WTF?! 18

22. října 2011 v 21:57 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg


Sousedka



Lilo jako z konve a lehce osvětlené parkoviště se začínalo zalívat vodou. Dokázala jsem rozpoznat jeho auto a nemohla jsem z něj spustit oči. Nedokázala jsem se podívat jinam. Seděla jsem na parapetu, zabalená v dece a s hrnkem horké kávy a dívala se na to zatracené auto. Bouřka se k nám pořád blížila a blesky občas osvětlily o něco větší kus plochy.
Měla jsem zhasnuto, ale dost možná mě viděl. Pokud se sem vůbec díval. Opřela jsem si hlavu o okno a zavřela jsem oči. Pořád jsem cítila chuť toho polibku a nedokázala jsem ho dostat z hlavy. Ne takový. Potřebovala jsem s ním mluvit. Potřebovala jsem probrat, co se stalo. Potřebovala jsem se mu omluvit…
Odložila jsem kávu na konferenční stolek, popadla jsem mikinu a klíče a vypadla jsem z pokoje. Zaváhala jsem až u východu a podívala se na nebe. Bezva! Posledních pár týdnů byla nesnesitelná vedra, ale zrovna dneska musel přijít takovýhle liják. Zabalila jsem se do mikiny a vyběhla zpod stříšky přímo k jeho autu.
Byl zamčený. A popravdě jsem ani nevěděla, jestli tam je. I za těch pár sekund jsem byla promoklá na kost, takže když se ozvalo odemknutí zámku, rychle jsem vklouzla dovnitř. Sundala jsem ze sebe mikinu, aby se do mě nepouštěla ještě větší zima, a trochu si vykroutila vlasy. Prakticky jsem to všechno dělala jenom proto, abych to ještě o nějakou chvíli oddálila. Měla jsem na jazyku tolik omluv, že jsem je nedokázala spočítat, přesto jsem teď ze sebe nebyla schopná dostat ani jednu.
Skousla jsem si ret a váhavě se na něho otočila. Celou dobu mě pozoroval a čekal. Jenže já se prostě k ničemu neměla.
"Bála ses sama v pokoji a přišla jsi raději přespat sem?" Uchechtla jsem se a zavrtěla jsem hlavou. Sakra! Vždycky jsem dokázala říct, co jsem potřebovala, tak proč s tím mám teď takový problém?! "Tak to vyklop!" popohnal mě. Otevřela jsem pusu, ale stejně z ní nic nevyšlo. Vzdala jsem to a prostě se k němu natáhla. Bylo to značně nepohodlné, ale bylo mi to jedno. Dokud jsem kolenem nevrazila do řadicí páky.
"Sakra!" zaklela jsem potichu. Chytil mě za stehna a přetáhl si mě na sebe. Tohle bylo rozhodně pohodlnější! O trochu. Moc dobře jsem věděla, proč tohle v autě nikdy neprovozovat. Byla jsem otlučená, nesedělo se mi zrovna nejlépe, a když jsem nechtěně zatroubila, byla jsem si jistá, že nás odsud vynesou v zubech.
A bylo po "romantice".
"Měl by sis pořídit prostornější auto," zašeptala jsem, ale nepřestávala jsem v líbání.
"Nebo by sis mohla zvyknout," navrhl.
"Nebo," vydechla jsem smířeně. Jenže když mi těma studenýma rukama v tomhle studeném autě vjel pod tričko, věděla jsem, že si nezvyknu. "To nejde!" vzdala jsem to a vrátila se zpátky k sobě. Nespokojeně zabručel a byla jsem si jistá, že protočil oči.
A zase jsme mlčeli.
Přemílala jsem, odkud začít, takže když se ozvalo zaklepání na okénko řidiče, s leknutím jsem sebou trhla. Stáhnul ho jenom lehce a i v té tmě jsem dokázala rozeznat ženu majitele toho motelu.
Super, jako bych to neříkala, můžu si hledat jiný.
"Nerada ruším," usmála se, "ale manžel už usnul, takže můžete jít přespat k vaší slečně na pokoj. On je někdy starý bručoun a na tohle vážně dbá, ale jinak je to moc milý člověk," omlouvala ho. "Jenom se snažte být co nejtišeji."
"Děkujeme," houkla jsem na ni a evidentně ji vyděsila svou přítomností, takže jsem se raději stáhla zase na svoje sedadlo. "Všichni chlapi jsou bručouni," neodpustila jsem si, když odešla.
"Abych tě tady nezamknul samotnou," hrozil mi. Nevinně jsem se usmála a raději jsem rychle vylezla. Déšť ještě zhoustnul, takže už jsem měla promočené i bílé tričko, které rozhodně nevypadalo, jako by mělo něco zakrývat. Potichu jsme vyběhli do patra a zalezli do pokoje.
Nechala jsem ho projít a zavřela jsem dveře. Opřela jsem se o ně a dívala se na něj. Až po chvíli se na mě otočil a potichu mě pozoroval. Lehce jsem se na něj usmála a zamkla jsem. V tu samou chvíli byl u mě. Chytil mě za boky a natiskl se na mě. Bylo mu jedno, že bude mokrý. Sklonil ke mně hlavu a rty kroužil těsně nade mnou. Provokoval mě, a když jsem se chtěla natáhnout, nešlo to. Držel mě na to moc pevně. Musela jsem čekat, až to přestane bavit i jeho. Naštěstí to netrvalo moc dlouho.
Tohle už od začátku nebylo nevinné. Líbali jsme se tak, až mě pořádně natiskl na dveře. Pořád si mě přidržoval, abych mu snad neutekla. Měla jsem problém se nadechnout, protože jeho hrudník mi k tomu nedával žádný prostor. Sjel mi dlaněmi na zadek a vytáhnul si mě na sebe. Odlepil mě od dveří a posadil na skřínku vedle. Rozbili jsme vázu.
Převlékl mi přes hlavu to mokré tričko a okamžitě využil odhalené kůže. Ale jenom na chvíli. Potom se zase vrátil ke rtům a najednou jsem zády narážela do zdi. Každou chvíli. Proplétali jsme se po pokoji a postupně odhazovali všechny svršky. Bylo to po takové době jako poprvé. Potřebovala jsem cítit jeho tělo. Jeho nahé tělo.
Cítila jsem ho všude. Damonovy prsty, Damonovy rty, Damonův jazyk. Damonovy vlasy, Damonův dech, Damonovy polibky, Damonovo tělo.
Damona.

"Jsi vzhůru," obvinil mě.
"Nejsem!" protestovala jsem. Ležela jsem na břiše a snažila se splynout s peřinou.
"Kdybys nebyla vzhůru, tak na mě nemluvíš," odpověděl vědoucně. "Teď už mě nepřesvědčíš o opaku," smál se, když jsem mu chvíli neodpovídala. Ale snažila jsem se dál. Jenže ten prevít použil tu nejhorší zbraň.
Odhrnul mi vlasy na stranu a začal mě líbat po celé délce páteře. Tiskla jsem rty k sobě, ale prostě jsem to nedokázala vydržet.
"Jsi hrozný," postěžovala jsem si vzrušeně.
"Řekni, že se ti to nelíbí," zamumlal mi do kůže.
"Nelíbí se mi to," splnila jsem jeho přání.
"Lžeš!"
"Jo, ale chtěl jsi, ať to řeknu," natočila jsem hlavu na stranu a sladce se usmála. "Kolik je hodin?"
"Osm." Nešťastně jsem zakňučela
"Musím za tátou," řekla jsem útrpně. Odlepil rty od mých zad a lehl si zase vedle mě.
"Hned?" Zvedla jsem se do kleku a přikývla jsem.
"Odpoledne se vrátím, zajdeme na oběd," slíbila jsem a vlepila jsem mu krátký polibek.
"Moc pozdě," zabručel a stáhl si mě zpátky k sobě.
"Jo, ale já musím jít zkontrolovat tátu. A jestli mě nepustíš, tak neodejdu, a jestli se něco stane, tak tě zbiju!" hrozila jsem mu.
"Těmahle pěstičkama?" utahoval si ze mě.
"Abys nedostal jednu výchovnou!" vyplázla jsem na něj jazyk a doslova mu utekla z postele. "Půjčím si auto," oznámila jsem mu s kartáčkem v puse.
"Myslím, že mě hrozně využíváš," stěžoval si.
"Já?" zhrozila jsem se. "To bych si nikdy nedovolila. Ale je fakt, žes mohl přijet o pár dní dřív. Musela jsem se tahat s oblečením do prádelny pěšky," uznala jsem a nasoukala jsem se do kalhot.
"Neudřela ses, bylo toho málo." Nevěřícně jsem otevřela pusu a zamračila se na něho.
"Nesnáším tě!"
"Já tebe taky," zazubil se na mě. Chtěla jsem si obléct tričko, když jsem najednou ležela přimáčklá na posteli.
"Musím jít," snažila jsem se ho přesvědčit, ale ten smích tomu na důraznosti moc nepřidal.
"Ještě ne," vydechl mi těsně u ucha a rty mi přejel až ke krční tepně.
"Musím," přesvědčovala jsem ho, ale nedal se. Sakra! "Fajn, ještě deset minut," povolila jsem nakonec. Naprosto puberťácky se rozesmál. "Napapala se tvoje egocentrická dušička?"
"Ani ne," připustil. Jo, tak to se nedivím. Té by nestačil ani náklaďák všech možných lichotek.
To bylo poprvé, co jsem k tátovi šla s úsměvem. Měla jsem celkově dobrou náladu, takže jsem mile pozdravila i tu drbnu odvedle. A nezmizel, ani když mě zastavila. Dokud nepromluvila.
"Myslela jsem, že jste z něho udělala poslušného občana, ale včera zase dělal s těma svýma kamarádíčkama randál. Dokonce mě nazval starou žábou," řekla dotčeně. "Vážně nechápu, proč se takové hezké děvče jako vy zahazuje s někým, jako je on."
"Ehm, promiňte," řekla jsem zmateně, "ale jste si jistá, že to byl on? Nespletla jste se?" Odfrkla si.
"Slečno, on je jediný ožrala, který tady bydlí, věřte mi! A ti jeho kamarádíčkové jsou určitě ještě u něj. Nikdy nevstávají před obědem." Nechtěla jsem jí věřit, ale mozek mi říkal, že má určitě pravdu.
"Omluvte mě," zamumlala jsem potichu a vyběhla jsem schody. Měl zatáhnuté závěsy, takže nebylo vidět dovnitř. Naštěstí. Vrazila jsem tam bez klepání a okamžitě ty závěsy shrnula na stranu.
Až pozdě mi došlo, že to byla ta největší chyba. Nikdy bych neřekla, jak velký nepořádek se dá udělat za jednu noc. On mi to ukázal. Ležel na gauči, dolů spuštěnou ruku s láhví něčeho hnědého. Ti jeho tři kamarádi leželi na zemi, různě opření a zkroucení. Kolem se válel gin, bourbon a whiskey a celý byt zase zapáchal kouřem z cigaret, které típali, kde se jim zachtělo. O stůl, o poličku, o skřínku a dokonce i o jedinou fotku, kterou tady měl. Všechna práce vyšla vniveč.
Třískla jsem dveřmi a doufala jsem, že je z toho pekelně rozbolí hlava. Budili se na můj vkus hrozně pomalu.
"Nechceme pokojovou službu," zamumlal jeden z nich a upoutal tak na mě pozornost těch ostatních.
"Nathalie!" zvolal táta nadšeně. Já jeho nadšení nesdílela.
"Ty ji znáš? Představ nás!"
"Ven!" řekla jsem potichu. "Vypadněte!" křikla jsem. "Okamžitě vypadněte, než vás vykopu osobně!" varovala jsem je a otevřela jsem dveře.
"Jsou moje návštěva," bránil je.
"Ty mlč!" okřikla jsem ho a bylo mi fuk, že bych si to normálně nemohla dovolit. "Řekla jsem ven! Okamžitě!" Sbírali se hrozně pomalu, a když kolem mě procházeli, jeden z nich na mě chtěl sáhnout. Praštila jsem ho po té ruce tolik, že syknul a bolestivě si ji třel. "Zmizte!" Poslední snad ještě ani nevyšel, když jsem dveře znovu zabouchla. Bezmocně jsem se podívala kolem a potom věnovala jeden rozzuřený pohled tátovi. "Všechno bylo zbytečné?"
"Nechtěl jsem po tobě, abys tady něco dělala," ohradil se.
"Takže je to moje chyba?" zeptala jsem se nevěřícně. "Vážně? Když jsem tohle všechno dělala proto, aby ses mohl vrátit?"
"Nechci nic měnit, takhle mi to vyhovuje. Takhle na všechno zapomenu!"
"Vyhovuje? Co se s tebou sakra stalo?!" nechápala jsem. "Kdysi bys snad ani nepřekročil povolenou rychlost, teď se tvůj trestní rejstřík pyšní výtržnictvím, výtržnictvím, výtržnictvím a znovu výtržnictvím. Rozflákané výlohy obchodů, rozházené popelnice, bitka v hospodě. Dokonce tě na dva měsíce zavřeli, tak co ti na tom do hajzlu vyhovuje?!"
"Nechápeš to."
"Já to nechápu?!" vykulila jsem na něj překvapeně oči. Já?! "Víš co, tati? Snažila jsem se ti pomoct. Snažila jsem se tě z tohohle dostat zpátky do toho starého života. Ale to bys musel trochu chtít i ty. Skoro tři roky jsem si myslela, že jsi mrtvý, a ty si tady mezitím popíjíš whiskey, gin a je ti jedno, co se děje doma. Bylo ti úplně jedno, že tam máš tři děti. Bylo ti fuk, co se s námi stane," vyčítala jsem mu.
"Musel jsem se postarat o vaše bezpečí."
"A pak? Co jsi dělal potom? Zemřela ti žena, ale doma jsi měl nás. My díky tobě přišli o oba rodiče. Elena s Jeremym museli rychle dospět a Jenna se najednou starala o dva puberťáky. Fajn, možná ses staral o naše bezpečí, ale když jsi toho upíra zabil, proč ses nevrátil? Co ti v tom kromě chlastu bránilo?!"
"Tak to není, Nathalie!" vymotal ze sebe opilecky. Vzala jsem láhev ze stolu a vrazila jsem mu ji do ruky.
"Mě už to nezajímá. Měla jsem snahu tě z toho dostat, ale to by ses musel snažit i ty. Nestojíš o to, aby ses vyléčil. A dokud to neuděláš, Elena s Jeremym se o tobě nedozví. O to se postarám," řekla jsem nekompromisně a vypadla jsem z toho zatuchlého bytu. Byla jsem zklamaná a měla jsem slzy na krajíčku. Věřila jsem, že se z toho dostane, že bude mít alespoň snahu se z toho dostat. Kvůli sobě. Kvůli nám. Ale on nechtěl. Byli jsme mu ukradení…
Vlastnímu otci…
Vydržela jsem to až k hotelu. Práskla jsem za sebou dveřmi pokoje a v rychlosti si začala balit věci. Bylo mi jedno, jak je tam házím. Chtěla jsem odsud co nejdříve vypadnout.
"Co se stalo?" ozvalo se za mnou nečekaně, až jsem nadskočila. Úplně jsem zapomněla, že je tady.
"Vracíme se domů," mumlala jsem a hekticky jsem pobíhala po pokoji. Chvíli mě zkoumavě pozoroval a nakonec mě chytil za paže a donutil mě zastavit. Zarytě jsem si hleděla na ruce, ve kterých jsem žmoulala tričko. Odmítala jsem se na něj podívat. Už tak jsem stěží držela slzy za víčky.
"Jsi úplně rozhozená, co je?" Nechtěla jsem o tom mluvit. Styděla jsem se za to. Styděla jsem se za vlastního otce. Zavrtěla jsem hlavou, ale ani tehdy jsem nezvedla pohled. "Mluv se mnou," prosil mě. Nechtěla jsem. Ale i to lehké naléhání stačilo k tomu, abych se rozbrečela.
Lehce řečeno.
Dostala jsem hysterický záchvat. Vždycky jsem svého tátu milovala, měla jsem ho za vzor, snažila jsem se dělat všechno, co chtěl, snažila jsem se být v jeho očích nejlepší… A on to takhle pokazil. Zničil všechny vzpomínky, které jsem na něj měla. Pošlapal všechno, co pro mě udělal. Rozbil to na malé kousky a ani se to nesnažil zase slepit.
Mohla jsem se strhat, abych ho vrátila zpátky, i když o to evidentně nestál. Byla jsem pitomá.
Měla jsem zabořenou hlavu v jeho krku a mačkala se na něho, jak nejsilněji jsem to dovedla.
"Co se stalo?" zeptal se po chvíli znovu. Odlepila jsem se od něj, ale ještě pořád jsem se nedokázala uklidnit. Odhrnul mi vlasy, aby mi viděl do očí, a druhou rukou mi přejížděl po zádech.
"Snažila jsem se. Zkoušela jsem ho dostat z věčné kocoviny. Ale on se změnit nechce," fňukla jsem. "Nemám na to ho takhle vidět. Chci domů," škemrala jsem. "Hned." Smutně se na mě usmál, obešel mě a popadl do ruky moji tašku. Druhou ruku natáhl ke mně, a když jsem se ho chytla, přitáhnul si mě k sobě a objal mě kolem ramen. Dělal přesně to, co jsem teď potřebovala.
Mlčel, ale byl u mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II