WTF?! 9

13. října 2011 v 15:37 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg

Párty




"Jak se mají ty moje děťátka?" ptala jsem se Jenny v telefonu.
"Elena je na tom o něco lépe. Jeremy se ani nepohne," povzdechla si.
"Cože?" zeptala jsem se překvapeně. Když jsem odcházela, byl na tom Jeremy rozhodně lépe.
"Počkej," poprosila mě a potom houkla na Jera. "Co jsi říkal?"
"Došel mi čaj," zaskučel tak, že jsem ho slyšela i já.
Prevít!
"Jenno, můžeš mi ho předat?" zasmála jsem se.
"Jasně, vydrž," řekla zadýchaně a potom ve sluchátku něco zašustělo.
"Ahoj, Nath," ozvalo se sklíčeně.
"Hele, simulante, dostaneš! Když jsem odcházela, byl jsi na tom lépe než Elena, tak teď nevyužívej toho, že se o vás Jenna stará, nebo až se uzdravíš, budeš za trest uklízet celý dům," hrozila jsem mu.
"Jsem nemocný!" bránil se.
"Budeš nemocný ještě víc, až se vrátím." Povzdechl si a dokázala jsem si představit, jak se mračí. "Takže toho okamžitě nech, kamaráde!"
"Tak fajn," rezignoval. Ha, tak přece jenom nějakou tu autoritu mám! Spokojeně jsem se usmála a kývla jsem na Stefana, který se blížil k baru.
"Jak vám vlastně je?"
"Jenna nám vaří hořké čaje. Eleně se žaludek uklidnil, mně rozbouřil. Kdy se vrátíš?" zasténal.
"Myslíš, že já ti ten čaj vařit nebudu?" zasmála jsem se.
"Tak nějak jsem věřil, že mě máš ráda."
"Přestaň využívat Jennu a možná se nad tebou smiluju. Postarej se o ségru. Ahoj." Zaklapla jsem telefon a usmála se na Stefana. "Co si dáš?"
"Skleničku něčeho hodně ostrého."
"Myslela jsem, že jsi ostrého měl dneska dost, když jsi uklízel střepy," řekla jsem zvědavě. A hrozně mě deptalo, že nevím, co se tam stalo.
"Jo, to máš pravdu," připustil. "Přesto si něco dám." Nalila jsem mu dvojitou whiskey a snažila jsem se nenápadně vyzvídat.
"Měl jsi toho na práci hodně?"
"Tak trochu."
"Aha?"
"Jestli se chceš na něco zeptat, tak se zeptej," pobídl mě.
"Já?" podivila jsem se. To jsem tak průhledná? "Já nepotřebuju vědět nic."
"Jak myslíš," pokrčil rameny. Zabavoval mě ještě asi hodinu, než se rozhodl jít.
"Nemůžeš ještě chvilku počkat? Svezla bych se s tebou," škemrala jsem.
"Asi tě zklamu, ale jsem tady pěšky," zasmál se.
"To nevadí, tak se s tebou projdu," nedala jsem se. "Fajn, ráno se mi vybil iPod a nejsem si jistá, jestli bych tu cestu sama přežila," přiznala jsem. Nevěřícně zavrtěl hlavou, ale posadil se zpátky.

"Jsem tady," křikla jsem, sotva jsem vrazila do dveří. "A vedu návštěvu." Jenna byla jediná, která vystrčila hlavu z kuchyně.
"Jsou v pokojích," houkla a zase zalezla. Stefan se rozloučil a odešel za Elenou, já poctila svou přítomností Jennu.
"Díky, že ses mi o ně postarala," usmála jsem se na ni a sedla si na linku.
"To je dobrý. Dělám to ráda," odpověděla a věnovala mi jeden zkoumavý pohled.
"Co je?" zeptala jsem se otráveně, ale tak nějak jsem už věděla, co mi odpoví.
"Máš na lepší chlapy." Ne, tuhle odpověď jsem nečekala.
"Cože?" nadzvedla jsem obočí.
"Nevím, proč ses s Damonem rozešla, ale nějaký důvod jsi k tomu měla. A určitě za to mohl on, protože chlapi ostatně můžou za všechno, co si budeme povídat." Zírala jsem na ni s otevřenou pusou a na konci jsem se rozesmála.
"Jenno, už jsem ti řekla, že tě miluju? Fakt! Jsi ta nejlepší teta na světě." A byla jediná, která kolem mě nechodila po špičkách.
"Mě miluje lidí," odpověděla bez špetky zájmu. "Ale teď musím domů. Kdyby něco, tak volej," připomněla mi, vlepila mi pusu a odešla. Chvíli jsem tam seděla sama a pohupovala si nohama, nakonec jsem si vzala sklenici vody a zamířila jsem do pokoje. Elenu se Stefanem jsem málem srazila na chodbě. A sotva mě uviděli, odlepili se od sebe. Protočila jsem oči a bez řečí je obešla. Na tohle zacházení v rukavičkách jsem vážně neměla náladu. A když se Jeremy s Bonnie zachovali stejně, otráveně jsem zapadla do pokoje. Nejhorší bylo, když vás lidi kolem litovali. Zvlášť, když jste o to nestáli.
A já o to nestála.
Poslouchala jsem hudbu, četla jsem knížku, dělala jsem všechno pro to, abych se nenudila. A abych nerušila ostatní. Jenže to se celkově nedá, když Elena se Stefanem seděli do obýváku. To kručení v žaludku se nedalo déle ignorovat.
"Jako bych tady nebyla," řekla jsem s chichotem a proběhla kolem nich. Jindy by se na mě Elena otráveně podívala a dál se k němu tulila. Tentokrát se narovnala a přísahala bych, že bych se do té mezery mezi nimi vešla.
"Jů, vy máte popcorn," zavolala jsem zbožně a natáhla se přes ně do mísy. "Nebylo ti ještě ráno blbě?"
"Už je mi dobře," usmála se na mě.
"To je fajn, ale stejně si ještě vezmu."
"Jasně," přikývla. Tak dost. Tohle by stačilo.
"Fakt ti to nevadí?"
"Ne," zavrtěla hlavou.
"Tak dost!" řekla jsem nahlas. "Jeremy, Bonnie, okamžitě přijďte dolů!" zařvala jsem naštvaně.
"Co je?" ptala se zmateně. Neodpověděla jsem jí, čekala jsem, až se Jer s Bonnie dostaví.
"Stalo se něco?"
"Jo, stalo!" začala jsem vytočeně. "Přestaňte s tím vším. Přestaňte se mnou jednat v rukavičkách, jako bych byla na pokraji zhroucení."
"Ale-"
"Ale co?" obořila jsem se na Elenu. "Chceš říct, že nic takového neděláte? Protože přesně to děláte! Já se rozešla s ním. Tak už toho nechte!"
"Ale proto, že tě podváděl," vyhrkl Jeremy. Ztichla jsem a nevěřícně se na něj podívala. Skvělé, vážně skvělé!
"Tak fajn, komu z vás to Caroline řekla?!" Nic. Ticho. "No?" popostrčila jsem je.
"Mně. Dneska na obědě," přiznala Bonnie.
"Super. Tolik k tomu, že se tady udrží tajemství."
"Nathalie, promiň. Já vím, že jsem neměla právo jim to říct," povzdechla si.
"Neměla!" souhlasila jsem. "Stejně jako Caroline neměla právo to říct tobě. Ale pořád to nic nemění na tom, že s tím máte přestat. Okamžitě!" Nechala jsem je tam stát, sedět a zírat na mě a odešla jsem. Na tohle jsem vážně neměla sílu.
A jako na zavolanou mi začal zvonit mobil. Byla jsem si jistá, že jí o tom ještě nestihli zavolat. A to mě těšilo.
"Chceš po mně snad něco vědět?" obořila jsem se na ni hned.
"Ech…" dostala ze sebe. "Jsi v pořádku?"
"Rozhodně!" ujistila jsem ji. "Proč voláš? Chceš snad slyšet nějaké další věci, které potom můžeš říct Bonnie?" Na chvíli telefon ohluchnul, než si to všechno dala dohromady.
"Nathalie, já se omlouvám. Jenom… Všechny to překvapilo a chtěli vědět, co se stalo. Ale řekla jsem to jenom Bonnie, přísahám," dušovala se.
"To je fajn, žes to řekla jenom Bonnie, ale ona to řekla Eleně a Jerovi. A právě u nich jsem nechtěla, ať to ví."
"Vážně se omlouvám, Nath." Mluvila sklesle a byla jsem si jistá, že je jí to vážně líto. Ale pořád jsem byla naštvaná.
"Tak proč voláš?"
"Chtěla jsem vás v pátek vytáhnout na dámskou jízdu."
"V pátek makám."
"Zařídila jsem ti volno. Bonnie byla taky pro, vezmi Elenu a přijďte do Grillu. Prosím."
"Hm…" odvětila jsem.
"Nath, prosím, přijď! Alespoň na chvíli se ode všeho odpoutáš a budeš si užívat." Nebyla jsem si jistá, jestli si chci užívat. Ale byla jsem si jistá, že jestli nepůjdu, budou mě opečovávat ještě více než teď.
"Tak fajn," souhlasila jsem nakonec neochotně.
Ale už po zaklapnutí telefonu jsem toho litovala. A nepřešlo mě to ani do pátku.
Připadala jsem si divně, když jsem si sedala za stůl jako zákazník. Připadala jsem si tak pokaždé, když jsem nešla za bar. Ale bylo to příjemné.
Caroline s Bonnie už tam čekaly a sotva jsme dosedly, objevily se před námi panáky tequily.
"Alespoň že se opijeme kvalitním pitím," řekla jsem spokojeně a ťukla si s nimi. Měly jsme před sebou misku se solí a mísu nakrájených limetek. Jo, tohle byl ten pravý život!
Teda… Alespoň do doby, než dovnitř vešel Damon. Neviděla jsem ho od doby, kdy jsem se s ním rozešla. A tak nějak to na mě dolehlo teprve teď. Lehce nám kývl na pozdrav a sedl si k baru. A Bonnie dala povel k další rundě. Jo, nejlepší je pořádně všechno zapít.
"Nech toho, Care!" sprdla jsem ji, aniž bych se na ni podívala.
"Čeho?" podivila se.
"Přestaň se dívat, jestli se náhodou nehroutím!"
"No dovol!" ohradila se. Otočila jsem se na ni s nadzvednutým obočím. "Tak fajn, promiň," řekla přistiženě a raději se zapojila do hovoru holek. Já je poslouchala jenom tak zběžně, nějak jsem se najednou necítila moc příjemně. Jenže nepříjemnost najednou vystřídalo znechucení.
"Koukám, že už taky chlastáš s kamarádkami," ozvalo se lehce opile. Zvedla jsem pohled a hned jsem měla chuť znechuceně zajet pod stůl. Vážně jsem byla tak špatná, že mě někdo trestá?
"Co chceš?" prskla jsem po ní.
"Nic. Jenom to vypadá, že už kluka nemáš," uchechtla se. "Alespoň se to povídá. Tak se mi zdá, že jsem mu dala dobrý podnět, aby tě vyměnil." Holky se přestaly bavit a teď ji všechny nechápavě pozorovaly.
"Myslíš, že jsme se rozešli kvůli tobě?" zeptala jsem se a zadržovala jsem smích. "Jsi naivní."
"Vážně? Mně se nezdá. Prostě si chtěl užívat a tys ho držela na uzdě. Musíš uznat, že jsem lepší než ty," naparovala se.
"Poslyš, ty slepice jedna," začala Care, ale já ji přerušila.
"Nech slečnu, aby řekla, co má na srdci. Tak povídej. Ještě něco jsi mi chtěla říct?"
"Přece sis nemyslela, že by vám to vydrželo věčně," zasmála se. "To bys byla naivní ty. Prostě zjistil, že jsou na světě hezčí holky než ty, že je jich plno. A že kluk jako on dostane každou, na kterou si ukáže." Jo, tohle jsem moc dobře věděla. Dostal by i tu, která by nechtěla. Kdyby nenosila sporýš. "Vlastně jste se k sobě vůbec nehodili. Ani se nedivím, že tě pustil k vodě."
Celou dobu jejího proslovu jsem se usmívala. Kontrolovala jsem se, abych se nerozesmála. A dařilo se mi to jen tak tak.
"Skončila jsi?" zeptala jsem se sladce. Přikývla. Postavila jsem se naproti ní a úsměv z tváře mi naprosto zmizel. Byla jsem od ní jenom pár centimetrů a mluvila jsem zcela vážně. "Tak teď poslouchej ty mě, nádhero. Ještě jednou se do mě budeš navážet, ještě jednou na mě vůbec promluvíš nebo se jenom škaredě podíváš, tak tě za ty umělé vlasy pověsím na strom. A věř mi, nedělalo by mi to žádný problém. Takže si sbal všechny ty svoje malovátka, svoje uječené kamarádky a vyplachtěte odsud, nebo vás vynesu v zubech. Rozuměla jsi mi jasně?"
"Nemůžeš mě odsud vyhodit," stála si za svým, ale trochu to s ní cukalo.
"Děvče, věř mi, že to udělám, ať už mi to někdo dovolí, nebo ne," ujistila jsem ji.
"Budu si na tebe stěžovat šéfovi," snažila se mě dostat.
"Užij si to," usmála jsem se. Zamračila se na mě a odešla zpátky k jejich stolu. Dívala jsem se za ní s lehkým úsměvem a potom mi pohled sklouznul k Damonovi. Celou dobu nás poslouchal. S dalším nádechem jsem se raději otočila k holkám a zase si sedla.
"Miluju tě," smála se Caroline. "Ta holka z toho bude vystrašená ještě zítra. Jsi úžasná, když chceš někoho zastrašit."
Jo, to mi vždycky šlo. Až na to, že jsem většinou zastrašovala i lidi, které jsem nechtěla.
Tomu se říká životní úděl!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II