WTF?! 14

18. října 2011 v 21:39 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Bar





Kmitala jsem za barem, a když jsem zrovna nepřipravovala objednávky, třela jsem si ruce. Byla mi zima. Krom toho, že jsem byla politá ledovou vodou, jsem byla prostě politá. Klepala jsem se a zuřila jsem.
"Snad ti není zima," uchechtl se Damon.
"Ne, je mi teplo. Buď v klidu," sykla jsem sarkasticky.
"Promiň," řekl omluvně. A tvářil se fakt kajícně. Jeho smůlou bylo, že byl dobrý herec. Nevěřila jsem mu to. "Jestli chceš, půjčím ti svoji košili," nabídl ochotně. No jasně…
"Jo, pujč mi košili. Však nevadí, že se tady budeš producírovat nahý," ušklíbla jsem se. Zvědavě nadzvedl jedno obočí a zazubil se na mě.
"Žárlíš," řekl spokojeně.
"Já? Nefandi si, nežárlím." Samozřejmě, že jsem žárlila. Nemusí ho očumovat každá sukně. Jeho tělo bylo už nějakou dobu jenom moje. Teď už sice zase ne, ale jde o princip, že jo?
"Neboj, mám tady bundu," usmál se škodolibě. Převrátila jsem oči, ale potom mi zase přeběhl po zádech mráz. Sakra! Povzdechla jsem si a zase se na něho podívala. Uchechtl se a začal si ji rozepínat. No jasně, proč se nesvlíkat rovnou tady, že?! Uvažovala jsem, jestli jsem blbá, nebo jenom unavená, že jsem se k tomu nechala přemluvit. S malým potěšením jsem zjistila, že mu zbyl alespoň nátělník, takže tady nebude sedět úplně nahý. S povzdechem jsem mu ji vytrhla z rukou a neochotně se na ni podívala.
"Ale vážně ti to takhle sluší," neodpustil si.
"Mně to slušelo vždycky," vydechla jsem s úsměvem. Tričko jsem si sundala už za rohem a neuniklo mi jeho zvolání, že takhle mi to ale sluší úplně nejvíc.
Klepala jsem se jak osika, než jsem na sebe navlékla tu konečně suchou košili. Byla mi velká, ale byla suchá! Bylo mi v ní teplo. Konečně! A to se cenilo. Na břiše jsem na ní udělala uzel a trochu si vyhrnula rukávy, abych byla schopná alespoň trochu fungovat. To jsem sice díky košili byla, jenže mi to začaly znepříjemňovat moje hormony. Ono soustředit se na práci, když před vámi sedí chlap s takovým tělem, to není jenom tak. Takže jsem zarytě hleděla dolů a snažila se mu nevěnovat jediný pohled. Snažila jsem se. Jenže jako většinou, i tahle snaha vyšla vniveč.
"Sakra!" zaklela jsem, když jsem už poněkolikáté počítala útratu nějakému stolu a nebyla jsem schopná dobrat se výsledku.
"Copak? Matematika dělá problém?" rýpnul si.
"Buď zticha!" procedila jsem, ale nezvedla jsem k němu ani pohled. I tak jsem ho ale měla před očima. Ono na té frustraci vážně něco bude.
"Jsi hrozně milá," usmál se spokojeně a položil mi před oči skleničku. Zapomněla jsem se a zase se na něho podívala. Sakra!
"Děkuju, už jsem to málem měla," prskla jsem po něm.
"Není zač," usmál se nevinně. Upustila jsem trochu páry a zkusila to znovu. "Dělá to rovných pět dolarů." Pochybovačně jsem se na něj zamračila, ale tvářil se vážně. "Můžeš to počítat ještě dvě hodiny, ale dobereš se stejného výsledku."
"Kdybys mě pořád tak vyrušoval, nedobrala bych se žádného výsledku," ušklíbla jsem se.
"Vždyť celou dobu mlčím!" ohradil se.
"Tomu se jen těžko věří," uchechtla se Care a sedla si na židli vedle něj. "Tak co je nového?"
"Nathalie už vychladla," požaloval jí. Probodla jsem ho pohledem a slíbila si, že do další skleničky mu zaručeně plivnu!
"Nathalie podchladla!" opravila jsem ho. "Protože se zase spojila mužská logika. Tentokrát s kyblíkem ledu. Tady pan Dokonalý se s tím mladým pometlem scukl a hodili na mě led. Led! Některý dokonce už lehce rozmrzlý! Měla jsem ho všude, měla jsem mokré tričko a byla mi zima!" žalovala jsem.
"A to ještě žijou?" podivila se Care. "I když teda Matta nikde nevidím," rozhlédla se kolem.
"Utekli!" práskla jsem na ně.
"Nechtěli jsme, aby se zranila. Krom toho, já neutekl. To ty jsi zuřivě oddupala zpátky. Připadal jsem si jak v nějakém filmu. Jenom jsem čekal, kdy vybuchneš."
"Kopni ho za mě!" prosila jsem Care.
"Jasně, není problém," ujistila mě se smíchem a vypadalo to, že do něho alespoň drkla.
"Musíš ji vždycky poslechnout?" zeptal se jí.
"Ne, jenom v těch případech, kdy si to užiju," ušklíbla se.
"Neobvinili vás dvě někdy ze šikany?" divil se.
"Nikdo se neodvážil žalovat."
"Asi budu první," řekl zamyšleně.
"Chudáčku!" politovaly jsme ho s Care najednou. Ale vážně, nikdo nebyl tak velký chudák jako on…
"Jako dcera šerifky bys měla být hodná."
"Já jsem hodná vždycky," čertila se Care.
"Ne, to já jsem hodný vždycky. U vás dvou jsem to ještě nezažil," ušklíbl se.
"Myslím, že tady bude další nevyřešená vražda," sykla jsem a propalovala jsem ho pohledem.
"Bylo by ti to později líto," zazubil se na mě.
"Ty si normálně věříš!" zasmála jsem se nevěřícně.
"Když mám důvod, tak jo."
"Ty si věříš, i když ten důvod nemáš," zchladila jsem ho.
"Asi by se nám hodil další led," přemýšlel. Prevít jeden!
"Ne, díky, nebudu tady chodit v podprsence," ušklíbla jsem se. Viditelně ztuhnul.
"No, to nebudeš."
"Jsem ráda, že se alespoň na něčem shodneme." A jeho stále se rozšiřující úsměv přerušilo až vyzvánění telefonu. Podíval se na displej a s pohledem zabodnutým do mě přijal hovor.
"Ahoj, Liz," pozdravil a tentokrát jsem to byla já, kdo ztuhnul jako socha. Neslyšela jsem, co mu říká, ale teď nevypadal pobaveně. "Hned jsem tam."
"Co je?" vypálila jsem na něj, sotva domluvil.
"Nic," odsekl mi, hodil na bar bankovky a rozloučil se. Odhodila jsem utěrku a rozhodně ho nemínila nechat odejít. Chytila jsem ho těsně před východem.
"Pokud ti volala šerifka, je to buď kvůli upírům, nebo kvůli mému otci. Tak jako tak to chci vědět!"
"Nic nevím. Chtěla, ať za ní přijdu," ujišťoval mě.
"Je to kvůli tátovi?" ptala jsem se znovu.
"Jo, je to kvůli tvému tátovi. Ale to je všechno, co vím."
"Jedu s tebou!" rozhodla jsem.
"Ne, nejedeš," nesouhlasil.
"To si piš, že jedu," nedala jsem se.
"Nathalie," promluvil vážně, "zapomeň na to. Nevezmu tě s sebou. Krom toho máš práci."
"Zařídím si to."
"Liz volala mně. Kdyby chtěla mluvit s tebou, zavolala by tobě. Takže zůstaň tady!" Zamračila jsem se na něj a měla chuť do něčeho praštit. "Vrátím se hned, jak od ní odejdu. Přísahám!" Rezignovaně jsem si povzdechla a svěsila jsem ramena.
"Spěchej!" řekla jsem nakonec.

Byla jsem jak zhypnotizovaná a probudil mě až hlas Care.
"Cože?" zeptala jsem se nepřítomně.
"Říkala jsem, ať přestaneš zírat na ty dveře. Když je budeš hypnotizovat, tak ti to stejně nepomůže."
"Je pryč už přes hodinu," zamračila jsem se. Jeho bratr tady cvrlikal s Elenou, on ale nikde nebyl.
"A chceš, aby tady už byl, kvůli němu, nebo kvůli informacím?" rýpla si do mě Caroline. Vyplázla jsem na ni jazyk a zase se dala do práce.
"Nezkoušej to na mě."
"Nezkouším nic, jenom se slušně ptám," bránila se. "Tak co?"
"Nech toho!" odmítala jsem jí odpovědět. Ale alespoň jsem ji rozesmála.
"Takže kvůli jeho přítomnosti," řekla spokojeně. A já jí to nevyvrátila. "Tak víš co, mám nápad, jak se zabavit." Nedůvěřivě jsem se na ni dívala a čekala, co z ní vypadne. "Už jsi někdy zkoušela tančit na baru?" Překvapeně jsem nadzvedla obočí a uchechtla se.
"Měla by ses přestat dívat na filmy. Škodí ti."
"Nech toho, náhodou by to mohla být zábava," bránila se.
"Promiň, ale nemusím být v hlavním dění úplně všeho. Krom toho nemíním šéfovi platit zničený bar."
"Když si s ním promluvím, jdeš do toho?" zkoušela mě přesvědčit.
"Ne," řekla jsem se smíchem. Povzdechla si a opustila mě. Neměla jsem čas sledovat, co dělá, Matt mě dostatečně zaměstnal. Viděla jsem, až zpátky táhla Elenu a Stefana. A když začala hrát hudba z jukeboxu, se zakvílením jsem protočila oči.
"Co děláš, Caroline?" ptala Elena nechápavě.
"Tvůj šéf je úžasný, Nath," smála se.
"Tys s ním mluvila?" vykulila jsem na ni oči. Proboha. Ona byla vážně schopná všeho.
"Jo, takže šup na bar."
"Cože?"
"Já nikam nelezu, Care!" nedala jsem se. Ona tam vylezla naprosto bez problémů.
"Ale polezeš, Nathalie," ozvalo se vedle mě.
"Mám tady práci, přece-"
"Vezmu to za tebe. A jestli nám tím přilákáte návštěvníky, dostaneš prémie," slíbil mi. Já nechci prémie! Já chci klid a informace o tátovi!
"No tak!" snažila jsem se protestovat. Caroline mezitím vytáhla nahoru i Elenu a pořád natahovala ruku ke mně.
"Jdi!" A byl to rozkaz. Naštvaně jsem vydechla, ale poslechla jsem ho. Sedla jsem si na stůl a vyhoupla se nahoru.
"Tohle ti nedaruju!" Ale veškeré moje výhružky jí byly jedno. "Tys ho ovlivnila, že?" došlo mi potom.
"No dovol! Říkala jsi, že dokážu ovlivňovat lidi i bez své schopnosti," bránila se. "Ale jo, ovlivnila," pohodila rameny a donutila mě, abych začala tančit. Vážně se mi do toho nechtělo. Připadala jsem si fakt blbě. A takhle jsem si připadala nerada. To Elena byla jiného názoru. Ty dvě si to užívaly. Dokonce se k nám připojila další holka a nějací dva kluci. Stefan nás sledoval ze země a vážně se bavil. A já se nakonec bavila taky. Alespoň do doby, než jsem ve dveřích viděla Damona. Kývl na svého bratra a zase zmizel. A než stihl zmizet i Stefan, zastavila jsem ho.
"Stefane, počkej! Beze mě nikam!" řekla jsem nekompromisně. Naštěstí měl o něco více taktu než jeho bratříček, takže mi pomohl slézt a společně se mnou se vydal ven.
"Už jsi dotančila ten svůj sexy taneček?" rýpl si Damon, ale netvářil se zrovna radostně.
"Mlč!" okřikla jsem ho, ale potom jsem se opravila. "Vlastně ne, nemlč. Chci vědět, co ti řekla šerifka."
"Moc tě to nepotěší," varoval mě.
"Zkus to."
"Liz obvolala pár svých marylandských kolegů a ptala se jich na tvého tátu," začal.
"A?"
"A našla hned několik, kteří odpovídali jeho popisu," dokončil.
"Několik?" vydechla jsem šokovaně. Vlastně jsem ani nevěděla, co jsem čekala. Možná, že ho najdou hned napoprvé, ale to byla blbost. A já jsem to věděla.
"Ani nevíme, jaké křestní jméno používá."
"Já vím," hlesla jsem smutně. "Takže co teď?"
"Teď si zajedeme na výlet," řekl spokojeně, ale mluvil na Stefana. "Těšíš se?"
"Jen pod podmínkou, že se po cestě stavíme do D. C.," souhlasil s úsměvem.
"Klidně, ale až při té zpáteční," souhlasila jsem a strhla jsem tak na sebe jejich pozornost.
"Ty nikam nejedeš," řekl klidným hlasem Damon.
"Cože?" zeptala jsem se se smíchem.
"Říkám, že ty nejedeš," zopakoval. Slyšela jsem ho, sakra!
"To si piš, že jedu."
"Vážně?" nadzvedl jedno obočí. "Já si to nemyslím."
"Tak zaprvé, už mě vážně štveš, zadruhé je tohle všechno moje věc a vám do toho nic není a zatřetí je to můj táta, takže já jedu."
"Tak zaprvé, baví mě, když tě štvu, zadruhé Liz volala mně, zatřetí jsme v tomhle už od začátku, takže bychom to rádi dotáhli až do konce a začtvrté jsem řekl, že nejedeš," vrátil mi.
"Přestaň! Nemůžeš mi v tom zabránit!" prskla jsem po něm.
"Já jsem ten, kdo má jména a adresy těch chlápků. Já jsem ten, kdo ví, kde je najít. A pokud nasedneš do mého auta, tak nikam nejedu!"
"Až budeš ležet na zemi s kolíkem v srdci, bude ti jedno, jestli sedím v tvém autě, nebo ne!" zuřila jsem.
"To by stačilo," vložil se do toho Stefan. "Nath, bude vážně lepší, když zůstaneš tady."
"I ty?" zeptala jsem se zklamaně.
"Vždyť ani nevíme, jestli je někdo z nich doopravdy on," snažil se mě přesvědčit.
"Tak to zjistíme."
"Ale bez tebe," usadil mě zase Damon. Vrhla jsem na něho vážně hnusný pohled a přísahala si, že jestli ještě jednou promluví, alespoň ho kopnu do kolena.
"Co kdybys zůstala u nás? Vyjedeme v noci a mohli bychom se vrátit další den ráno. A až se vrátíme, mohla bys hned vědět, jak to dopadlo. Přece jen, probírat to u vás by nebylo zrovna nejlepší, když jim nechceš nic říct," navrhl.
"Chci jet s vámi!" protestovala jsem.
"Nathalie," prosil mě Stefan.
"Fajn!" rezignovala jsem. "Ale budu hrozně protivná."
"Takže žádná novinka."
Doufám, že na tom koleni bude mít alespoň modřinu!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II