WTF?! 24

28. října 2011 v 22:55 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg

Otcovražda






"Děláš si srandu, že jo?!" ptala se se smíchem, ale i přesto bylo vidět, jak je obezřetná.
"Jeremy, Ricku?" Chtěla jsem, ať jí to potvrdí oni.
"Nedělá si srandu." Okamžitě zmlkla.
"Ty chodíš s upírem?" zeptala se vyděšeně. "Elena-Elena chodí s upírem?"
"Jenno, klid, prosím," škemrala jsem. "Věř mi, že když jsem se vrátila, vztah Eleny a Stefana mi taky vadil."
"Ale potom ses nechala zlákat Damonem."
"Tak to není," povzdechla jsem si. Bylo to tak. "Několikrát nám zachránili život. Nikdy bych se s ním nedala dohromady, kdybych si nebyla jistá, že neublíží nikomu, na kom mi záleží."
"Jsou to upíři! Ubližují lidem!" Zvláštní, že předtím jejich existenci brala na vědomí, aniž by ji tohle nějak extra trápilo.
"Jsou i jiné možnosti, jak získat krev. Jenno, věř mi, nevystavila bych vás takovému nebezpečí!" dušovala jsem se.
"Měla jsi pravdu, neměla jsem chtít vědět, kdo to je," přiznala a třela si kořen nosu. Skvěle, že jí to došlo až teď.
"Říkala jsem ti to," neodpustila jsem si, zatímco jsem z kapsy vytáhla zvonící mobil. Raději jsem zalezla do kuchyně, než jsem ho zvedla.
"Ahoj."
"Tvůj táta je tady?" ozval se ze sluchátka překvapený hlas.
"Jo," odpověděla jsem rezignovaně. Ale potom mě něco napadlo. "Jak o tom víš?"
"Procházel se po městě. A jestli jsi měla v plánu tajit, že je naživu, už se ani nemusíš snažit." Naštvaně jsem zakňučela.
"Tohle je přesně to, co chtěl," odfrkla jsem si. "Způsobit rozruch. Nejspíš ho to vážně hrozně baví. Nejenom že Eleně lhal o tom, proč se tak dlouho neobjevil, ale kromě toho se navážel do Jenny a k tomu všemu jí včera řekl o upírech."
"Proč?"
"Protože je to prevít!" vylítlo ze mě, aniž bych nad tím přemýšlela. Možná bych to ale řekla, i kdybych nad tím přemýšlela. Protože to byla pravda. Byl to prevít.
"A co Jenna?"
"Tentokrát to bere poměrně dobře. Ale ví o tobě."
"Mám se bát?" ptala se se smíchem.
"Ty ne, ale nevím jak kluci," povzdechla jsem si.
"Jak to?"
"Zvládla Tylera, Bonnie i tebe, ale s nimi má problém," odpověděla jsem zamračeně.
"Protože s nimi s Elenou chodíte?"
"Nejspíš. Vím, že jim nic neudělá, ale štve mě to. Měla je ráda," stěžovala jsem si.
"A pořád mít bude. Vždyť vidí, že jste s nimi šťastné, ne? Krom toho, na tebe má Damon hrozně dobrý vliv. S ním jsi protivná jenom občas," uchechtla se.
"Tobě ublížím já!" zabručela jsem varovně.
"Vždyť už mlčím," ujišťovala mě. "Ehm, tak mě napadá, ví tvůj táta, že chodíte s upíry?"
"Ví o mně a Damonovi. Vmetla jsem mu to do obličeje, když mě naštval," odpověděla jsem lhostejným tónem a povyprávěla jí všechno, na co jsem si vzpomněla.
"Tys mu řekla, že spolu spíte?" ptala se nevěřícně a zadržovala smích.
"Kdyby se nechoval tak, jak se choval, řekla bych mu to jinak," bránila jsem se.
"Vážně mě mrzí, že jsem u toho nebyla."
"To je mi jasné," ušklíbla jsem se. "Zítra makám, stav se."
"Fajn. Ty se mezitím pokus nikoho nezabít," domlouvala mi.
"Uvidíme," slíbila jsem. Strčila jsem mobil zpátky do kapsy a vrátila se do obýváku. "Tak co jste vyřešili?"

"Jestli se mě chceš zbavit, řekni to rovnou," zubil se Damon, když jsem mu otevřela.
"A tak to byl dobrý plán," povzdechla jsem si hraně. "Nechci se tě zbavit, jenom mě štve táta. A já ráda provokuju," mrkla jsem na něj.
"Jak moc ráda?" zajímal se.
"Moc ráda?" odpověděla jsem opatrně a v očekávání jsem lehce přimhouřila oči. Usmál se ještě víc a než jsem se stihla zeptat, co chystá, byla jsem namáčknutá pevně na něm a jediné, co jsem byla schopná udělat, bylo hlasité překvapené vyjeknutí, tlumené jeho rty. Pevně mě chytil za boky a tlačil mě dozadu. Zabouchl za námi dveře, aby to bylo dobře slyšet, a otočil mě k nim, aby měl nějakou protisílu. Přejížděl mi dlaněmi pod tričkem a líbal mě na krku a klíční kosti. Otíral se o mě tak vzrušujícím způsobem, že jsem málem zapomněla na to, že jsme teprve na chodbě.
Probralo mě, až když se ode mě prudce odtrhl a těsně vedle mě se ozvala rána. Škubla jsem sebou a rychle jsem otevřela oči. Damon držel tátu pod krkem a druhou rukou mu svíral tu jeho s kolíkem v ruce.
Do hajzlu!
"Ještě jednou se o to pokusíš a-"
"A co?" prsknul mu do obličeje. "Myslíš si, že ti moje dcera dovolí, abys mi ublížil," odfrknul si. Počáteční šok ze mě odpadl a povolila jsem i zatnutou čelist.
"Má pravdu, jeho dcera by mu ublížila sama, jestli by se o to znovu pokusil," vmíchala jsem se do toho. "Pusť ho." Ještě chvíli se mu zlověstně díval do očí, ale nakonec mu elegantně vyhodil kolík z ruky a chytil ho on sám. "Necháš nás o samotě?" Nevypadal zrovna spokojeně, když ke mně obrátil obličej. "Damone!" Protočil oči a vrátil svůj pohled k tátovi.
"Varuju tě, jediná chyba a bude mi jedno, jestli tě bude chtít bránit," varoval ho a zněl tak výhružně, že kdybych ho neznala, rozhodně by se mi rozklepala kolena. Ale táta byl jiný, on se jenom znechuceně ušklíbl.
Když kolem mě procházel, neodpustil si jeden delší polibek. Až potom nás tam nechal samotné.
"Co to mělo znamenat?" zeptal se naštvaně táta. Otočila jsem k němu hlavu a nadzvedla jsem obočí.
"To se ptáš ty mě? Co mělo znamenat to, co jsi udělal ty?!" ptala jsem se nechápavě.
"Nemusím se ti zpovídat." Pobaveně jsem si odfrkla.
"Vážně? Protože já si jsem docela jistá, že jo. Dochází ti, že ti už nic v tomhle domě nepatří? Je náš. Můj, Elenin a Jeremyho. Ne nikoho jiného. A rozhodně ne tvůj. Už dávno ne! Takže jestli tady chceš bydlet, měl bys mě začít poslouchat."
"Na to zapomeň, Nathalie," zavrtěl nekompromisně hlavou.
"Skvěle, tak si sbal všechny věci a vypadni, nebo zavolám policii. A jsem si zatraceně jistá, že ta mi pomůže."
"Změnila ses," konstatoval zklamaně.
"A čí je to vina?" vrátila jsem mu útočně. "Ještě jednou se o něco podobného pokusíš, tak přísahám, že toho budeš litovat," promluvila jsem už klidně.
"Jednou ti dojde, jakou jsi udělala chybu."
"Možná, ale to už nebude tvoje starost," ujistila jsem ho a odešla jsem do pokoje. Frustrovaně jsem za sebou zavřela dveře a opřela se o ně. Už teď mi to lezlo na nervy. A to jsem tak nějak tušila, že je to jenom začátek. Zhluboka jsem dýchala, než jsem na sobě ucítila ruce.
"Kde jsme to skončili?" zamumlal se rty na mém krku. Snažil se mě rozptýlit a šlo mu to moc dobře. Potěšeně jsem se usmála a nechala ho, aby si se mnou dělal, co chtěl. Hodlala jsem to všechno hodit za hlavu a prostě na chvíli vypustit. Ale nebyli jsme doma sami. A nehodlala jsem riskovat, že by mi táta vletěl do pokoje a vytáhl nás z postele. Vážně jsem neměla v plánu v nejbližší době někoho zabíjet. A za tohle bych ho rozhodně zabila.
Jenže než se to k posteli vůbec stihlo dostat, ozval se zvonek. Několikrát. Elena měla puštěnou hudbu, takže ho nejspíš neslyšela. A tátovi se zřejmě nechtělo otevírat. Povzdechla jsem si a ruce mi klesly podél těla.
"Musím otevřít," řekla jsem zklamaně.
"Kašli na to."
"Damone!" zakňučela jsem. Neochotně se ode mě odtrhl a na postel si lehnul sám. Vztekle jsem otevřela dveře pokoje a seběhla jsem schody. "Nemůžeš otevřít?!"
"Je to váš dům, nemám právo otevírat dveře," ozvalo se z obýváku. Zuřila jsem a měla jsem chuť si to na příchozím pořádně vybít. Prudce jsem otevřela a zarazila se.
Stál tam John.
"Tvoje drzost je neskutečná," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. "Můžeš počkat? Jenom si donesu něco, čím tě zabiju."
"Volal mi tvůj táta. Věř mi, byl jsem vyděšenější z toho hovoru než z tebe."
"Johne!" ozvalo se za mnou radostně. Zvedl k němu pohled a protáhl se kolem mě. Jestli jsem čekala radostné objetí, překvapil mě. Vrhl se k němu a vrazil mu.
"Fajn, právě sis zachránil krk," podotkla jsem. Zabouchla jsem dveře a vydala se do patra. Zaklepala jsem Eleně na dveře a vešla dovnitř.
"Máš tady tátu." Nechápavě se na mě podívala.
"Já vím."
"Ne, Eleno," zavrtěla jsem se smíchem hlavou. "Máš tady tátu!"
"John je tady?" zeptala se nevěřícně.
"V celé své kráse."
"A tys ho nezabila?" ujišťovala se.
"Hm… Měla jsem to v plánu, ale potom se protáhnul kolem mě a vrazil svému bráchovi pěstí do už jednou přeraženého nosu, tak si prozatím zachránil krk."
"Jsi štědrá."
"Já vím," usmála jsem se a vrátila se do pokoje.
"John?" zeptal se hned nevěřícně Damon. Pokrčila jsem rameny.
"Prý abych nevěděla, koho zabít nejdřív," zabručela jsem a práskla jsem sebou na postel vedle něho. Nepřítomně jsem mu prsty zkoumala břicho a ruku a probralo mě až hlasité zaklepání na dveře a jejich následné rychlé otevření.
Elena vběhla do pokoje a rychle za sebou dveře zase zavřela. Narovnala jsem se a překvapeně se na ni podívala.
"Omlouvám se," špitla, "ale nedá mi pokoj." A než jsem se stihla zeptat kdo, z chodby jsem slyšela Johnův hlas.
"Eleno, chci si s tebou promluvit."
"To věčné otravování mají v genech?!" prskla jsem naštvaně a zvedla se.
"Jestli jo, stěhuju se od tebe co nejdál," rýpnul si Damon. Ale teď na to nebyla zrovna nejlepší chvíle.
"Neštvi mě ještě ty, nebo tě prodám!" hrozila jsem mu a došla jsem až ke dveřím. Elena si mezitím sedla na židli u stolu a pozorně mě sledovala. Otevřela jsem a vážně nepřátelsky jsem si ho změřila pohledem. "To, že jsem tě nezabila, neznamená, že se to nemůže změnit."
"Chci si jenom promluvit s Elenou."
"Ona s tebou ne, tak vypadni," prskla jsem po něm. Byl vyšší a zřejmě si myslel, že díky tomu bude mít navrch, ale když se dotkl mého ramene, aby mě odstrčil z cesty, chytila jsem ho za tu pracku, zkroutila mu ji za záda a přimáčkla ho ksichtem na rám dveří. "Varuju tě, Johne! Buď se oba začnete chovat slušně, nebo odsud v nejbližší době poletíte, jasné?!" řekla jsem mu naštvaně u ucha.
"Chtěl jsem si jenom promluvit," bránil se přiškrceně.
"Tak mluv někdy, kdy o to budou ostatní stát," poradila jsem mu a pustila ho. "A teď vypadni!" prskla jsem a přibouchla jsem mu dveře přímo před nosem.
"Sluší ti to, když s někým třískáš o dveře," neodpustil si Damon. A donutil mě upustit trochu páry.
"Jo, já vím. Jenom škoda, že nemám někoho, s kým by šlo třískat každou chvíli."
"Jsem si jistý, že vaši otcové ti postačí," ujišťoval mě. Rozhodně pochopil moji narážku.
"Myslíš, že tady John zůstane?" zeptala se se strachem Elena.
"Záleží na tom, jak moc má rád adrenalin. Ale jsem si jistá, že ho doslova miluje," ušklíbla jsem se znechuceně.
"Takže tady bude ještě dlouho," povzdechla si.
"Uvidíme. Každopádně by to chtělo vybrat nějaké místo, kam je pohřbíme."
"To nebude těžké, jeden z nich už hrob má," podotkl Damon.
"Jo, skvěle," přikývla jsem sarkasticky.
Byla jsem si jistá, že nad jejich vraždou budu přemýšlet čím dál častěji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II