WTF?! 26

30. října 2011 v 9:52 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Stěhování


Byla už noc, takže když byla v celém domě tma, nepřekvapilo mě to. Nejdříve jsem uvažovala o tom, že pojedu raději k Jenně, potom jsem chtěla přespat v autě, abych je nebudila. Ale věděla jsem, že u Jenny nemůžu zůstat dlouho, a kdybych přespala v autě, Damon by mě zabil. Takže jsem nakonec odevzdaně zabušila na dveře.
Světlo z chodby se přes okna dostalo ven, takže jsem věděla, že mě slyšeli. Otevřel mi Stefan. A hned za ním se objevil Damon.
"Stalo se něco?" zeptal se Stefan, když si všiml tašky přes moje rameno.
"Nemohla bych tady pár dní přespat?" zeptala jsem se napůl unaveně a napůl prosícně. Stefan mě nechal projít a vzal mi tašku.
"Co se stalo?"
"Bude ode mě hnusné, když řeknu, že měl táta zůstat tam, kde byl?" zeptala jsem se. "Pohádali jsme se, dal mi na výběr, tak jsem si vybrala. Sbalila jsem si všechny potřebné věci a odešla jsem z domu."
"Vybrat mezi čím?" zeptal se nechápavě Damon.
"Mezi ním a tebou? Nevím, nějak jsem to nepochopila. Každopádně se mu nelíbí, že spolu chodíme. A kdyby tě to zajímalo," otočila jsem se na Stefana, "Elena na tom nebude o moc lépe, až zjistí, že spolu chodíte."
"Takže si bude muset taky vybrat?" zeptal se nevěřícně.
"Ona není tak tvrdohlavá jako on. Já musela odejít, jinak bych mu ublížila. Hele, nemůžeme si o tom promluvit ráno? Vážně jsem hrozně unavená," prosila jsem je.
"Jasně, promiň," usmál se na mě. Damon k němu natáhl ruku pro moji tašku a otočil se na mě.
"Tak pojď, ty moje uprchlice." Přitáhl si mě k sobě a odvedl mě do svého pokoje. To, že už dávno spal, potvrzovalo nejen to, že byl jenom v kalhotách, ale i ta rozestlaná postel.
"Nechtěla jsem vás budit, jenom jsem nevěděla, kam jít," povzdechla jsem si a omluvně se na něho podívala. Usmál se a vjel mi prsty do vlasů. Ale hned potom mu úsměv zase zmizel. Vzal mě za bradu a chtěl mi natočit hlavu tváří k němu. Přesně tou tváří, kam jsem schytala facku. Chytla jsem ho za ruku a podívala se mu do očí. Byl naprosto vážný.
"Ne," zamumlala jsem prosícně. Nedal se, takže to zkusil znovu. A já ho znovu zastavila. "Prosím." Zamračil se na mě a chytil mi obě ruce do levačky. Pravačkou mi znovu natočil tvář.
Tentokrát jsem nemohla odporovat.
Cítila jsem to teplo, které z obtisku tátovy ruky sálalo. Takže jsem si byla jistá, že je to dostatečně viditelné. Viditelné i pro obyčejného člověka, natož pro upíra.
"To ti udělal on?" zeptal se podrážděně.
"Vrazila jsem mu jako první."
"To je fajn, ale rozhodně ho to neomlouvá."
"Je to můj táta. Facku už jsem od něho dostala několikrát." Netušila jsem, proč ho bráním. Možná jsem se trochu bála toho, co Damon udělá.
"Čtyři roky se o vás nestaral a teď se snaží zavést dodatečnou výchovu? Jsi dospělá. Už ani on nemá právo ti dát facku," řekl naštvaně.
"Já vím. A přísahám, že to byla poslední, kterou mi dal!" Vážně jsem se mu dívala do očí a čekala jsem, až alespoň trochu poleví.
"Jo, rozhodně byla poslední."
"Damone!" oslovila jsem ho varovně, "nechci, abys cokoliv dělal. Nechci, aby ses s ním kdykoliv setkal. Já taky nemám v plánu se s ním ještě setkat, ale rozhodně nechci, abyste se setkali vy dva. A už vůbec ne samotní."
"Možná mu ale někdo potřebuje vysvětlit, že se časy změnily a už nemá právo vás mlátit."
"Jenže buď bys ublížil ty jemu, nebo on tobě. A tak jak tak by to nakonec ublížilo hlavně mně," snažila jsem se ho přesvědčit. Viděla jsem, jak se pere sám se sebou a jak neochotně nakonec odvrátil pohled a poslal mě do postele.
"Díky," špitla jsem a pořádně se na něho nalepila.
Než jsem usla, hladil mě po tváři a bylo to lepší, než aby se mstil.

Probudila jsem se uprostřed noci a první myšlenky patřily mému odchodu z domu. Nemyslela jsem si, že mě to bude tak trápit. Teprve podvědomí mi dokázalo, že jsem to podcenila. A to samé podvědomí mi nedovolilo znovu usnout.
Byly tři ráno, když jsem se rozhodla utahat nějak jinak. Potichu jsem vyšla z pokoje a potmě se pokusila sejít schody, aniž bych se zabila. Rozsvítila jsem až v obýváku a na chvíli se zastavila. Prohlédla jsem si ho a doufala, že najdu nějakou činnost, která mě dokáže zabavit.
Nenašla jsem nic.
Zkusila jsem kuchyň, ale ani tam mě nic nenapadlo. Byla jediná věc, která mě dokázala unavit. Vlastně dvě, ale jedna, u které bych nepotřebovala někoho jiného.
Úklid.
Vyleštila jsem všechno skleněné, na co jsem narazila, srovnala jsem časopisy a noviny na stole, přerovnala polštáře na pohovce… Několikrát… A pořád mi to nestačilo.
"Říkala jsi, že jsi unavená," ozvalo se za mnou ospale. "Myslel jsem, že budeš spát až do rána, ne nám tady uklízet."
"Už jsem celkem vyspaná. Řekla jsem si, že když už tady nějakou dobu budu bydlet, pomůžu s úklidem. Chtěla jsem to stihnout, než budu muset do práce." Překvapeně nadzvedl obočí a došel až ke mně.
"Jsou skoro čtyři hodiny ráno, máš kruhy pod očima od nevyspání, uklizeno tady bylo, tys jenom všechno vyleštila a dneska pracuješ až odpoledne, tak mi nelži." Nesnášela jsem tyhle situace.
"Nejsem zvyklá fňukat," protestovala jsem.
"Tak by sis měla začít zvykat, protože poslední dobou je na tobě vidět, že bys fňukat chtěla."
"Nechci si zvykat," zamračila jsem se.
"Fajn," rezignoval, "tak pojď do postele."
"Nechce se mi spát." Sama sobě jsem si připadala jako malé dítě.
"Kdo říkal, že máš spát?" mrknul na mě. "Tak pojď."
Do toho pokoje mě dotáhl násilím. A měl velkou tendenci zamknout, abych znovu neutekla. Donutil mě zalézt pod peřinu a potichu zapnul televizi. Pohodlně jsem se o něho opřela a víčka mi do dvou minut klesla sama.

Probudila jsem se až před polednem a sama. Byla jsem stále nevyspaná, nebo možná přespaná, kdoví. Ale rozhodně se mi nechtělo z postele. Dala jsem si jednu dlouhou horkou sprchu, ale vyrušil mě nepřetržitý zvonek. Zabalená v ručníku jsem seběhla schody a otevřela dveře.
"Jeremy," hlesla jsem překvapeně a přešlápla jsem na druhou nohu. I když jsem stála na koberci, byla mi zima. A nepomáhal tomu ani chladný vzduch z venku. "Co se stalo?" zeptala jsem se skepticky. Protože poslední dobou se toho stávalo na můj vkus opravdu moc!
"Normálně chodíš otevírat dveře v tomhle?" zeptal se s nadzvednutým obočím.
"Kluci nejsou doma."
"To se nedivím. Chtějí, ať jim přijdeš otevřít," rýpnul si do mě.
"Hele, taky jsi tady mohl čekat dalších deset minut, než se dosprchuju, osuším a obleču, tak si nestěžuj!"
"Já si nestěžuju," ujistil mě. "Teda nebudu si stěžovat, pokud mě pozveš dovnitř."
"Nevím, jestli se mi chce," ušklíbla jsem se. Mlčel a stále čekal. A já čekala taky.
"Pusť mě!" nevydržel to nakonec. Uchechtla jsem se a uhnula jsem mu.
"Zajdu se obléct, abych tě nepřiváděla do rozpaků, tak tady počkej."
"Takže tohle není tvůj běžný domácí ohoz?"
"Jeremy, drž zobák!" křikla jsem ze schodů a zalezla do pokoje. Nechala jsem ho čekat déle, než bylo potřeba, aby se vycukal, ale nakonec mi to nedalo. "Tak co se stalo doma?"
"To se ptáš mě? Přišel jsem domů a zjistil, že už tam nebydlíš?"
"Ehm, no…" přikývla jsem.
"To je všechno, co mi k tomu řekneš?!" divil se.
"Bylo to jenom otázkou času, věděl jsi to."
"Nenapadlo mě, že to doopravdy uděláš," stěžoval si.
"A co jsem měla dělat? Hele, když budou nějaké problémy, jsem tady, máte na mě telefon a můžete volat kdykoliv, ale nenuť mě, abych bydlela v jednom domě s nimi," obhajovala jsem se.
"Jestli se odstěhuje i Elena, tak přísahám, že se vám nastěhuju do postele!" varoval mě.
"Damon by byl rozhodně rád," uchechtla jsem se. "Ale ložnic je tady dost, neboj."
"Měla bys je připravit, Elena včera řekla tátovi, že chodí se Stefanem."
"Sakra!" zaklela jsem. "Udělal jí něco?"
"Ne, výjimečně ji zachránil John. Snaží se Eleně zavděčit."
"Skvěle!" odfrkla jsem si. Vytáhla jsem mobil, ale potom jsem si něco uvědomila. "Elena je ve škole?"
"Jo." Takže jsem mobil zase schovala.
"Počkej," přimhouřila jsem oči. "A ty?"
"Odstěhuješ se, ale pořád se o mě staráš?! Neboj se, nechodím za školu," ujistil mě.
"To je fajn. Kdyby tě to někdy napadlo, připomeň si, že bych tě potom poctila dlouhým rozhovorem," ušklíbla jsem se.
"Děsivá představa!" otřásl se.
"Co je děsivá představa?" ozvalo se zvědavě z chodby.
"Chce se nám nastěhovat do postele!" žalovala jsem.
"Zakousnu tě, jestli se o to jenom pokusíš," usmál se na Jera.
"Na to jsi měl myslet dřív, než jsi dovolil, aby se odstěhovala."
"Budu kousat teď hned," upozornil ho.
"Drž si ho na vodítku, Nath!"
"Přestaňte!" prosila jsem je unaveně. "Táta ví o Stefanovi."
"To asi budu jedináček," pokrčil rameny.
"Jsem ráda, že to tak bereš, ale ono to ve skutečnosti vůbec vtipné není," povzdechla jsem si.
"Ale no tak, konečně zase bude nějaké vzrušení. Poslední dobou tady byla nuda," provokoval mě.
"Neštvi mě!" procedila jsem skrz zuby. "Vážně, Damone, nevíš, čeho je schopný." Prudce se ke mně otočil a už nevypadal pobaveně.
"To vážně netuším. Zatím ti dokázal akorát vrazit facku. Tohle není zrovna silácké," řekl naštvaně. Protočila jsem oči a odevzdaně se svalila do křesla.
"On ti vrazil facku?" ptal se překvapeně Jer.
"Vrazila jsem mu první," chlubila jsem se.
"On ti vrazil facku?!" zopakoval.
"Jo, vrazil mi facku. Děláte z toho oba hroznou vědu," povzdechla jsem si.
"A kdy z toho máme začít dělat vědu? Až přijdeš s monoklem? Nebo až tě zabije? Jak chceš," pokrčil rameny a odešel.
"Damone!" křikla jsem za ním. Ani se nezastavil.
"Měla jsi ho přivítat v tom ručníku," neodpustil si Jer.
Za to jsem se ho rozhodla umlátit polštářem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Dee* Dee* | Web | 30. října 2011 v 17:14 | Reagovat

Za to jsem se ho rozhodla umlátit polštářem!! :D
To je dokonalý :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II