WTF?! 5

8. října 2011 v 20:28 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg


Seminárka





"Myslíš, že ještě spí?"
"Nevím, ale mluv potichu," sykla jsem.
"Zabije nás!"
"Nezabije, miluje nás." Ze rtů mi unikl hlasitější chichot a okamžitě jsem si na ně připlácla ruce. "Tak pojď." Potichu jsem otevřela dveře pokoje a holými špičkami jsem opatrně našlapovala.
Pod Jeremyho nohou lehce zavrzaly parkety. Ztuhli jsme a vystrašené pohledy jsme směřovali přímo k posteli. Byla v klidu.
Zkusila jsem udělat další krok, ale ani tehdy se nepohnula. Došla jsem k jednomu kraji postele a Jeremy došel k tomu druhému. Na prstech jsem napočítala do tří a najednou jsme z Eleny strhli peřinu a nastěhovali se jí do postele.
Vyděšeně sebou škubla a prudce se postavila. Když si všimla, že jsme to my, ještě pořád vyděšeně si přejela rukou ve vlasech a spadla zpátky do polštářů.
"Zabiju vás!" hlesla.
"Říkal jsem ti to!"
"Na to nás moc miluješ," dobírala jsem si ji.
"Ani bych neřekla," ujišťovala mě.
"Kdo by si tě potom dobíral? Kdo by se o tebe staral? Kdo by ti připomínal, že je tvoje starší sestřička, kterou musíš poslouchat, nebo mladší bráška, na kterého musíš být hodná?" ptala jsem se vyděšeně.
"Právě že nikdo! Konečně bych měla klid."
"Pomstili by se za nás," řekl sebejistě Jer. "Bonnie by tě uhranula!"
"A Damon by tě strašil," doplnila jsem ho.
"Spíše by mi poděkovali," nesouhlasila s námi. Zhrozeně jsem si ji přeměřila pohledem, vytáhla jí zpod hlavy polštář a přitiskla jí ho na obličej.
"To odvoláš," upozorňovala jsem ji se smíchem.
"Nikdy!" zahuhlala.
"Ne?" ujišťoval se Jer.
"Ne!" Pokrčil rameny, škodolibě se na mě usmál a potom se vrhnul k jejím nohám. A přestože jsem to nebyla já, koho začal lechtat, po zádech mi přeběhl nepříjemný mráz.
"Jeremy, nech toho! Okamžitě přestaň!" prosila mezi záchvaty smíchu.
"Odvoláš to?" Chvíli přemýšlela, ale potom zavrtěla hlavou. Chtěla se k němu natáhnout, ale chytila jsem ji a držela zatlačenou do matrace.
"Pusťte mě." Házela sebou ze strany na stranu a plácala rukama okolo. "Zabiju vás, přísahám, že vás zabiju!"
"Ale nejdřív to odvolej!"
"Faaaaaaajn, odvolávám to!" rezignovala nakonec, a když si Jeremy lehnul zpátky k nám, těžce vydechla. Byla zpocená a rychle oddechovala.
"Alespoň ses probudila, ne?" řekla jsem s úsměvem a položila se vedle ní.
"Jasně, díky," pronesla unaveně. "Koho to vůbec napadlo?" A zatímco Jeremy zvedl ukazováček přímo mým směrem, já ho zvedla tím jeho.
"Co kecáš?!" ohradil se.
"Já?" zhrozila jsem se. "Jak můžeš lhát ty a shazovat něco tak hrozného na mě? Já bych nikdy nic takového nemohla vymyslet. Vždyť mě znáš, Eleno!" ponoukala jsem ji.
"No právě. Myslím, že od té doby, co ses vrátila domů, mi akorát kazíš bratra." Nespokojeně jsem našpulila pusu a přimhouřila oči.
"Jednou! Jednou, až vás vaše děti šoupnou do domova důchodců, si vzpomenete na svou milovanou starší sestřičku a řeknete si Jo, Nathalie, ta na nás byla tak hodná! Tolik nás toho naučila. Za tolik věcí jí vděčíme!" Napodobovala jsem stařecký hlas i třes rukou.
"A Nathalie si to mezitím kolem nás profrčí na kolečkovém křesle a jako každý den vyhraje závod, který sama pořádá," doplnil mě Jeremy.
"A kterého se účastní jenom ona," dokončila Elena.
"Mám to s vámi hrozně těžké," zastěžovala jsem si a hraně jsem fňukla.
"Chudáčku malý, nezapomeň to někomu požalovat," chlácholila mě.
"Nemám komu. Dneska asi shniju doma a už teď se nudím."
"Damon tě má konečně plné zuby?"
"Mlč!" okřikla jsem ho. "On je narozdíl od vás za mou přítomnost rád."
"Jo, vždycky byl dobrý herec," nenechal toho Jeremy.
"A já nikdy nebyla dobrá v rozpoznávání bylinek, tak pozor, aby se ti do jídla nezamotala nějaká jedovatá," upozornila jsem ho. Ztichl. Vlastně jsme mlčeli všichni. A já pomalu usínala.
"Opovaž se tady usnout!"
"Smůla, dneska nemám v plánu nic jiného."
"Tak pojď se mnou a Stefanem k Lockwoodovým. Carol pořádá takový charitativní oběd," navrhla mi. Znechuceně jsem se na ni otočila a zavrtěla jsem hlavou.
"Tam mě nedostaneš!"
Nesnášela jsem charitativní akce Lockwoodových.

"Caroline, zlato moje největší, slunce v zamračeném dni," cvrlikala jsem, sotva zvedla telefon. Nedokázala jsem vydržet celý den sama v posteli. Sama! V posteli!
"Co zase potřebuješ?" zeptala se skepticky.
"Tebe. Tvou přítomnost v blízkosti mé osoby."
"Ach jo, člověk se tě nezbaví ani na víkend," povzdechla si. Zarazila jsem se a chvíli jsem byla zticha.
"Byl to vtip, že?" ujišťovala jsem se. Rozesmála se a řekla, že klidně můžu přijet. "Ale jestli tě ruším od něčeho důležitějšího… vlkodlačího…" dobírala jsem si ji.
"Štveš mě, Gilbertová!"
"Ale ty sis začala, Forbesová!" Jo, musela být ráda, že mě má.
"V kolik se stavíš?"
"V kolik už tam budeš sama?" neodpustila jsem si.
"Máma je pryč poř-" Zarazila se, když jí to došlo. "Mohla bys toho nechat?" zeptala se naštvaně.
"Mohla. Ale chci?" Dusila jsem v sobě záchvat smíchu a Elena jenom nevěřícně kroutila hlavou.
"Nech ji napokoji, chudáka."
"Proč? Ona na mě byla taky hnusná. Já jí to jenom vracím," bránila jsem se. "Takže v kolik mám dorazit?"
"Přijde i Elena?"
"Ne, ségra zlobí, tak ji nechám doma," řekla jsem úplně vážně.
"Mám lepší věci na práci než s vámi drbat!"
"My nedrbeme!" ohradily jsme se obě najednou, i když mohla slyšet jenom mě.
"Pokud nejde Elena, přijď co nejpozději."
"Fajn, za půl hodiny jsem tam," zasmála jsem se a zaklapla jsem telefon dřív, než mi stihla odpovědět nějakou rádoby vtipnou poznámku.
Čekala na mě na schodech k domu.
"Doufám, že sis nezabouchla klíčky."
"Ne, jenom tě nechci pustit dovnitř," usmála se na mě.
"Ty ses tady beze mě musela nudit."
"Ani ne, vedla jsem spokojený život. To ty jsi tady všechno převrátila vzhůru nohama."
"No vidíš, alespoň tady není taková nuda," řekla jsem spokojeně. "A proč teda sedíš venku?"
"Byla jsi někdy ve Washingtonu?"
"Obávám se říct, že jo," odpověděla jsem zamračeně.
"Rick nám zadal seminární práci na hlavní města států USA," povzdechla si. "A jelikož jsme kamarádi, dostala jsem Washington," usmála se. "Teda… nejdříve jsem chtěla LA, ale to dostala Elena. Má ji raději," dodala smutně.
"Nediv se, je to její strejda," uchechtla jsem se. "A nemá vás Rick náhodou na dějepis?"
"Má. Chce po nás, abychom porovnali historii a dnešek. Vzhled města, vliv historie na dnešní dobu…" vyjmenovávala.
"Já tam jenom byla. Nestudovala jsem historii," snažila jsem se z toho vykroutit.
"To nevadí, víš, jak to město vypadá teď, které památky tam zůstaly. Prosím," koukla se na mě tím štěněčím pohledem.
"Tohle na mě nezkoušej!" upozornila jsem ji. A potom si povzdechla. "A proč teda sedíš venku?"
"Protože všechny podklady mám ve škole, takže se pro ně musíme stavit," řekla nadšeně.
"Je sobota, Care," připomněla jsem jí. "Možná to nevíš, ale škola bývá v sobotu zavřená."
"Možná to nevíš, ale každou sobotu hrajou kluci v tělocvičně basket, takže je odemčená," usmála se vítězně.
"Fajn," rezignovala jsem a obrátila se zpátky k autu. Víkend strávený školou jsem vážně dlouho nezažila. Až na ten minulý… A předminulý… A ten víkend předtím…

"Ale vážně, nepřipadá ti blbé být v sobotu ve škole?"
"Jdeme jenom pro pár papírů a hned vypadneme," vysvětlovala trpělivě.
"Já to chápu, ale i tak," nedala jsem se. Připadala jsem si zvláštně. Školu jsem nikdy nemilovala. Už když jsem měla jít do první třídy, prosila jsem rodiče, ať mě raději někde zaměstnají.
Proto si teď dobrovolně dodělávám vysokou…
"Kterou máš skřínku?" zeptala jsem se dychtivě. Tyhle se totiž od mé maturity nezměnily. A pokud jsou to doopravdy ty stejné, tak jí je dokážu otevřít bez odemčení. Ukázala na jednu z nich a obezřetně mě pozorovala, když jsem se k ní rychlým krokem vydala. "Tak schválně."
Praštila jsem do její horní části, dolní části, uprostřed a nakonec úplně shora. Ozvalo se lupnutí a dvířka se otevřela.
"Tomu říkají zabezpečené skřínky?" ušklíbla se naštvaně.
"Tohle šlo jenom v téhle řadě. A byli jsme asi jenom čtyři, kteří to dokázali. Ostatní si museli nosit klíče."
"A jak jste je potom zavřeli?" zeptala se se zvednutým obočím.
"Jo, ehm… Tak to už si nepamatuju. Ale určitě to nějak šlo." Zkoušela jsem si vzpomenout, ale tyhle roky jsem měla už dávno z hlavy pryč. Nedokázala jsem to.
"Podrž to," houkla ke mně a vrazila mi do rukou dvě velké bichle. Málem se mi pod tou tíhou podlomila kolena. Potom vyštrachala další tunu nějakých papírů a začala se jimi probírat.
"Care, začínají se mi pod tou tíhou natahovat ruce. Připadám si jako gumák," upozornila jsem ji.
"Jo, jo, hned to bude," slíbila a najednou jsem měla ruce prázdné.
"Občas tu tvoji rychlost miluju," usmála jsem se a protřepala si ruce. "Ale jenom občas."
"Damonovu rychlost taky?" rýpla si.
"Mlč!" Vrazila jsem do ní ramenem a zasmála se. "Takže tohle všechno budeme muset projít?"
"Tohle a Google," přitakala. No paráda. Najednou se mi odsud až tak moc nechtělo, takže jsem se loudala. Rozhlížela jsem se všude kolem a zdržovala, co nejvíc to šlo. "Nathalie, nebuď hnusná a pojď!"
Chtěla jsem být hnusná, ale i přesto jsem zrychlila. Dokud jsem nenarazila na jednu třídu. Byla úplně stejná jako ostatní, stejné prosklené dveře, stejné lavice, stejná tabule… Až na to, že za učitelským stolem v téhle třídě seděl Rick.
"Nathalie!" sykla po mně Care z druhé strany chodby. Škubla jsem sebou a podívala se na ni. "Tak dělej." Vztekle jsem si přiložila prst na rty a jasně jí dala na vědomí, ať je zticha. Svěsila ramena a vrátila se ke mně. "Jé, Rick, zajdeme ho pozdravit," usmála se. Chytila jsem ji za ruku a odtáhla pryč.
"Nepůjdeme ho pozdravit!" řekla jsem jasně.
"Proč? Co se zase děje, Nath?!" povzdechla si.
"Nic, jenom nemusí nikdo vědět, že jsem byla o víkendu ve škole." Podezřívavě se na mě podívala, ale nechala to být.
Já to být rozhodně nehodlala nechat.
Jediné, co ve vztahu nesnesu, je lež a podvádění.
Asi to budu muset Damonovi připomenout…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Ada Ada | Web | 9. října 2011 v 12:19 | Reagovat

konečně jsem se dokopala napsat 6. kapitolu Second Chance =))
http://damon-online.blog.cz/1110/second-chance-fanfiction-6-kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II