WTF?! 16

20. října 2011 v 21:43 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg

Cesta






"Nathalie, no tak, vážně bys neměla jet sama," snažila se mě přesvědčit.
"Poslyš, Caroline, vážně bys mě alespoň jednou měla poslouchat, když ti něco říkám. Nemám s sebou koho vzít."
"Možná kdybys počkala na kluky," nevzdávala se. "Jsem si jistá, že by s tebou jeli. A kdybys nechtěla Damona, Stefan by jel určitě místo něj." Hodila jsem oblečení do kufru a přešla jsem k ní. Chytila jsem ji za ruce a vážně se jí podívala do očí.
"Nemám čas na ně čekat. Krom toho se jich tohle vůbec netýká. Nechci je otravovat," přesvědčovala jsem ji. "A hlavně je tam nechci," přiznala jsem nakonec.
"Jo, protože ty sama na to stačíš. Všechno dokážeš a nepotřebuješ k tomu nikoho jiného," konstatovala.
"Caroline, nech toho!" prosila jsem ji unaveně. "Víš, jak jsem to myslela."
"Fajn, nechceš je, tak jedu já."
"Ne," odsekla jsem automaticky. "Proč to děláš?"
"Proč to děláš ty? Kdyby to bylo naopak, nechala bys mě jet samotnou?" zkoušela mě. Ne, nenechala. A ona to moc dobře věděla.
"Máš školu," snažila jsem se ji od toho odradit.
"Jo, to ty taky," vrátila mi.
"Jenže já jsem plnoletá. A střední už mám za sebou."
"Hele, Nath, má se to asi takhle, samotnou tě nikam nepustím, takže buď tě zdržím tak dlouho, než se vrátí kluci, nebo pojedeš se mnou. Tak jako tak sama prostě nepojedeš."
"Fajn! Fajn! Chceš jet se mnou? Tak jeď."
"Skvěle," usmála se. "Ale musíme se stavit u nás, abych si sbalila pár věcí. Nebudu víc jak dva dny tvrdnout ve stejném oblečení."
"Já vím, zabilo by tě to," ušklíbla jsem se a zapnula jsem tašku.
"Vždyť mě znáš," zazubila se na mě. "A co řekneš Eleně a Jerovi?"
"Že musím pomoct kamarádce. Nebudou se vyptávat. Snad."
"Máš je ochočené," rýpla si.
"A jak se mi to hodí!" nedala jsem se. Už jsme odcházely z pokoje, když mi na stolku zavibroval mobil. Nebýt toho, málem bych ho nechala doma. Jenže když jsem se podívala, kdo volá, raději bych ho doma doopravdy nechala. "Tak tenhle se vyptávat bude," povzdechla jsem si. "Ahoj."
"Jestli vystrčíš čumák z Mystic Falls, zahryznu tě!"
"Tak to bych měla přestat pít sporýš, aby ses nesložil při druhém cucnutí," ušklíbla jsem se. "Myslela jsem, že šerifka drží slovo."
"Drží. Bohužel pro tebe drží to slovo, které dala mně." Protočila jsem oči a raději zavřela dveře od pokoje.
"Hele, zůstala jsem tady jenom proto, že jsme nevěděli, jestli některý z těch chlapů je můj táta. Teď to víme, tak ode mě nemůžeš čekat, že budu pořád nečinně sedět a čekat, až se vrátíte."
"Nechci, abys zůstávala doma. Jenom na mě počkej."
"Proč?"
"Nepojedeš tam sama," řekl nekompromisně. Rozhodně jsem si připadala jako malé dítě.
"Caroline jede se mnou."
"Skvěle," ozvalo se potěšeně, ale potom nasadil zase ten vážný tón. "Počkej na mě."
"Víš, až se vrátím, promluvíme si," zabručela jsem. Prostě se ke mně přestane chovat jako k nesvéprávné.
"Nat-" Víc toho nestihnul, protože jsem mu típla hovor. Dokázala jsem si představit jeho výraz, s jakým pozoruje telefon. A taky jsem věděla, že mi Stefan moc nepoděkuje, protože být s Damonem zavřený v autě, když je vytočený, je vážně o držku.
"Jsi na něho hnusná," konstatovala Caroline.
"Já? To bych si nikdy nedovolila!" bránila jsem se se škodolibým úsměvem.
"Jenom se o tebe bojí."
"Jo, až moc. Měl by si zase zvyknout, že se o sebe postarám sama," ušklíbla jsem se. "Tak jedem."
"Počkej, ty na něho vážně nepočkáš?" zeptala se překvapeně.
"Ne, ale jestli na něho chceš počkat ty, tak klidně čekej. Já si vystačím sama," uklidnila jsem ji.
"Ne, díky, já se ráda projedu s tebou. Tak jdeme," popohnala mě a popadla moji tašku.
"Kdybych věděla, že mi budeš nosit tašky, brala bych tě hned!"
"Nezvykej si!" Škodolibě jsem se uchechtla a rychle jsem vypadla za ní.
"Vrátím se co nejdříve. Kdyby něco, volejte. A chovejte se slušně! Řeknu Jenně, aby na vás dohlídla. A všechno mi požaluje!" varovala jsem Jera, než jsem vypadla.
"Hm… Super, a kam že to jedeš?"
"Ke kamarádce," povzdechla jsem si, "říkám ti to potřetí!"
"Jo, jasně," přikývl. "Ke kamarádce?" zeptal se významně.
"Ano, Jeremy, k holce! Věř, nebo ne, ale já za chlapama jezdit nemusím," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Hm… Vím hned o několika místních klucích, kteří by se tě rádi ujali," prohodil jen tak. Zvedla jsem k němu zvědavý pohled a potěšeně se usmála.
"Vážně?"
"Jo. Víš, není moc příjemné poslouchat, jak se o tobě baví," zamračil se.
"A co říkají?" zeptala jsem se dychtivě.
"Nenuť mě to opakovat!" zašklebil se a rozesmál mě tím.
"Až se vrátím, ukážeš mi je."
"No počkej! Opovaž se chodit s někým z těch blbečků ze školy!" křičel za mnou.
"Já s blbečky nechodím!" bránila jsem se, ale potom jsem se zarazila. "Fajn, možná kdysi! Takže až se vrátím, uděláme seznamovací večírek."
"Dobře, já obstarám kluky, ty holky."
"Dovedu ti tam Bonnie, ta ti bude stačit. Ahoj," rozloučila jsem se a nasedla s Care do auta.
"Takže puberťáckých kluků se ti zachtělo?" rýpla si do mě.
"Jojo, mám v tom už praxi."
"A která ženská ne? Chlapi z puberty nevyrostou," smála se. Jo, taky pravda!
"Tak jedem."
Caroline byla sbalená neuvěřitelně rychle. Kdybych nešla s ní, myslela bych si, že už měla většinu nachystanou v tašce. Mámě zavolala raději až z auta. Když bylo jasné, že se nevrátí. Vlastně to tak jasné nebylo, byla bych schopná se vrátit a vysadit ji zpátky doma. Každopádně měla mámu perfektně zmáknutou, takže jí náš výlet prostě jenom oznámila a neptala se.
Řídila jsem já. Zaprvé jsem nechtěla pustit Care za volant svého miláčka, zadruhé jsem zastávala pravidlo, že řidič vybírá hudbu. A nebyla jsem si jistá tím, co by Caroline vybrala. Takhle se musela spokojit s mixem Metallicy, Nirvany nebo Led Zepellin. A s mým zpěvem.
"Hmbf. … teď …" zamumlala.
"Cože?" zařvala jsem na ni. Naštvaně ztišila rádio a oddechla si.
"Nemohla bych teď řídit já?"
"Ne," zavrtěla jsem rázně hlavou.
"Prosííííím," škemrala. Zamračila jsem se a opatrně se na ni otočila.
"Proč?"
"Tak. Ráda řídím." Nevěřila jsem jí. "Fajn, tak alespoň přestaň zpívat!" poprosila mě.
"Co? Proč?"
"Protože nezpíváš zrovna nejlíp."
"Kecáš! Bonnie říkala, že to není tak hrozné," bránila jsem se smutně.
"Kašli na Bonnie, nemá tak citlivé uši jako já."
"Jsi na mě fakt hnusná. Měla jsem tě nechat doma!" stěžovala jsem si.
"Ale to by ti potom nikdo nemohl říct, že nezpíváš moc dobře," smála se.
"Jo, děkuju. Jsi hrozně milá," ušklíbla jsem se. Přestala jsem sice zpívat, ale celý zbytek cesty jsem se mračila. Ke konci to už nebylo jenom proto, že jsem si nemohla zpívat. Začínala jsem být nervózní. Divokou hudbu jsem vyměnila za trochu klidnější a dokonce jsem přestala mít chuť zpívat. Caroline si toho naštěstí nevšimla, usnula těsně za polovinou cesty a nevypadalo to, že by se brzo vzbudila.
Zastavila jsem na benzince, a i když jsem za sebou zabouchla dveře, nevzbudila se. Taky jsem začínala pociťovat lehčí únavu, takže kromě tankování a jídla jsem si musela koupit i energeťák. Nejlépe dva. A jedno kafe. Jediný problém u mě byl ten, že i kdybych to všechno vypila, byla bych schopná usnout. Takže jsem si pro jistotu koupila i balíček bonbonů, abych se alespoň nějak zaměstnala.
Care se vzbudila, až začalo pomalu vycházet slunce.
"Ještě tam nejsme?" zamumlala ospale, aniž by otevřela oči.
"Vaše kamarádka vás nechala v autě a já ho ukradnul," promluvila jsem hrubým hlasem a hrozivě se zasmála.
"Jo, to by jí bylo podobné. Dovezete mě alespoň někam, kde je jídlo?"
"Na zadním sedadle máš bagetu," odpověděla jsem jí už normálně. Teprve teď otevřela oči a doslova jí zářily.
"Díky. Umírám hladem," vydechla spokojeně.
"Tak to jsem ráda, že ses nerozhodla ucucnout si ze své kamarádky."
"Možná později, ale díky za nabídku," smála se.
"Kdykoliv," ubezpečila jsem ji.
"Za jak dlouho tam budeme?" zeptala se a zahryzla se do bagety. Ten slastný pohled bych přála vidět každému.
"Do hodiny bychom měly být ve městě," odpověděla jsem s knedlíkem v krku.
"Skvěle," zašvitořila spokojeně a dál do sebe ládovala jídlo.
Ve městě jsme doopravdy byly za necelou hodinu. Ale další půl hodiny nám trvalo, než jsme se dostaly na správnou adresu. Protože jestli někdo tvrdí, že jenom chlapi se odmítají zeptat na cestu, já jsem ta výjimka u žen, která potvrzuje pravidlo.
"Konečně," zabručela Care, když jsme zastavily před tím správným domem, a vylezla z auta. Protahovala se jako kočka a potom se na mě zamračeně otočila. "Co je?"
"Co?" zeptala jsem se zmateně.
"Co je ti?" ptala se zvědavě.
"Nic," vydechla jsem a zabouchla jsem dveře. "Hele, Caroline, možná bychom měly počkat. Je celkem brzo, neměly bychom ho budit."
"Bude mu jedno, jestli ho vzbudíme," povzbuzovala mě. Ve skutečnosti to nebylo jedno mně. Teda, bylo mi to jedno, ale chtěla jsem ještě chvíli oddálit to setkání.
"Ne, vážně, měly bychom počkat," snažila jsem se ji přesvědčit.
"Čeho se bojíš?" podezírala mě.
"Nebojím se!" bránila jsem se. "Jenom se mi tam moc nechce," přiznala jsem nakonec.
"No tak, jdu s tebou. Musíš to udělat teď, nebo to neuděláš vůbec."
"Ale jo, udělala bych to."
"Tak jinak. Buď tam půjdeme teď, nebo zavolám domů, že tady počkáme, až-"
"Fajn, jdeme hned!" rezignovala jsem naštvaně. Vůbec se netvářila kajícně. Ani trošku. Kam jsem to dopracovala?!
Vzala mě kolem ramen a vedla mě po těch rozvrzaných schodech oprýskaného domu až k ošuntělým dveřím s číslem 25. Byla jsem připravena zaklepat, ale těsně před tím, než dopadla moje ruka na dveře, rozmyslela jsem si to a rychle se otočila. Stála za mnou a s její rychlostí mě bez problémů zastavila a otočila zpátky. Stála jsem tam s rukama svěšenýma a se skousnutým rtem, jak jsem se nutila zaklepat. Nakonec to Care nevydržela a zabušila na ty dveře místo mě.
Nic se nedělo, nikdo neotevíral.
Ulevilo se mi.
Jenže potom zarachotil zámek a dveře se pomalu otevřely. Nasucho jsem polkla a zvedla jsem pohled ze špiček svých bot.
"Ahoj, tati!" zachraptěla jsem a oči mi najednou zvlhly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II