WTF?! 4

7. října 2011 v 20:14 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg Šaty a škola


"Zkus si ještě tyhle, tyhle, tyhle a tyhle!" podala mi Elena šaty.
"Ach jo, měla jsem jít s Damonem," povzdechla jsem si. Ve skutečnosti jsem to měla v plánu. Dostala jsem se jenom k tomu, že nemám šaty na ples. Okamžitě odsekl, že se mnou na nákupy rozhodně nejde. Snažila jsem se mu vyhrožovat, že pokud se mnou nepůjde, vezmu si ty odporně růžové a bude mi to jedno. Prohlásil, že se mu líbí, takže jsem nakonec musela s Care a Elenou.
Asi mu budu večer brečet do jeho nejoblíbenější košile.
"Říkala jsem, že růžové nechci!" připomněla jsem otráveně.
"Nekecej a oblíkni si je," nedala se Caroline. Vykoukla jsem zpoza závěsu a zamračila jsem se.
"Můžeš mi připomenout, proč jsem tě ještě nezabila?"
"Protože jsem silnější a protože by ti nikdo jiný nebyl schopný říct pravdu," pokrčila rameny.
"Ve svém okolí mám až moc takhle ochotných lidí. Zvlášť, pokud ta pravda není zrovna příjemná," ušklíbla jsem se.
"Jsi hrozně ukecaná a pomalá," stěžovala si.
"Asi ti poškrábu auto." Ztichla. To bylo celkem jednoduché. Navlékla jsem na sebe ty růžové šaty a připadala si jako ve světě Barbie.
Ble, ble, ble!!!
Odhrnula jsem závěs a se stejně znechuceným výrazem jsem se jim ukázala.
"Ano!" vykřikly obě dvě.
"Ne!" nedala jsem se a zalezla jsem zpátky.
"Tak zkus ty modré."
"Rozkaz, madam!" ušklíbla jsem se. Proč jsem si zrovna já musela vybírat šaty nejdéle? Elena s Caroline je měly hned. Já musela být výjimka. Já, kterou nakupování vážně nebaví. Za tohle mi Damon udělá pořádnou, ale pořádnou masáž. Jenom masáž!
Modrá vypadala lépe. O hodně lépe.
"Jo," výskla jsem vítězně a s úsměvem jsem se jim ukázala.
"Ne," zavrtěly hlavami.
"Proč?"
"Moc dlouhé, málo modré, malý výstřih a velká velikost," vyjmenovávala Caroline.
"Fajn!" rezignovala jsem a zase jsem zalezla. "Za to mě zvete na pořádný zmrzlinový pohár."
"Ne, nemůžeš do těch šatů ztloustnout."
"Ještě žádné šaty nemám!" protestovala jsem.
"Ale i tak!" Zavrčela jsem. Rozhodně to vrčení připomínalo.
"Jsem si jistá, že i tebe by bolelo, kdybych tě nakopala," vyhrožovala jsem. Byla jsem hodně zlobivá, že mě bůh tak trestá? Vždyť jsem byla celou dobu hodná. Dokonce jsem nikoho ve svém okolí neodpráskla, přestože by si toho hodně z nich zasloužilo.
"Jsem tady," ozvalo se udýchaně.
"Jenno!" zvolala jsem natěšeně a vyběhla jsem, abych ji objala. "Že se ti ty šaty líbí."
"Jsou na tebe moc velké. A tahle modrá ti moc nesluší," zhodnotila mě.
"A já myslela, že mě zachráníš," povzdechla jsem si a vrátila se zpátky. "Podívej se, co mi chtějí narvat. Světle růžová, tmavě růžová… béžová? Zachraň mě!" škemrala jsem. Položila tašky a vytrhla mi z ruky všechny šaty. Několikrát si je prohlídla a kromě zelených všechny ostatní narvala Caroline a Eleně.
"Běžte je vrátit, já se zatím kouknu po jiných."
"Miluju tě, Jenno," šeptla jsem za ní. Ty šaty, které mi donesla ona, alespoň nevypadaly jak pro hormony nevyřáděnou puberťačku. Byly hezké, byly vyzývavé a neměly žádnou šílenou barvu.
"Nejdříve zkus ty černé, mohly by ti sedět nejlépe." Seděly, jenom barva se jim nelíbila. Vyzkoušela jsem je v zelené, modré, červené, dokonce i stříbrné. A potom prodavačka vyštrachala kanárkově žluté.
"Ty by šly," přikývla Elena.
"Care?" zkusila jsem to. Mně a Jenně se líbily. Teď už záleželo jenom na ní.
"Jsou hezké," souhlasila s úsměvem.
Hurá!
Nesnášela jsem ani kupování bot. A i když jsem doteď měla ráda plesy, začínaly se mi protivit. Skončily jsme až se zavíračkou a dokonce mě ani nechtěly vzít na ten zmrzlinový pohár. Takže už mi zbývalo jenom jedno odreagování.
"Neodpustím ti to! Neodpustím, slyšíš?!" hudrovala jsem, sotva mi přišel otevřít. "Je mi jedno, kdo mě kdy a čím bude uplácet, já s nimi prostě na žádné další nákupy nejdu! Nikdy. Vůbec! Ani kdybych měla chodit jako bezdomovec, tak s nimi nejdu. Proč jsem raději nešla v těch růžových šatech? Měla bych klid, nebyla bych uhoněná, zničená a neměla bych chuť všechny tři zabít!"
"Skončila jsi?"
"Ne! Caroline se mě snažila obléct do šatů, ve kterých jsem vypadala jak porcelánová panenka. Samá světle růžová, mírně růžová, tmavě růžová, růžová, růžová, růžová. Připomeň mi, že jí k narozeninám mám připravit něco hrozně růžového, když ji tolik miluje," vydechla jsem vyčerpaně. "Teď už jsem skončila."
"Super," ušklíbl se a zavřel za mnou.
"A jak ses měl ty?"
"Skvěle, jsem silnější než Stefan, takže se mi růžovou naštěstí nesnažil narvat." Jo, tohle mi celé odpoledne chybělo. Přesně tohle rýpání bylo balzámem na moje nervy. "Takže kterou růžovou sis nakonec vybrala?" Rýpání do někoho jiného bylo balzámem. Tohle mě už jenom dodělávalo.
"Dostaneš. Hrozně moc dostaneš! Až někde najdu tu ztracenou sílu," mumlala jsem a nesla se za ním jako mrtvola.
"Kdes ji ztratila?" zajímal se.
"Někam jsem si ji odložila, ale zapomněla jsem kam… Až ji najdeš, byl bys tak laskavý a přinesl mi ji?"
"Samozřejmě," přikývl a chytil mě za ruku. Klopýtala jsem za ním až ke schodům a teprve tam jsem našla slušné vychování. No vida, ani jsem nevěděla, že jsem ho ztratila.
"Ahoj, Stefane!" zavolala jsem do domu.
"Stefan není doma." Aha… tak proč jsem se vůbec snažila? Ale potom mi došel ten hlubší význam.
"Jakože máme celý dům pro sebe?"
"Jakože máme celý dům pro sebe," přitakal se šibalským úsměvem. "Nějaké návrhy?"
"Jo," přitakala jsem, "chci masáž. Hrozně, ale hrozně dlouhou masáž. Jinak ti tady asi brzo umřu."
"To nevadí, na odklízení mrtvol jsem machr," mrknul na mě. Unaveně jsem se usmála a už jsem ani neměla sílu protestovat. Byla jsem ráda, když jsem vyšla schody a plácla sebou na postel. S obličejem zabořeným v polštáři jsem si rozepla knoflíčky košile a plácavě ji ze sebe dostala.
"Damone?" zahuhlala jsem.
"Hm?"
"Chci masáž. Vážně!" Moc dobře jsem totiž věděla, jak tohle většinou končí. A zrovna dneska jsem na to neměla náladu.
Cítila jsem se, jako bych ztratila kontrolu nad všemi svaly v těle. Ale těšila jsem se do postele.
"Musím domů," hlesla jsem rozespale.
"V tomhle stavu?" Huhlavě jsem souhlasila. "Usla bys ještě dřív, než bys stihla nastartovat."
"To je možné," souhlasila jsem a přitáhla jsem si k sobě polštář. "Jenom si tady na chvíli lehnu a pojedu." Smál se mi. Nepokrytě se mi smál. A bylo mi to fuk. Byla jsem prostě grogy. Takže když mi na hlavu přiletěla nějaká látka, ani jsem se nepohla. Podle vůně to bylo jeho. A podle hmatu, který jsem záhadně našla, to byla košile. "Díky," hlesla jsem a donutila jsem se odlepit horní polovinu těla z postele, abych se mohla nasoukat do jeho košile a z mých kalhot. Vyčerpalo mě to úplně, takže když mi hlava znova dopadla na polštář, ani jsem se nedokázala přikrýt. Udělal to místo mě.
A ani nevím, jestli jsem usínala s ním.
Za to jsem moc dobře věděla, když jsem ráno zaspala. Vyskočila jsem z postele tak rychle, že jsem se zamotala do deky a málem sebou sekla na zem. Když jsem si po cestě rychle oblékala kalhoty, už jsem to ubrzdit nedokázala. Ta dutá rána přilákala Damona i Stefana.
"Jsi v pořádku?"
"Ne, nestíhám." Rychle jsem seběhla schody, a když jsem probíhala kolem nich, vlepila jsem Damonovi v rychlosti pusu.
"Myslel jsem, že dneska nepracuješ," houkl za mnou, když jsem se zastavila u zrcadla.
"Nepracuju, ale mám školu. A už teď jsem měla být na cestě. Na odpoledne jsem domluvená s Jennou."
"Zase budete drbat?" zeptal se otráveně a došel až ke mně. Svázala jsem si vlasy do culíku a s úsměvem se na něho otočila.
"My nikdy nedrbeme," ujistila jsem ho a dala mu pusu. "Uvidíme se zítra?"
"Eeeeehm… Rick chce pomoc něco zařídit, takže budu mimo město. Můžeš mezitím drbat s Caroline," nabídnul mi.
"Fajn," souhlasila jsem. "Ale my nedrbeme!"
"Jasně. Tak hlavně jeď, ať stihneš školu," připomněl mi.
"Do hajzlu!" zaklela jsem, popadla jsem zbytek věcí, zamumlala rozloučení a vyběhla ven.
Školu jsem stihla tak tak. Dosedla jsem ve chvíli, kdy do učebny vešel profesor. Věnovat se v budoucnu historii byl můj tajný sen. Teprve až jsem ji začala doopravdy studovat, došlo mi, že jsem měla lehce vysoké cíle. Zvlášť, když jsem ji teď měla mít až do čtyř odpoledne.
Umírala jsem. Doslova. Bolela mě ruka ze zapisování poznámek. Bolela mě hlava ze vstřebávání poznámek. Bolel mě zadek z věčného sezení na těch tvrdých židlích. Takže když jsem dosedla na polstrované sedadlo v mém autě, slastně jsem vydechla. A když jsem si zapnula na plné pecky hudbu, byla jsem skoro jako nová.
Doufala jsem, že si doma ještě chvíli odpočinu, než dám vědět Jenně, že jsem zpátky, ale ona tam byla dřív než já. A vařila.
"Děláš si ze mě srandu?" zeptala jsem se naštvaně. Přistiženě se na mě podívala a nevinně se usmála. "Slíbila jsi, že když budeš bydlet s Rickem, nebudeš nám kecat do domácnosti a už vůbec nám nebudeš nakupovat, prát, uklízet nebo vařit."
"Já vím, ale ještě pořád jsem vaše opatrovnice," hájila se.
"Jejich," opravila jsem ji. "A je to fuk. Nechci, abys nám tady do toho hrabala. Jsme schopni se o to postarat sami."
"Já vím," podívala se na mě kajícně. Povzdechla jsem si a kecla jsem sebou na židli. "Máš hlad?" A když jsem přikývla, byla neskutečně nadšená.
Za chvíli jsem se válela na pohovce a nebyla schopná udělat ani jeden pohyb.
"Co škola?" zafuněla vedle mě stejně přežraná Jenna.
"Nuda," vydechla jsem těžce. Vydala neurčitý zvuk a položila si ruce na břicho.
"Asi zavolám Rickovi, aby pro mě přijel."
"Řekni mu, aby s sebou vzal zvedací plošinu, jinak tě odsud nedostane."
"Jsi drzá," stěžovala si. "A vůbec, co chce zítra tvůj přítel po mém manželovi?" Překvapeně jsem k ní natočila hlavu a byla si jistá, že ji už nedám na původní místo.
"Damon po Rickovi?" Ne tak náhodou Rick po Damonovi?
"Jo. Rick říkal, že si chce Damon něco zařídit, takže jede s ním."
"Aha," vysoukala jsem ze sebe. "Nevím."
Tak to vypadá, že někdo z nich některé z nás lhal. A jelikož se blížily Jenniny narozeniny, tak nějak mi došlo, kdo doopravdy lže…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II