WTF?! 12

16. října 2011 v 21:34 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Fotka a stanice





"Její táta podle všeho žije. To byla ta věc, kterou před ní tajil. Nechtěli jsme, aby to kdokoliv jiný zjistil dřív, než bychom to mohli prokázat."
"Takže teď už to prokázat můžete?" zeptala se pořád zaraženě.
"Nath, neviděla jsi Elenu?" zaklepala mi na rameno Jenna. Dokázala jsem jenom zavrtět hlavou. Povzdechla si a v klidu odkráčela jinam. A když jsem se otočila zpátky, Stefan s Caroline stáli přede mnou a oba měli vyděšený výraz.
"Nathalie," zkusil to smířlivě Stefan, ale zarazila jsem ho rukou.
"Mlč. Nevím, o co se tady snažíš, ale kecáš blbosti. Moji rodiče jsou mrtví," nedala jsem se.
"Tvůj otec žije," řekl nekompromisně. Nevěřícně jsem vrtěla hlavou.
"Nežije!"
"Nathalie, vím, že je těžké tomu uvěřit, ale je to pravda."
"Ne, nemůže to být pravda," odporovala jsem mu. "Kdyby byl naživu, věděla bych o tom. Dal by o sobě vědět." Mlčel, ale jeho pohled říkal víc než slova. "Není to pravda!" protestovala jsem a se zadržovaným brekem jsem běžela pryč.
Chtěla jsem ven, chtěla jsem na vzduch. Doufala jsem, že mě to probere a probudím se v posteli s hroznou kocovinou. S čímkoliv hrozným, jenom aby tohle nebyla pravda. Jenže jsem dneska prostě měla zatracenou smůlu a ve dveřích jsem se potkala s Damonem.
Vrazila jsem přímo do něj.
"Stalo se něco?" zeptal se překvapeně, když se mi podíval do zarudlých očí.
"Řekni, že to není pravda," prosila jsem ho.
"Co?" nechápal.
"Řekni, že není pravda, že je táta naživu." Překvapeně otevřel pusu a naštvaně se podíval za mě. Nevěděla jsem, jestli hledá Stefana. A nevěděla jsem, jestli ho našel. Ale když se na mě potom podíval tím pohledem, věděla jsem, že Stefan mluvil pravdu. "Ježiši," vzlykla jsem. Vytrhla jsem se mu a vyběhla jsem ven.
"Nath, počkej," prosil mě. Naštvaně jsem se na něho otočila a zavrtěla jsem hlavou.
"Na co? Co dalšího mi tajíš? Měla jsem právo to vědět. Neměli jste nám to tajit!" Měla jsem chuť křičet, ale bylo tady plno lidí.
"Je to složitější."
"Ne, je to úplně jednoduché!" vztekala jsem se a nevěděla jsem, co mám dělat. Potřebovala jsem zmizet, takže jsem nakonec nastoupila do auta a odjela. Měla jsem namířeno domů, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Zastavila jsem na parkovišti u školy a zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila.
Na jednu stranu jsem věděla, že by to táta nikdy neudělal. Na tu druhou jsem to byla pořád já. Ta, která nikomu nevěří. A i když se mi to už několikrát vymstilo, nedokázala jsem to změnit.
Ale stále jsem nedokázala věřit, že by nám to byl schopný udělat. Ať už by se stalo cokoliv, nedokázala jsem věřit, že by nám udělal něco takového. A nechápala jsem, jak tomu mohli uvěřit oni.
Ale vypadali si tím být tak jistí!
Seděla jsem v tom autě až do půlnoci. Seděla a přemýšlela. Nasadili mi brouka do hlavy a já ho nemohla dostat pryč. Potřebovala jsem je přesvědčit, že nemají pravdu. Potřebovala jsem o tom přesvědčit sebe.
Jela jsem k nim. Byla to jediná možnost, kterou jsem měla. Jenže ještě před domem jsem stála snad deset minut a uvažovala, jestli vlastně chci vědět pravdu. A nevěděla jsem to, ani když jsem čekala, než mi někdo otevře.
Byl to Stefan, a když viděl, jak se tvářím, opatrně mě objal.
"Tak pojď, vysvětlíme ti to," pokynul mi a s rukou na mých zádech mě dovedl až do obýváku.
"Ahoj," hlesla jsem v obýváku potichu Damonovým směrem.
"Co tě donutilo myslet si, že ti říkáme pravdu?" zajímal se.
"Možnost, že pokud neříkáte, byla bych tak naštvaná, že bych vás umlátila kávovou lžičkou."
"Je fajn vědět, že jsi zase ve formě," ušklíbl se.
"Já vím, jsem taková jistota," usmála jsem se. Tohle se mu muselo nechat. Přes všechno, o co se snaží ostatní, všechno, co se mi děje a jak se cítím, přes to všechno je to jedině on, kdo mi dokáže zvednout náladu pár větami. "Poslouchám," řekla jsem nakonec a sedla si do křesla. "A snažte se být přesvědčiví." Damon se pomalu zvednul, došel ke stolu a hodil po mně peněženku. "Snažíš se mě uplatit?" nadzvedla jsem obočí.
"Otevři ji a vytáhni tu fotku." Udělala jsem, co po mně chtěl a vytáhla jsem složenou fotku. Byl na ní táta a nějaký chlap. Byl mi povědomý, ale nedokázala jsem ho nikam zařadit.
"Tohle je ono? Kvůli tomu věříte, že je táta naživu?" zeptala jsem se nevěřícně. "Ta fotka může být stará klidně roky," řekla jsem naštvaně a zvyšovala jsem hlas. Stefan ke mně došel a zabodl do fotky prst. Ukazoval mi nějaký plakát sportovců.
"Marylandští fotbalisté vyhráli pohár poprvé po více než třiceti letech," řekl. "Loni," dodal, když jsem se na něho nechápavě podívala. Svěsila jsem ramena a nevěřícně se na tu fotku dívala.
"Toho chlapa znám," řekla jsem zamyšleně.
"Neříkej, Elizabeth Haringtonová," ušklíbl se Damon. Mozek mi v tuhle důležitou chvíli hrozně vynechával, takže mi až teď došlo, odkud ho znám.
"Ten opilec z baru," vydechla jsem. "Ty vole! To je jeho fotka?"
"Vypadla mu z peněženky." Nevěděla jsem, co říct. Alespoň chvíli.
"A neříct mi o tom vás napadlo kdy?"
"Okamžitě, co nám došlo, že bys všeho nechala a pátrala na vlastní pěst," odpověděl Damon.
"To si piš, že bych pátrala. Protože na to mám právo. Mohlo vám být jedno, co bych dělala," vyváděla jsem. Štvalo mě to. Hrozně mě to štvalo.
"Řekneš to Eleně a Jerovi?" zeptal se z ničeho nic. Překvapeně jsem se zarazila a ihned mu odpověděla.
"Ne."
"Proč ne?"
"Protože nevím, proč se schovává. A nechci, aby to věděli dřív, než to zjistím. Jestli se něco zvrtne, akorát by je to trápilo." Nadzvedl obočí a propaloval mě pohledem. Čekal, než mi to dojde. "To není to samé!" bránila jsem se.
"A v čem je to jiné?" ptal se naštvaně. Musela jsem se postavit. Zdálo se mi, že do toho tím pádem dávám větší razanci.
"Ve všem, úplně ve všem. Je to můj otec, takže o tom můžu rozhodnout! Krom toho jsem starší sestra, musím je chránit."
"Oni mají taky možnost se rozhodnout!" nedal se.
"Nemají!" křikla jsem, ale věděla jsem, že to mám prohrané. Povzdechla jsem si a posadila se. "Nechci jim to říct," řekla jsem mírněji.
"To je tvoje věc, ale nediv se, že jsme to neřekli tobě." I jeho hlas už měl normální tón.
"Takže… Zjistili jste něco?"
"Kromě toho, že nejspíše žije v Marylandu? Ne," odpověděl Stefan. "Snažili jsme se o něm najít nějaké údaje, ale v Marylandu žije plno Haringotonových. Podle fotky ani nezjistíme, co je to za hospodu. Takže jsme zkusili poprosit o pomoc Andie a její novinářské informátory." Překvapeně jsem zamrkala.
"Andie?" zopakovala jsem a otočila jsem vyděšený pohled na Damona. Přikývl.
Do prdele!
"Ježiši, promiň," zasténala jsem s hlavou v dlaních. Jsem pitomá, fakt!
"Neomlouvej se, je to blbec!" prohlásil Stefan.
"Jdi do háje. Nemůžu za to, že Elena by ti to sežrala se vším všudy."
"Rozhodně bych si vymyslel lepší výmluvu."
"Jo? Jakou? Onemocněl ti kamarád z dětství?" ušklíbl se.
"Lepší než říct, že pojedeš něco s Rickem zařizovat a nevzít ho doopravdy s sebou."
"Tohle nebylo kvůli Rickovi," bránil se, "ale kvůli Andie. A jestli si dobře pamatuješ, byl jsem tak hodný a nechal tě jít za Elenou místo toho, abys tady na Andie počkal ty."
"Proboha, buďte zticha!" přerušila jsem je. Oba se na mě otočili, ale ztichli. "Fajn, díky. Ráda bych slyšela odpověď ještě na jednu otázku."
"Jakou?"
"Elena říkala, že jsi ji tehdy zachránil." Přikývl. "A taky říkala, že bylo pozdě na to, abys zachránil i tátu. Tak jak to, že žije?"
"Už když jsem vytahoval Elenu, byli pod vodou dlouho. Vypadalo to, že je zaklíněný, ale když jsem mu chtěl pomoct, poslal mě za ní. Vytáhl jsem ji, ale když jsem se chtěl vrátit, slyšel jsem policejní sirény-"
"A utekl," dokončil Damon. A mě teprve tehdy napadla jedna věc.
"Policejní sirény?" ujišťovala jsem se.
"Je půlnoc, Nathalie!" upozornil mě Damon, který už moje myšlenkové pochody znal.
"To je mi fuk," prskla jsem naštvaně. Popadla jsem věci a i přes podpatky jsem rázně produpala domem. Vytáhla jsem si z kabelky klíče a chtěla si odemknout, ale než jsem to stihla, Damon mi je vytrhnu a otevřel dveře spolujezdce. "Ne!" zavrtěla jsem hlavou.
"Já jsem ten, kdo má klíče, tak neodmlouvej." Naštvaně jsem se na něho dívala, ale potom jsem rezignovaně svěsila ramena a nastoupila si. "Hlavně se uklidni, jinak tě zastřelí, než se k ní vůbec dostaneš."
"Tak ať," procedila jsem skrz zuby a vytáhla z tašky mobil. Vytočila jsem číslo Care a čekala.
"Jsi v pořádku?" zeptala se, sotva zvedla telefon.
"Jo. Kde je tvoje máma?"
"Proč?"
"Potřebuju s ní mluvit, Care! Kde je?" zeptala jsem se naléhavě.
"Byla ve službě, takže nejspíš na stanici. Co se st-" Vypla jsem hovor uprostřed věty.
"Jsi jediná, kdo si to u Caroline dovolí," podotkl.
"Věř mi, po dnešku by se neodvážila mi nic říct." A i kdyby, měla jsem tolik vzteku, že bych ji umlátila kávovou lžičkou, kdyby hodlala nadávat.
Vystoupila jsem snad dřív, než auto úplně zastavilo. Málem jsem si rozbila dveře, jak jsem s nimi třískla, a nos, jak jsem se na podpatcích snažila co nejrychleji dostat přes šutry.
"Proboha, zpomal. Vypadáš jak terorista. I když nevím, kam bys pod ty šaty schovala bombu." Zatnula jsem zuby a prudce se otočila. Nevěděla jsem, že je tak blízko, takže když jsem do něho narazila, překvapilo mě to.
"Přestaň. Ještě pořád jsem na tebe naštvaná, tak buď rád, že si všechnu tu zlost vyliju na ní a ne na tobě." Mluvila jsem vážně a s ostrostí v hlase.
"Já tě jenom upozorňuju." Zvedl na obranu ruce a zatvářil se jako neviňátko. Nechala jsem ho tam stát a pokračovala jsem v cestě. Vrazila jsem do dveří tak, že jedno křídlo třísklo o stěnu. Otočila se na mě ta hrstka policajtů, která tady byla, a všichni se dali do pozoru.
"Děje se něco, slečno?" zeptal se jeden z nich, ale neměla jsem vůbec chuť odpovídat. "Slečno!"
"To je dobrý, jenom má své dny," klidnil je Damon.
"Drž hubu, Salvatore!" okřikla jsem ho.
"Zachraňuju ti ten sladký zadek, tak přestaň křičet," bránil se.
"Slečno, stůjte!" Policistův hlas zněl o něco výhružněji než předtím, ale bylo mi to fuk. Vrazila jsem do její kanceláře bez klepání. Překvapeně zvedla hlavu a rychle se narovnala.
"Schovejte tu zbraň, Calistere," pokynula mu. Zkoumavě jsem se na něho podívala a odfrkla si. Jo, policista na pravém místě, když na mě vytáhl bouchačku až tady. "Můžete jít."
"Ano, šerifko!" odpověděl poslušně a zavřel za sebou dveře.
"Kde je můj otec?" prskla jsem po ní okamžitě.
"Cože?"
"Kde-je-můj-otec?" odsekávala jsem
"Nechápu, o čem mluvíš, tvůj otec je mrt-" Hodila jsem jí na stůl fotku.
"Ještě mi chcete tvrdit, že je mrtvý, nebo konečně vyklopíte pravdu?" Byla jsem drzá a věděla jsem to.
"Nathalie, já vážně nevím, o čem mluvíš," bránila se.
"Opravdu?" zajímala jsem se. "Protože jsem si sakra jistá, že to moc dobře víte. Můj táta žije a vy to celou tu dobu tajíte. Chránila jste mu jeho zadek, zatímco Elena s Jeremym se tady hroutili, když přišli o oba rodiče. Sakra, jste matka, jak jste něco takového mohla udělat?!"
"Kdo všechno to ví?" zeptala se obezřetně. Vypustila jsem vzduch z plic a raději se zadívala jinam, jinak bych jí ublížila.
"Je fuk, kdo všechno o tom ví. Chci vědět, kde je, abych ho mohla zabít vlastnoručně."
"Je to složitější." Tvářila se tak soucitně, až mi to lezlo krkem.
"Je mi úplně jedno, jak je to složité, slyšíte?!" křičela jsem na ni. Ozvalo se zaťukání a dveře se pomalu otevřely.
"Všechno v pořádku, šerifko?"
"Ne, nic není v pořádku. Já tady klidně přenocuju, dokud mi neřeknete pravdu," ječela jsem. Podívala se na mě a potom na policistu a přikývla.
"Mám to pod kontrolou." Jo, rozhodně to měla pod kontrolou. Když zavřel dveře, zase se podívala na mě. "Nevím, kde je."
"Fajn, teď to zkuste znovu, ale řekněte mi pravdu."
"Říkám ti pravdu, Nathalie. Netuším, kde teď tvůj táta je. Dostal se z toho auta a zachránil i Elenu." Nadzvedla jsem překvapeně obočí.
"Tak to rozh-"
"Nath!" ozval se Damon. Fajn! Pozorovala jsem ji a čekala, až bude pokračovat.
"Chtěl po mně, abych ho prohlásila za mrtvého. Nemůžu ti říct proč, nemám na to právo, ale bylo to pro vaši ochranu. Dělal to, aby se vám nic nestalo," domlouvala mi.
"Jo, byl ohleduplnost sama," odfrkla jsem si.
"Vážně netuším, kde je," řekla omluvně.
"Nemohla bys zapojit pár svých konexí a najít ho, Liz?" zeptal se Damon. Zněl tak zatraceně klidně! Jasně, nebyl to jeho otec, ale i tak mě to štvalo.
"Uvidím, co se dá dělat," přikývla s lehkým úsměvem.
"Díky," odpověděl a slyšela jsem otevření dveří. "Nath, jdeme!" Zůstávala jsem pořád na místě a propalovala jsem ji pohledem. "Nathalie!" řekl přísněji. Nic. Neměla jsem chuť odsud vypadnout. Měla jsem chuť jí to vyčíst. "Gilbertová, pohni si, tuhnou mi tady nohy a chci do postele." Popadla jsem naštvaně fotku a udělala pár kroků k němu.
"Jdi do háje, Damone, už mě vážně štveš." Bořila jsem mu ukazováček do hrudi a posunovala se zároveň s ním. "Jestli s tím nepřestaneš, tak tě brzo nakopu do těch tuhnoucích svalů," hrozila jsem mu a zarazila jsem se, až klaply dveře. Otočila jsem se dozadu a viděla za sebou zavřenou kancelář šerifky. Naštvaně jsem se otočila zpátky a přimhouřila jsem oči. "Stejně ti jednou nakopu," slíbila jsem mu a obešla ho. Se smíchem se ke mně přidal až na schodech.
Když parkoval doma, byla jsem ještě pořád vytočená.
"Dobrou noc," řekl s úsměvem.
"Jdi do háje," prskla jsem a přibouchla mu dveře před nosem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Ada Ada | Web | 17. října 2011 v 18:19 | Reagovat

zveřejnila jsem sedmou kapitolu Second Chance ;))
http://damon-online.blog.cz/1110/second-chance-fanfiction-7-kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II