WTF?! 7

10. října 2011 v 19:48 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Bouřka
"Jsi na řadě," drcla do mě Caroline.
"Já s vámi nehraju. Jeden je upír, druhý vlkodlak a já se mám divit, že nevyhrávám?" zastěžovala jsem si.
Trvalo mi týden a půl, než jsem se vyléčila a byla jsem schopná vrátit se do práce. Dneska jsem měla směnu, ale Grill byl skoro prázdný, takže mě Care s Tylerem vytáhli hrát kulečník. Mattovi to nevadilo.
"Kdyby ses pořád nevymlouvala, možná by ses dokonce zlepšila," domlouvala mi Care. Zamračila jsem se a pomalu jsem obešla celý stůl. Obešla jsem ho dvakrát. Nakonec jsem se předklonila a zkoušela jsem najít ten správný úhel. Dveře Grillu se otevřely a já natočila hlavu, abych na nově příchozího viděla.
"Je večer, co tady děláš?" prohodila jsem a šťouchla. Jedna koule spadla.
"Taky tě rád vidím. A ano, je večer. Ty sis všimla?" Obešla jsem stůl na druhou stranu a zaměřila se na další kouli.
"Večer jsem tě už dlouho neviděla," pokrčila jsem rameny a poslala pryč další kouli.
"Koukám, že máš špatnou náladu," řekl nespokojeně a opřel se o zábradlí.
"Já?" podivila jsem se. "Já mám normální náladu."
"Nevypadáš na to, když se chováš jako žárlivá přítelkyně," podotkl a rozdmýchal ve mně oheň. Prudce jsem se narovnala a propálila jsem ho pohledem. Já jsem nikdy nebyla žárlivá přítelkyně. A nikdy jí ani nebudu.
"Vážně ti to tak připadá?" zeptala jsem se nevěřícně. "Protože kdybych byla žárlivá přítelkyně, už bych tě roznesla v zubech."
"O co ti jde?" zeptal se a nechápavě pohodil rukama.
"O co? O to, že nesnáším lži. A v poslední době jsem jimi přesycena. Myslíš, že mi není divné, když jsme spolu poslední dobou tak málo? Z ničeho nic? Jestli mě máš plné zuby, stačí říct, ale nespoléhej se na nějaké pitomé výmluvy!" sykla jsem. Zabíjela jsem ho pohledem a tágo jsem vrazila do ruky Care. "Musím jít pracovat," řekla jsem a odpochodovala jsem za bar. Měla jsem toho plné zuby a on mi nepomáhal.
Znovu se otevřely dveře, ale tentokrát z nich vycházel ven. Rozzuřeně jsem hodila hadru na bar a opřela jsem se o stůl vzadu. Caroline ke mně chtěla jít, ale když Tyler viděl můj výraz, raději ji zastavil. Jo, potřebovala jsem nejdříve upustit trochu páry. Jenže to nebylo jenom tak jednoduché. Poslední dobou jsem byla naštvaná skoro pořád.
"Já vím, nesvěřuješ se se svými problémy, ale nechceš pro jednou udělat výjimku?" zeptala se Care, když si sedla naproti mně.
"Ne, díky," zavrtěla jsem hlavou. "Vážně to není nic pro mě."
"Tak fajn, přestaňme předstírat, že chci, ať se vyzpovídáš. Prostě jsem zvědavá. Řekneš mi to?" zeptala se dychtivě. Musela jsem se uchechtnout.
"Prostě nám to poslední dobou začalo lehce skřípat," přiznala jsem.
"Lehce?" ušklíbla se. Pokrčila jsem rameny. "A zkoušeli jste si o tom promluvit? Nikdy jsem vás neslyšela se doopravdy hádat."
"Hádáme se právě proto, že o tom ani jeden z nás nechce mluvit. Nejsme jako Elena se Stefanem. Oba máme vlastní hlavu a náš vztah je věc, o které prostě nemluvíme."
"Takže si přestáváte rozumět a vídáte se čím dál méně?" zjišťovala. Bylo mi jasné, že se neptá proto, že by byla zvědavá. Teda ne hlavně proto. Jenže ona byla jediný člověk, který to ze mě dokázal vytáhnout.
"To je právě to. Klapalo nám to. Jenže potom se začal chovat divně. Nejdříve si zařídil alibi u Ricka a poslední dobou se skoro nevidíme. Já fakt nevím. Jenom mám divný pocit," zamračila jsem se. Nikdy jsem na pocity nebyla, řídila jsem se zásadně rozumem.
"Myslíš si, že by tě mohl… podvádět?" zeptala se opatrně. Vyrovnaně jsem se na ni podívala a zavrtěla jsem hlavou.
"Doufám, že na to nemá odvahu ani žaludek." Jenže ani já sama nevěděla, jestli tomu doopravdy věřit. V tuhle chvíli jsem byla hrozně nejistá. A to mě znervózňovalo ještě více.

"Nathalie, ztlum si to!" zabušila mi na dveře Elena.
"Neotravuj," křikla jsem zpátky a ještě to zesílila.
"Poslední dobou jsi nesnesitelná. Už mě štveš," postěžovala si. "Otevři ty dveře!" Naštvaně jsem vyletěla z postele, odemkla jsem a prudce je otevřela.
"Už se chováš jako matka!" prskla jsem po ní.
"Až se přestaneš chovat jako puberťák, tak já přestanu být jako matka," vrátila mi. "Chceme se se Stefanem dívat na film, ale přes tu tvoji hudbu to nejde!"
"Vždyť jsi vždycky Nirvanu milovala," provokovala jsem ji. Založila si ruce v bok a přísně se na mě podívala.
"Nevím, co se děje, ale už mě štveš. Mohla by sis to ztišit?!"
Věřím, že když jsem jí přibouchla dveře před nosem, pochopila můj názor.
Spadla jsem do postele a ještě to zesílila. Jenže potom jsem si uvědomila, že se vážně chovám jako malá, a stáhla jsem to na únosnou míru.
Nudila jsem se, hrozně. Nakonec jsem zvedla telefon a vytočila jediné možné číslo.
"Co děláš?"
"Když řeknu, že nic, co se po mně bude chtít?"
"Nudím se, půjdeme si zaběhat?"
"Tak fajn," souhlasila nadšeně. "Sejdeme se v parku," řekla a okamžitě mi to zaklapla.
Hodila jsem na sebe něco sportovního, popadla jsem iPod a seběhla jsem schody. Z obýváku se ozývala televize, takže jsem jenom houkla, že jdu za Caroline a vypadla jsem ven. Do parku to bylo jenom kousek a i ten jsem běžela. Care dorazila pár minut po mně.
"Tak kam dneska?" zeptala se energicky.
"Ke škole, kostelu a zpátky?" navrhla jsem. Nebyla to kdovíjaká dálka, ale nebylo to ani nejblíže. Na hodinku akorát.
"Super," souhlasila a vytáhla mě do stoje. Zapnuly jsme si hudbu a strčily si sluchátka do uší. Běhaly jsme sice spolu, ale ani jedna z nás u toho neměla ráda kecání. Raději jsme poslouchaly písničky. Vlastně celkové běhání s Care bylo osvobozující. Zvlášť proto, že mi stíhala a stavěly jsme jenom tehdy, když jsem to potřebovala já.
První zastávku jsme měly na lavičkách u školy. Srdce se mi snažilo dostat přes hrudník a oblečení ven a raději rychle někam utéct. Nebo spíše odbelhat. Bylo mi vedro a potřebovala jsem pít.
"Sakra, zapomněla jsem pití," zaklela jsem a protáhla si nohy.
"No, já ho s sebou nenosím. Ale za chvíli by měl klukům končit trénink basketu."
"Nemají ho náhodou v sobotu?"
"Mají ho skoro každý den. A když ne basket, tak fotbal," ušklíbla se. Rozesmála mě.
"A předpokládám, že Tyler tam chodí." Přeměřila si mě zamračeným pohledem, ale nakonec přikývla. "Chápu, proč ti to vadí."
"Kdyby tě to zajímalo, tvůj brácha tam chodí taky," podotkla.
"Já to vím, jenom ho nekontroluju natolik, abych věděla, kdy má tréninky," pokrčila jsem rameny. "A hele, už letí," kývla jsem hlavou ke vchodu, když se rozrazily dveře a horda zblázněných puberťáků vyběhla ven. Jer se bavil s Tylerem a ani jeden z nich si nás nevšimnul. Tak jsem na ně hvízdla.
Otočil se jenom Tyler - a samozřejmě ti ostatní puberťáci. Drknul do Jera a kývl naším směrem. Hvizdot se ozval znovu, tentokrát ale ne ode mě. Spíše na mě. A na Care.
"Jo, rozhodně byl dobrý nápad tady zastavovat, když vylezli kluci plní testosteronu," ušklíbla jsem se.
"Hej, Tylere, nesušte si ty kočky pro sebe!" křiknul na něho nějaký kluk. Protočila jsem oči a podívala se na Care takovým tím pohledem, že přesně tohle jsem myslela.
"Pracky pryč," upozornil ho.
"Fajn, Forbesovou si nech, Gilbertovou nám daruj."
"Gilbertová chodí se Salvatorem. Určitě nejsi lepší partie," smál se mu.
"Já jí ukážu, jaká jsem dobrá partie."
"Sáhni na mě a zpřelámu ti pracky, frajere!" křikla jsem po něm.
"Už se bojím." Asi si myslel, že toho nejsem schopná. Byl na omylu.
"A jestli ne ona, její přítel určitě!" podpořila mě Care a potichu se hihňala.
"Nepřišla jsi mě kontrolovat, že ne?!" ujišťoval se Jer.
"Jasně, v tomhle!" ukázala jsem na sebe. "Nemáš pití? Nechala jsem si ho doma." Shodil ze zad batoh a podal mi skoro prázdnou láhev. Alespoň něco. Dopila jsem ji.
"Hm, promiň," pokrčila jsem rameny. "A dík. My zase běžíme. A to myslím doslova." Nasadila jsem si sluchátka a nečekala jsem ani na Care. Naštěstí se objevila hned vedle mě.
Chvíli jsme běžely podél cesty a nakonec jsme to vzaly přes les až ke kostelu. Tam jsme si udělaly další přestávku.
"Přesně tohle jsem potřebovala," řekla jsem zadýchaně. "Elena mě dneska už málem zabila."
"Jo, zmínila se, že jsi poslední dobou na ránu," uchechtla se. "Pořád problémy s Damonem?" Tentokrát jsem se uchechtla já. Ale neznělo to vůbec pobaveně.
"Od toho kulečníku jsou to už dva dny. Ještě jsme spolu nemluvili."
"Já tě nechápu. Nechceš raději vědět, na čem jsi?" zeptala se nechápavě.
"To si právě nejsem jistá," přiznala jsem.
"Takže se raději necháš tahat za nos," konstatovala. Nespokojeně jsem se na ni podívala a chtěla jsem jí odvětit něco škaredého. Jenže potom jsem si uvědomila, že má pravdu, že pokud se nepokusím získat pravdu, už to prostě nejsem já. Jenže já jsem to byla. Pořád. A nezměnila jsem se ani příjezdem sem.
"Vezmeme to kolem jeho domu," povzdechla jsem si nakonec a vydala se na cestu. Rozloučila jsem se s ní na poslední křižovatce a doběhla jsem až k jejich zahradě. Za pochodu jsem si sundala sluchátka, a když jsem zvedla hlavu, zarazila jsem se. Ještě pořád jsem byla daleko, takže jsem neslyšela. Zato jsem moc dobře viděla.
Tu ladnou chůzi a držení kabelky bych poznala vždycky. Tohle dokázala jenom Andie Starová. Od auta přešla až k polonahému Damonovi a políbila ho na tvář. Nevěděla jsem, co si řekli, ale když se na ni potom sladce usmál a pozval ji dovnitř, zuřila jsem.
Nejspíš mi to docházelo hrozně pomalu, ale teprve až jsem třískla s dveřmi, zapadlo mi do sebe, proč jsme se poslední dobou vídali tak málo.
"Mlč!" křikla jsem na Jera, který právě vyšel z kuchyně. A bylo mi jedno, že zrovna neměl v plánu nic říct. Vydupala jsem do pokoje, zamkla se a pustila si hudbu. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem mohla být tak blbá. On tu pověst měl. Věděla jsem o ní. Dokonce jsem mu ji kdysi předhazovala. A teď jsem se nechala podvádět. Přímo před nosem. S Andie!
Nejméně!
Nikdy jsem nebyla podváděná přítelkyně. A rozhodně jsem o nic nepřicházela. Ten pocit stál za nic. A v mém případě hrozilo nebezpečí úrazu. Jenže ten, kdo si to nejvíce zasloužil, teď byl daleko. Zkoušela jsem si dát sprchu, abych se uklidnila, ale ani to nepomáhalo. Byla jediná věc, kterou jsem musela udělat.
Když jsem seděla v autě a mířila jsem rovnou k němu, málem jsem rozdrtila volant. Její auto už tam nebylo. Měla dost času si užít a zase zmizet. Měli na to dost času za těch posledních pár týdnů.
Byla jsem pitomá, pitomá, pitomá!
Otevřel mi s překvapeným výrazem ve tváři.
"Ahoj." Neodpověděla jsem. Naštvaně jsem kolem něho prošla dovnitř a zastavila se až v obýváku.
"Fajn, co se stalo?" zeptal se otráveně.
"Co jsi dneska dělal?" vypálila jsem na něj. Překvapeně nadzvedl obočí a založil si ruce na hrudi.
"Nudil se, protože Stefan je u vás, a moje přítelkyně začala být nesnesitelně žárlivá. Jak vidím, ještě nezchladla."
"Takže jsi tady byl sám?" zkusila jsem to.
"Jo!" zvýšil hlas. Protlačila jsem vzduch skrz zuby.
"Víš co, Damone?! Nikdy jsem nebyla žádná žárlivka, dokonce jsem ani nikdy nedělala scény, když se se mnou kluk rozešel. Ale jediné, co nesnesu, je zahýbání," vychrlila jsem zklamaně. Překvapeně se na mě podíval.
"Cože? Myslíš, že ti zahýbám?" zeptal se dotčeně.
"A dáváš mi jiné možnosti?" rozhodila jsem bezmocně rukama.
"Jak tě to sakra napadlo?" Byl naštvaný. A bylo to na něm vidět. Ale nedovedla jsem říct, proč přesně je naštvaný.
"Fajn, tak se zeptám znovu, co jsi dělal dneska?" Nadechoval se k odpovědi, ale přerušila jsem ho. "A neříkej, že jsi tady byl sám, protože Andie jako nikdo nevypadá."
"Nathalie," začal smířlivě. Prudce jsem z plic vypustila vzduch a odvrátila jsem od něj pohled. Zrovna teď jsem se na něho nedokázala dívat. Udělal ke mně krok, ale já udělala krok dozadu. "Nepodvedl jsem tě," bránil se.
"Ne? Tak mi řekni, proč mi lžeš? Poslední dobou čím dál častěji. Proč se najednou tolik nevídáme? Promiň, ale tohle všechno vedlo celou dobu k jediné věci. Nešmírovala jsem tě, ale když jsem si s tebou šla promluvit, viděla jsem vás. A stačilo mi to." Díval se mi do očí, ale mlčel. Mlčel a já před ním stála, jako bych pořád doufala, že mi to vysvětlí. Neměl se k tomu.. "Já končím, Damone," šeptla jsem se slzami v očích. Protože pokud jsem měla alespoň nějakou naději, že se pletu, on ji totálně zabil. "Na tohle nemám sílu." Prošla jsem kolem něj ke dveřím a odešla jsem.
A on mě odejít nechal…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II