WTF?! 6

9. října 2011 v 20:34 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg








Mrtvola...
"Počkej, můžeš tam dát obě fotky a porovnat je," radila jsem jí.
"A co o nich mám asi tak říct?"
"Já nevím? Třeba že po roce devatenáct set čtyřicet osm ho několikrát natřeli a teď už je na fotkách barevný," pokrčila jsem rameny.
"Vážně si myslíš, že mě Rick nevyhodí, když mu tohle řeknu u srovnání černobílé a barevné fotky?" zeptala se zvědavě. "Krom toho mu dojde, že jsi mi pomáhala ty."
"Nedojde!" bránila jsem se zamračeně.
"No to rozhodně dojde, protože tímhle humorem," naznačila prsty uvozovky, "oplýváte jenom vy s Damonem."
"No vidíš," pohodila jsem k ní rukou, "tak to sveď na Damona!" Podívala se na mě tím pohledem, kterým se dívají rodiče na své děti, když něco provedou. "Nepozná to!"
"Fajn, tak víš co? Zeptáme se ho," navrhla a natáhla se pro mobil. Vyťukala nějaké číslo a přiložila si mobil k uchu. "Ahoj, Ricku, jedna otázka. Když ti v té seminární práci srovnám úplně stejné fotky, akorát bude jedna černobílá a jedna barevná, se slovy, že po roce devatenáct set čtyřicet osm památník několikrát natřeli a teď už ho na fotkách máme barevně, čí bys řekl, že je to práce?" Chvíli čekala a nakonec se vítězoslavně usmála. "Mohl bys to zopakovat?" zeptala se a přiložila mi telefon k uchu.
"Řekl bych, že je to práce Nathalie."
"Tak dík," ušklíbla jsem se.
"Nathalie?" Zněl překvapeně.
"Jo, jo, jsem to já. Hele, musíme pracovat, takže budu končit. Pozdrav Damona," řekla jsem jakoby nic. Nechtěla jsem na sobě nechat znát, že to vím. Zaklapla jsem to dřív, než stačil udělat ještě nějakou botu.
"Damona?" ujišťovala se Caroline.
"Neřeš to," mávla jsem nad tím rukou a hledala jsem další informace.
"Ne, počkej, proč má pozdravit Damona, když byl ve škole?" zajímala se. "Proč jsi na něho vlastně zírala jako na nějaký přízrak?"
"Caroline, chceš to dodělat, nebo ne?" zeptala jsem se frustrovaně.
"Ne, dokud mi to neřekneš," stála si za svým. Zavřela jsem knihu a pokrčila jsem rameny.
"Tak to jsme asi skončily."
"Nathalie, přestaň, jsme kámošky?"
"Proboha, nic se nestalo. Podle mých informací měli Rickovi něco zařizovat. To je fuk," řekla jsem s úsměvem. Nevěřila mi ho.
"Není to fuk, že?" Povzdechla jsem si.
"Nemám ráda lhaní, tak jsem z toho lehce nesvá, ale určitě se to vysvětlí," přesvědčovala jsem ji. A hlavně jsem přesvědčovala sebe. Nebyla jsem lehce nesvá. Byla jsem hrozně nesvá.
Caroline to věděla. A výjimečně mě v tom nemáchala ještě více.
Domů jsem se dostala až k večeru. Unavená a zralá na postel.
Zavřela jsem za sebou dveře a unaveně se o ně opřela. Nechtěly se mi sundávat ani boty. Připadala jsem si, jako bych celý den běhala.
"Konečně jsi tady," ozval se úlevně Elenin hlas. "Máš tady přítele," řekla otráveně a prošla kolem mě přímo ke schodům. Útrpně jsem zavřela oči a konečně se donutila skopnout ze sebe ty boty.
"Jak dlouho tady je?"
"Na můj vkus až moc dlouho."
"Já tě slyším!"
"To je mi fuk!" křikla po něm zpátky. "Je protivnější než obvykle, užij si to." Skvěle. Tohle jsem si rozhodně užít nemohla.
"Ahoj," hlesla jsem unaveně a svalila se vedle něj na pohovku.
"Vypadáš jak mrtvola," konstatoval a přehodil mi ruku kolem ramen.
"Slyšet to zrovna od tebe mě děsí." Zavrtala jsem se k němu ještě víc a zavřela jsem oči. Neměla jsem sílu řešit, jestli mi lhal nebo ne. Na to bude času dost. Ale musela jsem se chovat, jako bych to nevěděla. "Kdy jste se vrátili?"
"Asi před hodinou. A připadá mi, že mě tvoje sestra nevidí zrovna ráda," řekl dotčeně.
"Hm," zamumlala jsem. Byla jsem hrozně otupělá a cítila se pod psa, takže jsem byla určitě ráda, když jsem usnula. Teda, byla bych, kdyby mi to v tu chvíli docházelo.
Probudila jsem se uprostřed noci ve svém pokoji, zabalená v peřině a přesto mi o sebe klepaly zuby, jaká mi byla zima. Pomalu jsem se posadila a rozsvítila jsem lampičku. To světlo mě málem zabilo. Opatrně jsem se postavila a malátně jsem došla ke skříni. Vyhrabala jsem staré flanelové pyžamo, které jsem už dávno odložila, protože mi v něm bylo hrozné horko. Dneska se hodilo.
Zmohlo mě i tohle blbé převlíkání. Chtěla jsem se vrátit zpátky do postele, ale zastavil mě můj odraz v zrcadle. Vypadala jsem děsně. Byla jsem hrozně bledá, měla jsem kruhy pod očima a vlasy na všechny strany.
"Sakra," zaklela jsem potichu a sáhla si na čelo. Nezjistila jsem, jestli mám teplotu, ale když mě na ruce zastudil studený pot, měla jsem chuť zaklít ještě hůře. Vytáhla jsem zpod postele papuče s plyšákama a pomalu jsem po schodech sešla do obýváku. Zabalená v peřině jsem hledala teploměr, ale neměla jsem štěstí, nevěděla jsem, kde je. Možná proto, že jsem ho potřebovala minimálně. Aspirin jsem naštěstí našla bez problémů. Zapila jsem ho studenou vodou a znovu se otřepala zimou.
Doufala jsem, že mě to do rána přejde, ale bylo mi ještě hůře. Krom toho, zimu vystřídalo horko. Věděla jsem, že Elena i Jeremy jsou vzhůru, ale nebyla jsem schopná na ně zavolat. Nakonec jsem na poličce nahmatala telefon a vyťukala krátkou zprávu SOS. Elenina hlava se ve dveřích objevila minutu na to.
"Co je?"
"Vlastníme teploměr?" zaskřehotala jsem. Zamračeně došla ke mně a sedla si na kraj postele. Sáhla mi na čelo a já pod její studenou rukou slastně zavřela oči.
"Donesu ti ho," řekla a zase zmizela. Zdálo se mi, že čekám příšerně dlouho, ale nejspíš se mi to jenom zdálo. Tentokrát se ve dveřích objevil Jeremy s teploměrem v ruce.
"Ahoj, marode," usmál se rozpustile a pomohl mi se posadit. Vzala jsem si od něho teploměr a zastrčila si ho pod jazyk. "Elena ti vaří čaj a potom musíme do školy. Ale kdybys mi napsala omluvenku, postaral bych se o tebe," zkoušel to.
"Zmiz!" zahuhlala jsem, co mi to teploměr dovoloval.
"Tak fajn," zamračil se nespokojeně, ale zůstal. Elena vešla právě ve chvíli, kdy jsem se snažila zaostřit na stupnici teploměru.
"Třicet osm, paráda," zaklela jsem.
"Mám tady s tebou zůstat?" zeptala se a položila mi čaj a nějaké prášky na poličku.
"To je dobrý, zatím neumírám. Když tak zavolám o pomoc."
"Jasně, s tím chraplákem. Pošlu sem Damona," řekla a vytáhla mobil z kapsy.
"Opovaž se! Nejsem nemocná poprvé, zvládnu to tady. Tak mazejte do školy. Já se ještě prospím."
"Budu na telefonu, tak kdyby něco, volej."
"Ano, mami," zamumlala jsem a zaryla se do peřiny.
Probudilo mě občasné třísknutí vycházející z přízemí. Nebylo mi o moc líp, ale toho zloděje jsem rozhodně nemohla nechat rabovat náš dům. Vyhrabala jsem se z postele a na chvíli mě napadlo, že ho ten barák vyrabovat vážně nechám. Jenže potom se ozvala další rána a sekundu na to zaklení a já věděla, že vstát musím. Tohle nebyl zloděj, tohle bylo něco horšího!
Sejít schody mi činilo neskutečný problém, ale tohle jsem musela vyřídit.
"Zbiju tě," hlesla jsem a svalila se na židli. "Ale až si odpočinu."
"Jak ti je?" zeptala se starostlivě a moje výhružky naprosto ignorovala. A já bych řekla, že s tím bledým obličejem vypadám ještě strašidelněji než obvykle.
"Šla bych někam na výšlap." Zamračila se na mě a podala mi hrnek ještě horkého čaje. "Připadám si, jako bych si měla každou chvíli vykašlat plíce, je mi odporné vedro a teprve teď mi dochází, kolik svalů používám na běžné činnosti. Hele, vážně jsi sem nemusela chodit. Já bych si něco uvařila."
"To vidím." Sjela mě pohledem a dala mi jasně najevo, že bych si to jídlo nevytáhla ani z ledničky…
"Jsem si jistá, že tě Rick potřebuje víc než já," snažila jsem se ji přesvědčit.
"Rick je zdravý."
"Ale je to chlap. Chlapi nás potřebujou pořád."
"Vím, že nemáš ráda, když se o tebe někdo stará, ale zrovna teď nemáš dost síly na to, abys mě vyhodila, takže máš smůlu. Lehni si k televizi, odpočívej a mlč, já mezitím dovařím oběd a trochu tady uklídím."
"Jenno!" řekla jsem varovně a snažila jsem se zamračit.
"Fajn, tak jenom uvařím," rezignovala. Povzdechla jsem si a opřela si hlavu o opěradlo židle. pár minut na to se ozval zvonek.
"Ne!" okřikla jsem Jennu, když k němu vystartovala. "Tohle zvládnu sama." Byla jsem frustrovaná z toho, že jsem nemohla nic udělat. Došourala jsem se ke dveřím a otevřela je.
"Zvu tě na oběd," vyhrkl Damon, sotva mě uviděl. Zamračila jsem se.
"Co žehlíš?" Odtrhl pohled od mého sexy pyžama a zkoumavě se mi zadíval do očí.
"Já? Já nemám co žehlit. Ale tobě asi nikdo neřekl, že Halloween je až na konci října. Vypadáš jako mrtvola. Věř mi, mám s nimi zkušenosti." Přiložila jsem si prst na rty a zamračila jsem se.
"Je tady Jenna," upozornila jsem ho potichu. "A jestli sis neměl co žehlit, teď už máš!" Zářivě se usmál a znovu mě sjel pohledem.
"Co ti je?"
"Nic, jsem naprosto zdravá a ráda s tebou půjdu na oběd," usmála jsem se. Ale to by mě nesměla slyšet Jenna.
"Zdravá? Mazej si lehnout!" sprdla mě s vařečkou v ruce. Zamračila jsem se a fňukla jsem. "Má horečku, nikam nepůjde."
"Měli byste si pořídit děti, ať si máš tu mateřskost na kom vybíjet!" zakňučela jsem, ale poslušně jsem se otočila a odkráčela jsem do obýváku. Popadla jsem peřinu a po zemi ji odtáhla na pohovku. Jediná dobrá zpráva byla, že teď už jsem tady na Jennu nebyla sama. "Hele, pocem," ukázala jsem mu na pohovku. Nadzvedl obočí a opatrně mě poslechnul.
"Co?"
"Sedni si, ať si na tebe můžu lehnout." Odfrknul si a já se zářivě usmála. Protočil oči a nakonec si přece jen sednul. Jo, tohle bylo rozhodně lepší, než ležet nahoře sama.
Jenna přede mě položila hrnek čaje a zase odešla. Nahnula jsem se k němu, ale ta vůně mě málem porazila.
"Bylinky?" zakňučela jsem.
"Jo, a povinně je vypiješ. Jsou zdravé a při té horečce jsou to nejlepší," nakázala mi. S odporem jsem se podívala na ten obrovský kotel smradlavé tekutiny a potom jsem prosebný obličej otočila k Damonovi.
"Nenech mě otrávit," fňukla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II