Vyfič 32.

2. října 2011 v 9:15 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah: Po třech letech se do městečka Mystic Falls vrací Elenina příbuzná, které nemůže zapomenout, že se za celou tu dobu neozvala. Nathalie je její pravý opak. Je to živel, je cílevědomá a cholerická, má ráda svůj život a... ví toho více, než by si kdokoliv jiný myslel. Snaží se získat svůj ztracený život zpět, ale to, že se setkává s mýtickými tvory, jí touhu po normálním životě kazí. Krom toho, najde se někdo, kdo jí neuvěřitelně leze na nervy. Mystic Falls je pro oba malé, takže pokud se neusmíří, jeden bude muset vypadnout.

Rodina


Vyfič 32. kapitola

"Takže s námi nejedeš?"
"Počkej, popřemýšlím… Ne! Promiň, ale společnost rodinky čarodějnic mě fakt neláká. Rád bych dnešek přežil bez bolestí hlavy."
"Nejedeme za rodinkou čarodějnic, ale zjistit, kde ta rodinka čarodějnic bydlí," opravila jsem ho a přehodila si mobil do druhé ruky.
Slíbila jsem Bonnie, že jí pomůžu najít její rodinu, aby na to čarodějnictví nebyla sama. Takže teď jsme měly namířeno do Portsmouthu a nikomu se s námi nechtělo.
"Takže několik hodin pročítání knih o čarodějnicích v uzavřené místnosti, ve které bude v tenhle čas brzo horko a nedýchatelno. Hm, ne."
"Tak horko, až bych si musela sundat tričko?" dráždila jsem ho. Chvíli bylo ticho, než znovu promluvil.
"To si můžeš sundat, až přijedeš."
"Jasně," zasmála jsem se a nastoupila jsem do auta. "Ozvu se, až budeme doma."
"Nikde se po cestě nezabijte," zasmál se.
"Cesta trvá jenom dvě hodiny. Byl by to pech. A já umím řídit," řekla jsem dotčeně.
"Já vím, ale když na mě budeš celou dobu myslet…" nechal vyznít do ztracena. Egoista!
"Neboj se, budu mít lepší věci na práci. Třeba sledování cesty."
"Hlavně si tam nezapomeň ty svoje vtípky," radil mi.
"Neboj, to bych ti neudělala. Tak bezcitná nejsem," ujistila jsem ho. "Musím jít. Ozvu se." A sotva jsem zaklapla telefon, otevřely se dveře a Bonnie konečně nastoupila taky.
"Dávej na sebe pozor," usmál se na ni Jeremy.
"Mám s sebou čarodějku, nemusíš se o mě bát," odpověděla jsem mu sladce.
"Pokud tě bude chtít někdo unést, předhoď jim ségru. Tu raději vrátí zpátky, než aby ji měli u sebe," ušklíbl se.
"Ach bože, tak milující bratr. Vždyť já si ho ani nezasloužím," hlesla jsem omámeně.
"Vydržíš to s ní?" ptal se Bonnie bezradně.
"Můžeš jet s námi, jestli se ti něco nelíbí," nabídla jsem mu.
"Ne, díky, Bonnie je čarodějka, na to vydržet cestu s tebou má větší sílu než já." Naprosto dětsky jsem na něj vyplázla jazyk.
"Vydržím to, neboj se," zasmála se Bonnie a vlepila mu pusu. "Můžeme?"
"Dámy a pánové, připněte si pásy, tohle bude jízda," pronesla jsem hlasem, jaký se ozývá z rozhlasu v zábavních parcích, nařídila si zrcátko a vyjela na cestu. "Promiň, už se nebudu chovat jako malá," otočila jsem se na ni omluvně.
"To je dobrý, já se bavím," ujistila mě.
Cesta do Portsmouthu netrvala tak dlouho, jak jsem čekala. Zvlášť proto, že Bonnie byla první člověk, kterému nevadilo, že si zpívám. A dokonce si zpívala se mnou. Musela jsem přiznat, že jsme nebyly zase tak hrozné.
"S tebou budu cestovat častěji. Konečně někdo, kdo se nenaváží do mého zpěvu," pochválila jsem ji.
"Všichni ti jenom závidí," zasmála se.
"Můžeš tohle říct Jeremymu, prosím tě? Byla bych ti nesmírně vděčná."
"Bez problémů," ujistila mě a vystoupila z auta.
Stály jsme na okraji městečka přímo před místní knihovnou. Vypadalo to tady úplně stejně jako kdysi. Připadalo mi, jako by i ti lidé stáli pořád na stejném místě.
"Připravena čelit pravdě?" zeptala jsem se dramaticky. Zhluboka se nadechla a přikývla.
Vysoké dveře knihovny se daly otevírat pořád stejně špatně. A vůně knihovny byla pořád stejně krásná.
"Jestli je tohle Nathalie Gilbertová, tak půjdu v pátek na večeři ke své matce," ozval se někde z přítmí mužský hlas.
"No… Tak to bych být tebou žehlila oblek, jinak tě máma moc nepochválí," zasmála jsem se.
"To je fakt ona!" ozvalo se překvapeně a z pravého rohu vylezl asi o hlavu menší kluk. "Co tě sem přivádí, krásko?"
"Chci tady kamarádce najít její rodinu," kývla jsem k Bonnie. Začal jí věnovat pozornost a sjel ji pohledem.
"Hm…" zamyslel se. "Krásná černoška, tvoje kamarádka a hledáš její rodinu… Benettová?"
"Bingo. Takže potřebuju tvoje oblíbené knihy a pár hodin klidu," usmála jsem se na něj.
"Zlatíčko, jsi první návštěva za dva týdny, vážně si myslíš, že bys tady kdekoliv neměla klid?" zeptal se se zvednutým obočím.
"Jasně, moje chyba," přiznala jsem se smíchem. "Takže první patro, poslední regál?" ujistila jsem se.
"Tak, jak jsi zvyklá," přitakal. Vedla jsem Bonnie do zadní části knihovny a na schodech jsem se zastavila.
"Francisi?"
"Ano?"
"Dvě kávy," usmála jsem se na něj mile. Protočil oči, ale bez řečí se vydal do kumbálu, aby nám je připravil.
"Ví Damon o tom, že je Francis tak… hezký?" zeptala se potichu Bonnie.
"Damona jsem přemlouvala, ať jede, nechtěl. Nemusí vědět úplně všechno," pokrčila jsem rameny. "Krom toho, Francis je můj kamarád a je o hlavu menší než já. Já jsem spíše na ty vysoké," zasmála jsem se.
"Ale je to kus. Nechápu, co dělá zalezlý v knihovně."
"Děkuji, jste vážně milá," ozval se za námi potěšeně.
"Sedí celé dny v knihovně, protože na slunce nemůže. Je to upír. Starý, ale zachovalý," zazubila jsem se na něj.
"Jsem rád, že jsi pořád stejně milá," ušklíbl se. "Dáte si do kávy mléko a cukr, Bonnie?"
"Ne, díky," usmála se na něj, a když zmizel, otočila se na mě. "Jsem si jistá, že Damon netuší nic ani o tom, že se setkáš s upírem."
"Říkám, že nemusí všechno vědět," pokrčila jsem rameny a začala jsem probírat police. "Ha, mám to," zahlásila jsem vítězně a sedla si na zem. Bonnie na mě nejprve nechápavě zírala a potom se posadila vedle mě.
"Káva pro vás, slečno," podal hrnek Bonnie, "a pro tebe," zamračil se na mě.
"Co se ti zase nelíbí?" zeptala jsem se otráveně.
"Nechceš mi říct, že jsi za ty roky mezi upíry zblbla, že ne?" Povzdechla jsem si.
"Jo, chodím se Salvatorem. Ne, nezblbla jsem. Ano, piju sporýš. Ano, je to dobrovolné a ne, do toho ti nic není." Doufala jsem, že jsem mu odpověděla na všechny otázky. Když nevěřícně zavrtěl hlavou a sedl si naproti nám, věděla jsem, že i když to nechápe, bude mlčet. "Clay taky spal s upírkou," nedalo mi.
"Clay byl vždycky na adrenalinové sporty. A spát s upírem a chodit s ním je něco jiného."
"Jo, protože když s ním chodím, nejsem za děvku, že s ním pořád spím," usmála jsem se na něj.
"Máš pravdu, do toho mi nic není, už mlčím," zvedl ruce v obranném gestu.
"To bude fajn," souhlasila jsem a otevřela knihu. Trochu jsem jí listovala, než jsem našla to, co jsem potřebovala. Vzala jsem složený papír a opatrně jsem ho rozložila na zem.
"Co to je?" zeptala se překvapeně Bonnie.
"Váš rodokmen," usmála jsem se spokojeně. "Tohle je Celeste," ukázala jsem úplně nahoru.
"Páni, je toho… hodně," vydechla překvapeně. "Myslela jsem, že Celeste byla jediná, tak kdo je tohle?"
"Nebyla jediná. Byla první. Měla čtyři sestry. Ale u Celeste se nadání objevilo jako u první. Byla dost silná, aby to ovládala, ale nedařilo se jí dostat pod kontrolu své emoce. Když jí tehdy zemřela máma, pršelo skoro měsíc vkuse. Brzo si lidé začali všímat, že se počasí řídí podle její nálady. A to ji přivedlo na hranici. V té době měla asi dvouleté dítě. Holčičku. Když na její rod tehdy uvalili tu kletbu, říká se, že to právě kvůli své dcery sebrala veškerou sílu, aby to zvrátila," vyprávěla jsem.
"A její sestry… Ty byly taky čarodějky?"
"Jedna po druhé se jí stávaly. Nejmladší z nich se jí stala pár dnů před Celestiným obviněním. Celeste se je všechny snažila uchránit. Snažila se je přesvědčit, aby s tím skončily, aby nemusely zemřít jako ona. Neudělaly to. Ale narozdíl od Celeste nebyly tak silné, aby ovládaly počasí, takže se jim to podařilo skrýt. Od té doby své síly schovávají."
"Říkala jsi, že se jednou za pár staletí narodí ještě silnější čarodějka," připomněla mi zvědavě.
"Jo, jenom její pokrevní linie dokáže zrodit někoho tak mocného. Pokrevní linie, která vede přes její dceru, vnučku," jela jsem prstem po rodokmenu, "až k tvojí babičce, mámě a k tobě."
"Takže myslíš, že bych-?"
"Že bys jí mohla být ty? Jo. Je to možné. Nikde se nepíše, jestli ty síly objevíš hned, nebo až zkušenostmi, ale ví se, že jednou někdo takový přijde."
"Páni," vydechla. "Víš toho o mé rodině víc než já."
"Jo," zasmála jsem se. "Ale jsem si jistá, že nejvíc ti o tvé rodině řekne právě tvá rodina."
"Dokážeš zjistit, kde bydlí?"
"Podle téhle knihy se větve tvé rodiny různě rozprchly po státech a často se stěhovaly. Ale poslední dobou sídlí na stejných místech. Snaží se splynout s davem, prožít celý život ve stejném městě. Někteří utekli do Washingtonu, někteří do Kalifornie, Mexika nebo Michiganu. Ale tvoje blízká rodina by měla žít v Indianě. S Francisovým počítačem ti můžu zjistit alespoň přibližnou adresu, ale bude to pár hodin trvat." Nesměle se na mě podívala a zkousla si ret.
"Udělala bys to pro mě?"
"Od toho jsme tady, ne?" odpověděla jsem s úsměvem a postavila se na nohy. "Teda pokud nám Francis svůj počítač půjčí."
"Co bych pro vás neudělal?" hlesl ne moc nadšeně, ale za chvíli už se ho snažil rozjet.
Strávila jsem tři a půl hodiny tím, že jsem projížděla stránky, systémy a všechno možné, abych dosáhla alespoň nějakého výsledku.
Nakonec mi vyjela přesná adresa Benettovic krámu s kořením na severu Indiany. Podle všeho by ho měla vlastnit sestřenice Bonniiny babičky.
"Díky, Nathalie, vážně. Hodně to pro mě znamená," děkovala mi dojatě při cestě zpátky a pořád sledovala papírek s adresou.
"Já vím," usmála jsem se na ni a cestu zpátky si vyloženě užívala. Přesto jsem byla ráda, když za mnou konečně klaply domovní dveře. "Jsem tady!" křikla jsem do domu.
"No a?" ozval se Jeremy shora.
"Bonnie je se mnou." Nadšeně přiběhl na schody. Zamilovaný blázen.
"Jsem rád, žes to s ní přežila," usmál se na ni spokojeně.
"Taky tě ráda vidím," zamumlala jsem otráveně a svoje pozadí jsem odložila na židli v kuchyni. "Ach, Eleno, doufám, že alespoň ty jsi ráda, že tady jsem."
"Ani nevíš jak," usmála se na mě.
"Tohle zavánělo ironií," zamračila jsem se. Zvrácený svět.
"Myslela jsem to naprosto vážně," ujistila mě se smíchem. "Dáš si vodu?" nabídla mi plnou sklenici.
"Díky," vydechla jsem vděčně. Se skleničkou u rtů jsem se ale zarazila. Zvedla jsem k ní pohled a chvíli jí hleděla do očí.
Do hajzlu!
Ale než jsem stihla ten rychlý pohyb do tašky dokončit, byla jsem namáčknutá na stěně.
"Čím jsem se prozradila?" zeptala se zklamaně.
"Za prvé, Elena má na paži tři znamínka ve tvaru trojúhelníku. A za druhé, je na nákupech. Co tady děláš, Katherine?! A jak ses dostala dovnitř?"
"Tolik otázek," zavrtěla nespokojeně hlavou. "Možná ti na ně odpovím, když budeš hodná. Ale teď mě poslouchej." Její hraně milý hlas se změnil na nehraně naštvaný. "Ty ani ta tvoje malá sestřička nemáte nárok na to, co patří mně. Ty a Damon? To nikdy nebude klapat. Damon není na vážné vztahy od doby, co jsem mu zlomila srdce," ušklíbla se.
"Neznáš ho," uchechtla jsem se. "Nevíš o něm vůbec nic."
"Vím o něm víc než ty. Už ti řekl, že tě miluje?" Mlčela jsem a tím jsem jí dala jasnou odpověď. "Neřekl, že? Protože tě nemiluje. Jenom si s tebou zahrává. Až tě bude mít plné zuby, posloužíš mu jako svačinka," usmála se spokojeně.
"A ty si myslíš, že se potom vrátí za tebou? Nesnáší tě!" vmetla jsem jí do obličeje. Uvolněně se zasmála a já měla pocit, že jsem teď oproti ní hrozně malinká.
"Jsi naivní. Pořád mě miluje. On i Stefan. Proč si myslíš, že mě zavřeli do hrobky místo toho, aby mě zabili? Milujou mě. Pořád," šeptala a dělalo jí moc dobře, když jsem nedokázala odpovědět. "Myslela sis, že by tě mohl milovat?" zeptala se překvapeně. Zatnula jsem zuby a uhnula jsem pohledem. Přímo na Bonnie a Jeremyho.
"Tohle už nebude tvoje starost," odsekla jsem jí. Zamračila se a přitlačila mi paži na krk.
"Uvidíme, jestli bude truchlit, až tě zabiju," sykla mi do obličeje a v tu samou chvíli odletěla na druhou stranu místnosti. "Páni, celá sešlost. Zastihla jsi mě nepřipravenou. To už se nestane."
V rychlosti jsem se vzpamatovala a vrhla se k tašce. Znovu mě přišpendlila ke zdi dřív, než jsem stihla najít dřevěný kolík. Ale nestihla už nic jiného, když jí Jeremy propíchl srdce.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě vystrašeně a pevně mě objal.
"Jo," hlesla jsem, ale sama jsem si tím nebyla jistá. "Musíme ji odsud dostat pryč, než se vrátí holky s Jennou."
"Zavolám Caroline, aby je trochu zdržela," nabídla se Bonnie.
"Jo, to je dobrý nápad." A já bych asi měla zavolat úklidovou službu.
"Tak schválně, kde jste zůstaly trčet?" ozvalo se ze sluchátka vesele.
"Jsme doma. Myslíš, že byste se Stefanem mohli přijet?" Na chvíli se rozprostilo ticho.
"Co se stalo?"
"Prostě… přijeďte," poprosila jsem ho a zaklapla jsem telefon.
"Caroline slíbila, že se vynasnaží."
Takže nám nezbývalo nic jiného než čekat.
Otevřít jim šel Jeremy. Nahrnuli se dovnitř jako velká voda a zarazili se až uviděli Katherine.
"Katherine?" zeptal se nevěřícně Damon.
"Jo," hlesla jsem. Seděla jsem vyčerpaně na židli a ještě pořád se snažila potlačit všechno, co se před několika minutami dělo.
"Co se stalo?"
"Vyhrožovala Nathalie, než jsme ji zabili," pokrčil rameny Jeremy.
"Co chtěla?" otočil se Damon tentokrát na mě.
"Nic. Prostě ji prosím někam ukliďte, než se vrátí Jenna," řekla jsem unaveně a vyšla jsem zadními dveřmi na zahradu. Sedla jsem si na trávu pár metrů od domu a pozorovala jsem oblohu. Nesnášela jsem svoji hlavu. Nesnášela jsem, jak byla ke všem nedůvěřivá.
Úplně ke všem.
"Jsi v pořádku?"
"Jo," odsekla jsem, aniž bych sklonila pohled.
"Co ti řekla?" zajímal se.
"Nic."
"Nathalie, přestaň. Vím, jaká to byla mrcha, a vidím, co s tebou udělala, tak mi netvrď, že ti nic neřekla." Zvedla jsem se a chtěla jsem bez odpovědi odejít, ale nedovolil mi to. Chytil mě za ruku a otočil k sobě.
"Proč jste ji uvěznili ve hrobce a nezabili jste ji?" vypálila jsem na něj. Když to chce vědět, tak budiž.
"Cože?" zeptal se nechápavě.
"Proč jste Katherine uvěznili v hrobce místo toho, abyste ji zabili?" zopakovala jsem. "Věděli jste, že se odtamtud může dostat."
"Byla uvězněná kouzlem. Neměla se dostat ven."
"Mluvíme tady o Katherine. Ta vždycky dostala to, co chtěla," křikla jsem po něm.
"Už je mrtvá, tak o co jde?" nechápal.
"O co?" zeptala jsem se nevěřícně. "O to, že dneska mohla zabít Jeremyho a Bonnie. A kdoví, jak dlouho už byla venku. Byla pozvaná do našeho domu. Ani nevíme, kolikrát se vydávala za Elenu, aniž bychom na ni přišli. Ani nevíme, kolikrát tam byla v přítomnosti Jenny. Vážně se mi divíš, že vyšiluju?" Nečekala jsem na jeho odpověď a vrátila jsem se do domu. Katherine už byla pryč a Jeremy se teď snažil dostat krvavý flek z podlahy. Vyběhla jsem do patra a zavřela se v pokoji.
Měla jsem na sebe zlost. A normálně bych to snad ani neřešila. Jenže poslední dobou jsem si nepřipadala vůbec normálně. Teda normálně na mě.
A dneska jsem už toho měla plné kecky.
Když se ozvalo zaklepání, útrpně jsem zaskučela.
"Klidně ty dveře vyrazím, jestli mi neodemkneš." Vykopala jsem se z postele, i když se mi vůbec nechtělo, a odemkla jsem.
"Jdi na tu rozlučku. Zítra už budu v pohodě," slíbila jsem unaveně. "Prosím," dodala jsem, když to vypadalo, že bude protestovat.
"Fajn," rezignoval. "Dělejte tak, ať Jenně nepozvracíte koberec." Tohle byla jedna z těch chvil, kdy jsem byla ráda, že nic nebere vážně.
"Neboj, budu je hlídat," usmála jsem se na něj. Lehce mě políbil a zmizel.
A mě čekala Jennina rozlučka se svobodou.
A navzdory tomu, co jsem slíbila Damonovi…
… takhle zbořená jsem snad nikdy nebyla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II