Vyfič 5.

5. září 2011 v 8:29 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ

Počítat skóre je čím dál těžší. Každopádně za záchranu Nathalie získává Damon bod dolů, takže vyrovnáno ;)

Vyfič 5.kapitola


Otevřela jsem oči a protřela si obličej. Cítila jsem na sobě, že jsem ještě trochu malátná, ale vzhledem k okolnostem už mi bylo dobře. Rozhlédla jsem se kolem a přímo naproti sobě jsem viděla Salvatora opřeného o stůl. Teprve teď mi došlo, že to tady vůbec nepoznávám. Doma jsem rozhodně nebyla.
"Máš ji vzhůru," otočil se někam, kam jsem nemohla vidět, a než jsem se stihla zeptat, na koho mluví, byl u mě Jeremy a sahal mi na čelo, jako by mi kontroloval teplotu.
"Nejsem nemocná, jenom mě napadl upír," zaskřehotala jsem a setřásla ze sebe tu ruku. "Zlikvidovali jste ho?"
"Ne." Hodila jsem po Salvatorovi naštvaný pohled a zase se ve mně vařil vztek.
"Ne?"
"Ne. Neměl jsem kdy. Promiň," odsekl naštvaně. Odfrkla jsem si. "A když už o tom mluvíme, co o tom víš?" zajímal se a postavil se vedle Jera.
"Nechte mě být," zamumlala jsem. Nechtěla jsem to s nimi řešit. Nechtěla jsem, aby to vůbec věděli. Ale já jsem byla ta, co si nedávala pozor na pusu. Prozradila jsem se sama a strašně mě to štvalo.
"Nathalie, myslíme to vážně. Jak víš o upírech?" snažil se mě přesvědčit Jeremy. Zamračila jsem se a s lehkou námahou jsem se posadila.
"Ne, Jeremy, jak o nich víš ty?!" Mlčel. "Vážně jste ho do toho museli zatáhnout?" obořila jsem se na Salvatora.
"My? Zatáhnul se do toho sám. Kdyby nestrkal nos tam, kam nemá, nevěděl by to. A nebuď na mě hnusná. Už tak mám chuť tě zabít za to, že jsi nás tahala za nos," vyhrožoval mi.
"A přeměnit mě?"
"Proboha, kolik toho víš?" ptal se naštvaně. "A jak dlouho?"
"To je snad moje věc, ne?" ušklíbla jsem se a vstala. Prošla jsem kolem nich a naštěstí moc nemusela hledat východ.
"Prosím tě, jdi za ní, než se jí zase něco stane," slyšela jsem Salvatorův hlas. Zastavila jsem se a otočila se na něj.
"Děláš, jak by ti na mě záleželo," ušklíbla jsem se.
"Máš pravdu, nezáleží. Měl jsem tě tam nechat vykrvácet. Příště takovou chybu neudělám." V podstatě se mi omluvil.
"Jo, měl jsi mě tam nechat!" prskla jsem po něm a zabouchla jsem za sebou dveře. Přežila bych i bez jeho pomoci, to jsem moc dobře věděla.
"Nathalie, počkej," ozval se za mnou Jeremy a i když jsem nezastavovala, doběhl mě. "Hodím tě domů."
"Hmmm…" zamumlala jsem, ale prakticky jsem souhlasila.
"Ale za to mi povíš, co víš o upírech." Povzdechla jsem si a protočila jsem oči.
"Nic. Ani jsem nevěděla, že existují, dokud mě ten chlápek nenapadl," zalhala jsem, ale nebylo to tak lehké, jak jsem si myslela.
"Damon říkal, že jsi měla v krvi sporýš."
"Damon toho nakecá," odporovala jsem mu. Chytil mě za ruku a trhnul jí k sobě.
"Sakra, o co tady jde?" zeptal se a teď už rozhodně nepůsobil jako ten puberťák.
"Přesně tak, Jeremy!" obořila jsem se na něj. "O co tady jde? Odkdy ty a Elena patříte do jejich světa?" ptala jsem se naštvaně a pohodila jsem rukou k domu. "Od toho se vás táta snažil uchránit. A vy se s nimi dokonce přátelíte. Myslím, že ty jsi ten, který by měl něco vysvětlovat!" Zhluboka jsem dýchala a čekala, než na mě přestane zírat jako na přízrak.
"Táta o tom věděl?" zeptal se nejistě. Povzdechla jsem si a protřela si čelo.
"Jo," odpověděla jsem prostě. "Patřil do Rady. Jestli teda víš, co to je."
"Jo," přikývl. "Damon…"
"… je v jejím čele," dokončila jsem za něj. "Já vím. Hele, Jeremy, chci, abys mi slíbil, že se nebudeš plést do žádných záležitostí, které se jich budou týkat, ano?" Pozoroval mě, ale mlčel. Nechtěl slibovat něco, co nesplní. "Jeremy, myslím to vážně."
"Není to tak lehké, jak si myslíš," zamumlal.
"Je to sakra lehké," řekla jsem naštvaně. "Je mi jedno, co ti Salvatorovi namluvili. Je mi jedno, jestli tě ovlivnili nebo něco jiného, ale tohohle prostě necháš."
"Jsem dost starý na to, abych se rozhodoval sám!" odporoval a naštvaně se otočil k odchodu. Tentokrát jsem to byla já, kdo ho zastavil.
"Zřejmě nemáš dost rozumu, abys od toho dal ruce pryč sám od sebe."
"Jsem v tom dobrý, víš? Konečně jsem v něčem dobrý," řekl tak vyčítavým tónem, že jsem na chvíli měla pocit, jako bych za to mohla. "Několikrát jsem jim pomohl. Zachránil jsem jim zadek. Několikrát mě museli poslat tam, kam oni sami nemohli." Chlubil se. Byl na to pyšný. Našel v sobě přesně ten Gilbertovic hrdinský gen, který byl pro mnoho našich předků osudný. Zatahovali ho do něčeho, v čem neuměl chodit.
Otočila jsem se zase k domu a naštvaně vydupala schody. Prudce jsem zabušila na dveře a čekala. Nechal mě čekat dlouho. Otevřel jenom v kalhotách, s rozcuchanými vlasy a strašně zíval.
"Co zase chceš?" zeptal se otráveně a doslova visel na dveřích.
"Přestaňte Jeremyho tahat do vašich problémů. Není to jeho věc. Měli jste štěstí, že se mu do teď nic nestalo. Ale jestli se to kvůli vám změní, udělám vám ze života peklo!" slíbila jsem naštvaně. Narovnal se a dělalo mu strašně dobře, že je vyšší než já.
"Ten tvůj malý Indiana se do toho zapletl sám, tak tady přestaň prskat po mně. Začínám tě mít plné zuby a to tě znám teprve pár dní. Neměla ses toulat po světě, ale hlídat si ho, možná by tak nezvlčel," řekl tvrdě. Vařil se ve mně vztek a nevěřícně jsem na něj zírala. Nevěděl nic o tom, proč jsem byla pryč. Vymrštila jsem ruku k jeho tváři, až to mlasklo.
"Nepleť se do mých věcí. A nech moji rodinu na pokoji!" procedila jsem skrz zuby. Natiskl se na mě a s varovným pohledem mi zíral do očí.
"Nepokoušej svůj osud, Gilbertová. Ten prsten by ti nemusel pomoct!" sykl a potom mi přímo před nosem přibouchl dveře.
Parchant!
Idiot!
Prevít!
Nafoukanec!
"Parchant!" ulevila jsem si nahlas.
"Já tě slyšel," ozvalo se z domu. Odfrkla jsem si a nastoupila k Jerovi do auta. Tohle nebyl zrovna skvělý večer. A ke všemu bylo hodně po půlnoci. Jestli se nevyspím, budu protivná. Hodně protivná!

Spala jsem asi čtyři hodiny. A moji protivnost ozkoušela Elena. Když jsem přišla do kuchyně a ona se se znechuceným výrazem zvedla, aby se mnou nemusela trávit ani chvilku, neudržela jsem se.
"Jestli se ti nelíbí, že se mnou musíš sdílet dům, budiž. Ale musíš se s tím smířit. Mám na něj stejný nárok jako ty," křikla jsem po ní. Naštvaně se otočila a nasadila svůj poučný výraz.
"Nemáš! Nemáš na něho nárok. Zatímco my s Jerem jsme zůstali doma, ty ses toulala po světě. Nepřišla jsi ani na jejich pohřeb. A nesnaž se mi znovu namluvit, že jsi nemohla!" Nekřičela. Ona nikdy nemusela křičet. Ten povýšený a naštvaný tón perfektně vyzněl i v normální hlasitosti.
"Nevíš o tom vůbec nic, Eleno! Jsi ještě dítě. Myslíš si, že víš o životě všechno? Tak já ti něco řeknu, nevíš! Nevíš o něm vůbec nic. Stejně jako nevíš nic o tom, co mě donutilo odejít. Chápu, že jsi musela rychle dospět, co zemřeli, ale to já musela taky. Tys tady alespoň měla někoho, kdo tě v tu dobu dokázal podržet. Já jsem neměla nikoho. Tak si tady nehraj na mučednici," zakřičela jsem a při odchodu jsem nezapomněla pořádně třísknout dveřmi.
V Grillu bylo celkem prázdno. Dopoledne. Odpoledne se začal zaplňovat. Není divu, když byl pátek a tohle byla jediná slušná restaurace ve městě. S Mattem jsme se nezastavili a k večeru jsme toho měli už plné zuby. Nechápala jsem, jak to Matt může se školou stíhat, ale potřeboval tu práci. Takže prakticky neměl na výběr.
"No páni," ozval se nade mnou dívčí hlas a když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem Caroline. "Máma říkala, že ses vrátila, ale když jsem tě nikde nepotkala, myslela jsem, že si dělala srandu."
"Ahoj, Care," řekla jsem s úsměvem a přes bar ji objala. "Dlouho jsme se neviděly," podotkla jsem. Zvláštní, vždyť jsem byla pryč jenom tři roky…
"No, kdo za to asi může?" zeptala se se smíchem. "Ne, promiň. Ráda tě vidím. Jak se pořád máš?"
"Až na to, že nejsem vyspaná, Elena by mě nejraději zase poslala pryč a je tady pár lidí, kteří mi lezou na nervy, celkem fajn," řekla jsem ironicky. "Co ty?"
"V rámci mezí to jde," odpověděla, ale její úsměv nevypadal úplně upřímně. Potom otočila hlavu a někam se smutně podívala. Nevěděla jsem, jestli náš pohled spočinul na tom samém cíli, ale tušila jsem, že to bude ten problém.
"Kluci?" zeptala jsem se. Vrátila pohled ke mně a pokrčila rameny.
"Spíše jeden. Nějak nám to teď neklape," povzdechla si, aby sekundu na to ožila. "Co kdyby ses někdy stavila? Udělaly bychom si dámskou jízdu. Lakovaly bychom si nehty, drbaly o klucích, zkoušely oblečení…"
Kdysi jsme s Caroline byly hodně dobré kamarádky. Obě jsme patřily mezi ty, které hrozně dbají na svůj vzhled. Drbaly jsme kluky, slavné hvězdy, projížděly jsme módní časopisy a všelijak jsme se fintily. Ale to bylo kdysi.
"Tohle už mě nějak nebere," řekla jsem omluvně. Zasmála se.
"Jo, taky jsem z toho už vyrostla. Ale stavit by ses mohla. Alespoň bychom pokecaly," navrhla. Potom otočila hlavu ke dveřím a zatímco já jsem zaklela, ona se zvedla, že musí jít, ale že se určitě ještě staví. Čekala tady na ně. Na Salvatory a Elenu.
Připadalo mi, že usínám ve stoje, takže když se Caroline na chvilku vrátila, pomohlo mi to se probrat. Akorát mě vyrušovali zákazníci, kteří pořád chtěli nějaké pití. Zrovna jsem umývala sklenici, když se mi za zády ozval mužský hlas.
"Nathalie Gilbertová," řekl posměšně. A já upustila sklenici. Ten hlas jsem moc dobře znala. A nevěstil nic dobrého. Otočila jsem se k němu a zamračila se. Zíralo na mě plno lidí, ale většina z nich se zase vrátila ke svému, když viděla, že se nic moc neděje. Jenže ono se dělo. I když o tom nevěděli.
"Co tady děláš?" zeptala jsem se příkře.
"Přišel jsem tě pozdravit," usmál se a poručil si gin. Nenalila jsem mu ho.
"Máš být dávno mrtvý. Isobel-"
"Isobel je stará mrcha," přerušil mě. "Víš, dalo mi práci tě znovu najít. Ale stálo to za to. Moc ses nezměnila." Snažila jsem se pravidelně dýchat, ale nějak mi to najednou nešlo. A potom mi došla jedna věc.
"To včera," uchechtla jsem se hystericky, "to jsi byl ty? To ty jsi mě napadl?" zašeptala jsem, aby nás nikdo neslyšel.
"Jak říkám, chtěl jsem tě pozdravit," ušklíbl se.
"Pozdravit? Tak, že mě zabiješ?" podivila jsem se. "Mám chuť ti zabodnout kolík do srdce, když to tehdy Isobel neudělala."
"Ale, Nathie, ještě dřív, než bych dopadl na zem, bys byla mrtvá i ty," řekl takovým tónem, jako by něco vysvětloval malému dítěti. Ale moc dobře jsem věděla, co tím myslel. On nikdy neriskoval svůj život. Nikdy nejezdil sám.
"Neříkej mi Nathie!" zasyčela jsem skrz zuby. "Nenechám tě, abys tohle město vyvraždil. Ať mě to klidně stojí život."
Zasmál se. Moc hlasitě, až se na něho pár lidí otočilo.
"Ještě poměrně nedávno jsi mi nosila snídaně do postele."
"Lidé se mění," ušklíbla jsem se. Vzepřel se na rukou a naklonil se přes bar ke mně. Kdybych o krok neustoupila, málem by mě políbil.
"Ještě se uvidíme, Nathie," zašeptal.
"O tom nepochybuju," probodla jsem ho očima a sledovala jeho vzdalující se záda. Ve stejnou chvíli, co za ním klaply dveře, se v mém zorném poli objevili Salvatorové.
"Tak to konečně vybal," řekl naštvaně Damon.
"Nemám co. Dejte mi pokoj," sykla jsem a sehla se k tašce, kterou jsem měla pod barem. Dřevěný kolík byl uvnitř. Lahvička se sporýšem taky. Byla jsem vybavená. A věděla jsem, že na mě bude čekat. "Matte, můžeš to tady vzít za mě? Potřebuju si něco vyřídit."
"Jo, jasně," přitakal zmateně. Odhodila jsem zástěru, popadla tašku a chtěla jsem odejít. Salvator mi zastoupil cestu. Chtěla jsem ho obejít, ale zase se postavil přede mě.
"Pusť mě," zavrčela jsem naštvaně.
"To byl ten upír, který nám vraždí město?"
"Jo. Kdybys ho včera nenechal pláchnout, nemusel tady být," prskla jsem po něm.
"Příště tě tam nechám ležet, zabiju ho a půjdu na panáka," ušklíbl se ironicky.
"Fajn. Díky. Prokážeš mi službu." Naštvaně jsme na sebe zírali, dokud nás nepřerušil Stefan.
"Víš, kde ho najdeme?"
"Nechte ho být. Vyřídím si to s ním sama," řekla jsem odhodlaně, ale tentokrát mi zastoupila cestu Elena. Protočila jsem oči a obrátila se k nim zpátky. "Není tady sám a je mu více než dvě stě let. Takže je silnější než vy dva. Nestačíte na něho."
"Jsme tři," namítl Stefan. Zamračila jsem se a chtěla jsem se zeptat, kdo je ten třetí, ale když se za nimi objevila Caroline s provinilým výrazem, překvapeně jsem vydechla.
"Do hajzlu, Care," zaúpěla jsem. "Až vyřídím Scotta, chci vědět, kdo všechno o vás ví a kdo všechno k vám patří," řekla jsem naštvaně, obešla jsem Elenu a vyšla jsem ven. Ještě jsem za sebou slyšela vyděšenou Care, že mě přece nemůžou nechat jít, potom už jsem se ztratila z doslechu.
"Scotte!" křikla jsem do ticha. Věděla jsem, že tady někde bude. Jenže potom mi někdo přikryl pusu, chytil mě kolem hrudi, tak, že mi uvěznil ruce, a narval mě do auta a zamkl.
Zatracený Salvatore! Jednou mu ten debilní úsměv spravím.
Nesnáším auta, která se zevnitř nedají odemknout!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 5. září 2011 v 19:10 | Reagovat

Pěkný, opět jsi nezklamala. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II