WTF?! 23

27. října 2011 v 22:54 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg



Jenna a Prevít


Nevěděla jsem, co se stalo. Zezačátku jsem se bála, že je něco s dítětem, ale na to zněl Rick málo vyděšeně a více naštvaně. Ale evidentně se mu to nechtělo řešit po telefonu.
Přenechala jsem všechno Mattovi a rychle vypadla z Grillu. Rick mě zřejmě čekal u dveří, protože sotva moje pěst dopadla na dřevo, otevřel.
"Je dobře, že jsi tady," řekl úlevně a pozval mě dovnitř. "Byl tady tvůj táta."
"Ne," zakňučela jsem. "Co chtěl?"
"Nevím, co chtěl, ale řekl Jenně o upírech!"
"Cože?!" zeptala jsem se nevěřícně. "To nemyslíš vážně, že ne?!"
"Nejspíš nevěděl, že o nich nemá ani ponětí a-"
"To teda věděl. Dneska jsme se o tom bavili. Říkala jsem mu, že Jenna o nich nemá ani ponětí. Proboha, to je prevít!" nadávala jsem. "Kde je Jenna teď?"
"V pokoji. Snáší to stejně špatně jako minule. Zlekne se jakéhokoliv zvuku. Bojím se o dítě." Povzdechla jsem si a vydala jsem se k jejich ložnici. Ani jsem neklepala, jenom jsem pomalu otevřela dveře.
"To jsem já."
"Jdi pryč," křikla s pláčem. Nedala jsem se a pomalu jsem došla až k její posteli. Tohle bylo jako nějaké pitomé deja vu. "Co je tohle za svět?"
"Jenno, prosím, zkus se uklidnit, nic se ti nestane," konejšila jsem ji. Zběsile kroutila hlavou a objímala si kolena, co jí to bříško dovolilo.
"Jak mám do takového světa přivést to malé? Je to pro něho hrozně nebezpečné. Nikdy jsem na nadpřirozeno nevěřila. Kdybych věděla, jak to je, nikdy bych nechtěla děti," fňukala.
"Jenno."
"Pane bože, já… musíme něco udělat, Nathalie. Nemůže se narodit do takového světa!" Svírala si vlasy a trochu se kolíbala.
Takhle to nešlo, musela jsem změnit přístup.
"Jenno, přestaň hysterčit! Akorát tím škodíš dítěti!" okřikla jsem ji. Překvapeně se na mě podívala, ale přestala brečet a dech se jí taky začal ustalovat. "Nemůže se narodit lépe. Znáš místní upíry a nikdy by tě nenapadlo, že by ti byli schopní ublížit, tak tady přestaň brečet, že to dítě nemůžeš přivést na tenhle svět. Bude tady více v bezpečí než kdekoliv jinde."
"Ale-"
"Žádné ale! Nechápu, proč ti to táta říkal, a vyřídím si to s ním, ale ty se teď uklidni." Utřela si slzy, a i když se jí tam objevilo pár nových, už jich nebylo tolik.
"Nevěřím, že žije," zamumlala a nejistě se na mě usmála.
"Jo, taky jsem to nechápala," souhlasila jsem. "Jenno, přísahám, že se ti nic nestane. Ani nebudeš vědět, kdo je upír," slibovala jsem jí. Přikývla, ale potom se na mě podívala.
"Já… asi chci vědět, kdo to je," zaváhala.
"Ale až si tím budeš úplně jistá, jo?" zkusila jsem. Věděla jsem, že až si to trochu rozmyslí, změní názor.
"Jak dlouho o tom víš?"
"Už pár let."
"A Jeremy? Elena?"
"Ví o tom taky," přiznala jsem. "Ale teď se vyspi, promluvíme si o tom jindy, jo?" přemlouvala jsem ji a vstala jsem, abych ji přikryla.
"Tak fajn," souhlasila a zalezla pod peřinu. "Nath, děkuju," usmála se.
"Já si to někdy vyberu," ujistila jsem ji a odešla jsem.
"Jak je jí?" ptal se starostlivě Rick.
"Vypadá to, že tentokrát to bere o něco lépe. Uvidíme, jak to bude dál. Kde je táta?"
"Šel domů. A Nath," zastavil mě ještě, "neudržel jsem se. Nejspíš jsem mu přerazil nos."
"Omlouváš se, nebo mi oznamuješ své vítězství?"
"Omlouvám se. Prostě mi ruply nervy."
"Jo a mně za deset minut rupnou taky," ujistila jsem ho s úsměvem. "Dej mi vědět, jak je na tom."
"Jasně," slíbil a vyprovodil mě ze dveří. Sotva za mnou zaklaply, zhluboka jsem se nadechla a měla problém udržet ten najednou vrácený vztek v sobě. Na předpisy jsem tentokrát kašlala ještě víc než obvykle a hypnotizovala jsem cestu před sebou, když se i tak zkracovala hrozně pomalu.
Odbočka do naší ulice se objevila po hrozně dlouhé době. Alespoň mi to tak připadalo. Neztrácela jsem čas parkováním u domu a prostě jsem auto nechala u chodníku.
Vrazila jsem do dveří jako velká voda a pořádně je za sebou zabouchla.
"Kde je?" sykla jsem na Jera, který právě scházel ze schodů.
"Kdo? Táta?" odpověděl si, když viděl, jak zuřím. "Nevím." Ani jsem si nesezula boty a prošla jsem přímo do obýváku. Seděl v křesle a Elena mu ledovala nos.
"Doufám, že tě to pořádně bolí!" křikla jsem po něm. "A jestli ne, tak ti klidně ještě přidám." Elena s Jerem na mě překvapeně zírali, ale nepletli se do toho. "Je ti dobře? Nahonil sis ego? Dělá ti dobře kazit lidem jejich životy? Měl ti dát ještě jednu."
"Ty se ho zastáváš?" zeptal se nevěřícně.
"Co se stalo?"
"Rick měl plné právo tě praštit. A kdyby to neudělal on, tak bych to udělala já."
"Co se stalo?" zeptal se Jer hlasitěji.
"Nedovolila by sis to, pořád jsem tvůj otec!" řekl sebejistě a v tom hlase jsem slyšela jasný náznak autority. Na mě už ale neplatila.
"To si piš, že bych si to dovolila. Říkala jsem ti, že o tom Jenna neví! Už si tímhle vším jednou prošla! Donutili jsme ji zapomenout. A potom se objevíš ty a řekneš jí o upírech znovu? Věř mi, že mám chuť ti vrazit i teď."
"Co že jsi udělal?" zeptala se nevěřícně Elena.
"Tak se to dozvěděla, no a? Bude pár dní šílet, no a? Ti tvoji přítelíčkové ji můžou donutit zapomenout znovu." V Elenině tváři se objevil náznak zuřivosti a bylo jasně vidět, že mu tu mraženou zeleninu přitlačila k nosu. Zařval bolestí a instinktivně od sebe její ruku odstrčil. Mrskla mu sáček do klína a naštvaně odešla. "Ráda proti mně poštváváš své sourozence?" Odfrkla jsem si a nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.
"Jsi jediný, kdo je proti tobě poštvává. Objevíš se tady zničehonic a místo toho, abys začal spravovat to, co jsi podělal, děláš ještě větší blbosti! Kdybys nebyl takový prevít, možná by bylo všechno v pohodě," řekla jsem už klidnějším hlasem a odešla jsem pryč. Elena čekala na schodišti se starostlivým výrazem, ale v očích bylo pořád vidět, že je naštvaná.
"Volala jsem Stefanovi."
"Cože?" zeptala jsem se překvapeně.
"Někdo ji musí donutit zapomenout," pokrčila rameny. Měla pravdu, bylo by nejlepší, kdyby zapomněla, ale… Bylo tady to ale!
"Neměla jsi mu volat. Zaprvé, kluci do jejich bytu nikdy nebyli pozvaní a Jennu teď asi ven nedostaneš, zadruhé… já nevím, nebylo by to jednodušší, kdyby o tom věděla?" zkusila jsem to.
"To myslíš vážně?" Tentokrát byla překvapená ona.
"Dneska jsi ji neviděla. Vypadala… jinak než poprvé. Možná to dělaly hormony, možná se s tím její podvědomí už nějak smířilo, i když si to nepamatuje, ale po lehkém naléhání se uklidnila. Alespoň bych počkala, co bude dál, než ji hned nutila zapomenout."
"Není to pro ni bezpečné," přesvědčovala mě.
"To ani, když o tom neví. Kolikrát už byla v nebezpečí, Eleno?!"
"Jsi si tím jistá?" zkusila to.
"Ne, vůbec si tím nejsem jistá," přiznala jsem a povzdechla si. "Ale chci to zkusit." Přikývla a Jeremy nakonec taky souhlasil. Ale pár minut na to jsem svůj názor musela obhajovat před klukama. Nelíbilo se jim to, ale v tomhle neměli zrovna velké pravomoce.
Rozhodla jsem se jít svoje rozhodnutí potvrdit. A Jeremy se rozhodl jít se mnou, takže jsme druhý den ráno klepali na dveře jejich bytu a mně se divně svíral žaludek. Rick ale otevřel s úplně normálním obličejem a už tím mě lehce uklidnil.
"Je v pokoji," odpověděl, aniž by se zeptal, co potřebujeme.
"A?"
"Zdá se být v pohodě, jenom to ještě pořádně nevydýchala. Ale vypadá to, že více než existenci upírů vydýchává to, že je váš táta naživu."
"Věř mi, že ji plně chápeme," uchechtla jsem se lehce hystericky. Nabídl nám kávu a mezitím, co ji šel vařit, jsem vytáhla Jennu do obýváku.
"Jak se má malé Saltzmaňátko?" ušklíbl se Jeremy.
"Bude hrát rugby. Rozhodně!" odpověděla ne zrovna nadšeně.
"A jak se má jeho máma?" zajímala jsem se.
"Po roce manželství zjistila, že jí její muž lhal," řekla významně a otočila se ke kuchyni. "Večer mi řekl všechno o tom vašem nadpřirozenu, takže jsem to stihla alespoň částečně vydýchat. Ale nemyslete si, že vám schvaluju, když se v tom pohybujete!" zamračila se.
"Co všechno ti řekl?" ptala jsem se překvapeně.
"O čarodějnicích, vlcích…"
"Vlkodlacích!" opravil ji z kuchyně. Nespokojeně mlaskla a protočila oči.
"Jako by to nebylo jedno."
"Technicky vzato-"
"Ona to nechtěla vysvětlit!" přerušila jsem jeho snahy. "Takže už dobrý? Žádné hysterické záchvaty? Žádné bědování, že se ta malá nemůže do takového světa narodit?" ujišťovala jsem se.
"Nevím, možná mi to ještě úplně nedošlo, ale zatím nic. Tak nějak vám věřím, že byste mě nenechali zabít. A jestli necháte, tak se fakt naštvu!" hrozila nám. "Krom toho se teď nemůžu stresovat."
Spadl mi kámen ze srdce. Nehysterčila a dokonce vtipkovala. Věděla jsem, že tentokrát to zvládne. Ať už kvůli sobě nebo kvůli malé.
"A teď chci vědět, kdo to je."
"Co?" probrala mě její otázka. "Jako kdo je upír?"
"Jo. Jestli mám v tomhle městě žít, tak to chci vědět. Zvlášť, když to vy víte."
"Jenno, nemyslím si, že je to dobrý nápad," rozmlouvala jsem jí to.
"Poslyš, Nath, řekla jsi mi, že existuje něco méně vysvětlitelného, než je lidská existence. Takže jo, je to dobrý nápad. Chci vědět, kdo to je. Na koho si mám dávat pozor. Chci vědět, proč si jsi natolik jistá, že nikomu neublíží." Svěsila jsem ramena a podívala se na Ricka. Byla to jeho žena, jeho dítě, takže i napůl jeho rozhodnutí. Mlčky kývl.
"Tak fajn," souhlasila jsem. "Lockwoodovi mají ve své rodině vlkodlačí gen. Nemění se odmalička, ale až po tom, co…" zaváhala jsem, "někoho zabijou. Může to být v sebeobraně. Tyler tu smůlu měl."
"Cože?" vykulila oči a chytla se za pusu. "Proboha."
"To se ještě nedostala k tomu nejlepšímu," řekl pobaveně Jeremy.
"Nechceš jí říct, kdo je čarodějka?" prskla jsem po něm. Jenže jemu to nevadilo.
"Bennetovy čarodějky jsou jedny z nejsilnějších."
"Bonnie," konstatovala zaskočeně.
"Přesně tak. A nechceš jí říct, kdo je upír?" vrátil mi. Povzdechla jsem si a podívala se na ni.
"Caroline se jím stala chvíli před tím, než jsem se vrátila domů."
"Proboha," hlesla znovu. "A kdo dál?" Nadzvedla jsem nechápavě obočí. "Mluvili jste o čarodějce, vlkovi, ale u upírů jste mluvili v množném čísle." Kruci! Byla až moc všímavá.
"A skoro sto padesát let jimi jsou…" zase jsem zaváhala, "Damon se Stefanem." Chvíli na mě zírala a potom se začala smát.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Tina-čertiček Tina-čertiček | Web | 28. října 2011 v 11:39 | Reagovat

ďakujem za spriatelenie a na ikonu poprosim Michaela/Tylera :)

2 Katherine Katherine | Web | 28. října 2011 v 12:03 | Reagovat

DIplom :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II