WTF?! 17

21. října 2011 v 21:44 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg

Táta




Zaměřil na mě přimhouřený pohled a trochu zavrávoral.
"Spletly jste si pokoj," zamumlal a přibouchl mi dveře před nosem. Překvapeně jsem zamrkala a tentokrát už jsem nebyla nervózní. Zabušila jsem na dveře a čekala, až mi otevře.
"To jsem já, Nathalie!" Sakra! Málem jsem to vzdala, když se dveře zase otevřely.
"Jak dál?"
"Cože?"
"Nathalie a jak dál?" ptal se zvědavě.
"Gilbertová," odpověděla jsem opatrně. Doufala jsem, že to je jenom kvůli opatrnosti, i když mě značně znepokojilo, že mě nepoznává. I když to už bylo pět let.
"Nathalie?" zopakoval nevěřícně. Skvěle, tohle už si zapamatoval. "Pojďte dál," vysoukal ze sebe unaveně a odběhl zpátky do křesla. Ve skutečnosti se neuvěřitelně vlekl. A já se nechápavě podívala na Caroline. Jasně, znal nás, ale pozval nás dál… On, lovec upírů. On nás pozval dál. Caroline to nevadilo, já začala tušit, že šerifka ani její kolegové nepřeháněli, jak jsem si původně myslela.
A když jsem vešla dovnitř, tušení se změnilo ve vědění. Puch snad nikdy nevětraného pokoje mě praštil do nosu natolik, že kdybych ho měla o trochu citlivější, asi by to se mnou praštilo o zem. Carolinin žaludek byl evidentně o něco silnější. Už jenom díky tomu, že jsem ještě neviděla upíra zvracet.
Byt byl malý, ale tolik bordelu pohromadě jsem snad nikdy neviděla. Oblečení pohozené všude kolem, mezi ním ručníky, nějaké láhve, krabice od jídla… A alkohol a cigarety. Naprosto nezaměnitelný puch těchhle dvou věcí nasáklý snad už i ve zdech.
Nedokázala jsem zavřít pusu a nezírat okolo. Ale jemu to bylo evidentně jedno. Seděl v křesle, sledoval nějaký zápas a připíjel k tomu bourbon. Přímo z láhve. Tohle byl obrázek táty, který jsem nikdy netoužila vidět.
"Nesednete si?" zeptal se, aniž by nám věnoval pohled. Znovu jsem se rozhlédla kolem, ale nakonec jsme obě usoudily, že raději postojíme. A jeho pozornost jsme stále neměly.
Tolik k rodinnému setkání.
Bezmocně jsem si prohrábla vlasy a otočila jsem se na Caroline.
"Měla bys jet domů."
"Cože?" nechápala.
"Jeď domů, Care, tady nebudeš k ničemu. Krom toho máš školu a Tylerovi jsi ani nevolala, že jedeš se mnou."
"Tyler to ví. A o škole jsme se už bavily. Zůstanu tady s tebou," odmlouvala.
"Tohle musím zvládnout sama," přesvědčovala jsem ji.
"A co míníš dělat?" nechápala.
"Nevím," přiznala jsem. "Vážně nevím. Prostě něco. Jeď domů, prosím."
"To chceš bydlet tady?!" ušklíbla se.
"Ne, najdu si nějaký levnější hotel, ve kterém bych mohla zůstat." Chvíli nad tím uvažovala, ale nakonec ne moc ochotně souhlasila.
"Tak fajn. Ale budeš mi volat."
"Samozřejmě," souhlasila jsem.
"Zkusím ti nějaký hotel najít a hodím ti tam tašku, potom ti dám vědět, jo?" navrhla.
"Díky," šeptla jsem a objala ji.
"A kdyby něco, volej!" S úsměvem jsem přikývla, ale když za sebou zavřela dveře, úsměv mi zmizel. Otočila jsem se na něj a povzdechla si.
Když jsem ho tak pozorovala, najednou mnou projela obrovská vlna vzteku. Vzala jsem ze stolku ovladač a vypla jím televizi. Teď mi pozornost věnoval.
"Co to děláš?" vyjel na mě.
"My dva si musíme promluvit. Okamžitě!" vrátila jsem mu stejným tónem.
"Co je tak důležitého, že to nemůže počkat?"
"Co je tak důležitého?" zopakovala jsem nevěřícně. "Měl jsi být mrtvý. Všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvý, takže se teď vykašli na nějaký zápas a vysvětli mi to. A být tebou, vezmu to pěkně dopodrobna!"
"Je to složité. A nebezpečné."
"V devatenácti jsi mi řekl, že existují upíři. Šla jsem doslova na smrt. V jednadvaceti jsem málem zemřela. Pořád žiju ve světě nadpřirozena. Vážně si myslíš, že může být něco nebezpečnějšího?" ptala jsem se naštvaně.
"Šel po mně upír," vysvětlil hrozně vyčítavým tónem. Pomalu mě přesvědčil, že za to můžu já. "Zabil mámu a málem zabil i mě a Elenu. Musel jsem ho najít, než vám ublíží." Překvapeně jsem vydechla a chvíli jsem to zpracovávala.
Proč by upír způsoboval dopravní nehodu, sakra?!
"Nevypadáš, že jsi schopný honit nějaké upíry," vyčetla jsem mu.
"Je mrtvý," ušklíbl se spokojeně a znovu se napil z láhve. "Toho prevíta jsem dostal dva měsíce po tom," odfrknul si nenávistně. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a cítila jsem, že mě začíná bolet hlava. Bylo toho na mě moc. Hodně moc.
"Počkej," došlo mi nakonec. "Dva měsíce?" Možná mu to nedocházelo nebo byl prostě zamyšlený, ale mně to došlo moc dobře. Takže když přikývnul, zaútočila jsem na něj. "A co jsi dělal potom? Co jsi sakra dělal ty zbylé tři roky? Co děláš tady? Proč ses nevrátil?"
"Nemohl jsem," odpověděl prostě.
"Cože?" vypálila jsem nechápavě. "Jak nemohl?!"
"Nemohl jsem žít bez Mirandy," přiznal a z očí mu stekly slzy. Viděla jsem rudě a v tuhle chvíli jsem toho měla na jazyku tolik…
"A bez nás?! Bez nás jsi žít mohl? Klidně jsi tam nechal Elenu s Jerem samotné! Kašlal jsi na to, jestli se uživí. Proč jsi alespoň mně neřekl, co se stalo?! Pomohla bych ti! Sakra, ztratili jsme mámu, spolu jsme to mohli zvládnout. Ale ty ses rozhodl vzít nám i tátu!"
"Nemohl jsem bez ní žít!" opakoval s pláčem.
"A my? Byla to máma! Máma!" křikla jsem po něm. Potřebovala jsem se uklidnit. Nedokázala jsem tam už zůstat ani chvíli. Musela jsem vypadnout. "Byla to máma," zašeptala jsem znovu, a když jsem odcházela, pořádně jsem za sebou třískla dveřmi.
Opřela jsem se o stěnu hned vedle dveří a zhluboka jsem dýchala. Tohle jsem rozhodně nezvládla. A rozhodně jsem něco takového nečekala. Když mi začala zvonit kapsa, škubla jsem sebou.
"Teď není ta správná chvíle," upozornila jsem ho.
"Co se stalo?"
"Neměla jsem ho hledat," vydechla jsem. Byla to chyba. A věděla jsem to už teď.
"Nathalie!"
"Nechci to řešit po telefonu. Až se vrátím, vysvětlím vám to," slíbila jsem.
"Fajn," souhlasil. Věděl, že v téhle chvíli by nebylo nejlepší mi odporovat.
Chvíli jsem se procházela městem, dokud mi nezavolala Care, ve kterém motelu mi nechala věci. Byl to kousek od tátova bytu a v tuhle chvíli se mi to zdálo jako nehorázně malá vzdálenost. Ale i tak jsem se dokázala alespoň trochu uklidnit.
Jistě jsem věděla jenom dvě věci. Zaprvé, vykašlal se na nás, kvůli mámině smrti. A zadruhé, z mého táty se stává alkoholik s ne zrovna krátkým trestním rejstříkem.
Už jsem chápala, proč mě nechtěli pustit samotnou. Měla jsem chuť všechno rozmlátit. A potom jít zpátky do jeho bytu a zmlátit i jeho…
Místo toho jsem dospala to, co jsem po cestě nestihla, a vzbudila se s trochu klidnějším dechem. Majitel hotelu mi poradil příjemnou restauraci, a teprve až jsem byla vyspaná a měla jsem plný žaludek, dokázala jsem myslet racionálně. Nekonalo se žádné rozkopávání nábytku. Prostě jsem k němu zašla a určila jsem jasná pravidla.
Jestli chtěl ještě někdy vidět Jeremyho a Elenu, musel přestat pít. A on je vidět chtěl.
Prohledala jsem celý byt a vyhodila všechno, co se alkoholu alespoň podobalo. S plnou náručí láhví jsem šla do popelnice třikrát. Při poslední cestě jsem po nějaké tátově sousedce vyžebrala velký odpadkový pytel. V podstatě jsem ho vyměnila za slib, že ho dostanu z toho svrabu, ve kterém je, a přestane svému okolí ztrpčovat život.
Ne, vážně jsem se za svého otce nestyděla.
Ta paní mě dokonce chtěla pozvat na koláč a kávu. Buď byla neuvěřitelně milá, nebo to bylo hrozná drbna, která ze mě chtěla vymámit co nejvíce informací. Tipovala jsem to spíše na tu druhou možnost, takže jsem se s dostatečnými díky rychle zdejchla. Roztřídit věci, které nepatří do koše, které patří do koše a které patří do koše, i když je táta vehementně bránil, mi zabralo zbytek odpoledne. Do postele jsem uléhala naprosto zničená. A další dny to nebylo jiné.
Trvalo mi týden, než jsem všechno uklidila. A to jsem mezitím odbíhala do obchodu, abych nakoupila všechny věci, které jsem k úklidu potřebovala. Některé skvrny ale dolů prostě nešly. Nemluvě o oblečení. Páchlo tak, že mě napadlo, že tyhle věci pračku neviděly ani na obrázku. Po pytlech jsem to brala do prádelny a zase zpátky. Teprve tehdy jsem litovala, že jsem si jediné auto nechala odjet.
Teprve po týdnu to vypadalo, že se tam dá konečně bydlet. Já se ale svého hotelu pořád nevzdávala. Odcházela jsem, když se chystal do postele. Respektive rozložit si gauč, aby měl kde spát. A celý týden se nedotkl alkoholu. I když mě vehementně přemlouval, abych mu koupila alespoň jedno pivo.
Měla jsem ze sebe radost. Unavenou radost.
Byla jsem zničená a těšila jsem se, až si lehnu. Prošla jsem recepcí, bezděky pozdravila majitele a vydala se ke schodům.
"Neházej nevšímáky, Gilbertová!" ozval se za mnou známý hlas. Povzdechla jsem si a protočila jsem oči.
"Ach bože, co se mi dneska ještě stane?"
"Au!" pronesl procítěně. Otočila jsem se a změřila si ho pohledem.
"Co tady děláš?"
"Taky tě rád vidím," ušklíbl se. "A díky, že jsi dala vědět, že žiješ."
"Jsem v pohodě, takže díky za starost, ale teď můžeš zase jít." Já teda jít hodlala. Kdyby mě nezastavil.
"Můžeš se alespoň na chvíli zastavit a promluvit si se mnou?" prosil. V duchu jsem hlasitě zakňučela, ale otočila jsem se zpátky.
"Nečekáš, že tě pozvu do pokoje, že? Jsem dost utahaná na to, abych tě potom musela vyhazovat."
"Můžeme zůstat tady, tak bude stačit, když odejdeš," navrhl. Tak jo, za to přece nic nedám.
"Fajn."
"Jak se má táta?"
"Tak jo, jestli chceš mluvit o tomhle, jdu raději spát."
"Takže asi ne moc dobře," odpověděl si sám. "Jak se máš ty?"
"Už jsem se měla líp," přiznala jsem. "Co tady děláš?"
"Caroline mě sem poslala. Prý tě má někdo hlídat," ušklíbl se. "Necenzurovaná verze zněla: Koukejte se dát urychleně zase dohromady. Musíš pochopit, že jsem raději utekl, než abych s ní zůstal v jednom státě."
"Jo, celá ona." Vlastně jsem byla tak nějak ráda, že je tady. Trochu. Trochu víc… Takové lehké zpestření. Rozptýlení.
"Vážně by mě zajímalo, jestli se už stalo, že se jí to nepovedlo," zamyslel se.
"Nevím o tom." Skousla jsem si ret a nevinně se na něho podívala. "Normálně bych řekla, že tohle může být poprvé, ale…"
"… nebude," dopověděl za mě.
"Nechci být ve všem první," pokrčila jsem rameny. "Tak fajn, asi bychom si měli promluvit. Hm… Nechceš jít nahoru?"
"Ještě před chvílí jsi mě tam nechtěla," připomněl mi.
"Jestli nechceš…"
"Tak fajn," nenechal mě domluvit. Připadala jsem si, jako bych ho k tomu nutila. Dotčeně jsem našpulila pusu a otočila se ke schodům.
"Kampak, kampak?" zastavil nás majitelův hlas.
"Do svého pokoje."
"Vy ano, ale on ne," řekl nekompromisně.
"Cože?" zeptala jsem se překvapeně.
"V tom pokoji bydlíte jen vy."
"Jestli vám jde o tohle, tak já vám za něj klidně zaplatím."
"No to byste zaplatila… Kdyby byl ten pokoj pro dva. Ale on je pro jednoho, je mi líto," pokrčil rameny. Áááááá…
"A nemáte jiný pokoj? Pro dva?"
"Bohužel, celý hotel je obsazený." Vážně jsem dneska neměla dobrý den!
"Promluvíme si zítra. Zůstanu v autě."
"Přes noc?" ušklíbla jsem se. Chytil mě za krkem a přitáhnul si mě k sobě. Po dlouhé době konečně ten pořádný polibek.
"Nic jiného mi nezbývá," podotkl a odešel. Mohl ho ovlivnit, ale neudělal to.
Zrovna teď musel sekat dobrotu?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II