WTF?! 15

19. října 2011 v 21:40 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg

Naštvaná




Pochodovala jsem po kuchyni a nervózně si prohrabovala vlasy. Caroline ze mě šílela, ale ještě pořád se držela.
"Nechápu, že jsem se nechala přemluvit!"
"Nějak ti nic jiného nezbývalo, pokud hrozil, že když budeš sedět v jeho autě, nikam nepojede. Myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou by rád dodržel."
"To je fuk," odsekla jsem jí. "Měla jsem jít k tvojí mámě místo něho. Nechápu, proč jsem to neudělala!" nadávala jsem si. Seskočila z linky, chytila mě za ramena a vážně se mi podívala do očí.
"Nemáš toho už dost?" zeptala se. "Staráš se o Elenu a Jeremyho, chodíš do práce, jsi členkou Rady, hádáš se s Damonem a teď jsi zjistila, že je tvůj táta naživu, a hledáš ho. Tohle rozhodně člověka unaví. Buď ráda, že máš pauzu a nemusíš jezdit po Státech." Jenže já ráda nebyla. "Už jsi mluvila s Damonem?"
"Ježiši, Caroline, teď ne," prosila jsem ji.
"Promiň, jenom jsem si říkala, že kdybyste se konečně usmířili, odpadl by ti jeden problém," obhajovala se.
"Zrovna teď to neberu jako problém. I když bych ho občas praštila, ale to by se nezměnilo ani potom," povzdechla jsem si. Vážně jsem neměla chuť to v tuhle chvíli řešit. Už tak jsem měla nervy v háji. A ona mi zrovna nepomáhala.
Slyšela jsem klapnutí dveří a okamžitě se k nim rozešla. Jestli to nebudou oni, zaškrtím je!
Snad nikdy v životě jsem je neviděla tak ráda.
"Tak co?" vypálila jsem na ně okamžitě. Překvapeně se na mě podívali a potom ty překvapené pohledy věnovali sobě.
"Ona sem fakt přišla," oznámil nevěřícně Stefan.
"Fakt? To bych si nevšiml," ušklíbl se Damon. "A dostala ses sem jak?"
"Mám klíče. Takže co?" zeptala jsem se netrpělivě.
"Možná bychom měli vyměnit zámek," navrhnul a podíval se na svého bratra.
"Mám to z vás páčit násilím? Protože jestli mi okamžitě neodpovíte, tak vás vážně nakopu!"
"Je milá, co?" drknul do Stefana. Nadechovala jsem se, že už vážně začnu ječet, ale on pokračoval. "A ne, nemáme pro tebe dobré zprávy. Ani jeden z kandidátů nebyl ten pravý."
"Bavíš se o mém otci, nevybíráš herce pro svůj nový film!" prskla jsem nespokojeně.
"Ale vážně… Měla bys být milejší."
"Nenapadlo tě brát na mě jednou jedinkrát alespoň trochu vážně?!"
"Popravdě napadlo," přiznal. "Ale realizuje se to trochu hůř, když jsi taková."
"Jdi do hajzlu!" odsekla jsem mu a raději se vrátila do kuchyně.
"Je ve stresu," omlouvala mě Care. Ty jdi taky do hajzlu!
"Víš co, jdi za ní raději ty. Dneska se mi nechce léčit rány po čemkoliv ostrém."
Jo, byla jsem protivná, ale už mi to vážně bylo fuk. Poslední dobou mě vynechávali z tolika podstatných věcí, které se mě týkaly, že jsem měla právo být protivná. Tohle bylo přesně to, čeho jsem se bála, když jsem sem přijížděla. Že na mě někomu bude záležet. Děsila jsem se toho, že najednou budu muset brát na někoho ohledy při čemkoliv nebezpečném. Neuměla jsem to. Uměla jsem se rozhodovat podle sebe. Dělat to, co uznám za vhodné. Protože to tak budu chtít, ne proto, že by to tak chtěl někdo jiný. A teď mě z toho vynechávají úplně. Takže jo, byla jsem naštvaná a ne, hned tak se toho asi nezbavím.
"Je srab," konstatovala jsem, když jsem za sebou někoho uslyšela.
"Není, jenom se s tebou už nechce hádat," opravil mě Stefan.
"Takže se jdeš hádat ty?" otočila jsem se na něho s otázkou v očích.
"Ne," usmál se. "Já se taky nechci hádat. Ale slíbil jsem ti, že se dozvíš, jak probíhala cesta."
"Vidíš?! Kdybych jela já, nemusel jsi teď nikomu nic vysvětlovat," řekla jsem naštvaně. Nakonec jsem sklonila hlavu a povzdechla si. "Dobře, přiznávám, jsem protivná, ale nemůžeš se mi divit. Pořád mě odstrkujete z cesty a vážně mě tím vytáčíte."
Nedivil se. Přesto mě dva týdny na to zase nechali doma.
Kdybych zuřila jen o něco více, vybouchla bych. Místo toho jsem se raději rozhodla opít. Teda, nebyl to původní plán, ale když jsem zůstala po práci v Grillu jenom s Tylerem a Caroline, kteří si spolu povídali u stolu, sedla jsem si za bar a dala si pár skleniček. Nejdříve jsem se učila, ale potom jsem se rozhodla dělat něco užitečnějšího. K opilosti mi dopomohl hlavně hlad a únava. A když už jsem stejně opilá byla, proč to nechat u malého množství?
"Nathalie, my už jdeme. Nechceš jít taky?" stavila se za mnou Care.
"To je dobrý," ujistila jsem ji pomalu. "Já tady ještě… ještě chvíli to… zůstanu."
"Aha," udělala. "Půjdeš s námi tak jako tak. Zvedej se!" řekla nekompromisně a nevědomky mě tím ještě více naštvala. Mrzutě jsem se na ni otočila a dávala si dobrý pozor, abych nesletěla ze židličky.
"Mohli byste mi všichni přestat rozkazovat?!" obořila jsem se na ni. "Je mi jedno, jestli jste silnější než já, jestli vám na mně záleží a co všechno. Prostě s tím přestaňte. Mám toho plné zuby!"
"To nebyl rozkaz, spíše rada. Vážně, Nath, zítra mi budeš děkovat!" kladla mi na srdce. Nebyla jsem si tím tak jistá. "Prosím, pojď."
"Kašli na mě. Já se domů nějak dostanu. Nemusíš se o mě starat," zabručela jsem a znovu se napila.
"Mám za úkol se o tebe starat!" přiznala nakonec. Přimhouřila jsem oči a zamyšleně jsem se na ni zase podívala.
"Cože?" Začínala jsem vidět její druhé já. A to bylo špatné. "Caroline, přestaň, nebo si jenom na protest něco udělám." Obě dvě nafoukly tváře a vypadaly jako nažraný křeček.
"Pojď s námi, slyšel jsem, že je dneska ve městě pořádná diskotéka," lákal mě Tyler.
"Dism-Dik-Prostě to?" ujišťovala jsem se.
"Přesně tak," smál se. "Tak půjdeš?" Přemýšlela jsem nad tím jenom chvíli. Chtěla jsem se jít bavit. A diskotéky jsem vždycky milovala. Takže proč bych nešla, že?!
Hm… Zajímavé, že v duchu skládám věty naprosto v pořádku.
"Tak fajn," souhlasila jsem nadšeně a nechala se chytit, když jsem málem sletěla na zem. "Děkuju," usmála jsem se na něj a zněla jsem vážně vděčně. "A kam že to jdeme?"
"Na tu diskotéku." Aha, jo, diskotéka! Držel mě kolem pasu a podpíral mě, když jsem vrávorala. Chtěla jsem zamknout, ale nevěděla jsem, do které z těch dvou klíčových dírek mám ten klíč strčit. Nakonec mi je Caroline i přes protest vypáčila z ruky a zamkla sama.
"Dě-ku-ju!" vydechla jsem vděčně a zazubila se na ni. Vůbec jsem nevěděla, kam jdeme, naprosto jsem jim důvěřovala. A měla jsem chuť zpívat. Care s Tylerem byli opačného názoru, takže jsem je zpruzle následovala. "Hm… Tylere?"
"Ano?" zeptal se opatrně.
"Když vidíš kočku, myslím tu čtyš-čtyž-čty-řřřřřř-nohou," vyslovila jsem nadšeně, "máš chuť za ní běžet? Přece jenom jsi pes. Bez urážky."
"Ne, Nath," smál se, "vážně nemám."
"To je divné," přemýšlela jsem. "Care?"
"Já za nimi taky nemám chuť běžet!" upozornila mě okamžitě. Vyplázla jsem na obě dvě jazyk. "Tak cos chtěla?"
"Já už nevím," řekla jsem smutně.
Dovedli mě až k nám před dům.
"U nás je diskotéka?" zeptala jsem se zmateně.
"Ne, ty teď akorát půjdeš spát, protože už to potřebuješ," usmála se na mě Care. Zamračila jsem se na ni.
"Tylere, nemůžeš se s ní dát dohromady, ať se stará taky o někoho jiného než o mě?!" Zatímco Tyler se začal smát, Caroline vypadala, že mi jednu vrazí.
"Vážně už bys měla jít spát," podotkla. Společnými silami mě dostali do postele a i přes moje protesty odešli.

Vzbudila jsem se až v poledne s bolestí hlavy. Nebyla velká, ale byla to bolest. A bohužel jsem si až moc dobře pamatovala, co jsem den předtím prováděla. Ach jo, Care mě zabije…
"Nemáš dneska náhodou práci?" zajímal se nenápadně Jer, když jsem zakotvila v kuchyni.
"Náhodou ne."
"A nemáš náhodou školu?"
"Proč mě tady nechceš?!" zeptala jsem se smutně. "Ty mě nemáš rád," fňukla jsem.
"Mám," ujistil mě a dal mi pusu. "Ale Bonnie mám raději a dneska přijde, takže kdybys šla někam pryč…"
"Ach jo," povzdechla jsem si a s hrnkem kávy v ruce jsem otráveně vstala od stolu. "Nějak si protiřečíš s tím, že mě máš rád. Ale fajn, budu hrozně, ale hrozně milá a půjdu ke Caroline."
"Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout," zazubil se.
"Caroline ti zajisté poděkuje."
"Jo, řekni jí, že to má u mě," smál se. Jsem ráda, že se mě nikdy nikdo nechce zbavit!
Šla jsem k ní raději pěšky. Zaprvé jsem si nebyla úplně jistá, že v sobě ještě nějaké ty promile mám, zadruhé mi čerstvý vzduch udělá rozhodně lépe.
Otevřela mi se širokým úsměvem.
"Ahoj. Jsi ráda, že mě tady máš?" zazubila jsem se na ni.
"Jo."
"Tak to si stěž-Cože?!" došlo mi potom. "Ehm, tuhle odpověď jsem nečekala," přiznala jsem.
"Koukám," smála se. "Tak pojď dál."
"Co se ti stalo?" ptala jsem se podezřívavě. Myslela jsem, že mě bude chtít odprásknout, a ona se tady místo toho zubí jak…
"Ty ses stala. Včera."
"Ehm, tak fajn, mohla bys mi to vysvětlit? Čekala jsem, že mě budeš chtít zabít, a ty jsi tady místo toho hrozně vysmátá," divila jsem se.
"Pamatuješ si, o co jsi včera Tylera poprosila?" ptala se. Nervózně jsem si skousla ret a přikývla.
"Prosila jsem ho, aby se s tebou dal dohromady, abys mě přestala kontrolovat," řekla jsem opatrně.
"No, tak tě poslechl," zasmála se a zmizela v pokoji. Stála jsem jako opařená v chodbě a tím šokem jsem se nedokázala ani pohnout.
"Cože?!" rozhodila jsem nechápavě rukama. "Děláš si srandu?! Jenom kvůli té jedné větě?!"
"Jo, jenom kvůli jedné větě." Vyloženě se bavila. Teprve teď mi došlo, co vlastně řekla, a s nadšeným smíchem jsem vletěla k ní do pokoje a vrhla se jí kolem krku. Naštěstí seděla na posteli, takže jsem ji povalila na ni.
"Vy jste fakt spolu?" ptala jsem se nadšeně.
"No, už to tak vypadá," přikývla.
"Jsi mrcha!" konstatovala jsem se smíchem. "Takže chci podrobnosti."
"No…" začala a neměla se k pokračování.
"Caroline, dělej, nebo tě praštím!" hrozila jsem jí.
"Když jsi to večer řekla, vážně jsem myslela, že tě praštím," souhlasila. "Když jsme od tebe odcházeli, tak mi domlouval, abych tě vážně tolik nekontrolovala. Hádali jsme se celou cestu až k nám, a když už mě nemohl vystát, tak mě prostě políbil," řekla spokojeně.
"Jo, tohle je naprosto typická chlapská reakce." Nechtěla jsem jí kazit radost, ale nemohla jsem si to odpustit. Nic si z toho nedělala.
"Já vím, ale nějak mi to nevadí. Ale večer jsem přišla na jednu velice zajímavou věc," vzpomněla si a provrtávala mě pohledem.
"Ajej," hlesla jsem a snažila se být neviditelná. Bála jsem se, co ji napadlo.
"Nebuď hned taková," zamračila se, ale obličej se jí hned zase vyjasnil. "Pamatuješ, jak jsi mě docpala k tomu, abych se dala dohromady s Mattem?" Přikývla jsem a čekala. "Pár dnů na to ses dala dohromady s Damonem." Přimhouřila jsem oči a slovo strach se mi v hlavě zvětšovalo čím dál víc. "Když jsem se s ním rozešla, pár dní na to ses rozešla s Damonem. Teď jsem s Tylerem, a to znamená co?"
"Že se dám dohromady s někým, o kom vlastně ještě nevím?" zkusila jsem to. Povzdechla si a tvářila se, jako bych byla úplně blbá. Vlastně jsem si tak připadala.
"Ne. Že se dáte s Damonem brzo dohromady."
"Jo, Care, tak to asi hned tak nehrozí," zhatila jsem jí plány.
"Věř mi, na tohle mám sedmý smysl," usmála se.
"Hm… Pořád zastáváš ten názor, že ženské mají šest smyslů?"
"Nezastávám názor, říkám pravdu." Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.
"Vážně ti závidím tvůj optimismus."
"Stoupni si do fronty. Aleeeee­… zpátky k tobě a Damonovi. Miluješ ho, on miluje tebe, už jste spolu chodili, v čem je problém?"
"Možná v tom, že teď mám jedině chuť mu jednu vrazit," pokrčila jsem rameny.
"Skvěle. Tu jsi měla, i když jste spolu chodili, takže nic nového," podotkla. A měla pravdu.
"Hele, nemůžeme se vrátit zpátky k tobě a Tylerovi?" zkusila jsem změnit téma.
"Ne, nemůžeme. Vy dva jste zajímavější," zasmála se.
"Nemám tě ráda, Caroline. Vážně nemám!" povzdechla jsem si a praštila jsem sebou do peřin. Když Jeremy říkal, že moje zabavení má Caroline u něj, spletl se. To já jsem ta, kdo to má u něj! Určitým vysvobozením se mi stala až šerifka, která přerušila Carolinin dlouhý monolog.
"Nathalie, mohla bych s tebou mluvit?" zeptala se opatrně.
"Jasně," souhlasila jsem najednou energicky.
"O samotě," dodala, když jsem se k ničemu neměla. Chtěla jsem říct, že Caroline všechno ví, ale potom mi došlo, že bych jí tím mohla přinést nemalé problémy. Care se ale rozhodla sama.
"Jestli jde o jejího tátu, vím o tom." Zaskočilo ji to.
"Ehm, dobře. Přesto si myslím, že by ses nejdříve měla rozhodnout, jestli chceš, aby to slyšeli i jiní."
"To je dobrý," ujistila jsem ji. "Caroline bych to stejně řekla."
"Fajn. Dneska mi z Marylandu přišly další totožnosti odpovídající popisu," začala.
"Takže další nepotvrzení. Doufám, že alespoň v téhle zásilce bude ten správný," podotkla jsem.
"Přišla nám i jedna fotka," pokračovala. "Je to fotka tvého táty." Nasucho jsem polkla a okamžitě se postavila. Čekala jsem na tuhle chvíli dost dlouho a teď jsem jí nemohla uvěřit.
"Vá-vážně?"
"Sice se trochu změnil, ale je to on," ujistila mě.
"Kde bydlí? Potřebuju adresu. Jedu za ním," chrlila jsem ze sebe a prošla kolem ní k východu. "Hlavně to nevolejte těm dvěma, tentokrát jedu já!"
"Nathalie, počkej," zadržela mě. "Je tady ještě jedna věc, kterou bys měla vědět."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II