Vyfič 4.

4. září 2011 v 8:33 | Damonika |  Kapitolky

Autor: Ree
Jazyk: CZ

Skóre se lehce obrátilo v Damonův prospěch - 1:2, nezapomeňme přeci na Štěknu! Takže co dneska? Dokáže Nathalie pořád odolávat Damonovu šarmu? (A že ho má kurňa hodně!)

Vyfič 4. kapitola


"Damon Salvatore?" ujistila jsem se, protože se mi zdálo, že jsem pěkně blbě slyšela. Popřípadě si ze mě dělala srandu

"Ano. To je ten, který nám ohlásil vraždu toho muže."

"Já vím, kdo to je," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Mají v Radě upíra? Nejenom, že je v Radě, ale je v jejím čele? Upír? "Nepřestěhoval se sem teprve nedávno?" zeptala jsem se zmateně.

"Ano, je pravda, že je tady krátce," přiznala. "Ale za tu dobu zachránil tohle město už před několika upíry. Jako by nám ho seslalo samo nebe," usmála se.

"Spíše peklo," zamumlala jsem pro sebe.

"Prosím?"

"Nic," zavrtěla jsem automaticky hlavou. "Byla bych ráda, kdybyste nikomu neříkala o tom, že vím o upírech," poprosila jsem ji.

"Samozřejmě," přitakala ihned. "Ale proč? Hodila by se nám každá pomoc."

"Nechci ohrozit svou rodinu. A krom toho, se se Salvatorem moc nemusíme, takže nechci, aby to věděl. Ale byla bych ráda, kdybyste mě informovala o novinkách. O každé novince, která se tady v tomhle ohledu stane," prosila jsem ji.

"Dobře, slibuju, že se to ode mě nedozví," usmála se. Potom ale zvážněla a vytáhla zpod stolu menší krabičku. Bylo v ní pár šperků a některé dokonce vypadaly starší než Salvatore. "Chci, abys měla tohle," podala mi stříbrný náramek.

"To je dobrý. Sporýš pravidelně piju," uklidnila jsem ji, ale ona zavrtěla hlavou.
"Není to kvůli sporýši. Ten náramek patřil tvé matce. Rozpadl se jí a celý obsah se vysypal, tak ho tvůj otec nechal znovu naplnit. Už se pro něho nestihl zastavit," odpověděla a podala mi ho. Pevně jsem ho sevřela a zaraženě na něj zírala. Teď už jsem ho poznala.

"Děkuju," hlesla jsem. Na víc jsem se nezmohla.

"Vím, že ti toho po nich moc nezůstalo. Původně jsem to chtěla dát Eleně, ale vím, jak mi Miranda vyprávěla, že ho dostala od tebe k narozeninám. Neudělala bez něj ani krok, proto ho chtěla mít rychle opravený. Doufala jsem, že se jednou vrátíš, abych ti ho mohla dát."

Zvedla jsem k ní pohled a naprázdno polkla.

"Děkuju," řekla jsem znovu a když jsem vycházela z její kanceláře, ten strhaný výraz jsem nemusela předstírat.
Chtěla jsem se vrátit do práce, ale bylo mi to důrazně zakázáno. Takže jsem měla den volna. Vůbec jsem netušila, co budu dělat. Nechtělo se mi flákat, ale zároveň jsem neměla kam jít. Nakonec jsem se s knížkou uvelebila u televize a snažila se do ní začíst. Nešlo to. Ne, když jsem četla o vlcích, kteří měli vlastnosti naprosto odlišné od skutečnosti. Jasně, málokdo o jejich skutečné existenci věděl, ale mě to rušilo.

Co mě však úplně odtrhlo od knížky, byl známý hlas v televizi. Ve zprávách právě informovali o napadení zvířetem. Upozorňovali lidi, aby se snažili zůstávat doma, dokud se to zvíře nepodaří chytit. Měla jsem chuť to znechuceně vypnout, ale potom se tam objevila reportérka a já v ní poznala Andie. Nechápala jsem, že někdo jako ona se zahazuje se Salvatorem. Ovlivnění je sice silné, ale až takhle?!

Večer jsem pila. Jenna zjistila, že ten mrtvý muž byl její spolužák ze střední, se kterým se celkem dobře znala. Potřebovala to zapít. A já ji v tom nemohla nechat samotnou.

Ale když jsme ráno vstávaly do práce, litovaly jsme toho. Jediné, co jsem dokázala pozřít, byla černá káva. Zabijácká káva. Takhle mi hlava naposledy třeštila z naší učitelky hudební výchovy. A to už je pár let.
"Těžká noc?" zasmál se Jer, když vešel do kuchyně a viděl nás s Jennou sedět naproti sobě, obě stejně společensky unavené.

"Proč?" zabručela jsem a měla co dělat, aby mi nespadla hlava přímo na stůl.

"Pochybuju, že si normálně mícháš kávu tužkou," zasmál se a já pod tou hlasitostí zaklela a přikrčila se.

"Nemůžu řídit," došlo mi potom a šeptala jsem natolik, že jsem se bála, aby mě vůbec slyšeli. "Kdyby mi teď dali dýchnout, rozbila bych jim opilcoměřič." Jenna jenom přitakala a Jer dusil smích v sobě.

Nakonec to byl on, kdo nás vezl do práce. Už když jsem míchala první drink, věděla jsem, že to bude krušný den. Peníze jsem musela několikrát přepočítávat a objednávky si skoro zapisovat.

Byla jsem uhoněná, třeštila mi hlava a Matt se mi smál.

"To není vtipné, vážně je mi hrozně blbě," skučela jsem.

"Když neumíš pít," prohodil. Uraženě jsem si odfrkla a propálila jsem ho pohledem.

"Proboha, může být dnešek horší?" zeptala jsem se, když jsem ve dveřích uviděla Salvatora.

"Ahoj, Štěkno," pozdravil s úšklebkem a i přes bolest hlavy jsem dokázala přemýšlet, jak moc by mě uspokojilo, kdybych mu tu jeho omlátila o bar.

"Proboha, pracuješ někdy? Protože se mi zdá, že jenom chlastáš," zeptala jsem se a sladce jsem se na něj usmála.

"Vypadám jako někdo, kdo maká?"

"Pravdu? Nevím o nikom, kdo by byl tak nezodpovědný a zaměstnal tě."

"Vtipná," řekl ironicky.

"Já vím," usmála jsem se.

"Popravdě se Stefanem vlastníme jedno větší zahrádkářství na kraji města. Celkem to vynáší," objasnil mi a lokl si trochy whiskey. "Teda, pokud nám zrovna sousedovic koza nesežere úrodu," dodal. Vážně jsem nechtěla, hrozně jsem se tomu bránila, ale musela jsem se uchechtnout. Jedno se mu muselo nechat, dovedl být vtipný. Možná jeho jediná silná stránka. "A co ty? Konečně se nehroutíš po tom, co jsi viděla?"

"Nehroutila jsem se," bránila jsem se.

"Já to viděl jinak," nadzvedl obočí a usmál se. Zamračila jsem se na něj a naklonila jsem se k němu blíž.

"Nehroutila jsem se," zašeptala jsem k němu. "Nejenom ty jsi zvyklý vidět něco takového. Můžete tvrdit, že to bylo zvíře, ale nechtěj, ať vám to věřím." Řekla jsem toho víc, než jsem měla v plánu. Ale bavilo mě dívat se, jak to v té jeho hlavičce šrotuje a snaží se všechno dát na to správné místo. Nakonec se zamračil a podíval se mi zpříma do očí. Moc dobře jsem věděla, o co se snaží.

"Co víš o smrti toho muže?" zeptal se.

"Nic," odpověděla jsem ihned, bez jakékoliv známky emoce.
"Víš něco o Radě?"

"Ne."

"Víš kdo jsem?" zeptal se.

"Damon Salvatore. Bratr Stefana, který chodí s mou sestrou." Chvíli mlčel a nakonec se zeptal na poslední otázku.

"Tvůj pin?"

"Devadesát tři, osmnáct," odpověděla jsem první číslo, co mě napadlo. Spokojeně se usmál a řekl, ať na tohle všechno zapomenu.

"Dobře," hlesla jsem a když sklonil pohled, párkrát jsem zamrkala. Za těch pár let už jsem věděla, jak se chovat, aby si upír myslel, že mě vážně ovlivňuje. Získala jsem v tom celkem dobrou praxi, takže někdo jako Salvatore to poznat nemohl.

Jenže když si myslel, že to funguje, začal toho využívat. Snažil se ze mě dostat informace, něco o mně, dokonce si poručil pití na můj účet. Měla jsem toho plné zuby a hodlala jsem tomu udělat přítrž. Jenže potom za mnou přišel Jeremy a daroval mi stříbrný přívěsek. Prý mi ho kdysi chtěl dát k narozeninám, ale zmizela jsem těsně před nimi. Zajímavé, že byl naplněný sporýšem. Možná mě mělo překvapit, že o upírech ví i on. Ale nepřekvapilo.

Zdálo se mi, že v tomhle městě mě už nemůže překvapit nic. Až na toho nového upíra, který od jeho první svačinky posnídal ještě další dva lidi. Netušila jsem, kdo to mohl být. A podle šerifky to netušila ani Rada.

Ten upír všechny přechytračil, přestože musel být nový podle toho, jakou za sebou nechával spoušť.

"Jednu whiskey a tvůj úsměv," ozvalo se zase u baru. Protočila jsem oči, ale nepodívala jsem se na něj.

"Jdi do háje, Salvatore!"

"Ale no taaaaak," protáhl. "Co proti mně máš? Jsem mladý, milý, krásný, úžasný…"

"Namyšlený," doplnila jsem ho.

"Ve skutečnosti mě hrozně chceš, rajcuju tě," řekl hrozně podmanivým hlasem. Podívala jsem se na něj a nadzvedla obočí v jasném gestu.

"Myslíš?"

"Jo. Třeba teď mě chceš hrozně moc políbit," zašeptal smyslně. Zírala jsem mu do očí a potichu jsem promluvila.
"Zrovna teď chci udělat jen jednu věc," vydechla jsem pár centimetrů od něj.

"Jakou?" Vrazila jsem mu facku.

"Tuhle," řekla jsem a rozesmála se. Chvíli na mě nevěřícně zíral a potom mu sklouzl pohled na můj krk.
"Nový talisman?" zeptal se a ukázal na Jeremyho dárek.


"Jo, závidíš?"

"Samozřejmě," řekl a kopl do sebe zbytek skleničky. "No nic, musím jít konat vyšší dobro," usmál se, položil mi prázdnou skleničku na bar a odešel. Konečně mi dopřál klid. Měla jsem chuť samou radostí někomu políbil nohy.

Poslední člověk odcházel až po půlnoci, takže jsem byla na konci svých sil a byla jsem ráda, že zase cítím čerstvý vzduch. Zachumlala jsem se do kabátu a snažila se nevnímat tu zimu, která se mi dostávala až do morků kostí. Pusa se mi otevírala únavou a litovala jsem, že zrovna dneska jsem Jeremymu půjčila auto. Mohla jsem být doma skoro hned. Tak mě čekala delší cesta, než na kterou jsem dneska měla náladu.

Zamkla jsem Grill a z tašky si vytáhla iPod, abych neusnula při chůzi. I přes sluchátka jsem slyšela klapot svých podpatků a těšila jsem se, až je budu moct shodit dolů. Přepínala jsem si písničku, když mě někdo popadl kolem pasu. Šíleně jsem se zlekla a iPod mi vypadl z rukou.

A dřív, než jsem se stihla vzpamatovat, stála jsem v jedné z postranních uliček a snažila se přes tmu alespoň trochu zaostřit na mou společnost. Nedokázala jsem to. Ale když jsem na krku ucítila palčivou bolest, věděla jsem, že mám tu čest setkat se tváří v tvář místnímu postrachu posledních několika dní.

Vykřikla jsem bolestí a snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Ten upír vydržel hodně. Začalo mi být slabo a podlamovaly se mi kolena, když se konečně s bolestivým výkřikem složil k zemi.

Skácela jsem se na zem vedle něho a snažila se se vzpamatovat. Slyšela jsem přibližující se kroky a tak tak zůstávala při vědomí. Uviděla jsem nad sebou známou tvář, ale nedokázala jsem ji rozpoznat. Až když se sehnul ke mně, rozeznala jsem Salvatora.

"Hej, slyšíš mě?" zeptal se a lehce se mnou zatřásl.

"Ta krev…" hlesla jsem, ale neměla jsem síly na nic jiného. "Sporýš," zamumlala jsem. Začínala jsem ztrácet vědomí a mluvení mě vysilovalo. Zavřela jsem oči a skoro se mi té únavě podařilo poddat, když jsem nad sebou uslyšela nadávku a najednou jsem v puse ucítila lehce železnou příchuť.

"Pij," přikázal mi a výjimečně jsem ho poslechla. Musela jsem uznat, že mi začínalo být lépe. Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy ode mě zvedal prokousnutou ruku. "Tak pojď," řekl a vyhodil si mě do náruče. Nebyla jsem úplně v pořádku. Věděla jsem to. A jenom proto jsem ho nechala, aby na mě vůbec sáhnul. Visela jsem mu z náručí jak hadrová panenka a i přes veškeré snahy jsem ztratila vědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 5. září 2011 v 18:54 | Reagovat

Stále lepší a lepší. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II