Vyfič 9.

9. září 2011 v 8:26 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Hm, skóre... Má to ještě cenu, když se ji pořád snaží zachraňovat? Tak... 3:3? Za Nathaliiny pohotové reakce, což? :)


Vyfič 9. kapitola

Nesnášela jsem, když mělo moje podvědomí pravdu. Takže když jsem seděla v autě se Salvatorem, rozhodně jsem nebyla nadšená. Zvlášť ne s jeho poznámkami.
Dům Caroline se mi najednou zdál jako ohromná záchrana. Otevřela nám skoro vzápětí. A když nás dva viděla vedle sebe, překvapeně vydechla.
"Chci s tebou mluvit," vyhrkla jsem a nacpala se dovnitř. "A pokud ještě nebyl pozvaný, ani to nemusíš měnit," upozornila jsem ji. Salvatore se na mě škodolibě usmál a překročil práh. Povzdechla jsem si a zklamaně se otočila zpátky na Caroline.
"Tak co je?"
"Jsi tady sama?" ujišťovala jsem se.
"Jo. Máma je v práci. Jak jinak."
"Pořád maká od rána do večera?" zeptala jsem se soucitně a sedla si vedle ní na pohovku.
"Jo. Ale už si začínám zvykat. Jenom-"
"Hej!" přerušil nás Salvatore. "Jsme tady kvůli něčemu jinému!"
"Fakt? Nebýt tebe, tak to nevím," prskla jsem po něm. Ne, být s ním delší dobu v jedné místnosti bude na ránu. A že bych mu ji s radostí dala.
"Tak co je?" zeptala se Caroline.
"Potřebujeme tvoji pomoc," začala jsem opatrně. "Dokážu oslabit Klause bez toho, aby se Eleně něco stalo. Ale mimo jiné k tomu potřebuju vlkodlaka."
"A co s tím mám já společného?" zeptala se obezřetně.
"Musíš se mnou - s námi," opravila jsem se po Salvatorově decentním odkašlání a mém hlubokém nádechu, "zkusit přemluvit Tylera, aby nám pomohl."
"Ne," odpověděla okamžitě a na zdůraznění svých slov vrtěla hlavou.
"Caroline, je to naše jediná šance. Vlkodlaci skoro vymřeli. A Tyler je jediný, který by s námi mohl být ochotný spolupracovat."
"Nathalie, víš, co mi udělal? Zařekla jsem se, že s ním už nepromluvím ani slovo," odsekávala naštvaně.
"Care, vždycky jsi dokázala odpouštět. Tyler byl prostě zmatený. Bylo to pro něho všechno nové. A potom zjistil, že jste mu zabili strejdu. Prostě nevěděl, komu má věřit," snažila jsem se ji přesvědčit.
"Já jsem mu pomohla, když to nejvíce potřeboval. Kde byla ta jeho smečka?!" zeptala se naštvaně. "Mučili mě, Nath. A když mě chtěli zabít, jenom tam tak stál a pozoroval to. Tohle se nedá odpustit."
"Nechci, abys mu odpouštěla," ujistila jsem ji. "Ale zkus mu ukázat, jaký máš charakter. Že i když ti takhle ublížil, dokážeš s ním mluvit, aniž bys ho zabila." Mlčela, byla nahlodaná. Potřebovala přesvědčit úplně. "Elena je i tvoje kamarádka. Copak chceš, aby zemřela?" domlouvala jsem jí.
"Ne," řekla rezignovaně.
"Takže?" zkusila jsem to.
"Fajn," povzdechla si. "Pomůžu ti. Ale víc po mně nechtěj."
"Nechci," usmála jsem se a objala ji.
Tentokrát ta cesta byla o něco málo únosnější.
Carol Lockwoodovou jsme míjeli u vjezdu na jejich pozemek. Zastavila na naší úrovni a stáhla okýnko.
"Ahoj, Damone, stalo se něco?" zeptala se a sundala si z očí sluneční brýle.
"Ne, Carol, všechno v pořádku," uklidnil ji. "Jenom si chceme promluvit s tvým synem. Je doma?"
"Jo, myslím, že se učí. Zazvoňte na něho," usmála se a brýle si zase nasadila. Salvatore poděkoval a rozjel se k domu.
Před dveřmi jsem musela Caroline držet, protože chtěla utéct.
"Nedovedu s ním normálně mluvit," řekla zoufale.
"Proboha, proč?" zeptala jsem se už nervózně.
"Nejdřív mě políbí a potom mě nechá mučit," vyhrkla frustrovaně. Zaraženě jsem na ni zírala a musela párkrát zamrkat. A když se otevřely dveře, překvapený pohled jsem obrátila na Tylera.
"Caroline," vydechl překvapeně. Ajej!
"No, to bude ještě zajímavé," ušklíbl se Salvatore.
"Jsem tady jenom kvůli Nathalie!" vyhrkla rychle. "Chce s tebou mluvit."
"Fajn," řekl zaraženě a odstoupil ode dveří.
"Dostane se dovnitř kromě mě ještě někdo?" zeptala jsem se. "Teda, dostane se tady Caroline?" upřesnila jsem.
"Proč mám ten pocit, že mě tady nechceš?" zeptal se dotčeně Salvatore.
"Och, to nevím. Snad jsem tě tím neranila," zahrála jsem vystrašeně.
"To je dobrý, začínám si zvykat," ujistil mě a překročil práh. A hned po něm Caroline. No, na to, že jsou Lockwoodovi v Radě, vědí, koho si pozvat do domu.
Dovedl nás do obýváku a postavil se co nejdál od nás. Sedla jsem si vedle Caroline a Salvatore zůstal stát.
"Co chcete?" zeptal se příkře.
"Pomoc."
"Mám pomáhat upírům? Upírům, kteří zabili Masona? Zapomeňte!"
"Sedni si a mlč!" zavrčel Salvatore.
"Stefan slíbil, že budeš hodný!" připomněla jsem mu.
"Jo, no, Stefan… Léčil se z akutního lhaní. Zřejmě ještě není úplně v pořádku," ušklíbl se nevinně. Protočila jsem oči a tiskla jsem zuby k sobě, abych ho nezabila přímo tady.
"A co takhle pomáhat kamarádům?" zeptala jsem se. Chvíli mlčel a potom se posadil vedle nás. Vedle Caroline. Ta se okamžitě zvedla a postavila se vedle Salvatora. Tyler si povzdechnul a sklopil hlavu.
"O co jde?"
"Znáš prokletí Slunce a Měsíce?" zeptala jsem se. Přikývl. "Nechceme, aby bylo zlomena. Ale potřebujeme k tomu tebe."
"Proč?" zeptal se obezřetně.
"Potřebuju krev upíra, vlkodlaka, čarodějky a člověka, abych ho dokázala oslabit. Aby ho někdo jiný mohl zabít."
"Kolik krve?" zamračil se.
"Stačí, když se řízneš do ruky, nemusíš vykrvácet. Potřebuju pár čerstvých kapek každé z nadpřirozených bytostí, aby to fungovalo."
"Co když to nechci udělat?"
"Tady není žádná jiná možnost. Prostě to uděláš," upozornil ho Salvatore. Hodila jsem po něm jeden hodně ošklivý pohled a vstala jsem.
"Můžeš být na chvíli ta hodná?" zeptala jsem se Care a aniž by odpověděla, popadla jsem Salvatora za límeček košile a odvedla ho na chodbu.
"O co ti jde? Chceš, ať do toho nejde?" prskla jsem po něm.
"Musí vědět, že nemá na výběr," odpověděl, jako by se nic nedělo.
"O to právě jde, pitomče! On má. Má na výběr."
"Jestli mu dáš na výběr, je jasné, že do toho nepůjde," sykl.
"Tak najdeme někoho jiného," zamračila jsem se.
"Jsi naivní, nikdo jiný do toho nepůjde." Vztekle jsem ho pustila a šla zpátky.
"Je to na tobě, ale jsem si jistá, že ani ty nechceš, aby tu kletbu zrušil zrovna upír," řekla jsem tvrdě. Vyndala jsem z tašky tužku a papír a napsala mu svoje telefonní číslo. "Až se rozhodneš, můžeš mi zavolat. Nebo za mnou přijít do Grillu." Nechala jsem mu ho na stole, vzala jsem si věci z pohovky a zastavila se až ve dveřích. "Tak jdete?" zeptala jsem se těch dvou.
Když za námi Tyler zavíral dveře, všimla jsem si, že rovnou sahal pro mobil. Zastavila jsem se před Salvatorem a prudce se na něj otočila.
"Jestli nám to kvůli tobě nevyjde, tak si to s tebou vyřídím!" varovala jsem ho.
"Mám se tě bát?" zeptal se překvapeně. "Zatím jsem tě z každého průseru zachraňoval."
"Nevíš o mně vůbec nic. Ani o tom, čeho jsem schopná, takže se tady nenaparuj, nebo ti ten kolík do srdce vážně vrazím," sykla jsem a došla jsem až k autu.
Nezapomněla jsem pořádně třísknout dveřmi.
Nechala jsem se odvézt do baru. Měla jsem k tomu hned tři důvody - zaprvé, bylo to blíže. Jet se Salvatorem až k nám bylo hazardování s jeho životem. Zadruhé, potřebovala jsem panáka. Několik. A zatřetí, musela jsem do práce.
Chňapla jsem po zástěře tak prudce, až Matt překvapeně zvedl obočí.
"Co se děje?" zeptal se a umýval barový pult.
"Jestli tady někdo v blízké době zemře, nebo se alespoň ošklivě zraní, bude to Salvatore!" prskla jsem vztekle a umývala jsem skleničky.
"Mám ten dojem, že nemluvíš o Stefanovi," uchechtl se. Když jsem po něm hodila rozzuřený pohled, v obranném gestu zvedl ruce a raději odešel. Postavila jsem skleničku na stůl a nalila si pořádného panáka. Kopla jsem ho do sebe a nalila si znovu.
"Dám si to, co ty," ozvalo se od baru. Zvedla jsem pohled a nadzvedla obočí.
"My se známe?" zeptala jsem se. Možná až příliš hnusně. Usmála se a pootočila hlavu k jednomu ze stolů. K tomu, u kterého seděl Tyler.
Opřela jsem se předloktími o stůl a sladce se usmála.
"Budu hádat. Jules." Vrátila mi úsměv ještě sladší.
"Hm, Nathalie." Zvedla jsem se a nalila jí toho panáka.
"Co chceš?"
"Myslím, že bych se měla ptát spíše já. Co jste chtěli po Tylerovi?" zeptala se a teď už mile vůbec nepůsobila.
"Myslím, že jsme mu to vysvětlili dostatečně," odsekla jsem jí.
"Vážně? Až na to, že jste mu lhali." Prudce jsem položila sklenici na stůl a zamračeně jsem se na ni podívala.
"V čem?"
"Vím moc dobře, jak probíhá kouzlo na prolomení kletby. A je mi jasné, že ji chcete prolomit. Vážně si myslíte, že jsme tak hloupí a uvěříme vám to?!" zeptala se překvapeně. "Tyler vám v žádném případě nepomůže."
"Aby byla kletba zlomena, musí obětovat mou sestru. Vážně si myslíš, že bych to dovolila?" zeptala jsem se jí překvapeně.
"Slyšela jsem, že nejste zrovna nejlepší kamarádky."
"Ale je to moje sestra. Nikdy bych nedovolila, aby se jí něco stalo," procedila jsem skrz zuby.
"Víš, jak jsem se stala vlkodlakem?" zeptala se mě, ale nečekala odpověď. "Nesnášela jsem se se svým otcem. Chlastal a mámu podváděl na každém rohu. Jednou večer, když zase přišel ožralý jako prase, jsem ho shodila ze schodů. A nelitovala jsem toho. Takže nevěřím ani tomu, že bys ji pro své kamarádíčky neobětovala."
"Víš, Jules, já nejsem ty. Neublížila bych vlastní rodině. Nikdy," vmetla jsem jí do obličeje. "Nekamarádím se s upíry. Nekamarádím se s vlkodlaky. Mám všech těchhle potvor plné zuby. Jenom chci bezpečí pro svou sestru. To je všechno."
Naklonila se až ke mně a dívala se mi do očí. Bylo vidět, že mi nevěří.
"Víš, ženské jako ty znám. Navrch neviňátko, vevnitř mrcha. Nevěřím ti tyhle tvoje povídačky. A už toho máme po krk! Buď nám do zítra přivedeš Elenu a Měsíční kámen, nebo si přijdeme pro tebe," vyhrožovala mi.
"Tak přijďte," zašeptala jsem. "Protože já vám Elenu nenaservíruju. Ať se snažíte sebevíc."
"Hm, snažíš se být odvážná?" zeptala se zvědavě.
"Nesnažím se o nic. Jen ti říkám, jak to je. Měsíční kámen nemám a Elenu vám nevydám. Smiř se s tím."
"Řekla sis o to sama," řekla vztekle a společně s Tylerem odešla.
Proboha, to je dneska den!
Čekala jsem na konec práce. Hypnotizovala jsem ty hodiny, abych konečně mohla jít domů. Chtěla jsem ležet v posteli a číst si. Nebo se dívat na televizi. Nebo prostě jenom ležet. Byla jsem fakt frustrovaná. A na ránu.
Takže když už v Grillu nikdo nebyl, Matt mě vyhnal domů, že už to tam uklidí a zamkne. Byla jsem ráda a i když jsem před sebou měla kratší procházku, těšila jsem se. Popadla jsem tašku a bundu a teprve až jsem ji oblékla, došlo mi, že není moje.
Paráda, mohl být dnešní den ještě lepší?! Ne, dneska už mě fakt nemohlo nic rozházet.
Ale když jsem zašla za roh, někdo mi zakryl pusu a strhl mě k sobě. Ta dlaň byla rozhodně mužská.
Před sebou jsem viděla usmívající se Jules a věděla, že jestli se z toho nedostanu, bude zle. Kousla jsem ho do ruky, dupla mu na nohu a chtěla utéct, ale potom jsem ucítila tupou ránu a to bylo to poslední, o čem jsem věděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Delena Delena | Web | 9. září 2011 v 19:16 | Reagovat

Chudák Nathelie, každou chvíli jí někdo přepadává. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II