Covered by my Face 12

16. listopadu 2011 v 10:21 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Aprille
Jazyk: CZ!
Dej: V okolí Mystic Falls se potlouká nějaký neznámý upír, který, jak se tak zdá, jde Eleně po krku a ona tak musí veškerý svůj čas trávit hezky v bezpečí schovaná ve Stefanově domě, Stefan samotný se mezitím s Damonem snaží neznámého odhalit, ale... Co se stane, když jsou do toho zamotaná tajemství a lži?
Covered by my face 12
A pak se ode mě najednou z ničehož nic zase odtáhl a najednou stál kousek dál od gauče a odkládal knihu na nějaký boční stolek. "Však ty na to příjdeš sama," utrousil a dál zase dělal, že si mě nevšímá.
To mě rozčílilo.
Prudce jsem vyskočila z gauče a rozčileně rozhodila rukama,"To tě jako štve, že jsem tě nenechala mě políbit?!," vykřikla jsem na něj a on se zároveň s tím otočil zase na mě. "Že jsem jsem nepolíbila tebe, když sám moc dobře víš, že miluju Stefana?!"
Chtěla jsem ještě pokračovat, ale Damon mě zarazil. "Ne," řekl jen prostě a zíral na mě těma svýma krásnýma očima. "To není to, co mě štvě, Eleno," prohlásil a tvrdě na mě koukal tak vážným pohledem, že jsem si skoro nebyla jistá, jestli je to vážně Damon.
"C-cože-," zarazila jsem se, ale jen na chvíli, pak ve mě zase něco totálně vydoutnalo. "Tak co?!," štěkla jsem na něj nečekaně. "Tak co tě teda štve?! Pověz mi to, chci to slyšet!"
Ušklíbl se. "Tak fajn," usmál se na mě nebezpečným úsměvem," řeknu ti to." Jak začal mluvit, s každým slovem se přiblížil vždy o kousek blíž ke mě,"Že mi nevěříš, to bych byl vážně blbec, kdybych se za to zlobil. Mě nikdo nevěří. Že jsi se odtáhla, když jsem tě konečně už málem políbil, to není nic, co bych neočekával... Mě jen štve, že si to prostě nedokážeš přiznat!," to poslední slovo už mi štěkl přímo do obličeje. "A nedokážeš to přiznat ani sobě!," na tváři si mu pohrával zlý úsměv. "Miluju Stefana, miluju Stefana," pitvořil se po mě a já stála jak kamený sloup, jak tak napjatě obcházel těsně kolem mě, když mluvil. "Tak prostě už konečně přiznej, že Stefan není jediný, koho miluješ! Ty to víš, já to vím a nejspíš i ten tvůj Stefan to ví!," teď už ve mě začínal bublat vztek - a ne tím, že bych měla vztek na Damona, to ne, já měla vztek na sebe. Čím dál víc jsem si totiž uvědomovala, že má pravdu. Nemohla jsem mu nijak odporovat. "Jseš prostě přesně jako Katherine, přiznej si to!," zašeptal mi nakonec zlověstně do ucha a to už jsem to nevydžela.
"Ale já nejsem Katherine, Damone!," vybuchla jsem najednou a přitom se mi po tváři skutálela slza.
"Ne to nejsi," přisvědčil s úsměvem. "To byl jen takový obrat pro tvou názornou představu," zaculil se na mě a zastavil se ve svém kroužení kolem mé osoby. "Ale nepopřeš, že zrovna teď, v tomhle momentě, mě chceš políbit," předvedl svůj dokonalý samolibý úsměv a čekal na moji reakci.
A ve mě všechno vřelo. Měl pravdu a měl pravdu - ano, uvědomuji si, že možná skutečně nejsem Katherine, ale rozhodně se chovám, jakobych byla, a ano, teď ho chci sakramensky moc políbit.
Znovu jsem rozhodila rukama. "Tak fajn!," vykřikla jsem rezignovaně. "A víš co?! Máš pravdu - ve všem máš pravdu! Ano, přiznávám se, miluju tě, a ano, přiznávám, chovám se jak Katherine, a ano, zrovna teď tě strašně toužím políbit!!," v jeho obličeji se objevil náznak překvapení a mě s potěšením došlo, že mě sice popichoval, ale ve skutečnsti vlastně nečekal, že to opravdu přiznám - chtěl si mě dobírat dál, čekal, že budu zapírat. "A ani nevíš, jak bych tě teď ráda políbila!," zíral trochu jako vyděšené štěně a měla jsem trochu pocit, že se ani skutečně nedívá na mě. "Oh, sakra, jak já bych tě teď chtěla políbit!," pokračovala jsem dál, že mu to tu hezky vyříkám, když už jsem tu a když o to tak stál - Damon na mě předvedl cosi jako letmé zavrtění hlavou. Měla jsem pocit, jakože mi něco chce, ale rozhodně jsem nehodlala přestat. "A víš ty co?! Ty si ani nedokážeš představit, jak strašně moc tě teď chci políbit!," pořád na mě vrtěl hlavou jako by měl nějaký tik, ale já se teprv dostala k tomu nejlepšímu. Teď totiž přichzí ta záporná část. "Jenže-," to slovo jsem zdůraznila, ale dál už jsem se nedostala. Odkudsi za mnou se ozvalo jakési "Ehm," a přerušilo tak můj monolog. Což by mě samo o sobě asi moc nerozhodilo, jenže já si v tu chvíli uvědomila, komu patří ten hlas s "Ehm".
A to byl upřímně průser. Prudce jsem se otočila kolem své osy.
"Stefane?!," vydechla jsem téměř v horečkách. Samozřejmě moje nezbedná papula cítila popud ten průser ihned začít zase rovnat, čímž si samosebou vůbec nepomohla. "Já... totiž, já-," koktala jsem, ale Stefan mě přerušil.
"Já vím, slyšel jsem," utrousil nemilosrdně s takovým tím chladným výrazem, u kterého nevíte, jestli máte utíkat a volat SOS nebo utíkat a radši být zicha. Ale utíkat jsem nemusela - o to se protentokrát postaral Stefan. Jenco mě spražil ještě posledním tvrdým pohledem, opustil místnost jako když luskne. Vzdáleně jsem uslyšela ještě nějaké klapnutí dveří.
Hmmm. Sakra.
Víc nemám slov.
Chvíli jsem ještě němě zírala do těch míst, kde ještě před chvílí stál Stefan, než se vypařil do svého pokoje a pak jsem se pomalu otočila znovu na Damona. Ve tváři měl takový zvláštní neurčitý výraz, ale myslím, že alespoň kousek z toho celkového výrazu bylo něco jako "já jsem ti to říkal". Což byla taky pravda, jak jsem si trochu hořce pomyslela vzápětí.
Poznatek číslo jedna: Damon nemá tiky v krku, pouze se mě snažil upozornit na Stefanovu přítomnost.
Poznatek číslo dvě: Stefan zřejmě slyšel dost velkou část z našeho rozhovoru.
Poznatek číslo tři: Jsem nevšímavá, egoistická a totálně bambuloidní blbka.
Poznatek číslo čtyři: Ta nevšímavá, egoistická a totálně bambuloidní blbka je momentálně v hájíčku zeleném.
A co se asi tak normálně dělá v takovýchle situacích? Mám se rozbrečet nebo se mám smát? Mám běžet za Stefanem a riskovat, že se nedožiju rána? Mám se vykašlat na Stefana a zůstat s Damonem, když už jsem to tady tak vyhrotila?
Takže za prvé - takovouhle situaci ještě asi nikdo nezažil, takže se nedá mluvit o "normálně". Za druhé: Už dávno brečím, uvědomila jsem si to už před nějakou chvílí, rozbrečela jsem se už v té pasáži, kdy jsem křičela na Damona, že ani neví, jak strašně ho teď chci políbit. A jestli se směju, tak to se směju tak křečovitě, že mi z toho až tečou slzy proudem. Za třetí: U Stefana momentálně asi nejsem vítaná a já mám moc ráda svůj život na to, abych to pokoušela. Za čtvrté: Damonovi jsem ukradená a jediné, o co se snažil, se mu právě povedlo - oddělil mě od Stefana, což znamená, že jsem pro něj zřejmě už splněná mise a dál už mě nechá být, abych mohla vklidu trpět, že jsem si to takhle zavařila. A můžu ho milovat jak chci, ale to, že z toho nikdy nebude víc jak jen hra, to tím nezměním.
Je zvláštní, že teprv až něco ztratíte, uvědomíte si, jakou to pro vás mělo cenu. Nikdy jsem neměla o Stefanovi pochybovat. A jestli mi několikrát zalhal, tak já mu defakto lhala pořád a to nic ještě nemění na tom, že on mě vážně miluje (nebo spíš miloval), na rozdíl od Damona.
Takže odteď vypisuji tabu na Damona a vše s ním spojené. Končím se vším tím lhaním a nesmyslnou přetvářkou.
Přesně v u chvíli jsem ale ucítila nějaký dotek na mých ramenou a pak mě něčí paže jemně obejmuly kolem pasu. Ohlédla jsem se za sebe a spatřila Damonovy překvapivě vážné šedé oči, jak na mě shlížejí a já si v tu chvíli neodpstila ještě jeden malý okamžik slabosti. Ještě malinkou chvilku, vteřinku, jsem ho nechala, ať mě konejšivě objímá.
Pak jsem se ještě se značnou neochotou maličko odtáhla a věnovala mu jeden lítostivý pohled. "Damone, ne, už ne," oznámila jsem mu a odtáhla se od něj úplně. Byla jsem si jistá, že to Stefan tam nahoře ve svém pokoji slyší - doufala jsem, že ho to třeba trochu obměkčí. Ještě jeden smutný pohled, jak jsem ho tam tak nechávala stát za mnou a věděla, že už opravd nikdy nebudu mít dovoleno se k němu takhle přiblížit a chovat se tímto způsobem. Odteď je tu pro mne jen Stefan.
A i když vím, že už se mi ho teď možná nikdy nepodaří získat zpátky, budu o to bojovat...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II