem se nadechla a posadila se. Připadalo mi, jako bych nedýchala snad věčnost. Snažila jsem se popadnout dech a konečně jsem otevřela oči. Teprve tehdy mi došlo, že je něco špatně.
Že je něco sakra špatně.
Byla tma, ale ležela jsem v měkkém. A odněkud se ozývala hlasitá hudba. Hodně hlasitá. Prohrábla jsem si vlasy a snažila jsem si vzpomenout, co se stalo.
Věděla jsem, co jsem udělala. A taky jsem si dost dobře pamatovala na bolest. Ale to bylo všechno. Nic, co by vysvětlovalo, co dělám tady.
A proč vůbec žiju.
Odhodila jsem ze sebe přikrývku a svěsila jsem nohy na zem. Bolela mě hlava, ale jinak mi bylo dobře. A to mě znejistilo ještě více. Opatrně jsem přešla ke dveřím a otevřela je.
Světlo z chodby mě praštilo do očí, až jsem si je musela rychle zakrýt rukou. A hudba ještě více zesílila. A když jsem skláněla zrak dolů, všimla jsem si zakrváceného trička.
A proříznuté díry.
Teprve po chvíli jsem byla schopná ruku z očí znovu sundat. Možná mě mělo překvapit, že jsem v Damonově domě, ale prakticky jsem tušila, že nikde jinde být nemůžu. A byla jsem si jistá, že ty tóny, které se mi snaží protrhnout bubínky, vychází z obýváku. Pomalu jsem sešla schody a zamířila jsem přímo k němu.
Stál u stolu s alkoholem a nalíval si skleničku. Jak ho znám, další z mnoha. I zezadu vypadal zuboženě. Na předloktí měl krvavou šmouhu a i z té vzdálenosti to vypadalo, že tu skleničku drží hrozně křečovitě.
"Damone?" zamumlala jsem. Připadala jsem si jako blázen. Netušila jsem, jestli se mi to jenom nezdá. Jestli to není jenom nějaký stav před smrtí.
Nebo po smrti.
Věřit na duchy po tom, co jsem zjistila, že existují upíři, už nebylo tak těžké. Mohla jsem být jenom duch. A kdyby jo, pěkně bych se naštvala.
To, že se neotočil, neudělal nic, čím bych si byla jistá, že mě zaregistroval, mě v tom jenom utvrzovalo.
"Damone?" zkusila jsem to hlasitěji.
Tentokrát jsem si byla jistá, že mě slyšel. Sklenice třískla o dřevo, jak prudce ji položil, a on sklonil hlavu. Oběma rukama se opřel o stůl a slyšela jsem, jak prudce vydechl. Teprve potom se odvážil otočit.
Stála jsem tam jako solný sloup a nedokázala jsem se pohnout. Ještě pořád jsem si nebyla jistá, jak skutečná jsem.
"Nathalie," zamumlal potichu. A když udělal pár kroků ke mně, byla jsem si jistá, že tohle není sen. Že nejsem nějaký pošahaný duch. Že nejsem mrtvá.
Že mě zachránil.
Že to doopravdy dokázal.
Vyhrkly mi slzy do očí, a když jsem se k němu rozeběhla, stihl jenom roztáhnout paže, aby je mohl obmotat kolem mě. Přitiskla jsem se k němu, jako bych potřebovala potvrdit, že i on je skutečný. Doslova jsem na něm visela. Držel mě tak pevně, že jsem si to mohla dovolit.
Několikrát jsem se nadechla, abych promluvila, ale vždycky ze mě vyšly jenom vzlyky. Jestli je tohle jenom sen, tak nakopu někomu tam nahoře zadek.
"Zachránil jsi mě," zamumlala jsem mu do krku a trochu mu ho smáčela slzami. On měl hlavu v mých vlasech a cítila jsem, jak se zhluboka nadechuje.
"Myslel jsem, že jsem to nestihl. Nebo že to nefungovalo." Nechala jsem se postavit na zem, ale sotva jsem se od něho trochu oddálila, přitiskla jsem se na něho pro změnu rty. Ten polibek byl stejně slaný jako ten poslední. Ale v tomhle nebyla cítit beznaděj. Spíše naopak.
Chtěla jsem vědět, jak se mu to povedlo, ale na to bylo dost času jindy. Teď jsem hlavně potřebovala být v jeho co největší blízkosti.
Objímala jsem ho, co nejpevněji jsem dokázala, a bylo mi jedno, že tam stojíme ve stejné pozici už nějakou dobu a oba jsem zticha. Vychutnávala jsem si to. Myslela jsem si, že se tohle už nikdy nestane. Smířila jsem se s tím, že ho už nikdy neuvidím. Že už nikdy neuvidím Elenu a Jeremyho…
Elena a Jeremy!
"Musím domů," vyhrkla jsem spěšně. "Musím jim říct, že jsem v pořádku," hysterčila jsem. Chytil mě za ramena a podíval se mi do očí.
"Klid. Je noc, nejspíš budou spát. Možná bys měla počkat do rána."
"Nemůžu počkat do rána. Musím jít za nimi hned," protestovala jsem.
"Fajn, odvezu tě," usmál se na mě a natáhl se pro bundu. Teprve teď jsem si všimla, že má celou košili od krve.
"Možná by ses měl převléct," navrhla jsem. Podíval se na sebe, a potom sjel pohledem mě.
"Ty asi taky," podotkl s úsměvem.
"Ale já tady nic nemám," připomněla jsem mu.
"Něco ti půjčím." A než jsem stihla odpovědět, byl fuč. Vrátil se ale stejně rychle, jako zmizel. V ruce držel jednu košili a druhou už měl na sobě. Rychle jsem ze sebe sundala špinavé tričko a zmuchlala ho do kuličky.
Kdybych před ním stála v podprsence někdy jindy, dopadlo by to rozhodně jinak. Jenže tahle chvíle byla jiná. Sex byl výjimečně odsunut někam do koutku mysli.
Na chvíli.
"Tak jdeme," usmála jsem se spokojeně, a když jsem seděla v autě, konečně mi to nedalo a zeptala jsem se. "Jak jsi to dokázal?" Usmál se, ale nebylo to až tak upřímné.
"Tak moc jsme se snažili najít nějaké řešení, až nás nenapadlo to nejjednodušší," řekl a zvedl mi pravačku.
"Prsten," vydechla jsem překvapeně. "Tys mě bodnul. Proto se mi zdálo, že jsem do toho dala víc síly, než jaké jsem byla schopná."
"Když ses pořád nebudila, myslel jsem, že to nevyšlo, protože jsi ten nůž držela i ty." Praštila jsem hlavou o opěrku a nevěřícně s ní zavrtěla.
"Úplně jsem na něho zapomněla. Znala jsem svůj prsten, ale tohle byl Johnův." Nevěřila jsem tomu, že jsem na něco takového zapomněla. "Takže za svůj život vděčím Johnovi," odfrkla jsem si. "Paráda."
"Nevděčíš," uklidnil mě zamračeně. "Kdyby to ten prevít neřekl Jenně, nedala bys jí svůj prsten. A kdybys jí nedala svůj prsten, nemuseli jsme se honit za tím, jak tě zachránit."
"Jsem blbá, mělo mi to dojít," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
"Bylo nás kolem plno, kteří o tom prstenu věděli. Nenapadlo to nikoho," uklidňoval mě. Ale vážně jsem si připadala hloupě.
"A kdy to napadlo tebe?"
"Když jsi mě vystrčila z toho domu pryč, všiml jsem si, že ho máš na prstě. Jenže potom mě Bonnie nechtěla pustit dovnitř. A nepustila by mě, kdyby ji nepřesvědčila Caroline. Stefan se musel o Klause a Elijaha postarat sám."
"Takže kdo měl být mrtvý je mrtvý?"
"Klaus, Elijah, pár obyčejných upírů…" Najednou jsem se cítila lehčí. Dívala jsem se z okna, a i když byla tma, pozorovala jsem cestu.
"To kouzlo bylo hlavně kvůli tobě," připustila jsem po chvíli. "Proto tě Bonnie nechtěla pustit."
"Jo, to mě napadlo." Ale nebyl naštvaný. Usmíval se. A já musela taky.
Alespoň dokud jsme nezastavili u domu. V obýváku se i teď v noci svítilo a bylo jasné, že dům rozhodně nespí.
Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Sbírala jsem odvahu, protože jsem moc dobře věděla, že když jsem přežila to kouzlo, zabije mě Elena, že jsem to vůbec podstoupila.
"Jsou vzhůru. Oba dva. Stefan je tam s nimi," podotkl Damon. Chytila jsem ho pevně za ruku a konečně jsem se odvážila jít dál. Snažila jsem se v tašce najít klíče, ale Damon vzal za kliku a otevřel. Nechali odemčeno.
"Jenno?" ozval se Elenin vyděšený, chraplavý hlas.
"To jsem já," odpověděl jí Damon a do obýváku šel přede mnou. Neschovávala jsem se za ním, ale evidentně mě nebylo moc vidět, protože když k němu došla Elena, celá ubrečená ho objala, aniž by si všimla mě.
"Je mi to líto," fňukla.
Potom otevřela oči a teprve si mě všimla. Překvapeně se od něho odtáhla a zírala na mě.
"Nathalie?" Řekla to tak potichu, že to možná jenom naznačila rty. Nervózně jsem se usmála a potom už mi visela kolem krku. "Jak to?" vysoukala ze sebe mezi vzlyky. Její chování upoutalo pozornost Jeremyho a Stefana, a když přešli do kuchyně, Jeremy se ke mně vrhnul stejně jako ona.
"Jak to?" zeptal se překvapeně Stefan.
"Vstala z mrtvých. Prý to odkoukala od Ježíše, akorát jí to netrvalo tak dlouho," prohodil Damon. Musela jsem se i přes slzy zasmát. Cítila jsem se skvěle. "Fajn," řekl rezignovaně a já si dokázala dokonale představit Stefanův vyčkávající výraz. A zatímco já s Elenou a Jeremym tvořila hlouček fňukajících sourozenců, Damon Stefanovi všechno vysvětlil.
"Mám chuť tě přetrhnout!" zamračila se na mě Elena, když se konečně trochu uklidnila.
"Já vím," řekla jsem s úsměvem. "Ale konečně jsi v bezpečí."
"Jestli tě něco takového ještě někdy napadne, zabiju tě sama!" slibovala mi a potom se mi zase vrhla kolem krku. Nedokázala jsem ji brát vážně.
Usnula jsem v posteli s Jeremym a Elenou. Zatímco my jsme si povídali nahoře, Damon se Stefanem byli dole. Damon proto, aby mě ochránil, kdyby Elenu při vyprávění popadl amok, Stefan proto, aby ji při nejhorším uklidnil.
Probudilo mě, když někdo dal pryč ruku, na které jsem měla hlavu, a nakonec i tělo, o které jsem se opírala. Otevřela jsem oči a viděla Stefana s Elenou v náručí a Jeremyho, jak odchází po svých za nimi.
"Spi," poručil mi Damon, zhasnul a lehnul si za mě. Otočila jsem se k němu a pevně se na něho přitiskla. Teprve potom jsem byla schopná ho poslechnout.
Probudila jsem se sama, rozvalená na posteli a s peřinou otočenou o devadesát stupňů, takže mi byla zima na nohy. Zakňučela jsem a zaryla jsem si hlavu do polštáře. Cítila jsem, že mám těžká víčka, takže byla zcela určitě napuchlá. Budu vypadat vážně úžasně.
Jenom ať si Damon zvyká.
Vyhrabala jsem se z postele a klopýtavým krokem jsem sešla do kuchyně.
"Potřebuju pytlíky čaje," zaklela jsem.
"Nejsi sama," zasmál se Stefan a kývl k pohovce. Elena na ní seděla se zakloněnou hlavou a vyluhovanými sáčky na očích.
"Teď já," zasmála jsem se a ukradla jí je.
"Klidně si je nech, stejně nepomáhají."
"Tak dík," ušklíbla jsem se a raději si nalila plnou sklenici vody, abych trochu zklidnila sucho v krku. "Kde je Damon?"
"Máte úplně vymetenou lednici, takže jel nakoupit," odpověděl mi Stefan. Za to jsem na něj vyprskla všechnu vodu z pusy.
"Cože?" zeptala jsem se zaskočeně. Vzal utěrku a snažil se ty kapky vysušit.
"Jo, slyšela jsi správně. Hráli jsme kámen, nůžky. Prohrál, musel jet nakoupit. Věř mi, taky jsem měl chuť mu dát skrytou kameru. Ale budou nám muset stačit jejich bezpečnostní."
"A jak se k nim dostaneme, hochu?" zasmála jsem se a vyšoupla se na linku.
"Jsem upír, není problém někoho ovlivnit." Jasně… Jako by to byl jeho styl.
"Jsem doma, děti!" ozvalo se ode dveří.
"Pšt! Jedno dítě ještě spí," okřikla jsem ho. Přišel do kuchyně a sjel mě pohledem.
"Ale vždyť jsi vzhůru," nadzvedl nechápavě obočí. Nafoukla jsem tváře a mrskla po něm utěrku, kterou držel Stefan. Zdárně se jí vyhnul.
"Tvoje slečna se mi právě snažila vyprat tričko," žaloval na mě.
"Jo, vždycky byla strašně ochotná," souhlasil Damon.
"Zvláštní, že to bylo při té příležitosti, kdy jsem jí řekl, že jsi šel nakoupit. Měl jsi vidět její výraz."
"Chtěla jsi jít se mnou?" otočil se na mě se samolibým úsměvem.
"Spíše jsem chtěla vidět, jak se tam motáš mezi regály a nevíš, co se k čemu používá." Tentokrát to byl on, kdo se ublíženě zamračil.
"Za to dneska dostaneš nedovařené brambory," vyhrožoval mi. Seskočila jsem z linky a pokrčila jsem rameny.
"Fajn, to vypadá, že dneska budu usínat sama. Alespoň se pořádně vyspím."
"To odvoláš!" křikl za mnou na chodbu.
"Podle toho, jaký budu mít oběd!" odpověděla jsem pobaveně a chtěla jsem vyběhnout do patra, když se ozval zvonek. Stále s úsměvem jsem se vrátila a otevřela jsem dveře.
Ten mi ale zmizel, když jsem si všimla, kdo za nimi stojí.
"Ježiš, Caroline. Já na tebe úplně zapomněla," hlesla jsem, když jsem viděla v jejích uplakaných očích ten překvapený výraz. Trvalo celkem dlouho, než zavřela pusu a vrhla se mi kolem krku.
"Proboha, já myslela, že to nefungovalo. Slíbil, že mi dá vědět, a když nevolal, myslela jsem, že… Proboha, Nath!"
"Promiň, měla jsem ti dát vědět."
"To je dobrý. Asi by mě telefonát od tebe vyděsil. Spíše jsem čekala na ten Damonův." Pustila jsem ji a usmála se.
"Za trest udělá oběd i tobě, jo?" Zasmála se a přikývla. Jenom z kuchyně se ozvalo naštvané odfrknutí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 30. září 2011 v 17:53 | Reagovat

Jsem ráda, že to takhle dopadlo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II