Vyfič 6.

6. září 2011 v 20:56 | Damonika |  Kapitolky

Autor: Ree
Jazyk: CZ

Uf, skóre... 1:2 pro Damona za zabouchnutí dveří... 1:3 za zamknutí v autě... Chudák Nath. Tohle si přece nemůže nechat líbit.
Chtěli jste odpovědi? Tak jich tady pár máte. Ale nemůžu za to, že se vynořily nové otázky ;)


Vyfič 6.kapitola

Chvíli jsem tam naštvaně seděla, dokud mi neseply i ty unavené mozkové buňky. Přesunula jsem se na přední sedadlo a stáhla jsem okýnko. Bylo docela úzké. Ale měla jsem šanci se jím protáhnout. Chytla jsem se za střechu v místě, kde se oddělovala od rámu dveří, a sedla jsem si na okno. Patami jsem se postavila na rukojeť dveří a postavila se. Pravou nohu jsem přesunula na rám okna, rychle vyndala i tu levou a seskočila jsem dolů. Spokojeně jsem se usmála, ale když jsem se otočila, úsměv mi zmizel.
"Promiň, nenapadlo mě, že tě zamkne do auta," řekl pobaveně Stefan a snažil se neculit.
"Kde je?" zavrčela jsem naštvaně.
"Nathalie, chápu, že jsi na něho naštvaná, ale-"
"To je dobře, že to chápeš, tak mi řekni, kde je!" přerušila jsem ho naštvaně.
"Nemohla bys teď jet k nám? Myslím, že všichni máme nějaké otázky, na které chceme znát odpovědi," snažil se mě přesvědčit. Měl pravdu, měla jsem plno otázek. Ale v téhle chvíli se můj mozek zaobíral hlavně tím, že toho parchanta zabiju. "Damon už tam bude," dodal po chvíli.
"Fajn," vyhrkla jsem. Moc dobře věděl, jak na mě.
"Můžu mít jednu prosbu?" zeptal se po cestě. S nadzvednutým obočím jsem se na něj otočila. "Zkus Damona neprovokovat. Nemuselo by to pro tebe dopadnout dobře."
"Nebojím se ho," sykla jsem.
"To je vidět," konstatoval. "Přesto to zkus. Prosím." Povzdechla jsem si.
"Dobře," přitakala jsem nakonec. "Ale neznamená to, že když do mě bude rýt, neoplatím mu to," upozornila jsem ho.
"S tím počítám," řekl a zastavil před domem. Poslední dobou jsem tady byla častěji, než se mi líbilo. Ale dneska dobrovolně.
Pitomec už byl tady. Seděl v křesle a popíjel další skleničku alkoholu. Měla jsem chuť se po něm vrhnout, ale něco jsem Stefanovi slíbila. A já své sliby dodržuju.
"Když jsem říkal, abys ji dostal do bezpečí, nenapadlo mě, že ji zamkneš v autě," prohodil Stefan, ale vůbec to neznělo vyčítavě.
"Byl tam od ní největší klid," pokrčil rameny. Áááááá, tak hrozně mě štval. "Jak jsi ji sem dostal?"
"Kupodivu se nechala přemluvit, když zjistila, že budeš tady," odpověděl svému bratrovi. Se samolibým úsměvem se na mě otočil a prohodil:
"Chyběl jsem ti?"
"Nemůžu bez tebe žít," pronesla jsem dychtivě a znechuceně jsem protočila oči.
"Dobře, co kdybyste do sebe přestali rýt, abychom se konečně něco dozvěděli?" navrhl Stefan.
"Škoda, právě mě to začínalo bavit," prohodil ten pitomec. A já se zklamáním zjistila, že na něho prostě nemám ani já.
Zmohla jsem se jenom na zamračené přikývnutí.
"Skvěle," sprásknul ruce Stefan a posadil se na pohovku. Sešla jsem ty dva schody a posadila se do křesla naproti nich. "Myslím, že odpověď na to, odkud víš o upírech, už známe."
"Myslíš?" ušklíbla jsem se.
"Fajn, tak jak o nich víš?" zeptal se rezignovaně.
"Víte, vážně nemám chuť vám vyprávět o něčem, do čeho vám nic není," ušklíbla jsem se.
"Dobře, tak jinak. Uděláme dohodu," zkusil to znovu. "Odpovíš nám na všechno, co budeme chtít vědět, a my ti to vrátíme," navrhl.
"Jakou budu mít jistotu, že potom zodpovíte moje otázky?" zajímala jsem se. Nevěřila jsem jim. Prostě ne.
"Můžeš se ptát první."
"Jakou máme jistotu, že potom zodpoví ona naše otázky?" zamračil se ten pitomec.
"Její slovo."
"A to nám stačí?" odfrkl si.
"Jo." Musela jsem se začít smát. Vidět ten naštvaný výraz Salvatora byl prostě k nezaplacení.
"Radím ti, Gilbertová, abys nám potom na všechno odpověděla," vyhrožoval mi. Ale nebála jsem se ho. Zrovna jeho ne.
"Dobře, chci vědět, proč jste o sobě řekli Eleně a Jeremymu. A kdo další o vás ještě ví," začala jsem. Slova se ujal Stefan, za což jsem byla ráda, protože jsem si nebyla jistá, že bych dodržela své první slovo o neprovokování jeho bratra.
"Elena se to dozvěděla sama. Viděla mě na jednom videu. Starém asi padesát let. Jeremy si to zase přečetl v jejím deníku. Kromě nich to ví ještě Alaric Saltzman, Bonnie Benettová a Tyler Lockwood. A Rada."
"Odkud se to dozvěděli oni?"
"Rickova bývalá žena byla parapsycholog. Možná ji budeš znát, jmenuje se Isobel," odpověděl Pitomec. Ale dokázal tak upoutat mou pozornost.
"Vy znáte Isobel?"
"A ty?" ušklíbl se.
"Když jsem byla v Ohiu, narazila jsem na ni. Respektive jsem na ni dostala tip." Nechtěla jsem jim toho říkat víc, než na co by se zeptali. Zajímalo mě, odkud znají Isobel, ale všechno popořádku. "Dobře, a Bonnie s Tylerem?"
"Elena to Bonnie řekla. A ona sama má svoje tajemství," ujal se slova zase Stefan, ale jeho bratr ho stejně musel přerušit.
"Jo, moc se kamarádila s Harry Potterem." Protočila jsem oči a mluvila už raději přímo na Stefana.
"A co Tyler?"
"Tyler je vlkodlak, řekli mu to jeho lidi. Teď se snažíme se navzájem vyhýbat. Teda hlavně my se snažíme."
"Dobře, asi poslední otázka. Kolik vás tady je? Všech těch upírů, vlkodlaků a bůhví čeho všeho."
"Upíři jenom my tři a Caroline, čarodejnice Bonnie a kromě Tylera je tady ještě pár vlkodlaků, ale přesný počet nevíme."
"Všechno?" ujišťovala jsem se.
"A Elijah, jeden z původních upírů, a jeho dva malí Potterové," odpověděl Damon. Nasucho jsem polkla a vyděšeně vykulila oči.
Do hajzlu!
"Elijah je tady?" zeptala jsem se a najednou jsem měla sucho v puse.
"Začíná mě děsit, kolik toho o nás víš."
"Věř mi, studovala jsem hodně podrobně," ujistila jsem ho.
"A to nás dostává k naši části kvizu… Odkud-o nás-víš?" odsekával jednotlivě a mračil se na mě.
"Ale chci, aby se nic z toho, co řeknu, nedozvěděla Elena," upozornila jsem je.
"Přísahám na svou mrtvou babičku," zvedl pravou ruku Damon a nevinně se usmál. Probodla jsem ho očima, ale snažila jsem se držet jazyk za zuby. "Tak dělej."
Povzdechla jsem si a dala se do vypravování.
"Bylo mi devatenáct a zbývaly mi poslední dva měsíce školy, když si mě táta zavolal k sobě. Chvíli se mě vyptával, jestli na tyhle věci věřím, a nakonec řekl, že upíři jsou skuteční. Nejdříve jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu. Trvalo mu dlouho, než mě přesvědčil."
"Proč ti to říkal? Myslel jsem, že vás od toho chtěl uchránit," zamračil se Damon a konečně mu z hlasu zmizel ten povýšený tón.
"Měl k tomu svoje důvody. Tohle tajemství se v naší rodině dědilo z generace na generaci. Byla jsem nejstarší, bylo na mně, abych ho znala." Lhala jsem. Docela dost jsem lhala. A doufala jsem, že mě neodhalí.
"Proč jsi potom utekla? Proč na tak dlouhou dobu?" Zvedla jsem se a začala jsem přecházet po místnosti.
"Měla jsem za úkol najít jednu věc, kterou táta potřeboval. Byla to skoro sebevražedná mise. O upírech jsem v té době věděla jenom základní věci. Do domu musí být pozvaní, slunce je spálí, sporýš je pro ně toxický a dokážou člověka ovlivnit. Tehdy ani jeden z nás netušil, že se někteří dokázali spolčit s čarodějkami. Scotta jsem poznala v Maine. Byly to asi tři měsíce od mého odjezdu. Tehdy jsem si teprve zvykala na to všechno okolo. Ještě pořád jsem čekala na svého prince. A zdálo se, že on by se jím mohl stát. Byl krásný, milý, hodný, bral mě na obědy, večeře… Choval se jako pravý gentleman. Byli jsme spolu rok a půl." Přešla jsem k oknu a zadívala jsem se do té tmy. Připadala jsem si jako v americkém seriálu, ale kupodivu to mělo vážně uklidňující účinek. "Sháněla jsem informace, učila se všechno o upírech. Potom jsem dostala tip na Isobel. Musela jsem se stěhovat do Ohia, ale nechtěla jsem přerušit vztah se Scottem. Nakonec slíbil, že pojede se mnou. Už tehdy mi to mělo být divné, ale byla jsem moc zamilovaná. S Isobel jsme se skamarádily. Teprve od ní jsem zjistila, všechny ostatní informace. Začala jsem být obezřetnější. Se Scottem nám to přestávalo klapat, tak to vyřešil žádostí o ruku. Měl to naplánované. Slíbil, že se můžeme vzít tady. U mě doma. Jenže já mu vždycky tvrdila, že jsem z New Yorku. Tvrdila jsem mu, že jsem sirotek, že nemám rodinu. A on plánoval, že mi Elena může jít za družičku," uchechtla jsem se. "Vyděsilo mě, jak o tom všem ví. Pohádali jsme se a nakonec jsem zjistila, že od začátku věděl, kdo jsem. Šel po mně. Kvůli Eleně. Myslel si, že přese mě se k ní dostane lépe. Když jsem se ptala, co po ní chce, řekl, že on nic, ale její rodiče by to zajímalo. A že teď už mu jsem jenom na obtíž. Chtěla jsem utéct, ale nedovolil mi to. Byl u mě tak rychle, že jsem se vyděsila. Tehdy mi došlo, že ten prsten, který prý patřil jeho předkům, je ten, který upíry chrání před sluncem. Polila jsem ho sporýšem a utekla jsem za Isobel. Byla jediná, která mi dokázala v tomhle pomoct. Dala mi nějaké peníze a její telefonní číslo. Chtěla, abych okamžitě odjela domů, a zavolala jí, až tam budu. Prý ho zabije. Domů jsem nemohla, tak jsem na nějakou dobu odjela do Californie. Když jsem Isobel volala, jestli je v pořádku, ujistila mě, že je Scott mrtvý a už mě nebude otravovat. Nechápu, proč mi lhala," dořekla jsem nechápavě.
"Protože Isobel je stará mrcha," použil Scottovu větu Damon. "To pro ni makal."
"Cože?" zeptala jsem se nechápavě.
"Isobel je Elenina matka," vysvětlil Stefan.
"Do hajzlu!" zaklela jsem a raději jsem se posadila. "Jsem pitomá. Mělo mi to dojít." Sklonila jsem hlavu a v duchu si nadávala. Myslela jsem si, že o tomhle světě vím hodně, že o Elenině životě, o jejím osudu, o mém osudu vím všechno. Ale unikalo mi hodně věcí.
"Je pozdě. Odvezu tě domů," navrhl Stefan. "Ale ještě máme plno otázek, takže by bylo dobré, kdybychom zítra pokračovali."
"Fajn," odpověděla jsem unaveně a vstala jsem. Už jsem stála na chodbě, když se Damon vyklonil z křesla a zastavil mě.
"Mám poslední otázku," řekl vážně.
"Jakou?" Na tváři se mu rozlil úsměv a zeptal se:
"Přitahuju tě?"
"Ne, ale tvoje čelist přitahuje mou pěst," ušklíbla jsem se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 7. září 2011 v 17:17 | Reagovat

Opět vydařeně napsané. :-) A ta poslední věta... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II