WTF?! 8

11. října 2011 v 20:09 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Gumoví medvídci


Asi dvě minuty jsem seděla v autě před jejich domem, než jsem se donutila znovu pohnout a dostat se od nich. Byla jsem unavená a zklamaná. Naštvanost mě každou chvíli opouštěla a teď zbylo jenom ponížení. Jo, přesně takhle jsem se teď cítila.
Výjimečně jsem neporušovala zákony. Jela jsem hrozně pomalu. A když jsem vešla do domu, ani jsem za sebou netřískla dveřmi, jako bych to po něčem takovém normálně udělala. Tohle nebylo dobré.
"Nathalie?" ozvala se z kuchyně Elena.
"Jo," houkla jsem na ni a snažila se znít klidně. Evidentně se mi to vůbec nepovedlo, když se její překvapený obličej objevil ve dveřích.
"Co se stalo?"
"Nic," odsekla jsem jí, odhodila jsem boty a chtěla jít do pokoje, ale ještě na schodech mě zadržela.
"Nelži mi. Co je? Něco s Damonem?" Zhluboka jsem se nadechla a otočila se na ni.
"Tak trochu," přiznala jsem a chtěla zase jít.
"Kdybyste se pohádali jenom trochu, nebrečela bys." Nesnášela jsem to, jak do ostatních vidí, jak je všechny zná. Hlavně v takovýchhle chvílích jsem to nesnášela.
"Nebrečím."
"Ale nemáš k tomu daleko. Co se stalo?" nenechala se.
"Rozešli jsme se, stačí?!" křikla jsem po ní. Překvapeně otevřela pusu a strnule na mě zírala. A z obýváku k nám došel i Stefan. Skvěle!
"Ale… proč?"
"Na tom nezáleží. Prostě jsme se rozešli," pokrčila jsem rameny.
"Je mi to líto," řekla zklamaně a chtěla ke mně jít. Vyšla jsem další dva schody a tím ji zastavila.
"Nemusí. Můžete se jít klidně zase dívat, já stejně za chvilku zase mizím." Usmála jsem se na ně a zmizela jsem v pokoji.
Nechtěla jsem mizet nikam, jenom jsem je potřebovala dostat pryč od sebe. Snažila jsem se v posteli uklidnit, ale nedokázala jsem to. Nakonec jsem přeci jen vypadla ven. A bylo jediné místo, které mě uklidňovalo.
Jezero.
Sedla jsem si na břeh, pokrčila jsem kolena a opřela si o ně hlavu. Slunce pomalu zapadalo a kromě ptačího zpěvu tady byl dokonalý klid. Dívala jsem se před sebe a podařilo se mi na nic nemyslet. Byla jsem za to vděčná. Jenže ne všechno trvá věčně.
"Věděla jsem, že budeš tady!" ozval se za mnou Carolinin hlas. Otráveně jsem se na ni otočila a povzdechla si.
"Co tady děláš?"
"Volala mi Elena."
"Jsem v pohodě," ujistila jsem ji. "Můžeš zase jít."
"Jasně," pronesla ironicky a sedla si vedle mě. "Hele, Nath, znám tebe i tvoje krize. Pokud bys byla v pohodě, neseděla bys tady. A už vůbec ne sama." Zarytě jsem zírala před sebe a házela jsem kamínky do vody. "Sakra, Nath, alespoň jednou se chovej jako normální holka."
"Díky, nechci," odmítla jsem.
"No tak, vybreč se z toho!"
"A co z toho budu mít?" obořila jsem se na ni. "Jestli to pomáhá tobě, budiž, ale mě z toho vynech!"
"Fajn, máš pravdu, vyřvi se z toho, to je ti bližší," usmála se.
"Nechci na tebe řvát," řekla jsem mírněji. Měla jsem hroznou chuť křičet a nadávat. Ale ne na ni, ne jí.
"Co mám udělat, aby ti bylo lépe?" zeptala se ztrápeně a objala mě kolem ramen.
"Jsem v pohodě, Care. Lidé se dávají dohromady a zase se rozcházejí. Nic nového. Prostě to ber, jak to je. Podívej se na mě, jsem v pohodě."
"Víš, co vidím já? Moji nejlepší kamarádku, která se právě rozešla se svým přítelem a snaží se všem včetně sebe namluvit, že je úplně v pohodě. Vidím holku, která se zamilovala a která ten rozchod těžce nese."
"Tak to by sis měla pořídit brýle," poradila jsem jí.
"Jsem upír, já vidím moc dobře," nedala se. "Tu tvrdou schránku jsi měla vždycky a pouštěla jsi do ní málokoho. Řekni, kolikrát v životě jsi byla zamilovaná?" Hrála jsem si s prsty a nespouštěla jsem z nich pohled. "Víš, co si myslím já? Že ses zamilovala jenom jednou. Že tě pobláznil jeden šílený upír, kterého jsi měla chuť zezačátku zabít. Moc dobře vím, že pod tou tvrdou schránkou jsi stejně křehká jako kterákoliv jiná holka. A vím, že Damon se ti dostal až tam. Milovala jsi ho a miluješ ho pořád. Vím to já a ví to i ostatní. Nemá cenu si hrát na něco jiného," domlouvala mi. Zapomněla jsem, jak moc do mě vidí. Na jednu stranu jsem byla ráda, že alespoň někdo zná mé pocity, aniž bych je vyslovila nahlas. Na tu druhou jsem se tím cítila příliš zranitelná. Hrozně zranitelná. S největším sebezapřením jsem se na ni otočila bez slz. "Chceš k tomu něco dodat?" zeptala se zkoumavě. Mohla jsem říct, že ano, že nic z toho, co řekla, není pravda. Ale i kdybych to řekla, nevěřila by mi. Tak proč se snažit?
"Ne," hlesla jsem potichu a smutně jsem jí hleděla do očí.
"Řekneš mi, co se stalo? Vyříkali jste si to?"
"Ani jsme nemuseli," odpověděla jsem a sklonila jsem pohled. "Když jsme se rozdělily… Šla jsem za ním, ale nebyla jsem první."
"Cože?"
"Byla tam Andie," hlesla jsem. "Podváděl mě s Andie." Ještě teď jsem tomu nebyla schopná uvěřit.
"Proboha," zakryla si rukou pusu. "To nemyslíš vážně!"
"Myslím. Naprosto," vydechla jsem.
"A nebylo to jenom nějaké nedorozumění? Chci říct, jsi si jistá?" zeptala se zklamaně.
"Potvrdil mi to. Teda… nepřímo. Řekl, že mě nepodváděl, ale potom už mlčel. Nedokázal mi vysvětlit, proč poslední dobou tak lže. Když jsem ho zahrnula fakty, prostě mlčel. A když jsem se s ním rozešla, mlčel pořád. Takže jo, tímhle mě v tom ujistil."
"Je mi to líto," hlesla smutně a za ramena si mě přitáhla k sobě. Opřela jsem si o ni hlavu a zírala na hladinu klidného jezera.
"Udělat mi to ještě loni, zabila bych ho. Oba dva. Jenže i když jsem si to nechtěla přiznat, změnila jsem se. A hrozně mě to štve." Mlčela a poslouchala mě. A já se potřebovala vypovídat. Nepomohlo mi to, ale byl alespoň někdo, kdo to věděl, s kým jsem se o tom mohla bavit. A to mi v tuhle chvíli muselo stačit. Protože nikomu jinému jsem se vyzpovídat nehodlala.
Elena se o to snažila.
Četla jsem si knížku, když zaklepala na dveře.
"Můžu dál?"
"Jasně."
"Uděláme si dámský večer?" navrhla a usmála se.
"Myslela jsem, že tady dneska zůstává Stefan."
"Jo, ehm…" Zatvářila se jako neviňátko. "Přijde jindy. Chtěla jsem být s tebou."
"Tys kvůli mnjě zrušila rande?" Lehce kývla. "Pojď sem, ať se nemusím moc natahovat, abych tě vyfackala." Zasmála se, ale vletěla mi do postele. "Nemusela jsi za mnou posílat Care."
"Jenže Care je jediná, které ses kdy dokázala svěřit, takže jo, musela jsem ji za tebou poslat," objasnila mi.
"Jsi zákeřná," zasmála jsem se, "ale jsem v pohodě."
"Jo, já vím, ty jsi vždycky v pohodě," přikývla.
"Přesně tak. Jsem ráda, že to víš," souhlasila jsem. "Tak co ten dámský večer?" Nadšeně se zazubila a vytáhla mě z postele. V obýváku jsme si pustily nějakou komedii a stůl obložily popcornem, brambůrkami, tyčinkami, čokoládou a všemi možnými sladkostmi, otevřely jsme si víno a na klín si vzaly kbelík zmrzliny. "Bude nám blbě!"
"A bude to fajn," zasmála se.
"Jeremy bude nadšený, až nám bude muset držet vlasy," řekla jsem nahlas, protože právě práskly vchodové dveře.
"Proč vám budu muset držet vlasy?" ptal se zmateně.
"Až nám bude blbě," křikla jsem se smíchem. Došel k nám s nechápavým výrazem, ale okamžitě pochopil.
"Co slavíte?"
"Ehm… nic. Máme dámskou jízdu," osvětlila jsem mu.
"Aha?" udělal nejistě.
"Nathalie se rozešla s Damonem," vysvětlila Elena.
"Aha." Tentokrát to znělo jistě.
"Přidáš se k nám?" zeptala jsem se a poklepala jsem na místo vedle sebe.
"Neříkaly jste, že to bude dámská jízda?" zaškaredil se.
"Necítíš se jako dáma?" zeptala jsem se zklamaně. Jsem si jistá, že jindy by mi něco odvětil nebo mě rovnou zabil. Teď mlčel a poslušně si sedl.
Paráda, jestli to takhle bude probíhat pořád, asi někoho uškrtím!
Ten večer jsme spořádali skoro všechno. Druhý den jsem do práce vstávala celkem čilá. Byla jsem v pohodě, akorát ještě trochu přeležená. Vylezla jsem z pokoje a pomalu se došourala ke koupelně. Pomalu poslepu jsem nahmatala kartáček a začala si čistit zuby. Naprosto mě probralo až prudké otevření dveří a zelený obličej Eleny. Objala záchodovou mísu a potom jsem už slyšela jenom dávivé zvuky.
"No vida. Je ti fajn?" rýpla jsem si do ní. Upřela na mě unavené oči a opřela se o chladivou zeď.
"Je mi hrozně," přiznala unaveně. Namočila jsem jí ručník, a když jsem kolem ní procházela, přitiskla jsem jí ho na čelo. "Díky." Zamířila jsem k Jeremymu pokoji a zaklepala jsem. Neozval se. Opatrně jsem pootevřela dveře a viděla ho schouleného na posteli. Celého bledého.
Povzdechla jsem si a otočila se k odchodu. Sebrala jsem si ze stolu mobil a vytočila Stefanovo číslo.
"Ahoj, Nathalie, děje se něco?"
"Tak trochu. Omluv dneska Elenu a Jeremyho. Není jim dobře. Včera si trošku podráždili žaludek a on jim to dneska vrací."
"Rád bych, ale já dneska taky nejdu."
"Jak to?"
"Ehm… Musím uklidit dům. Je tady… trochu střepů," odpověděl nejistě.
"Střepů," opakovala jsem.
"Jo. Vždyť víš… po včerejšku."
"Jo, jasně, vím. Fajn. Budu volat Rickovi, má tě taky omluvit?" vrátila jsem se raději k tématu.
"Jo, to by se mi hodilo. Díky." Vážně zněl vděčně.
"Bez problémů," ujistila jsem ho a zaklapla jsem mobil.
Damon jim rozflákal dům?! Skvěle! Prostě skvěle!

"Omluvila jsem vás u Ricka a Jenna slíbila, že se na vás zastaví podívat," rozdávala jsem jim instrukce. "Jak vám je?"
"Jako by mi žaludek cvičil na olympiádu v boxu," přiznala Elena.
"Ten můj bude soupeř Elenina," hlesl Jeremy.
"Kdybyste mi nesežrali všechny gumové medvídky, nemuselo vám být tak špatně," pokrčila jsem rameny.
"Vždyť ty jsi spořádala všechno ostatní, proč ti nic není?" ptal se naštvaně Jer.
"Nemluvte o jídle," zasténala Elena.
"Protože já jsem zvyklá," mrkla jsem na něj. "Snažte se nepozvracet koberec, já musím. Kdyby něco, volejte."
"Ano, mami!" shodli se dvojhlasně a potom bylo slyšet už jenom sténání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II