Covered by my Face

5. listopadu 2011 v 13:22 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Aprille
Jazyk: CZ!
Dej: V okolí Mystic Falls se potlouká nějaký neznámý upír, který, jak se tak zdá, jde Eleně po krku a ona tak musí veškerý svůj čas trávit hezky v bezpečí schovaná ve Stefanově domě, Stefan samotný se mezitím s Damonem snaží neznámého odhalit, ale... Co se stane, když jsou do toho zamotaná tajemství a lži?

Covered by my face 1


"Nehledáš náhodou tohle?," před očma mi zacinkaly moje klíčky od auta.
Sakra.
Zprudka jsem se otočila a čelila přímo Damonově škodolibému úsměvu. Tak úúúúúžasnému úsměvu....
Sakra. Ihned jsem nasadila obvyklý neutrální výraz a chmátla po klíčích. Ucukl.
"Stefanovi by se to nelíbilo,"prohodil už s mírně vážnějším tónem.
"Jemu se nelíbí ani to, že tu jseš ty," usadila jsem ho a znovu hmátla po klíčkách - nemůžou mě tu přece držet, potřebuju za Bonnie, musím jí to říct - sakra, už jsem se jednou rozhodla, že jí to všechno vyklopím a oni mi v tom brání. Od té doby, co se tu objevil ten zatrolenej upír, kterej mi jde po krku, jak se tak zdá, musím být neustále pod dohledem.
Damon protočil oči v sloup a pak se až nebezpečně naklonil směrem ke mě, takže jsem mu zpříma hleděla do očí. "Mě by se to taky nelíbilo," zašeptal mi zlověstně, načež se ještě jednou ušklíbl a i s klíčky se odebral znovu k novinám a pohovce na druhé straně pokoje.
Vzdala jsem to. Sesula jsem se na židli za kuchyňským stolem a rezignovaně si podepřela hlavu. Odsud se prostě nedostanu.
A ještě horší je, že vím až moc dobře, že je to momentálně pro mě to nejlepší - už jsem si přece jenom zkusila vydržet ve spárech cizího upíra nějakou tu chvilku a nebylo to nic, co bych mohla přežít víc jak zrovna tu chvilku. Svým způsobem chápu, že se Stefan pokusil alespoň o tenhle ústupek.
Tím samozřejmě myslím, že pro něj byla oběť toho nejhoršího druhu nechat mě tu samotnou s Damonem. V tom mém věznění se střídali po dnu. V jeden den mě hlídal Damon a Stefan pátral po cizinci a v druhý den mě hlídal Stefan a Damon pátral po cizinci. Jednoduchý cyklus.
Kdyby jen Stefan věděl, jak MOC riskuje!!
Ano, je to tak, Stefan si je naprosto dobře vědom - a vždycky byl - že nechávat Damona se mnou osamotě, je risk, protože Damon je prevít a navíc pro mě má, nebo alespoň měl, mírnou slabost. Co ovšem Stefan už neví, je, že i já mám slabost pro Damona. A ne jen malou.
Čímž se samozřejmě motám v kruhu, protože miluju Stefana a chci s ním být, ale zároveň taky koukám po Damonovi a snažím se vyléčit z té proklaté nemoci - jak se jí říká? Damonitida?
A jak se to vlastně stalo? Jak jsem se vlastně dokázala zamilovat do toho zjevně největšího prevíta a podrazáka a já nevím co ještě na světě?
No tak to šlo docela jednoduše... Nejdřív jsem samozřejmě byla zcela nerušeně se Stefanem - stará dobrá písnička... Pak se ale náhle zjevil jeho bratr - Damon - mimochodem velice, ale velice sexy bratr a Stefan se k němu z nějakého nevysvětlitelného důvodu choval velice, ale velice nepřiměřeně. Ano, už tehdy mě Damon uchvátil, i když to si se mnou zřejmě ještě jenom hrál. Ale přiznejme si pravdu, líbil se mi. Hodně se mi líbil.
No a tady zhruba tak začíná ten háček - on se mi totiž tak strašně líbil i Stefan - a ještě pořád líbí. Oba dva.
Pak vyplul na povch ještě ten háček v podobě upířích problémů - které jsem našěstí přestála ještě celkem v pohodě. A mezitím mě Damon stále přitahoval jako magnet a já se přitom vodila za ručičku se Stefanem. Jasně, byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ten svůj problém vyřeším tím, že je nějak přiměju se navzájem snášet - když už ne, aby se měli rádi, tak aby se alespoň nepovraždili. Stále jsem si u Stefana přisazovala za Damona a on mi pořád vykládal, že je Damon hajzl a že si se mnou jenom hraje, že si hraje se všemi a že mu nemám věřit.
A mě to samosebou strašně štvalo. Nechtěla jsem si připustit, že by na mě Damon házel ta svá krásná očka jen tak z rozmaru. A Stefan mi pořád tvrdil, že se nás jen snaží rozeštvat od sebe, že to on prostě dělá.
Jenže já si to prostě nebyla schopna připustit. Ano, přiznejme si to, chtěla jsem, abych Damonovi mohla věřit - já mu chtěla věřit. A pak jsem byla zasvěcena také do tajů jejich předešlých let - s Katherine a tak... Problém byl v tom, že jsem tu první část slyšela od Damona - a já mu věřla, že? I když mi Stefan říkal, že to, co vykládá Damon není pravda - nebo alespoň ne celá a ne tak úplně čistá - já mu stejně věřila.
Protože jsem chtěla. Byla jsem do něj beznadějně zaláskovaná - to byla přesně ta doba, kdy jsem uvažovala, že Stefana pustím k vodě a budu s Damonem. V té chvíli měl u mě Damon navrch.
A pak jsem dostala přímou ránu do srdce, když jsem se sama o sobě přesvědčila o Stefanově pravdivých slovech. Když jsem zjistila, že Damon je ve skutečnosti prostě přesně takový, jaký měl být podle Stefanových vizí, doslova mě to zničilo. A taky naštvalo.
Strašně jsem se za to nenáviděla. Nemohla jsem uvěřit, že jsem kvůli takovému, jako je Damon, vůbec jen přemýšlela, že se vzdám Stefana. Samozřejmě jsem automaticky začla věři všemu, co mi Stefan říkal, jak o Damonovi, tak o jejich minulosti a Katherine.
V tu dobu jsem se na chvíli dostala ze spárů Damonova temného šarmu.
Ale to už je dávno - hodně dávno. Mezitím uběhlo už spousta času a věci se změnily.
Za tu dobu jsem stihla poznat, že svět se nedělí jen na dobré a zlé - že je to mnohem komplikovanější. Začala jsem i v Damonovi po kousíčkách objevovat dobrý charakter a úmysly. Naopak i na Stefanovi jsem si začala všímat několia much. No a jak tak čas plynul, moje závislost se vrátila zpět. A i když jsem věděla, že Damon je i přes několik čistých chvil pořád ještě parazit toho nejhoršího druhu, prostě - popravdě - jsem po něm znovu totálně bláznila. Samozřejmě skrytě.
Nevím proč, asi mě vždycky nějakým záhadným způsobem přitahovali ti "zlí".
A tím, že jsem se ještě po nějaké chvíli defakto dozvěděla - nebo spíš tak trochu zaregistrovala - že Damonovi nejsem zase tak úplně ukradená, jak jsem původně myslela (a jak myslel Stefan) a jak by Damon asi sám chtěl, abych byla.
No a to jsem byla v háji úplně.
Nakonec to dopadlo tak, že se už nějakou tu chvíli houpu na lávce a každou chvíli kloužu na tu a pak zas na druhou sranu mezi Stefanem a Damonem. No hotová Katherine číslo dvě.
Až na to, že o mé posedlosti Damonem Stefan ani Damon neví. Což je dobře.
Tedy doteď bylo. Od té doby, co se ve městě zjevil ten upír, který už se mě několikrát pokusil zabít, nebo přinejmenším unést, se předtím dost rozezlení bratři ještě tak nějak spřáhli spolu a ve jménu mého zdraví se spolu začli alespoň bavit - i když v tom nebylo zrovna moc nadšení.
No a já jsem skončila tady - v jejich domě a zavřená na zámek, každý den hlídaná někým jiným - s tím, že oba mé hlídače jsem buď provinile nebo tajně milovala.
Jenže když mě hlídal Stefan, cítila jsem se jen provinile a tak maximálně jsem byla duchem nepřítomná, jak jsem tak myslela na Damona a strachovala se, jestli se mu třeba něco nestalo. Kdyžto když mě hlídal Damon, musela jsem se strachovat o Stefana a ještě se hlídat, abych nad sebou náhodou na chvíli nezratila kotrolu a nevlítla Damonovi kolem krku.
Už jsem tu třetí den a tohle je přesně druhý den ve společnosti s Damonem. A já už mám pocit, že to nevydržím. A taky už to prostě někomu potřebuju říct - už to v sobě dusím pěkně dlouho. Zrovna jsem se rozhodla, že to půjdu všechno vyklopit Bonnie, jenže odsud se prostě nedostanu.
Najednou mě zlehka objaly něčí paže a na ramenou mi přistála nějaká pokrývka - snad deka nebo nějaká mikina nebo tak něco.
"Vem si to, musí ti být zima," zaslechla jsem Damonův šepot těsně vedle mého pravého ucha a já si teprv teď uvědomila, že se třesu zimou. Vděčně jsem na něj pohlédla.
"Díky," vydechla jsem a asi se neudržela a maličko se začervenala. Stálo mě hodně námahy se mu teďv tom momentě nestulit do náruče a nezůstat tam do té doby, než ho přijde Stefan vystřídat. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych si tím moc nepomohla - vzhledem k jeho chladné upíří kůži, která by mě sotva zahřála.
Proč jen musí být tak nádherný??!! Tak přitažlivý a vůbec tak... tak... úžasný???!!!
Teď přišlo malé bodnutí svědomí a zároveň myšlenka na Stefana, který se zrovna teď někde tam venku v té zimě lopotí s hledáním mého pronásledovatele - i když jemu asi zima není, pomyslela jsem si trochu hořce.
Musela jsem se u toho i trochu kysele zatvářit, protože Damonovi ještě pořád vedle mě se po tváři mihl záblesk lítosti. Trvalo mi nějakou tu chvíli, než jsem si uvědomila, že je mu zřejmě líto, že mě nemůže sám nijak zahřát díky své upíří podstatě. Trochu mě to dojalo.
Fajn. Hodně mě to dojalo...
Vidíte?! To je přesně ono. Vážně mu na mě přinejmenším maličkato záleží... alespoň maličko. Snažím si to namluvit celou dobu - že mě třeba má opravdu rád. Snažím se zachycovat každý třeba jen nevinný náznak, který náznakem ani nikdy nemusel být a který by mi řekl, že mě Damon třeba jen má rád. Že pro něj nejsem jenom bratrova bláznivá holka, se kterou si může hrát, jak se mu zlíbí, že nejsem jenom náhražka za Katherine.
Jenže takhle to holt nefunguje. Ať chci, jak chci, stejně někde tam hluboko vevnitř je mi jasné, že ty náznaky, které moje zaláskované já považuje za náznaky, nikdy ničím takovým nebyly. Že Damon je prostě takový, jakým byl a je a to se nezměnilo - a jestli ho ke mě něco drží, tak jenom ta touha pořádně to spočítat Stefanovi.
Ale tomu já prostě nehodlám věřit. Třeba to - to co udělal před chvílí - to přeci nemohl udělat jen tak. Nemohl to udělat jen, aby se ke mě dostal blíž a pak mohl ubližovat Stefanovi. To nejde.
Zvedla jsem se ze židle. Fajn. Když už mám být tady, tak tu nebudu vysedávat na nepohodlné židli a přemýšlet nad nesmrtelností chrousta.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ada Ada | Web | 6. listopadu 2011 v 12:14 | Reagovat
2 Kika Kika | Web | 6. listopadu 2011 v 12:21 | Reagovat

Znie to zaujímavo.. :)

3 Vaness Vaness | Web | 6. listopadu 2011 v 12:58 | Reagovat
4 Delena Delena | Web | 6. listopadu 2011 v 19:50 | Reagovat

Damonitida :D tak tou jsem vysoce kontaminovaná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II