WTF?! 13

17. října 2011 v 21:37 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Frustrace





"Takže máma to celou dobu věděla?" divila se Care.
"Ona a pár jejích zástupců. A to mi kdysi říkala, jak ji to hrozně mrzí, že jsme přišli o oba rodiče," řekla jsem znechuceně.
"Jo, přetvařovat se umí báječně," ušklíbla se. "A jak chtěli kluci zjistit, jestli je to pravda, když ses to měla dozvědět až potom? Neříkej, že chtěli projet celý Maryland."
"Ani se neptej," vydechla jsem zahanbeně. "Požádali o pomoc Andie."
"Andie? Andie Starovou?" ptala se překvapeně.
"Doufali, že jim jako novinářka může pomoct."
"To jako že…" řekla zaraženě.
"To jako že mě Damon nejspíš nepodváděl."
"A sakra." Jo. A sakra! "Kdo to měl vědět, když všichni známe jeho minulost?"
"Já. Měla jsem mu věřit. Jenže já nevěřím nikomu, že?" Byla jsem na sebe naštvaná. Vlastně jsem v tuhle chvíli byla naštvaná úplně na všechny.
"Hele, nemyslím si, že by si z toho zrovna Damon něco dělal," uklidňovala mě. "Můžete to dát zase dohromady."
"Věř mi, že zrovna teď na to nějak nemám myšlenky. Nejdříve potřebuju zjistit, co se stalo s tátou."
"S čím ti samozřejmě bude pomáhat, takže stejně budete pořád spolu," řekla spokojeně. Usmála jsem se její snaze.
"Nemusíš nás znovu dohazovat, Caroline. Tentokrát si vážně vystačíme sami."
"U vás člověk nikdy neví," pokrčila rameny, "protože vy jste schopní všeho."
"Jenže ty nejsi člověk, takže na tebe se tohle nevztahuje," zasmála jsem se jí. "Krom toho musíš do školy a já do práce, takže nad tím nebudeš moct přemýšlet."
"Jak jsi říkala, nejsem člověk. Zvládám víc věcí najednou," uklidnila mě.
Měla jsem Caroline ráda, ale někdy mě neuvěřitelně štvala. A rozhodně mě provokovala ráda. Někdy jsem si říkala, čím si to zasloužím. Nikdy jsem na nic nepřišla. Byla jsem na to moc hodná, aby mě někdo trestal. Spíše jsem měla neuvěřitelnou smůlu.
"Je dost, že jdeš," sprdla jsem Matta, sotva přišel.
"Mám zpoždění sotva pět minut," řekl zaraženě. Fajn, možná jsem až takový svatoušek nebyla.
"Všichni mají zpoždění. Všichni něco potřebují. Na všechny musím brát ohled. A co já?" hudrovala jsem. Vážně už mě všichni štvali. A když říkám všichni, myslím tím vážně všechny. S Jeremym a Elenou jsem se pohádala ráno. Alespoň na mě konečně přestali brát ohled.
"Je to blbých pět minut," bránil se nevěřícně.
"Nejdříve pět minut, potom deset, potom půlhodina, hodina a nakonec nepřijdeš vůbec. Taky se na to můžu vykašlat a jít domů." Věděla jsem o sobě, že jsem protivná, ale nedokázala jsem se krotit.
"Nemůžeš, protože máš směnu a práci potřebuješ."
"Tobě může být jedno, jestli potřebuju práci, nebo ne," prskla jsem po něm a načepovala jsem pár piv. Zkoumavě se na mě díval a potom se přiblížil víc ke mně.
"Takhle bych popsal sexuální frustraci," řekl zamyšleně a zmizel dřív, než jsem se po něm stihla něčím ohnat. Nebyla jsem frustrovaná. Teda... byla jsem frustrovaná. Ale ne sexuálně. Možná... Trošku... Ale rozhodně kvůli tomu nejsem protivná! Prostě jsem jenom neměla náladu. A nebyla jsem vyspaná, protože hádka se šerifkou mi do žil vlila tolik adrenalinu, že jsem se ještě ve tři v noci převalovala a zuřila jsem.
A zuřila jsem i ráno.
A zuřila jsem i teď, když se otevřely dveře baru a dovnitř vešel vysmátý Damon. Sedl si na židli naproti mně a zkoumavě mě pozoroval.
"Co si dáš?"
"Už jsi vychladla?" zeptal se s úsměvem. Vrhla jsem po něm nevraživým pohledem a s třísknutím před něj postavila láhev.
"Jestli chceš pít, jdi daleko ode mě!" upozornila jsem ho naštvaně.
"Takže ne," odpověděl si sám. "Dostanu i skleničku?"
"Zasloužíš si ji?!"
"Samozřejmě," usmál se.
"Vážně? Že se mi nějak nezdá," zacvrlikala jsem a raději začala umývat už jednou umyté skleničky.
"Já vím, že jsi poslední dobou nevšímavá. Ale to se snad brzo spraví." Tak neuvěřitelně mě štval.
"Nemůžeš svou přítomností poctít někoho jiného?" zkoušela jsem to znovu.
"Nemůžu," řekl spokojeně.
"Proč?" vypálila jsem frustrovaně.
"Protože nikoho jiného moje přítomnost neštve tolik jako tebe." Měl pravdu. Nikoho nemohla štvát tolik jako mě. On toho sprostě využíval. Napůl jsem si za to ale mohla sama. Nechávala jsem se jím provokovat. Věděl, jak mi to vadí, proto to dělal. Jenže já prostě nedokázala dělat, jako by se nic nestalo. Ne v tomhle rozpoložení. A neuvěřitelně mě to štvalo. "Jak se máš?"
"Zjistila jsem, že můj otec žije. Zjistila jsem, že to věděli lidé, kteří to vědět nepotřebovali, a zjistila jsem, že to tajili lidé, do kterých bych to vůbec neřekla. Jak myslíš, že se mám?" zeptala jsem se se značným sarkasmem v hlase.
"Stačilo říct, že špatně."
"Jo, mám se špatně, děkuji za optání," ušklíbla jsem se.
"Jestli jsi taková celý den, tak fakt lituju lidi, kteří se s tebou dostali do kontaktu."
"Já se je o to neprosila. A tebe taky ne. Jestli se ti něco nelíbí, támhle jsou dveře," ukázala jsem mu k východu. Usmál se na mě ještě víc a napil se z láhve.
"Mě to baví." Ale mě ne, do háje! Mě to vůbec nebaví!!! Evidentně jsem byla ten poslední člověk, který do toho má co mluvit. Vycházela jsem ze cviku a hrozně mě to štvalo.
"Hurá, konečně někdo, na kom si svoji sexuální frustraci můžeš vybít," zvolal vítězoslavně Matt. Nebyla jsem si jistá, jak přesně to myslel, každopádně mě to naštvalo. Zvlášť když se na mě Damon otočil s rozpustilým úsměvem.
"Jdi do hajzlu, Matte! Nejsem sexuálně frustrovaná. A jestli s tím nepřestaneš, postarám se o to, abys ty byl!" hrozila jsem mu. Nedělal si ze mě nic. Kde jsou sakra ty časy, kdy ze mě měli respekt?! Kde jsou ty časy, kdy jsem jim pohrozila a oni ztichli, protože se báli o svoje zdraví?! Sakra, měla bych začít zase trénovat!
"No já nevím, mně tak připadáš. Když jste spolu chodili, byla jsi milejší," pokrčil rameny.
"To víš, měl jsem na ni dobrý vliv."
"No ty určitě," zamračila jsem se. Matt mu přihrával do karet a to se mi rozhodně nelíbilo.
"Buď ty... nebo sex." Nevěřícně jsem se na něj podívala.
"Kde zůstal ten milý Matt?"
"Myslím, že tam, kde milá Nathalie," vrátil mi a odešel. Dokázala jsem se na něj jenom dívat. Na nic jiného jsem se prostě nezmohla. Damon se pochechtával a potom svůj samolibý úsměv obrátil na mě.
"Opovaž se říct ty dvě slova a přijdeš o všechno, co je ti drahé!" varovala jsem ho.
"Já mlčím," uklidnil mě. "I když bych mu dal zapravdu."
"Vypadni!" procedila jsem skrz zuby. "Vypadni, než ti ublížím!" Se smíchem vstal a vážně odešel. Zastavil se u Matta a o něčem živě diskutovali. Byla jsem si jistá, že mě pomlouvají, ale bylo mi to jedno. Já měla klid. Alespoň na deset minut. Potom jsem před sebou zase uviděla Damonovu bundu. Byla jsem skloněná a odmítala se na něho podívat.
"Nath?" Tak fajn!
"Co zase chc-" Nedořekla jsem to, když na mě přistál led. Kyblík ledu. Sklonila jsem instinktivně hlavu a rozpažila jsem ruce. Tekla za mě voda. Některý led byl roztátý a místo něj tam zůstala jenom voda. Vypadala jsem jako miss mokré tričko a za výstřihem mě studila kostka ledu. Nerozvažovala jsem, co dělám, prostě jsem si vyhrnula tričko a snažila se ho vytřepat. Teprve až jsem před sebou uslyšela smích, vrátila jsem se do reality.
"Už jsi vychladla?!"
"Já tě zabiju!" sykla jsem.
"Takže zřejmě ne," odpověděl si sám. Rázným krokem jsem obešla bar. Nejdříve na mě civěl s nadzvednutým obočím, potom se dal na ústup. Z baru vyběhl o hodně dřív a doufala jsem, že nebude takový srab, že by utekl úplně. Cestou jsem minula Matta a slíbila mu, že s ním si to vyřídím později. Byla jsem si jistá, že v tom má prsty. On rozhodně.
Vylezla jsem ven a rozhlédla se kolem sebe. Nebyl nikde. Utekl. Pro jistotu.
"Srabe!" neodpustila jsem si.
"Ale!" ozvalo se kousek ode mě dotčeně. Opíral se o stěnu na rohu baru, ruce založené na hrudi a škodolibý úsměv na rtech. Bylo mi vážně jedno, že je upír. Zrovna teď jsem v sobě měla tolik páry, že bych mu rozhodně stačila. Naštvaně jsem dupala k němu a byla rozhodnutá ho klidně zabít.
Fajn, tak zabít ne, ale alespoň nějak zranit.
Jenže když jsem byla metr od něho, zmizel. Sakra! Kruci! Do háje! Nesnáším tu jejich pitomou rychlost!
"Bojíš se, že by tě to ode mě mohlo bolet?" zeptala jsem se škodolibě, aniž bych se otočila.
"Spíše se bojím, že by ses mohla zranit. A to bys potom byla ještě nepříjemnější." Stiskla jsem k sobě zuby a zuřivě se otočila. Tentokrát zůstal stát na místě, když jsem do něho začala bít pěstmi. Bylo to jenom gesto. Zuřivé gesto. Nic, čím bych mu chtěla ublížit.
"Baví tě to? Vážně tě baví mě takhle vytáčet? Co z toho máš?" ptala jsem se vztekle.
"Jsi roztomilá, když se vztekáš," usmál se. Nechápavě jsem se na něj zamračila. Fakt to myslí vážně?!
"Abych rozzuřená já nebyla to poslední, co v životě uvidíš," prskala jsem po něm.
"To měla být výhružka?" zeptal se posměšně.
"Neměla být... To byla!" opravila jsem ho.
"Aha. Díky, žes mi to řekla, jinak bych to nepoznal." Tak neuvěřitelně, ale neuvěřitelně mě štval.
"Jo, zapomněla jsem, že ti musíme všechno vysvětlovat polopatisticky," ušklíbla jsem se.
"Au!" zaskučel hraně. "Ostrá jako břitva."
"Tak ať se ještě víc nepořežeš," radila jsem mu.
"Když jsem si zvykl na tvoje nehty, tohle mě nerozhází," pokrčil rameny. Ááááááááá, zabte ho někdo! Jenže nikdo mi nechtěl pomoct. Takže jsem si nakonec musela vystačit sama. Chtěla jsem ho praštit, dát mu facku, cokoliv, po čem by se mi ulevilo. Ale moc dobře věděl, že mě vytočil, takže než jsem si to vůbec stihla rozmyslet, byl za mnou a držel mi ruce na hrudi. Naprosto mě tak uvěznil, neměla jsem sebemenší šanci, ačkoliv jsem se vrtěla a škubala sebou, jak jsem mohla. Když mě někdo takhle držel, začínaly pracovat moje instinkty. Jenže tady mi byly na nic. Proti upírovi byly na nic. Zvlášť když mě ten upír moc dobře znal.
"Přestaň vyhrožovat, na mě to nikdy neplatilo a už ani platit nezačne, když vím, že jsi krotká jak beránek," šeptal mi do ucha.
"Krotká? Já ti tu krotkost ukážu," cedila jsem skrz zuby a pořád sebou házela. Musel chtít, protože jinak bych se z toho sevření nedostala. Otočila jsem se k němu čelem a než jsem stihla jakkoliv, pro něj bolestivě, pokračovat, byla jsem zase přitisknutá na něm, ale tentokrát hrudník na hrudník, rty na rty... Bylo to vášnivé, bylo to rychlé a bylo to skoro zapomenuté. Tomuhle jsem se nedokázala bránit. Ne že bych chtěla. Z tohohle se prostě vykroutit nešlo. Z tohohle by se žádná holka nechtěla vykroutit. Věděl to a zvrhle ho to těšilo. A teprve až moje slastné zakňučení mě probralo. A i když jsem se z jeho sevření nemohla dostat, alespoň jsem přestala reagovat. Skončil skoro okamžitě.
"Pusť mě!" zavrčela jsem naštvaně. Ještě ráno bych se mu nejspíš vrhla kolem krku, protože jsem moc dobře věděla, že náš rozchod byl moje vina. A tohle znamenalo, že mu to nevadilo. Nebo že mi odpustil. Teď jsem na něho ale měla obrovský vztek. A ještě větší za to, že mě vážně dokázal takhle zkrotit.
"Najednou!" rýpnul si škodolibě. Zamračila jsem se na něho jako dítě, kterému něco zakážete, ale úsměv mu nezmizel.
"Drž se ode mě dál!" varovala jsem ho.
"Myslím, že se nemusím bát, že bys mi ublížila, když jsem ti dokázal, že jsi vážně krotká."
"Já nejsem kr-" Měl tak neuvěřitelně dobré umlčovací prostředky, že jsem nedokázala protestovat. Sakra! Sakra! Sakra! Nesnášela jsem ho za to. A hlavně jsem za to nesnášela sebe, protože jsem prostě nedokázala odolat.
"Říkám, krotká jako beránek," zamumlal spokojeně. Za košili jsem si ho přitáhla zpátky k sobě a zastavila se na milimetry od jeho rtů. Nejspíš si myslel, že ho chci políbit, a já se musela držet, abych to doopravdy neudělala.
"Tohle-už-nezkoušej!" zašeptala jsem. A nebylo to proto, že bych nechtěla. Bylo to proto, abych získala alespoň nějakou kontrolu nad tímhle vším. Nespokojeně našpulil pusu, ale nechal mě jít.
"Mimochodem, mokré trička bys měla nosit častěji," zavolal ještě za mnou.
Ááááááá!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II