WTF?! 22

26. října 2011 v 22:52 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Rozhovor






Nevstávala jsem zrovna s nejlepší náladou. Až moc dobře jsem si totiž uvědomovala, co se večer stalo. A ten zmatek v pocitech mi na dobré náladě taky nepřidal. Když jsem se z toho vyspala, kromě zlosti jsem začala cítit i určitou radost, že se doopravdy vrátil. Takže jsem z toho byla pořádně nakrknutá.
"Co je?" ozvalo se vedle mě ospale, když jsem zakňučela.
"Nechtěla jsem tě vzbudit," řekla jsem omluvně.
"Hm…" zabručel. "Tak co je?"
"Nechce se mi domů. Ale i chce."
"Nezdá se ti, že jsi poslední dobou lehce nerozhodná?" rýpnul si. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, abych nepřetáhla jeho za ty kecy. Otočil se na bok a rukou mi vklouznul pod tričko. Přejížděl mi po břiše a potichu se smál, když jsem spokojeně mručela.
"Snažíš se mě rozptýlit?" mumlala jsem zpod peřiny. "Protože jestli nepřestaneš, podaří se ti to," zasmála jsem se. "A opovaž se přestat!" upozornila jsem ho, než stihl ruku stáhnout. Pokračoval a já ochotně spolupracovala.
Hodinu na to jsem stála pod horkou sprchou a snažila se vzpamatovat natolik, abych byla schopna docela závažného rozhovoru. Do kterého se mi chtělo i nechtělo. Damon měl pravdu. Poslední dobou jsem byla vážně lehce nerozhodná.
"Děláš mi snídani?" zavolala jsem do domu, když jsem vylezla ze sprchy a on nikde nebyl.
"Tak k tomuhle ho nepřiměješ ani ty," vysmál se mi Stefan. Zamračil se na mě, ale měl pravdu. Sice jsem ho našla v kuchyni, ale jen se sklenicí džusu v ruce
"Chm, alespoň jsi mi mohl nalít taky," zamračila jsem se. Kouzelně se na mě usmál a zpoza zad vytáhl druhou sklenici. "Jsi zlatíčko," zacvrlikala jsem spokojeně a vyžáhla tu sklenici najednou.
"Nějaká rozpálená," smál se mi.
"To je tou horkou sprchou," zchladila jsem ho a začala se hrabat v lednici.
"A to jsem ti právě chtěl nabídnout odvoz," odfrknul si.
"Jo, ten se mi bude hodit, díky," zamumlala jsem s hlavou zabořenou v… ničem. "Máte tady vůbec něco k jídlu?"
"Jasně," přitakal. "Dole v mrazáku."
"Jen pokud máš nulku negativní."
"Nějaká vybíravá. Vezmi si jablko," odseknul a hodil ho po mně.
"Chm, unavená, naštvaná, hladová? Ty chceš lidi v mém okolí zabít!" obvinila jsem ho.
"Nesnáším, když odhalíš mé skryté úmysly," povzdechl si a chytil se za srdce.
"Jdi se oblíknout, ty herečko!" pleskla jsem ho po rameni. Ještě se mi zahryznul do jablka a potom rychle prchal.
"Je dobré, měl jsem ti dát jiné," zamumlal s plnou pusou a zdrhnul dřív, než jsem po něm to jablko stihla hodit. Ale měl pravdu, chutnalo dobře. Byla by ho škoda…

Když jsem ale stála před dveřmi našeho domu, dobrá nálada mě naprosto opustila. Doslova jsem se přemlouvala, abych vytáhla klíče a odemkla si. Damon stál opřený o auto a pobaveně se usmíval. Měla jsem chuť ho nakopat, ale místo toho jsem frustrovaně vydechla a konečně ty zpropadené dveře otevřela. Pomalu jsem si odložila kabelku a ještě pomaleji si zula boty. Snažila jsem se to protáhnout, ale nakonec jsem rezignovaně došla až do obýváku.
Elena s Jerem seděli na pohovce a sledovali televizi, táta si mezitím četl noviny v křesle. A mě si nikdo nevšímal.
"Ahoj," řekla jsem trochu tišším hlasem, než jsem měla v plánu. Tentokrát se na mě otočili všichni tři. "Ehm… Mohli byste nás tady na chvilku nechat o samotě?" otočila jsem se na ty dva. Elena s lehkým úsměvem přikývla a Jeremyho popadla za tričko, jinak bych se ho nezbavila. Slyšela jsem jejich dusot po schodech, ale moc dobře jsem poznala ten opačný zvuk. "Jeremy, zalez do svého pokoje!" Za rohem se ozvalo naštvané funění, ale nakonec doopravdy odešel.
Sedla jsem si na kuchyňskou židli a podívala se mu do očí. Celou dobu mě sledovala a bez řečí čekal, až začnu.
"Nebudu se ti omlouvat," upozornila jsem ho hned na začátku.
"Ten začátek rozhovoru jsem si představoval trochu jinak," přiznal dotčeně.
"Nemám se ti za co omlouvat," objasnila jsem. A než ho stihla jenom napadnout odpověď, pokračovala jsem. "To, že ses tady objevil, aniž bys mi dal předem vědět, i když jsi měl moje číslo, budiž. Ale pořád ti nedokážu odpustit, že jsi to udělal až po čtyřech letech."
"Budeš mi to pořád předhazovat?" ušklíbl se.
"Jo, budu," souhlasila jsem. "Protože jsi to podělal. Neumíš si představit, co se tady dělo, co Jeremy a Elena prožívali. Co prožívala Jenna, když se musela najednou starat o dvě děti. Neumíš si představit, co jsem prožívala já," řekla jsem vyčítavě.
"Víš, že to bylo pro vaše bezpečí," bránil se.
"Skvěle, pro jejich možná. Ale co já? Já v tu dobu už dávno nebyla v bezpečí. Poslal jsi mě na smrt už tehdy, když jsi chtěl, abych zachránila Elenu. Udělala jsem to. A udělala bych to znovu. Ale ty jsi mi už nemohl nijak ublížit, když bys mi řekl, že žiješ. Jediné, co jsi mohl, bylo dodat mi trochu jistoty. Mohla jsem vědět, že někde venku jsi. Mohla jsem vědět, že kdyby se něco pekelně pokazilo, jsi tam a poradíš mi, když budu potřebovat. Nevěřím, že jsi nás odříznul jenom proto, abys nás ochránil," nedala jsem se.
"Mysli si, co chceš, Nathalie." Ten tón jeho hlasu byl tak arogantní, že i když jsem ten rozhovor chtěla vést v klidu, teď už to nešlo.
"Chceš mě snad přesvědčit o opaku?"
"Ne, vážně si mysli, co chceš," pokrčil rameny. Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat a nedokázala jsem si být jistá, jestli to myslí vážně.
"Přestaň," procedila jsem skrz zuby. "Přestaň se mnou jednat takhle. Já už nejsem ta Nathalie, kterou jsi znal. Nejsem ta holka, které mohl kdokoliv cokoliv nakecat! Víš, co si myslím? Že jsi to prostě vzdal. Bál ses, že se o ně bez mámy nedokážeš postarat. Nadělal sis do kalhot jenom z toho vědomí. Tak jsi to všechno hodil na Jennu."
"Ty tak nejednej se mnou!" vrátil mi. "Ještě pořád jsem tvůj otec, tak prokazuj alespoň nějakou úctu." Posměšně jsem si odfrkla a odvrátila jsem od něj pohled. I moje oči se mu vysmívaly. "Jsem schopný se o vás postarat."
"Tak proč jsi to nechal na Jenně a raději jsi chlastal?!" obula jsem se do něj. Měla jsem ho plné zuby. Snažil se mě přesvědčit, že jednal v náš prospěch, ale jediný, kdo tomu možná věřil, byl on.
"Nathalie, znovu tě upozorňuju, abys se mnou takhle nemluvila!" zaburácel. Ale teď už jsem se ho nedokázala bát. "Víš, že si taky říkám, proč jsem to nechal na ní? Nebyla schopná se o vás postarat. Kdyby jo, upíry bys zabíjela." Překvapeně jsem se na něho podívala a párkrát jsem zamrkala.
"Můžeš mi říct, co přesně chceš na Jennu svalit?!" Mohl se mi snažit nakecat, že to dělal pro nás, mohl říkat, že se chtěl vrátit, mohl na mě křičet, mohl mi nadávat, ale jediné, co nemohl, bylo nadávat na Jennu. Ta ženská mu zachránila ten jeho proklatý zadek. Zachránila jeho děti před bůhvíjakým osudem. On neměl žádné právo proti ní říct jediné špatné slovo. "Dej si pozor na to, co říkáš o Jenně, varuju tě. Užívala si života, studovala, pařila a zničehonic se měla stát matkou. A udělala to! Neváhala a převzala péči za tvoje děti, zatímco ty ses na ně vykašlal, tak z čeho ji do hajzlu obviňuješ?!" ječela jsem na něj.
"Měla vás chránit před upíry."
"Vždyť o nich nevěděla! Do téhle doby o nich nemá ani tušení. Nechápu, o co ti jde. Snažíš se svalit vinu na všechny kromě sebe! Dokážeme se před nimi uchránit sami. Vždyť to jsi mě učil, ne?"
"Evidentně ne moc dobře," odpověděl zachmuřeně.
"O čem to do hajzlu mluvíš?" ptala jsem se nechápavě. Jeho chápání mi teď působilo značné potíže.
"O tom tvém kamarádovi," prsknul po mně. "O tom, který se tady včera producíroval, jako by tady byl doma. O tom, kterého jsi dovolila pozvat do našeho domu." Vzdorovitě jsem se usmála.
"To není můj kamarád," řekla jsem v klidu. V podstatě jsem nelhala.
"Ne? Bavíte se spolu. Přišel s tebou." Jo, tos mi to nandal!
"Není to můj kamarád," uchechtla jsem se.
"Tak co spolu potom děláte?"
"Spíme spolu," pokrčila jsem rameny.
"Cože?"
"Jo, spíme spolu. A nemyslím to nevinné spaní, každý na jiné straně postele. Myslím přesně to spaní, které máš teď na mysli ty. Znáš to, muž a žena, jedna postel, nahá těla. Sex!" provokovala jsem ho.
"Cože?" zopakoval šokovaně.
"Jo. A víš co? Sex s ním je fakt báječný. Možná právě proto, že je upír." Vyžívala jsem se ve výrazu jeho tváře. "A teď, když mě omluvíš, půjdu zjistit, jestli by nešel do postele." Naštvaně jsem u dveří popadla věci a obouvala se ještě venku.
"Kdyby tě to zajímalo, myslím, že bych vás slyšel i přes sluchátka," ozvalo se nade mnou.
"Jere, neprovokuj!" varovala jsem ho.
"Nebudu, protože by se mohlo stát, že nás tady s ním necháš samotné. A co si budeme povídat, stal se z něho prevít." Zamračila jsem se na něj a doufala jsem, že to půjde vidět až do jeho okna.
"Nemluv tak, je to tvůj otec," sprdla jsem ho, ale na tohle byl splachovací.
"Ty můžeš a já ne? Promiň, ale na to je pozdě." Povzdechla jsem si a podívala se na hodinky.
"Musím do práce. Zkusíte se tady nepozabíjet?"
"Rozkaz, madam," zasalutoval mi. "Naštěstí mi za chvíli začíná škola."
"Je půl desáté," upozornila jsem ho zamračeně.
"Mám od desíti. Přestaň mě kontrolovat," řekl dotčeně.
"Promiň," zasmála jsem se. Mávla jsem mu na pozdrav a nasedla do auta. Doufala jsem, že alespoň služba v Grillu mi pomůže.
Nedokázala to úplně, ale alespoň jsem se mohla vztekat na někoho jiného. Zákazníci to dokázali na jedničku. Nestíhala jsem. A v tom největším shonu mi začal zvonit telefon.
Ignorovala jsem ho.
Dvakrát.
Potřetí už se to nedalo. Krom toho mi došlo, že tohle bude vážné.
"Ricku, co se děje?" zeptala jsem se obezřetně. Držela jsem mobil u ucha a snažila se pořádně zamíchat koktejl.
"Potřeb- … tě tady." Slyšela jsem ho jenom tak tak, protože v baru byl nevídaný hluk.
"Ricku, moc tě neslyším, co se stalo? Kdo koho potřebuje?"
"Máme malér, Nath. A Jenna šílí," řekl hlasitě.
A tentokrát jsem ho slyšela moc dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II